Author: Jarka

Hned první školní den jsem chtěla vzít obě děti na slavnostní výlet. Jenže od rána se kupil jeden zádrhel za druhým a celé to vyvrcholilo ve chvíli, kdy přestaly jezdit vlaky!

Vzala jsem to jako znamení shůry. Výlet jsme odpískali a skončili v naší oblíbené kavárně. Syn tam potkal několik spolužáků a pustili se do hraní dámy – jeden hrál klasickou a druhý žravou variantu, takže ve výsledku oba pokaždé vyhráli. Já si dala ledovou kávu a nakonec z toho bylo pohodové odpoledne.

Mám doma pár starých knížek, ze kterých jsem si chtěla pro čistou relaxaci vyrobit koláž. Poctivě jsem vystříhala hromadu fotek… a pak se k tomu celý týden nedostala. Ale aby mi to vesmír trochu vykompenzoval, vzala jsem stejnou techniku a společně se synem jsme vytvořili titulní stranu jeho portfolia na prvouku. Kreativitě bylo učiněno za dost a ještě jsme měli hezký společný čas.

Při tom stříhání jsem mimo jiné listovala starou vyřazenou publikací o focení z 90. let. Byl to fascinující vizuální exkurz: některé fotky vážně nezestárly dobře a křičely devadesátkovým nevkusem, zatímco jiné působily naprosto nadčasově i dnes. Znovu jsem si ověřila jednoduché pravidlo: čím je fotka přirozenější (světlem, pózou i celkovým stylingem), tím lépe odolává zubu času. Porovnejte sami.

V půlce týdne mě přesto dohnala malá tvůrčí krize. Únava, minimum volného času a pocit, že mi nic nejde pod rukama. Vždycky zapomenu, že v malování jsem naprostý začátečník – ukousnu si příliš velké sousto, zklamu se a to mě pak zase na několik týdnů spolehlivě odradí. A nepomohlo ani to, když jsem se při jedné procházce s kočárkem snažila fotit pouze ponuré, zanedbané detaily. Bavilo mě to, ale tentokrát jsem od sebe (oprávněně) čekala trochu víc.

Ve volných pětiminutovkách jsem začala studovat, jak se profesionálně navrhují trvalkové záhony. Cílem je proměnit plácek před domem v malý květinový ráj plný textur a barev, které pokvetou od jara do podzimu. A třeba už pak budu mít i dost materiálu na tvorbu kytic. Dávat lidem v okolí ke každé příležitosti vlastnoručně vypěstované a uvázané kytice je mým snem už pěkně dlouho.

Na víkend jsme vyrazili za rodinou a já se po celém týdnu drobných nezdarů cítila kreativně úplně vybitá. Zabalila jsem proto do batohu zrcadlovku s odhodláním to zlomit. A povedlo se!

Nejdřív jsem dokumentovala výlet na jedno kouzelné místo, kde se dalo jezdit po rybníce na prámu, schovávat se v houštinách kolem a hrát dřevěné kuželky. Mám podobná místa moc ráda. Negenerují žádný zisk, nejsou na nich reklamy, a přesto si někdo dá čas, aby je vybudoval a udržoval.

A potom, během zlaté hodinky, jsem nafotila velký společný rodinný portrét. Nejenže z toho mám obrovskou radost, ale ještě jsem si velice prozíravě připravila skvělý základ na vánoční dárky.

Minulý týden byl vzácným ostrovem klidu. Starší syn odjel na prázdniny s babičkou a bratrancem a manžel si vzal dovolenou, aby pomohl s péčí o miminko. Získala jsem tak prostor, který jsem už nutně potřebovala – dobít baterky a začít zase tvořit.

Na focení temného květinového zátiší jsem se ještě úplně necítila; udělala jsem si z něj v hlavě až moc velký, závazný projekt a musím nejdřív přijít na to, jak snížit vlastní přehnaná očekávání.

Místo toho jsem vytáhla akvarely. U nich totiž žádné ambice nemám, je to pro mě čistá radost a relaxace. A světe div se, během týdne vznikly hned dvě hotové malby.

V úterý jsme se s manželem pustili do velké reorganizace garáže. Ta náhlá vlna energie mě tak nakopla, že jsem zbytek týdne systematicky vymetala a třídila zašitá místa po celém domě – kouty, kterým jsem se vyhýbala od chvíle, co jsme se nastěhovali.

Velice volně teď čtu a plním cvičení z knihy Umělcova cesta. Vrátila jsem se k ní po víc jak měsíci a pobavilo mě, jak přesně to sedlo: autorka Julia Cameron tam popisuje, že při dodržování ranních stránek a uměleckých schůzek člověk často dostane neodolatelnou chuť fyzicky vyčistit své prostředí, aby udělal prostor novému. Podle ní by mělo po takovém úklidu přijít něco velkého, tak jsem zvědavá!

Mezi pochůzkami po městě jsem navíc ulovila další skvělý kousek do své sbírky absurdních a vtipných cedulí.

V pátek jsem vyrazila na své vlastní „umělecké rande“ do Veletržního paláce na stálou expozici architektury z let 1956–1989. Vždycky jsem měla takový ten zjednodušený pocit, že budovy z téhle éry za sebou neměly žádnou hlubší myšlenku (snad kromě toho, aby nepůsobily hezky). Byla jsem příjemně vyvedená z omylu. Fascinovaly mě předchůdci panelových sídlišť, které se pokoušely o propracované komunitní zázemí a sdílené prostory. Bavilo mě tam fotit monumentální prázdné místnosti jako tichý kontrast k tomu, že většina návštěvníků jde čistě za exponáty.

Doma pokračuje pletařská mise: dopletla jsem jeden rukáv na světru pro staršího syna a jsem v půlce druhého. Do dvou týdnů bych ho chtěla mít hotový a pak se pustím do stejného kousku ve zmenšené verzi pro miminko. Už teď živě vidím to nadšení staršího bráchy, až budou mít stejné „matching“ svetry!

A aby té kreativity nebylo málo, navštívila jsem kadeřnici. Mám pocit, že největším uměleckým výkonem teď bude naučit se upravovat vlastní vlasy. Jako obvykle – sotva jsem se nechala ostříhat na mikádo, začala jsem znovu toužit po dlouhých vlasech. Jsem přesně v té pověstné mezifázi, kdy účes nespolupracuje a nic nevypadá dobře.

O víkendu jsem si sedla k akvarelům znovu a tentokrát se ke mně přidal i navrátivší se starší syn. Už je to v jeho věku docela vzácnost, přitom jsme takhle promalovali velkou část jeho raného dětství. Nakonec se to celé zvrtlo: odložila jsem štětce, vzala do ruky foťák a začala fotit jeho ponořeného do tvoření. Přece jen, nová fotokniha už potřebuje další kapitolu.

Uplynulý týden v Milevsku byl lekcí v hledání rovnováhy mezi rodičovským vyčerpáním a neutuchající potřebou vidět svět kolem sebe tvořivýma očima. Mladší syn se totiž rozhodl, že začne lézt. Výsledkem byla celodenní frustrace z neposlušného těla a noci plné probouzení, kdy mu nově nabytá dovednost nedala spát.

Jenže každá bezesná noc má i svou světlou stránku – tentokrát doslova. Díky časnému vstávání jsem stihla focení při východu slunce. Znovu mě fascinovalo, jak světlo dokáže proměnit místo, které člověk viděl tisíckrát, v něco magického. Fotila jsem louku, kde jsem jako malá pomáhala hrabat seno (činnost, kterou jsem z hloubi duše nesnášela) a ze které nás děda vozíval domů na kárce naložené suchou trávou.

Dokud ranní světlo drželo, pokračovala jsem v tréninku zachycování detailů ve sklepě a na zahradě. Po návštěvě výstavy Czech Press Photo se totiž snažím víc zaměřovat na reportážní kompozici a mikropříběhy všedních věcí.

K tomu jsem odstartovala novou mini sérii fotek městských garáží. Nevím, jak je to možné, ale před vraty pokaždé narazím na nějaký absurdní vizuální prvek – tentokrát to byl pohozený kýbl s rozlitým asfaltem. Jak tam někdo hodlá zaparkovat auto, mi zůstává záhadou.

Když po jednom nekonečném odpoledním uspávacím maratonu hrozilo, že vylétnu z kůže, sbalila jsem se a zamířila do nejbližší kavárny. Tam se zrodila skvělá výzva: po zbytek pobytu vyzkoušet každý den jednu novou milevskou kavárnu. Ačkoliv to tady dobře znám, kavárenskou scénu jsem dosud míjela, a tak jsme si z toho udělali poctivý denní rituál.

Cestou domů mě přepadla melancholie z pocitu, že už v životě nezažívám žádná opravdová dobrodružství. Vesmír na sebe nenechal dlouho čekat. V parku jsem náhodou zahnula na neznámou pěšinku a objevila propracovaný příbytek z větví, který si v křoví postavily děti. Bylo to tak napínavé a tajemné, že jsem tam hned druhý den musela vzít staršího syna. Ten zrovna žije fantasy ságou Eragon, takže celou výpravu s nadšením vykřikoval, že je pravý Dračí jezdec. Když jsme pak společně brodili malý potůček, uvědomila jsem si, že to klukovské nadšení prozkoumávat neznámé světy naplno sdílím s ním.

Tvůrčí studnici jsme doplňovali i dál. V milevské galerii jsme navštívili výstavu místních umělců (syn si tam rovnou vymodeloval sošku ze samotvrdnoucí hmoty) a musela jsem uznat, že zdejší tvůrci působili nesmírně originálně a svěže.

Následující návštěva Muzea milevských maškar ve mně navíc zažehla neodbytné nutkání vyrobit technikou kašírování vlastní autorskou masku. Ne lidovou, ale temně fantasy. Snad na to brzy najdu chvilku klidu.

A jak znělo mé letní motto? Jak můžu dnešní den udělat lepší, než jsem původně plánovala? Když nás jedno ráno vyhnal z postele budíček už v 5:10, nepropadla jsem marnosti. Vzala jsem obě děti a vyrazili jsme na ospalé náměstí pro horké, čerstvě upečené rohlíky. Sedět v probouzejícím se městě, snídat křupavé pečivo a dívat se, jak první ospalci spěchají do práce, byl pro staršího syna tak silný zážitek, že o něm nadšeně vyprávěl ještě večer před spaním.

Díky tomu, že jsem minulý týden přivedla terasu opět k životu, jsme na ní navzdory horku trávili mnohem víc času. Osvědčila se jako naprosto dokonalé místo pro letní večeře. Vidím v ní obrovský potenciál i jako noční útočiště se sklenkou vína, ale na to si budu muset ještě chvíli počkat – až se mladší syn rozhodne, že noční spánek je vlastně docela fajn věc.

Starší syn přes den chodil na tenisový příměšťák, což mělo nečekaný vedlejší efekt: detailně jsem okoukla místní kurty a začala spřádat plány. Až pominou tahle nesnesitelná vedra, zařadím tenisovou zeď do našich kočárkových tras. Zabouchat si pár minut do zdi mě stejně vždycky bavilo víc než klasické výměny přes síť.

V pátek jsem se konečně vypravila na výstavu Czech Press Photo do Národního muzea. Fotky byly skvělé a expozice ještě větší, než jsem čekala. Šla jsem tam tak trochu ze „sobeckých“ studijních důvodů. Doma a v rodině dokumentuji spoustu situací a chtěla jsem odkoukat, jak profíci pracují s reportáží z běžného života – jak si všímají detailů, z jakých úhlů komponují a jaká volí ohniska, aby diváka vtáhli přímo do centra dění. S malým v nosítku byl čas na studium samozřejmě limitovaný, ale neskutečně mě to nakoplo.

V hlavě mi utkvěla juniorská kategorie pro děti od 5 do 10 let: reportáže z maškar nebo drakiád byly milým a čistým kontrastem k často vyhrocenému světu dospělých.

Víkend pak patřil výletu do Chýnova a návštěvě domu Františka Bílka. Už samotná cesta na výstavu byla ryzí zážitek – vyfasovala jsem půjčené kolo s rámem tak nízkým, že jsem si koleny málem vyrazila zuby, a s tak povoleným řetězem, že každé šlápnutí bylo sázkou do loterie.

Samotná návštěva mě neplánovaně katapultovala do dětství. Zvláštní mix vůní starého domu, jídla a cigaretového kouře mi okamžitě připomněl vesnické hospody s hliníkovými příbory a stoly potaženými voskovaným ubrusem.

Prohlídku jsem zakončila na místním hřbitově s Bílkovými náhrobky a impozantní sochou Modlitby nad jeho vlastním hrobem.

A protože žádný den by nebyl kompletní bez našeho tradičního maratonu s uspáváním, stihla jsem ještě během podvečerní jízdy s kočárkem ulovit pár hezkých záběrů v měkkém světle zlaté hodinky.

Minulé dny se nesly v přísném nouzovém režimu. Tropická vedra nás spolehlivě zahnala do stínu a donutila nás fungovat jen na poloviční úvazek. I tak se ale v tomhle zpomaleném čase odehrálo pár momentů, které mi zaručeně utkví v paměti.

Za prvé: stala se nevídaná věc – poprvé v životě někdo ocenil mou aristokratickou bledost! V době, kdy se všichni snaží chytat bronz (a já se před sluncem schovávám jako upír), to bylo nečekaně lichotivé pohlazení po duši. Když je to ještě od člověka z oboru (rozuměj dermatologa), potěší to dvakrát.

Hned nato se mi naskytl další nezapomenutelný letní obraz: venku jsem potkala paní v zářivě žlutých kalhotech a žlutém pruhovaném tričku. Kolem ní kroužil roj, který by si zasloužil fotku. Ale aspoň jsme si popovídaly o tom, jak když se nudí, vypráví dětem v metru pohádky.

Když opadlo to nejhorší horko, pustila jsem se do záchranných prací na terase. A stal se zázrak! Poprvé jsem se odhodlala rostliny pořádně pohnojit a terasa se mi okamžitě odvděčila – všechno v podstatě přes noc nádherně a bujně nakvetlo.

Ta minulá návštěva u kamarádky ve mně navíc zanechala tak silnou stopu, že jsem sebrala poslední zbytky sil a vrhla se do strategického plánování naší zahrady. Udělala jsem kompletní analýzu záhonů a poctivě nakreslila plán, co kam příští rok zasadíme. Mám z toho obrovskou radost – z pocitu bezmoci a kapitulace se najednou stal jasný plán, na který se začínám těšit.

Zbytek týdne byl plný milých návštěv, povídání a taky jednoho zásadního letního potěšení: možnosti mít dokořán otevřená francouzská okna do zahrady. Ten pocit, kdy se hranice mezi domem a venkem úplně smaže a dovnitř proudí teplý vzduch a šumění listí, miluju.

A mezi tím vším se mi dokonce povedlo zase o kus pohnout se svetrem pro syna.

Většinu týdne jsem strávila tím, že jsem doma poctivě třídila věci. Cítila jsem totiž potřebu provětrat celou domácnost a s ní taky svou vlastní hlavu. Potřebovala jsem si zkrátka vyčistit prostor, aby v něm mohly začít vznikat nové nápady, úvahy a projekty. Musím kolem sebe cítit volný prostor, abych ho mohla začít zaplňovat nápady.

O víkendu jsme pak s rodinou vyrazili na výlet do Písku a mně se po dlouhé době zase hrozně dobře fotilo. Dokonce jsem si dala tu práci a lovila záběry o zlaté hodince. Jednou to bylo úplně dobrovolně, když jsem rodinu vytáhla na podvečerní procházku. A podruhé nedobrovolně, když jsem se marně a nekonečně dlouho snažila uspat mladšího syna.

V pátek jsem si konečně zase koupila notýsek na nápady. Dřív jsem bez takového sešitu nedala ani ránu, ale poslední dva roky jsem ho z nějakého záhadného důvodu neměla. Proboha proč?! Netušila jsem, jak moc mi tenhle hmatatelný prostor pro myšlenky chyběl. A tak, zatímco malý tři hodiny bojoval se spánkem, já jsem měla médium, kam jsem svoji frustraci mohla přetavit do podoby básně.

V sobotu dopoledne jsme jeli na návštěvu ke známým a potvrdilo se mi, že vesmír vám často pošle přesně to, co v danou chvíli potřebujete. Letos jsem, jak víte, na zahradu dost rezignovala – z nedostatku času, ale hlavně z pocitu, že mi tam nic nejde a roste mi tam jen tráva a psí víno.

Jenže kamarádka měla na zahradě přesně ty nádherné, bujné záhony, o kterých roky snívám. Postrčila mě tím správným směrem, dala mi pár praktických rad, jak to uchopit u nás doma, a mně se do žil vylila nová naděje. Snad už to příští sezónu konečně vyjde!

A na závěr jedna naše rodinná tradice. Se starším synem máme zábavný rituál: na každém výletě nebo dovolené se snažíme najít ty absolutně nejhnusnější, nejkýčovitější pohlednice, které pak posíláme příbuzným. A přísně je pak kontrolujeme, aby je měli vystavené na lednici!

Tentokrát jsme do našeho pátrání po estetickém dnu zasvětili i paní prodavačku v píseckém turistickém centru. Byla z náš tak nadšená, že prohrabala šuplíky, vytáhla nějaké už dávno vyřazené poklady z minulých dekád a ještě nám je dala úplně zadarmo. Ochota ostatních dělat lumpárny mě vždycky mile překvapí.

Tenhle týden jsem si v duchu neustále opakovala jednu otázku: Co můžu udělat pro to, aby byl dnešní den lepší, než od něj čekám? V běžném rodičovském kolotoči totiž člověk snadno sklouzne k tomu, že den prostě jen „přežije“. Ale přežívání není režim, ve kterém bych chtěla trávit svůj život.

Začalo to hned na začátku týdne. Mladší syn se rozhodl vstávat v neúprosných čtyři ráno a striktně odmítal znovu usnout. První reakcí bylo zoufalství a představa zničeného dne. Jenže pak jsem si řekla svoji magicku formuli, naložila ho do kočárku a vyrazila do probouzejícího se rána. Bylo čerstvě po dešti, mlhavo a teprve vycházelo slunce, což vytvořilo perfektní atmosféru. co deset metrů jsem stavěla, abych něco vyfotila. Moc efektivní uspávání z toho nebylo, ale z fotek mám upřímnou radost.

Druhý den jsem v tomhle experimentu pokračovala se starším synem. Místo klasické rychlosnídaně doma v kuchyni jsme vyrazili na snídani do venkovního bazénu. Sledovat ranní odlesky na vodě, poslouchat to uklidňující šplouchání a u toho si v klidu popíjet cappuccino, zatímco syn spokojeně posnídal – to byl čistý luxus pro duši.

Na konci července pravidelně jezdíme za přáteli do jedné malebné jihočeské vesničky. Už od té doby, co byl starší syn ještě malé miminko, jsem měla tradici, že vždycky v neděli ráno, když se vzbudil v nějakou nekřesťanskou hodinu, jsem se s ním šla projít ke koním a do lesa. Letos se tahle tradice nečekaně změnila. Poprvé jsem nešla se starším synem – den předtím ponocoval skoro do půlnoci, takže ráno dlouho vyspával. A místo toho jsem v nosítku nesla toho mladšího.

Do teď z toho mám rozporuplné pocity. Díky miminku mám nový zážitek, ale přišla jsem o čas se starším, který už je prostě moc velký na ranní chození s mámou.

Tenhle týden jsem si nařídila trochu jiný režim. Místo toho, abych z posledních sil tlačila na pilu a snažila se za každou cenu něco vytvořit, rozhodla jsem se zaměřit na doplňování své vlastní kreativní studny. Protentorkát jsem ale vynechala výstavy a místo toho se nechala opečovávat – akupunktura, pedikúra, kadeřnice. Prostě rozmazlovací týden se vším všudy.

A fungovalo to skvěle. Při zpáteční cestě ze své milované akupunktury jsem objevila roztomilou kavárnu. Když jsem vešla dovnitř, srdce mi zaplesalo – vypadala totiž skoro přesně tak, jak bych si zařídila svou vlastní kavárnu, kdybych se ji někdy rozhodla provozovat. Hned mi bylo jasné, že se z ní stane pravidelná zastávka.

Po tři čtvrtě roce jsem konečně dopletla svetr! Myslím, že na světě neexistuje větší opak fast fashion než právě pletení. Začala jsem ho plést ještě těhotná, na jehlicích se mnou putoval i do porodnice a teď, když je mladšímu synovi půl roku, je konečně hotový. Je v něm zachycený celý ten náročný, ale nádherný čas proměny. Vím jistě, že pokaždé, když si ho v chladnějších dnech obléknu, celé to období mi to připomene.

Kromě pletení jsem se vrhla do svých kronikářských tradic. Každé tři měsíce totiž sestavuji a vyvolávám rodinnou fotoknihu a konečně se mi povedlo dokončit tu jarní. Držím tuhle tradici už třetím rokem a miluji, jak se celá rodina se na chvilku zastavíme a společně si tu nejnovější prohlížíme. Staršího syna to navíc často navnadí tak, že vytáhne i starší ročníky a vzpomínáme.

A aby toho vzpomínání nebylo málo, zavedla jsem ještě jednu novou tradici: k narozeninám píšu dětem dopis, který shrnuje celý jejich uplynulý rok. Co je zrovna bavilo, s kým se kamarádili, co nového se naučili a co jsme spolu zažili. Všechny tyhle dopisy schovávám a dám jim je až za hodně dlouho – třeba k dvacátým narozeninám – jako takovou osobní časovou kapsli.

Během chvilek klidu jsem dočetla knížku Don´t Call It Art od Austina Kleona. Mám jeho knížky ráda. Jsou to sice takové rychlé jednohubky a těsně po dočtení si často říkám: „A to je jako všechno?“ Jenže text se pak v hlavě rozleží a mně dochází, jak přesně trefuje hřebíček na hlavičku, aniž by se zbytečně rozkecával.

Poslední dobou jsem dost bojovala s tím, že jsem se nemohla přinutit k žádnému většímu tvoření. Sváděla jsem to na prázdninový chaos s dětmi, ve kterém to prostě „nejde“. Jenže Kleon v knížce připomíná jednu zásadní věc: pro tvorbu by měl mít člověk vyhrazené místo, kde může nechat věci rozházené klidně několik dní.

A mně v tu chvíli svitlo! Přesně proto se mi nechtělo nic rozdělávat v obýváku na jídelním stole. To, že musím všechno připravit, naaranžovat a pak hned zase sklidit, zabere stejně času jako samotné focení. Záhadou mi ale zůstává, proč jsem si sakra celou tu dobu nerozložila věci ve své vlastní dílně, která je k tomu určená?! Někdy si člověk musí bloky v hlavě pojmenovat až s pomocí knížky.

Každopádně celá ta nařízená pauza a opečovávání zabraly. O víkendu jsme byli na návštěvě u tchyně a moje tvůrčí oko se už se zase začalo hlásit o pozornost. Místo toho, abych jen pasivně seděla na zahradě a konverzovala, musela jsem vytáhnout foťák a alespoň pár krásných detailů a momentů zdokumentovat. Studna se zase pomalu plní.