Nejsem ranní ptáče. Abych se probrala, potřebuji dvě věci – sprchu a kávu. Kávovar mě za ta léta ještě nezklamal, ale se sprchou to jde poslední dobou dost z kopce. Dovolte, abych vám vysvětlila proč.
Ještě v polospánku začnu nastavovat správnou teplotu vody. Na pračku si připravím ručník a oblečení. S notoricky známými úkony se mi pomaličku začíná vracet vědomí. Ještě chvilku čekám, než lezu do vany, aby se od horké vody stihl prohřát vzduch, a představuji si, jak mi voda dopadá na ztuhlou šíji a prohřívá mi svaly.
Dám sprchu do držáku a na milimetry přesně nastavím úhel, v jakém na mě bude dopadat voda. Pokud je sprcha moc zvednutá, namočím si vlasy. Pokud je naopak moc skloněná, voda mi poteče jen na záda, ale už ne na ramena a krk. Je to věda!
Cítím, jak se mi vyplavují endorfiny. Dnešek bude skvělý, honí se mi hlavou.
A pak se ozve sotva slyšitelné zavrzání.
Zprvu tomu nevěnuji pozornost, ale najednou si všímám, že mi voda neteče na krk. Ani na ramena, ani na lopatky. Se zlým tušením se otočím na sprchu. Je úplně celá sklopená, takže horká voda dopadá jen na kachličky. Vezmu hlavici, opravím úhel a otočím se zády. Než se stihnu ponořit do myšlenek na to, jak příjemný dnešek bude, sprcha je zase sklopená.
Jsem zoufalá. S rituály se nezahrává! Zkouším utáhnout šroub na držáku. Bez úspěchu. Pokouším se držák odmontovat, abych mohla koupit nový. Bez úspěchu. Nutím manžela, aby držák utáhl nebo odmontoval. Bez úspěchu.
Několik následujících dní je dost nešťastných. Rána nedokáže zachránit ani zvýšený přísun kofeinu.
Po několika dnech se nade mnou naštěstí smiluje vesmír a uzná, že už jsem trpěla dost. Vzpomenu si na knížku o meditování. Její autor prohlásil, že je krásné odjet hledat osvícení do Nepálu. Ale mnohem větší výzva je najít vnitřní klid uprostřed našich normálních životů – mezi lidmi, se kterými musíme vycházet, i když bychom je nejraději vystřelili na Měsíc (nebo jim aspoň zaplatili letenky do toho Nepálu), a v situacích, které mají potenciál způsobovat závažný tik v oku.
Nepál je mimo moje možnosti. A nejsem si ani jistá, jestli v klášterech mají sprchy s teplou vodou. Takže podstupuji každodenní mnišský výcvik ráno v koupelně. Upravit náklon sprchy. Hluboký nádech a výdech. Snaha nepodléhat emocím a ignorovat husí kůži na krku. Znovu urovnat sprchu…
Jak jsem úspěšná? Mistr meditace ze mě nebude. Ale ještě jsem si nepostavila hlavu a nedonutila manžela, aby jsme se přestěhovali. Dalajláma by valil oči! Jen si nechci představovat, co budu dělat, až se rozbije kávovar.