Ohlédnutí za rokem 2019

Oproti roku 2018 byl ten s devatenáctkou na konci ve znamení postupného uklidňování a zvykání si na nový životní styl, který s příchodem mimča na svět nastane, ať už chceme nebo ne.

Miluju, jak nás naše mozky chrání a všechno nakonec dokáží otočit na něco pozitivního. Takže jsem se naučila oceňovat, jak málo mám volného času, protože díky tomu jsem si začala opravdu pečlivě vybírat, čemu se věnuji. A v danou chvíli si to pak mnohem víc užívám. A je taky zajímavá zkušenost prožívat aktivity, kterých se účastním rok co rok s malým capartem, který je nezastavitelným generátorem chaosu, protože si vždycky odnesu úplně nové a jiné zážitky než dřív.

Co jsem tenhle rok zažila?

V březnu jsem vyrazila na Odemykání Lužnice, což byla úplně první akce po skoro roce, na které jsem byla bez syna. Nejdřív jsem se opájela volností “jak za starých časů” a pak se utápěla v tom, jak moc se mi po mrňousovi stýská.

Během Velikonoc jsem prozkoumávala krásy Českého Švýcarska. Vydala jsem se tam i na podzim, ale ten výlet byl o poznání nostalgičtější, protože se jednalo o úplně poslední návštěvu naší svérázné roubenky.

Moje láska k přírodě a jednoduchému životnímu stylu se zase o něco víc prohloubila, když jsem sama se synem stanovala. Nad námi zuřila bouřka a já se nikdy necítila tak v klidu, jako pod tou tenkou vrstvou látky.

Nocovala jsem, zase se synem, na zřícenině a prozkoumávala Telč a Třebíč.  A pak si střihla ještě jedno nocování pod širákem spojené s rozlučkou se svobodou.

Na hlavní letní vodě jsem si splnila další kormidelnický milník a sama plula v lodi. Chvílemi jsem myslela, že mi na nekonečném oleji upadnou ruce, ale byl to jeden z nejlepších zážitků.

Na dovolenou v Řecku asi jen tak nezapomenu, protože tam syn začal chodit. To jeho batolení vynahradilo všechny nejezdící výtahy a netekoucí vodu.

A po dvou letech jsem se zase jednou vydala na LARP a ověřila si, že tam člověk může prožít pěkně intenzivní situace. V momentech, které rozhodně nečeká.

Co jsem se tenhle rok naučila?

Že zdraví je opravdu to nejdůležitější, co člověk potřebuje.
Že ve vypjatých situacích se na sebe můžu bez obav spolehnout.
Že jenom proto, že někoho znáte dlouho, nemusíte se s ním přátelit.
Že sny jsou hezké, ale musí se pro jejich realizaci i něco dělat.

A co bych si přála od roku 2020?

Používat na plno svoji představivost a kreativitu, dostat se do formy a mít dost času na čtení. Pokud to všechno vyjde, bude to nádherný rok!

0

9 věcí, které chci naučit svého syna

    1. Že může snít a své sny proměnit v realitu. Když pro to bude pracovat.
    2. Že se může smát tak moc, až bude brečet. A že je v pořádku brečet i ze smutku a vzteku.
    3. Že laskavost je důležitější, než mít za každou cenu pravdu.
    4. Že ať provede cokoli, budeme tu vždycky pro něj.
    5. Že má svobodu být pánem svého života.
    6. Že žádný dotaz není tak hloupý, aby se na něj nemohl zeptat.
    7. Že knížky a cestování toho do života přinesou víc než značkové oblečení a nejnovější mobil.
    8. Že v přírodě se může ztratit a nalézt tak sám sebe. A že to jde dělat i v lesích za domem, kde už byl tisíckrát.
    9. Že všechen život je posvátný.

No, jsem na sebe zvědavá…

0

Kdy budu dospělá?

Jak v životě přichází různé zážitky a milníky, přemýšlím, jestli je to právě TEN, od kterého už budu moct s klidným srdcem říkat, že jsem dospělá. Získání volebního práva v osmnácti podle mně není dostatečnou kvalifikací.

Přemýšlela jsem, jestli už jsem konečně dospělá, když jsem:

  • se odstěhovala od rodičů,
  • před jménem si začala psát titul,
  • začala podnikat,
  • z různých úhlů řešila smrt,
  • přivedla na svět potomka,
  • akceptovala, že doma dělaná trvalá vypadat dobře prostě nebude.

Vždycky jsem přimhouřila oči a řekla si, že teď už by to tedy asi mohlo být ono. Že už jsem zodpovědný jedinec, který ví, jak se vypořádat se životem. Ale sto procentně přesvědčená jsem o tom nebyla. Tedy až do minulého víkendu.

Jeli jsme na víkend na mou milovanou roubenku. Ta je většinu roku prázdná a má spoustu různých tajuplných zákoutí, jako rozlehlý sklep nebo dvou patrovou půdu. Každý s trochu aktivnější fantazií si jistě dokáže představit spoustu milých věcí, které se na takových místech mohou vyskytovat.

Přijeli jsme za tmy. Syn usnul v autosedačce, takže jsme ho museli co nejopatrněji přenést dovnitř, abychom ho nevzbudili a mohli se v klidu věnovat degustování vína. Manžel se synem čekal v autě a já měla nachystat postýlku a vše potřebné na spaní. V tom obrovském, temném, opuštěném, fantazii rozviřujícím baráku!

Než jsem se dostala k rozestýlání, prolezla jsem každý kout domu a ujistila se, že tam něco nečíhá. Pak jsem vyndala syna z auta a spícího ho přenesla do ložnice. Už už jsem se ho chystala položit do postýlky, když zničeho nic otevřel oči a začal vystrašeně řičet. Přitom ukazoval na skříň naproti postýlce. Měla přesně ty rozměry, aby se do ní někdo schoval.

Krve by se ve mně nedořezal. Nemuset být matkou, okamžitě se otočím a prchnu pryč. Ale protože tuhle roli nejde jen tak odložit, když se to člověku zrovna nehodí, zatla jsem zuby, potlačila všechny instinkty a s falešným úsměvem šla skříň otevřít, abych ukázala, že v ní nic není.

Samozřejmě, že byla prázdná. Ale v ten okamžik, kdy jsem musela potlačit svůj hluboce zakořeněný strach, mi došlo, že tohle je asi ono. Že o moc jiným způsobem už dospělejší asi nebudu.

Zažili jste něco podobného? Napište mi do komentářů.

0

Ponořit se do svého vědomí

Dnešní článek není ke čtení a ani neladí k tomu, že se nám teprve probouzí podzim. Ale měla jsem nedávno krásný zážitek, který bych vám také chtěla zprostředkovat.

Jak jste se už mohli přesvědčit, meditování mi moc neříká, ale myslím si, že alespoň nějaká forma duševní hygieny je velice důležitá. Být schopna se na chvíli odpojit od okolních ruchů a vzruchů a ponořit se sama do sebe. Když na mě takováhle potřeba přijde, počkám, až padne tma a celá domácnost jde na kutě. Lehnu si na gauč nebo do postele, nasadím sluchátka a pustím si nějaký ambient.

Je to relax, občas u toho usnu. Je to příjemné, ale nic, o čem bych nadšeně vyprávěla ostatním. To se ale změnilo na začátku týdne, kdy jsem si takhle poslechla, jak zní praskání ledu podbarvené sotva slyšitelnou, tajuplnou hudbou. Stačilo několik vteřin, aby okolní svět přestal existovat a já měla pocit, že jsem dokonale ponořená ve svém vědomí. Zdálo se mi, jako bych cítila, jak mi pracují jednotlivé orgány a žilami pumpuje krev.

Zkuste to taky a pak mi napište do komentářů, jestli na vás hudba působila stejně.

0

Hledání zenu

Nejsem ranní ptáče.  Abych se probrala, potřebuji dvě věci – sprchu a kávu.  Kávovar mě za ta léta ještě nezklamal, ale se sprchou to jde poslední dobou dost z kopce. Dovolte, abych vám vysvětlila proč.

Ještě v polospánku začnu nastavovat správnou teplotu vody. Na pračku si připravím ručník a oblečení. S notoricky známými úkony se mi pomaličku začíná vracet vědomí. Ještě chvilku čekám, než lezu do vany, aby se od horké vody stihl prohřát vzduch, a představuji si, jak mi voda dopadá na ztuhlou šíji a prohřívá mi svaly.

Dám sprchu do držáku a na milimetry přesně nastavím úhel, v jakém na mě bude dopadat voda. Pokud je sprcha moc zvednutá, namočím si vlasy. Pokud je naopak moc skloněná, voda mi poteče jen na záda, ale už ne na ramena a krk. Je to věda!

Cítím, jak se mi vyplavují endorfiny. Dnešek bude skvělý, honí se mi hlavou.

A pak se ozve sotva slyšitelné zavrzání.
Zprvu tomu nevěnuji pozornost, ale najednou si všímám, že mi voda neteče na krk. Ani na ramena, ani na lopatky. Se zlým tušením se otočím na sprchu. Je úplně celá sklopená, takže horká voda dopadá jen na kachličky. Vezmu hlavici, opravím úhel a otočím se zády. Než se stihnu ponořit do myšlenek na to, jak příjemný dnešek bude, sprcha je zase sklopená. 

Jsem zoufalá. S rituály se nezahrává! Zkouším utáhnout šroub na držáku. Bez úspěchu. Pokouším se držák odmontovat, abych mohla koupit nový. Bez úspěchu. Nutím manžela, aby držák utáhl nebo odmontoval. Bez úspěchu. 

Několik následujících dní je dost nešťastných. Rána nedokáže zachránit ani zvýšený přísun kofeinu.


Po několika dnech se nade mnou naštěstí smiluje vesmír a uzná, že už jsem trpěla dost. Vzpomenu si na knížku o meditování. Její autor prohlásil, že je krásné odjet hledat osvícení do Nepálu. Ale mnohem větší výzva je najít vnitřní klid uprostřed našich normálních životů – mezi lidmi, se kterými musíme vycházet, i když bychom je nejraději vystřelili na Měsíc (nebo jim aspoň zaplatili letenky do toho Nepálu), a v situacích, které mají potenciál způsobovat závažný tik v oku.

Nepál je mimo moje možnosti. A nejsem si ani jistá, jestli v klášterech mají sprchy s teplou vodou. Takže podstupuji každodenní mnišský výcvik ráno v koupelně. Upravit náklon sprchy. Hluboký nádech a výdech. Snaha nepodléhat emocím a ignorovat husí kůži na krku. Znovu urovnat sprchu…

Jak jsem úspěšná? Mistr meditace ze mě nebude. Ale ještě jsem si nepostavila hlavu a nedonutila manžela, aby jsme se přestěhovali. Dalajláma by valil oči! Jen si nechci představovat, co budu dělat, až se rozbije kávovar.

0

Dlouho opečovávané předsudky

Z Tábora mám hodně středoškolských zážitků. Každodenní dojíždění za tmy, utíkání z vyučování, abych stíhala vlak domů, nekonečné brigády.
A pak i vysokoškolských z nekonečného čekání na zpožděné vlaky a autobusy, příliš těžké krosny s vyžehleným prádlem a proviantem na nadcházející týden.

Vždycky jsem z něj prchala. A vždycky si myslela, že je to ošklivé město, kde není nic kromě povinností.

No a pak minulý víkend, o víc jak deset let později, jsem ho zažila úplně jinak.
Pomalá procházka po historickém centru, vyhlášená zmrzlina, kavárna, kterou bych si přestěhovala do obýváku, vynikající snídaně z lokálních surovin, výhled na červené střechy skryté pod ranní mlhou. A žádné povinnosti.

Byl to úplně jiný zážitek. Taková konfrontace dlouho opečovávaných předsudků.
Teď pořád musím přemýšlet nad tím, jak takhle znovu zažít některé vzpomínky, které si v sobě nosím a dělají podobně špatný dojem jako dřív Tábor.

0

Víc lásky?

Jsem tak trochu sluníčkář a věřím tomu, že odpovědí na většinu trápení je trpělivost a laskavý přístup. Snažila jsem se to tak aplikovat i na naši pekelnou kočku.

Čím víc vrčela, tím častěji jsem ji chodila hladit.
Čím víc syčela, tím víc pamlsků ode mě dostávala.
Čím víc čůrala mimo záchod, tím víc jsem si s ní hrála.
Prostě vzorová výchova.

No a pak mě jednou po takovéhle náloži lásky pokousala takovým způsobem, že jsem musela dvakrát na chirurgii. Tak jsem z toho teď trochu rozpolcená.

Znamená to, že jsem naivní a láska není řešením všech problémů? Nebo že jsem nechápavá a ona mě jen chtěla samou láskou sníst?

0

O minimalismu a skleničkách na sekt

Hodně mnou rezonuje minimalismus. Začalo to nevinně pár videi na YouTube. Pak to nabralo obrátky, když jsem si přečetla Zázračný úklid od Marie Kondo a vyházela půlku domácnosti. (Že v té půlce byly i manželovy věci byl, uznávám, trochu přešlap. A i když se to stalo už před třemi roky, dodnes mě podezřívá, když nemůže cokoli najít, že jsem mu to vyhodila během Čistky. I po těch třech letech má stále často pravdu…)

Největším motivátorem pro minimalistický přístup k životu ale byly babiččiny skleničky na sekt. Dostala je v práci k padesátinám a kvalita z nich přímo zářila. Nádherný vzor a tvar, průzračné sklo. Pamatuji se, že už jako puberťák, který prohlašoval, že víno se nechá pít klidně rovnou z krabice a není v tom velký rozdíl, jsem po nich pokukovala a obdivovala je. Tajně, samozřejmě, abych si nezkazila pověst.

Když jsem začala bydlet s manželem, při jedné návštěvě u babičky jsem se zmínila, že do naší nově vznikající domácnosti musíme dokoupit skleničky na sekt. A babička jen tak ledabyle prohodila, jestli by nechtěla TY skleničky, že u nich akorát chytají prach. Ještě ten den jsem si je posvátně odvážela domů. Bylo mi jasné, že jsem právě dostala něco, co pravděpodobně stálo víc, než veškeré zbývající nádobí v mé domácnosti dohromady.

Od té doby pokaždé, když z nich piju, rozplývám se na nad tím, jak příjemně se drží. Když na polici v obýváku svítí slunce, občas nakouknu, jak hezky se o ně láme světlo. A při mytí a utírání jsem tak opatrná a soustředěná na každý pohyb, že je to víc relaxační než půl hodinová meditace. Přesně si pamatuji, jak došlo k tomu, že se jedna sklenička rozbila, na jak drobné střepy se roztříštila i na omluvný výraz manžela. Když rozbiju hrneček z IKEA za třicet korun, jen nad tím mávnu rukou a zajedu koupit nový. Ale v tomhle okamžiku jsem pocítila skutečnou ztrátu. A taky uvědomění, že až se skleniček rozbije víc, budu si muset našetřit na nějaké stejně kvalitní, protože tu domácnost prostě dělají lepší.

V jednom okamžiku osvícení, pravděpodobně ve chvíli, kdy jsem je umývala s rozcuchaným drdolem, synem pověšeným na noze a pálícím se obědem, mi došlo, že by to tak nemuselo fungovat jen se skleničkami.

Rozhodla jsem se to otestovat a místo tří laciných bund jsem si našetřila na jednu koženou. Mám jeden vlněný svetr, jeden kožený batoh a jedny kvalitní boty. A protože kvalitní věci vyžadují trochu spoření a přemýšlení, mám poloprázné skříně a žádné nutkání dělat nájezdy na obchody. A to všechno díky jedněm krásným skleničkám.

0

Chtělo by to víc třešní

Pořád někde čtu, jak jsou lidé osamělí a málo spolu mluví. Myslím si, že je to tím, že po okolí roste málo třešní!

Abych to uvedla na pravou míru…
Bydlím v domě se zahradou, kterou sdílíme s ostatními nájemníky. A na té zahradě roste pořádná třešeň. Před pár týdny byla tak obsypaná, že byla víc červená než zelená.

Kouzlo, kterým všechny z domu omámila, bylo nejdřív jen nenápadné. Na konci jara kromě klasických řečí o tom, jaké je dneska počasí, jsme se sousedy doufali, že třešně stihnou dozrát. Že nepřijdou mrazíky nebo že je nesežerou ptáci a nerozpíchají vosy.

Když se třešně začaly červenat, rozjelo se to naplno. S majitelkou domu jsem vedla několik odborných konverzací o tom, jak pod strom správně umístit štafle, abych se z nich nezřítila. S místním správcem jsem zase debatovala, jaká je optimální cesta na lezení po větvích, aby se člověk dostal až do koruny stromu.

Můj jednoletý syn se mě díky třešni naučil perfektně komandovat, protože vždycky, když jsem ho posadila na houpačku, začal ukazovat ručkama nahoru a horlivě opakovat “to to to”, dokud jsem mu nedala tolik třešní, že mu pomalu lezly i ušima.

S kamarádem jsem se viděla hned dvakrát za týden jen díky tomu, že jsem mu při první návštěvě barvitě popisovala, jak lahodně třešně chutnají. Takže v neděli musel přijít znovu, aby si pro sebe taky aspoň misku natrhal.

Vidíte? Takže jestli chcete víc příležitostí vídat se se sousedy a přáteli, vysaďte někdě třešeň a bude to!

0

Stanování, na které nezapomenu

O víkendu jsem stanovala. Ale nebylo to ledajaké stanování! Poprvé v životě jsem pod stan vzala svého jednoletého syna.

Nešlo o žádný extrémní outdoorový zážitek. Spali jsme venku jednu noc a stan jsme měli rozložený na zahradě. I tak to ale pro mě bylo nezapomenutelné. Když jsem syna pokládala na ovčí kožešinu, přitulila se k němu a zaposlouchala se do bouřky, která se honila v mracích nad námi, bylo to tak neskutečně přirozené a samozřejmé.

Je to stejně zvláštní, jak se děti už od narození snažíme napasovat do nejrůznějších norem a očekávání. Kdy spát, co nosit za oblečení, s čím si hrát, co jíst, kdy začít chodit a mluvit. A ony jsou přitom nejšťastnější, když si můžou nahaté hrát na písku a v bahně a blátě a loužích, zkoušet jíst kameny, hladit všechna zvířata, která zahlédnou, příliš nahlas křičet štěstím a příliš nahlas křičet neštěstím.

A pak usnout na čerstvém vzduchu a poslouchat zvuky bouřky, tak jako to dělaly stovky generací před námi.

0
Scroll to top