Ptala jsem se tě už někdy, jaký je tvůj nejoblíbenější zvuk?
Pro mě to vždycky bude zvuk letního větru za soumraku. To lehké ševelení, kterým k tobě promlouvají stromy, když přestane žhnout slunce a příroda se noří do hedvábných, namodralých tónů. Poodejdeš pár kroků od přátel, kteří se vesele baví kolem ohně. Sundáš si boty. Tráva tě nejdřív trochu studí na chodidlech a na krku tě lechtají vlasy, které se přidaly k onomu úžasnému, pradávnému tanci.
Kráčíš vpřed. Pomalu a s hlavou sklopenou pokorou. Zhluboka dýcháš a jediné, na co v danou chvíli myslíš, je to, jak k tobě plují vzpomínky na nadcházející dny. Cítíš klid a stálost v nekonečném pohybu kolem sebe. Příslib dobrodružství.
Pálí tě kůže na ramenou z celodenního pobytu na slunci, ale vítr tě jemně objímá a šeptá ti, že všechno bude, jak má být. A tak si sedneš na trávu, obličej nastavíš proudícímu vzduchu a necháš se unášet.
Chtěl bys vidět zvuky?
