Sítě osudu

“Proč nejsi vevnitř a nebavíš se s ostatními? Vždyť prší.”
“No právě.”
Doufala, že stručná odpověď mladíka odežene pryč. Chtěla být sama, aby se mohla zaposlouchat do dešťových kapek a přestat slyšet agresivní tóny hudby zevnitř.

 

Na tuhle diskotéku se těšila. Poslední dobou strávila spoustu času o samotě, ponořená do každodenní rutiny a večerního čtení knížek. Měla to ráda, ale cítila, že už je na čase na chvíli opustit ulitu a nechat se vtáhnout i do jiných příběhů, než jen těch perfektně vypointovaných na stránkách románů. Chtěla se zase jednou střetnout s životem v jeho všednosti a obyčejnosti.

 

Když se na diskotéku chystala, představovala si, jak se noří do rozhovorů s ostatními, jak nesměle pokukuje po tom nekrásnějším chlapci na parketu a jak se pak spolu culí nad skleničkou vína.

 

Ale místo toho se setkala se skupinou mladých lidí, kterým se nepovedlo včas uniknout. Skončili přivázaní k jednomu maloměstu a k sobě navzájem. Většina z nich se znala z mateřské školky i z postele. Měli pohaslé pohledy, protože se smířili s tím, že je nečeká ten zářný osud, který si pro sebe představovali v patnácti.

 

A když se trochu opili, na povrch probublala skrytá agresivita pramenící z toho, že jim pomalu začalo docházet, že jsou přesně takoví jako jejich rodiče, proti kterým se dřív tak silně bouřili. I když to ještě nebyli schopní říct nahlas, věděli, že budou chodit ve stejně vytahaných teplácích a lovit slevy z akčních letáků. Že budou nesnášet svoji práci a jejich děti se jim za to všechno budou smát. Už je pomalu začínal osud vplétat do svého neustále se otáčejícího kola. Motal je do sítí, které si na sebe proti své vůli splétali tím, že se rozhodli zůstat.

 

A proto teď seděla venku. Poslouchala déšť a snažila se nenechat chytit do sítě, kterou pro ní začínal tkát mladík, jenž za ní přišel ven.

0

Záblesky nereality

Houpací křeslo bylo nejoblíbenějším místem v jejím bytě. Už něco pamatovalo. Při každém zhoupnutí trochu zavrzalo a když ho dostala, musela ho nechat přečalounit. Bylo trochu prosezené a na opěradlech se místy odlupoval lak. Ale nic z toho jí nevadilo, protože to byl její koutek, ve kterém se na stránkách knih nořila do cizích světů a cizích myslí.

Stálo u okna, takže skoro až do setmění mohla číst jen při denním světle. Když se město zahalilo do tmy, mohla pozorovat, jak se jako malé ohníčky rozsvěcují jednotlivá okna v domech naproti. A jak se některé obrysy města ztrácí v temnotě a jiné naopak jako by se až v noci chopily své vlády.

U stěny naproti houpacímu křeslu se tyčila vysoká knihovna přeplněná knížkami. Některé z nich četla, některé ne. A ani to neměla v plánu. Vždycky říkala, že je její povinností některé knížky prostě jen vlastnit, poskytnout jim domov, jako se jiní ujmou zatoulaného kotěte.

Byly dvě doby, kdy si v křesle četla ze všeho nejraději.
Během jarních rán, protože mezi devátou a jedenáctou do místnosti pronikalo to nejkrásnější světlo, díky kterému zrnka prachu vypadala, že se třpytí. A listy knih byly zbarvené do oranžova, jako by se každou chvíli chystaly vzplanout. Uvařila si vždycky kávu, položila ji na stoh knih, které měla vedle křesla a sloužily jako odkládací stolek. Pod šálek dala ubrousek, aby náhodou některou z knížek nepolila, a začala číst. Klidně by tak mohla strávit několik dní v kuse. Ale volání povinností z reálného světa jí to jen málokdy dovolilo.

Tím druhým momentem bylo, když jsi přes noc zůstával u ní na návštěvě. Potom, co jsi usnul, potichu se vyplížila z postele, natáhla na sebe květovaný župan a usadila se do křesla. Rozsvítila lampičku a ponořila se do příběhů. Všechno bylo lepší, když jsi byl s ní. I když to byly jen kratičké, ukradené okamžiky. Záblesky nereality.

Věděla, že občas jen děláš, že spíš, protože jsi miloval sledovat ji ztracenou v knížce. Miloval jsi tu její maličkou vrásku na čele, která jí tam vyskočila vždy, když příběh začal být napínavý. Jak se jí zrychlil dech, trochu jí zčervenaly tváře a jak netrpělivě otáčela stránku za stránkou. A ona věděla, že ji takhle pokradmu sleduješ. Ale nikdy nic neřekla, protože si byla moc dobře vědoma toho, že spousta magie zmizí, když se převtělí do slov.

0

Rozchodová

Poznámka pro ty, co mě znají: Je to fikce.
Ležíme vedle sebe a tiše koukáme do stropu. Přikrytí dávnými vzpomínkami a povlečením, které jsme si koupili z peněz za první brigádu ještě na vysoké. Černá vybledla a bílá se zaprala. Podobná šeď se vloudila i do našeho vztahu. Smazala všechny hranice a já najednou nebyla schopná určit, co je správné a co špatné. Kde končí jeho vzor a kde začíná ten můj?
“Co teď?” ptá se bez zájmu
“Asi nic,” odpovídám stejným tónem.
Přes strop projede blikající modré světlo, jako by snad nějaká sanitka jela na poslední chvíli zachránit náš vztah.
Otáčí se na bok a usíná. Já se po chvíli, kdy slyším, že už pravidelně oddychuje, potichu kradu z postele a jdu si zapálit na balkon. Přiznali jsme se k nevěrám a lžím, ale tohle pořád tajím.
Život někdy umí být zatraceně zvláštní.
Sedím tam v podivném tichu a pozoruji spící okna sousedních domů. Jsou vidět jen jejich matné obrysy. Stejně nejasné jako život, které se teď rýsuje přede mnou. Myslela jsem, že to bude jako v amerických filmech. Probrečím celé balení kapesníků a přecpu se několika litry zmrzliny. Ale cítím jen lhostejnost. Říká se, že smutek má pět fází. Popírání. Hněv. Smlouvání. Depresi. Smíření. Kouřím přesně tolik cigaret a větší strach mám z toho, abych nevykouřila i filtr než z toho, že jsem právě opustila člověka, se kterým jsem se pět let snažila budovat společný život.
Když se ráno probudím, Marek už je pryč. Ani jsem ho neslyšela odcházet. Jaká to příhodná metafora na několik posledních měsíců našeho vztahu. Zpod postele vytahuji krabice, které jsem tam nechala po posledním stěhování. Tušila jsem už tehdy, že je zanedlouho budu zase potřebovat? Nejpíš ano. Podvědomí zná často odpovědi na otázky, na které mozek zatím ani nenapadlo začít se ptát.

Do jedné krabice přijdou oprýskané hrnečky, ze kterých jsme každé ráno pili
kávu a přitom pobaveně sledovali, jak se lidé pod námi marně snaží dobíhat
ujíždějící tramvaje.

Náušnice, které mi dal, když jsem u něj našla stvrzenku z hotelu z doby, kdy rodičům
pomáhal malovat byt. Jednu jsem málem ztratila v přítmí klubu, kde jsem se
líbala s Davidem potom, co Marek odběhl na záchod.
Hodiny, na kterých ve 22:22 randily kachny, aby se pak zase ve 22:55
nasraně rozcházely.
Jako pár jsme spolu vytvořili celou domácnost, ale já teď odcházím jen s několika málo krabicemi sebe samé.
Ještě jednou se ohlédnu, abych si do paměti vryla to, jak se slunce vpíjí do jednotlivých kusů nábytku. Už se chystám odejít, ale v tom mě něco napadne. Vrátím se na balkon a vezmu nedopalky cigaret ze včerejška. Jednu vedle druhé úhledně skládám na linku v kuchyni.
Vůbec jsi mě neznal.
A já tebe vlastně taky ne.
0

Jak jsem byla neviditelná

Někdo se narodí s novorozeneckou žloutenkou. Někdo jako černoušek, i když jeho rodiče jsou běloši. Já jsem se narodila neviditelná. V dětství jsem to brala jako výhodu, protože jsem mohla dělat cokoli, aniž by si toho rodiče všimli. „Nejez sladkosti před jídlem!“ „Jasně … jak dokážete, že ten obal od čokolády je pozůstatek po tom, co jsem spořádala, když mě ani
NEVIDÍTE?!?“).
Začalo mi to vadit až někdy ve třinácti čtrnácti, kdy spolužačky začaly zjišťovat, že kluci nejsou až takoví debilové, jako si myslely v „sedmičce“ a začalo všechno to teenagerovské flirtování, vodění za ruce a první „francouzáky“. Mladé slečně se udělá trochu smutno, když o ní žádný kluk ani pohledem nezavadí. (Jak by taky mohl, že?)
Narodit se neviditelná v jiném století by mohl být pěkně traumatizující zážitek… bez zviditelňovacího … tedy kosmetického průmyslu.
Už si ani nepamatuju, kolik času jsem strávila listováním módních časopisů a představováním si, jako která z modelek, jež se na mě zubily z každé stránky, bych asi mohla vypadat. Po zhlédnutí jedné reklamy na rtěnku mě to konečně napadlo: „Vždyť já bych si taky mohla namalovat obličej!“
Pamatuju si to, jako by se to událo včera. Nenápadně (koneckonců jsem to ani nijak jinak neuměla) jsem se vplížila k rodičům do ložnice a vzala mamce její kufřík s líčením. Poprvé v životě jsem se posadila před zrcadlo (dřív jsem nějak moc nechápala jejich smysl), vzala si ohnivě rudou rtěnku, rukama nahmatala obrys rtů a tak nějak zhruba je obtáhla. Kromě levitující rtěnky se v zrcadle objevilo něco, co tvarově připomínalo spíš klauna z nějakého hororu než plné rty modelek z časopisů. Ale byly to MOJE rty!
Před zrcadlem jsem strávila asi půl hodiny a pusu jsem různě špulila, usmívala se, dělala jsem prapodivné grimasy. Byla jsem u vytržení! Tedy až do té chvíle, kdy mě vystrašil hysterický křik matky. Zřejmě si neuvědomila, že svou milovanou neviditelnou dcerunku někdy uvidí a přízračně vznášející se rty uprostřed místnosti jí trochu vystrašily.
Od té doby, co jsem na sebe nanesla trochu té až nevkusně zářivé barvy, jsem neměla stání. Nemohla jsem se zbavit myšlenky, že bych přeci jen mohla vést normální život. Že bych mohla být něco víc, než jen strašidelně
levitující oblečení. Kosmetický průmysl mi úplně otevřel oči.
Nabarvila jsem si vlasy, řasenkou obtáhla řasy, nalakovala nehty, nasadila čočky, nastříkala opálení … a najednou jsem byla vidět!
Ten opojný pocit ale netrval moc dlouho. I přesto, že technicky jsem byla vidět, začala jsem si vedle svých spolužaček po několika měsících zase připadat neviditelná. Už jsem nebyla ta zajímavá „holka, co se najednou objevila u nich ve třídě“. Byla jsem jako každá druhá – trochu přehnaně nalíčená, s odrůstajícími konečky (až na to, že mě nezačala prosvítat původní barva, ale začalo mi být vidět na opačnou stranu hlavy).
Ale i tentokrát mě kosmetický průmysl zachránil! Proč si vlasy „jenom“ barvit, když si je můžu nechat zahustit cizími? A co takhle si nalepit umělé nehty? Prodloužit řasy… je to prostě odvětví nevyčerpatelných možností! (Na rozdíl od našich peněženek.)
0

Jak jsem cestovala do 18. století

Výtvor z minulého týdne na téma: “Projdete dveřmi vašeho domu a objevíte se v 18. století.”
Celkově ten den stál za nic. Ráno mi před nosem ujela tramvaj (i když řidič se mě snažil rozveselit tím, že mi laškovně zamával do zpětného zrcátka), nedala jsem zkoušku, na kterou jsem se celou noc učila ve společnosti věrných přátel kofeinu a taurinu, a jako vrchol všeho jsem někde ztratila mobil. Když jsem se vracela domů, nemyslela jsem už na nic jiného, než na teplý čaj, vyhřátou postel a příjemný film na dobrou noc. Osud pro mě ale měl na večer jiné plány.
 Asi jsem byla moc unavená, protože jsem si nevšimla namodralého světla pronikajícího škvírou pode dveřmi. Kdybych to uviděla dřív, než jsem otočila klíčem v zámku a dveře otevřela, určitě bych tu noc přespala u kamarádky. Takhle jsem se nevzmohla na nic jiného než na otrávené: „Dneska ne!“ a časový paradox, který se mi před necelým rokem objevil v předsíni, mě začal vtahovat kamsi do neznáma.
 Než jsem se nadála, stála jsem uprostřed nějakého parku. Byla tma. Stromy na obzoru vytvářely strašidelné siluety a cvrčci cvrlikali jako o život. Z absence veřejného osvětlení a nezvykle čistého vzduchu jsem usoudila, že jsem někde v minulosti.
Rozhodla jsem se pobyt zde zbytečně neprodlužovat, a proto jsem se rovnou vydala k nejbližší budově – malé pevnůstce, která ale nestála na žádném nepřístupném kopci, jak by se to na správnou pevnost slušelo. „Anglický park,“ blesklo mi hlavou, „to bude tak 18. nebo 19. století.“ To by mě nemuseli chtít upálit jako minule, když jsem se objevila ve 14. století. Žena, která má dvě barvy vlasů, prý musí být čarodějnice. Asi nikdy neslyšeli slovo melír.
Zabušila jsem na dveře rádoby nedobytné pevnosti. Ty se v mžiku se skřípotem otevřely. Uvnitř stál nevraživě a notně podnapile vypadající lokaj.
„Co je?“ zabručel? Opilý musel být nejspíš pořádně, protože vůbec nekomentoval moje exoticky vyhlížející oblečení. Pamatuji si, jak jsem se přenesla do 50. let v minisukni a jedna žena na to tehdy reagovala: „Doufám, že se nikdy nedožiju toho, že se budou nosit sukně kratší, než moje spodnička.“ Chudák netušila, co ji čeká v 60. letech.
„Předpokládám, že tu někdo chtěli vidět budoucnost,“ odpověděla jsem služebnému. Vždycky to tak bylo. Někdo byl moc zvědavý a jakási hříčka, podezřívala jsem paradox u sebe v bytě, se mu rozhodl dát odpovědi.
„Hm,“ zabručel sluha, „to bude vévoda,“ a bez jakéhokoli dalšího slova se značně nejistým krokem vydal do útrob budovy. Následovala jsem ho až do jednoho pokoje, kde mi nevrle přikázal: „Počkej,“ a odvrávoral se pryč.
Během několika minut přišel asi padesátiletý, vcelku sympaticky vypadající muž. „Takže vy jste na zvěstovatelka budoucnosti, kterou přivolala má věštkyně?“ zeptal se bez jakéhokoli pozdravu nebo představení.
„Už to tak vypadá,“ odpověděla jsem, „co chcete vědět?“ Většinou se ptali na: „Vyhrajeme tuhle válku?“ nebo „Koho zvolí za prezidenta/papeže…?“ Většinou jsem si vymýšlela. Paradox si měl zvolit někoho, kdo má alespoň minimální znalosti o dějepisu. Tento muž mě ale svou otázkou poněkud překvapil: „Jak to bude vypadat v budoucnosti?“
Po chvíli přemýšlení jsem začala vyprávět: „Lidé přistanou na Měsíci, nebo aspoň budou předstírat, že to udělali. Vymyslí auta, která budou jezdit třeba i dvě stě kilometrů za hodinu. Všude se bude chvátat, dokonce i kávu vám dají v cestovním balení, abyste se nemusel zdržovat jejím pitím v kavárně. Za krásné budou považovány ženy s tělem třináctiletých dívek, lidé budou prosazovat své názory s výbušninami navěšenými na těle, každý půlrok bude moderní jiné oblečení, několik států bude vlastnit zbraně, které by stačily na zničení celé planety, ženy ve čtyřiceti budou předstírat, že je jim stále dvacet, budou se natáčet filmy s rozpočtem, který mají chudé země na celý rok- “
„To je asi víc, než jsem chtěl vědět,“ přerušil mě vévoda, „radši už běžte … a mohla byste mi tu nechat svoje hodinky?“
0
Scroll to top