Offline algoritmy, vitríny u Matragi a zřícené zátiší

Written by

in

Všimla jsem si, že začátky týdne mívají pokaždé pomalejší tvůrčí rozjezd. V těch několika volných chvílích spíš jen plánuji, co podniknu v nadcházejících dnech, a v hlavě uzavírám týden předchozí. K samotnému tvoření jsem se tak reálně dostala až ve středu.

Stejně jako spousta dalších lidí jsem unavená ze všudypřítomných algoritmů a AI. Na internetu, a hlavně na sociálních sítích, trávím čím dál méně času. Abych ale nepřišla o ty drobné dávky dopaminu, které mi jinak dodává neustálé scrollování, pozvala jsem si do života „offline algoritmy“.

Na Knihobotu mám nastavené hlídací psy na hromadu knížek, které bych si ráda přečetla. Ani sama nevím kdy – a jestli vůbec – se objeví. Do života se mi pak vracejí v naprosto nečekaných okamžicích. Na spoustu z nich jsem za tu dobu úplně zapomněla, takže jde pokaždé buď o milé překvapení, nebo o rychlé vystřízlivění z toho, že už o danou knihu vlastně ani nestojím.

Hned na začátku týdne se mi takhle odemkly tři úlovky najednou. Krátké povídky ve francouzštině – a musím přiznat, že si připadám jako hrozný intelektuál, když řeknu, že čtu francouzské knihy (sice na úrovni A1, ale kdo by se zabýval detaily). Dál kniha o secesi, do které se od nedávné Muchovy výstavy ponořuju čím dál hlouběji. A do třetice publikace o kreslení mixed media obličejů – dokonalé načasování pro mou aktuální třicetidenní výzvu, ve které se učím kreslit tváře.

Dál jsem testovala koláže a art journaling. Pořád tomu tak úplně nemůžu přijít na kloub a v hlavě mi naskakuje otázka, jestli to vůbec dělám „správně“. Zároveň si ale uvědomuju, jak hloupá otázka to je. U něčeho takového přece žádná jediná správná cesta neexistuje.

Na jehlicích jsem nahodila a rovnou i dopletla baret. Pokračuju v systematické likvidaci zbytků vln po větších projektech a začínám se sama sebe ptát, kolik čepic vlastně ještě reálně unosím.

Po dlouhé době jsem zase napsala báseň. Miminko začíná přes noc víc spát, takže jsem odpočinutější. A hned vidím, jak hlava znovu zvládá přemýšlet nad tím, jak klást slova vedle sebe, aby držela rytmus a tvořila krásné věty.

Poznávání secese pokračovalo i o víkendu, kdy jsem s dětmi vyrazila do Obecního domu na výstavu Blanky Matragi. Šaty byly přesně tak úchvatné, jak jsem čekala. Znovu se ale moc nepředvedli kurátoři. Většina modelů byla zavřená ve skleněných vitrínách a kvůli ostrým odrazům světel na ně nebylo pořádně vidět. Mohla jsem si tak udělat jen hrubou představu o celku, ale unikly mi detaily řemesla i samotného zpracování šatů. Poloviční zážitek.

Rozhodně se ale musím do Obecního domu ještě vrátit, tentokrát přímo na komentovanou prohlídku samotné budovy.

Cestou zpátky jsme ještě vzali útokem obchod s výtvarnými potřebami. Bavilo mě sledovat, jak důležitě starší syn s prodavačkou vybíral tužky pro svoje kreslení.

Odpoledne jsem pak naaranžovala nové zátiší. Aktuálně pracuju s tématem křehkosti a tentokrát se mi to doslova vymstilo. Doufala jsem, že scénu druhý den ráno ještě přefotím, ale přes noc se celá konstrukce prostě zřítila. Žádné opakování se tedy nekonalo.

V neděli jsme si ještě se starším synem udělali tvůrčí dopoledne. Zkoušeli jsme techniku přenosu obrázků pomocí lepicí pásky – motiv se nalepí na izolepu, strhne a průsvitná vrstva se pak dá dál používat v kolážích. A potom jsme spolu ještě vyráběli vánoční přáníčka.

Zkrátka dokonalý týden.