Pomíjivé záblesky, ze kterých jsme
si chtěli postavit společný svět
tak oslnivé
jako když sklíčkem odrážíš
paprsky letního slunce
zavřeš oči
a stále vidíš světlo a naději
přijdeš si jako uprostřed snu
než si uvědomíš, že sis jen na chvíli
poškodil sítnici.
Víš, co pozoruji, když si v létě lehnu do trávy,
stébla mě šimrají do obličeje
a kolem mně je rozprostřené jen
letní ticho?
praskání ohně
šumění vody
luční koníci
Koukám, jak je na nebi rozlitá Mléčná dráha
miliardy a miliardy hvězd.
Některé nejsou skoro vidět a některé by snad i mohly zastínit Měsíc,
kdyby se trochu snažily.
A přitom si představuji, že každé to světýlko
je jedno já,
kterým jsem mohla být.
A už se nikdy nestanu.
To, které má chaloupku uprostřed lesů
To, které se rozhodlo odejít ze školy
To, které se v dětství utopilo v rybníce
To, které bylo odvážné.
Děláš to taky tak?
Dnešní článek není ke čtení a ani neladí k tomu, že se nám teprve probouzí podzim. Ale měla jsem nedávno krásný zážitek, který bych vám také chtěla zprostředkovat.
Jak jste se už mohli přesvědčit, meditování mi moc neříká, ale myslím si, že alespoň nějaká forma duševní hygieny je velice důležitá. Být schopna se na chvíli odpojit od okolních ruchů a vzruchů a ponořit se sama do sebe. Když na mě takováhle potřeba přijde, počkám, až padne tma a celá domácnost jde na kutě. Lehnu si na gauč nebo do postele, nasadím sluchátka a pustím si nějaký ambient.
Je to relax, občas u toho usnu. Je to příjemné, ale nic, o čem bych nadšeně vyprávěla ostatním. To se ale změnilo na začátku týdne, kdy jsem si takhle poslechla, jak zní praskání ledu podbarvené sotva slyšitelnou, tajuplnou hudbou. Stačilo několik vteřin, aby okolní svět přestal existovat a já měla pocit, že jsem dokonale ponořená ve svém vědomí. Zdálo se mi, jako bych cítila, jak mi pracují jednotlivé orgány a žilami pumpuje krev.
Zkuste to taky a pak mi napište do komentářů, jestli na vás hudba působila stejně.
Víš, co bych si přála?
Abychom se spolu schovali pod deku
a představovali si,
že je to plášť utkaný z první podzimní mlhy.
Spolu s tím,
jak bychom usrkávali zlatavý čaj,
by mizela sluneční záře zkracujících se dnů.
Snášely by se na nás vzpomínky uplynulého léta
ve stejném tanci,
jako padá listí že stromů.
Pak bys mě objal
a já bych věděla, že je to napořád,
ne jen na jedno roční období.
Ve vzduchu poletuje kávové aroma a tančí s bílými vlasy ženy na balkoně naproti.
Laškovně jí krade jednu vrásku za druhou.
Nejdřív vrásky bolesti a rýhy smutku, pak vlnky smíchu.
Hrbatá záda, třesoucí se ruce i chrupavky uší vytahané stářím.
Všechno je pryč.
Jediné, co existuje, je tahle nestárnoucí rozmluva s větrem.
Zavřené oči, ruce svírají studené zábradlí. V březových listech šumí vzpomínky (možná i v bukových, ale ty ve městech nerostou).
Poletující vlasy vypadají jako závoj.
Letmo se usměje a na tvářích se jí objeví ruměnec.
Na co myslíš?
Na dávného milence?
Na ukradené chvilky o samotě a dopisy, které si dodnes schováváš mezi oblečením?
?
Na ulici bouchnou dveře od auta. Vítr ustane.
Konec snění. Vrásky odhrnou závoj a naskáčou zpátky na čelo.
Přitáhnout si svetr těsněji k tělu a odejít do bytu.
Rozplynout se do reality.
U dveří knihovny, kam jsem chodila jako malá, trůnila dvě velká zelená křesla. Vždycky jsem kolem nich co nejrychleji zahnula doleva mezi regály s knížkami pro děti. Vybrala jsem úlovky na následující týden a nervózně přešlapovala před oddělením pro dospělé, kdy se z něj vrátí mamka. Jen málokdy jsem se tam odvážila jít za ní. Měla jsem strach, že se mezi
dospěláckými knížkami ztratím.
Na konci jedné uličky byla malá místnost oddělená od zbytku knihovny závěsem. Vždycky za ní někdo něco ťukal na stroji a byl tam cítit olej.
Nikdy jsem se tam neodvážila nakouknout. Bála jsem se, že tam sedí někdo, kdo napsal všechny knížky v knihovně, a když ho vyruším, nebudu moct číst žádné nové.
Poději jsem do knihovny chodila sama. Procházela jsem regály se scifi a fantasy, listovala kartotékami a nedočkavě čekala, kdy vyjde nový díl Harryho Pottera.
Cestou domů jsem se nekoukala napravo ani nalevo, protože jsem pečlivě zkoumala úlovek, který jsem si z knihovny odnášela. Prohlížela jsem si obaly knížek, četla jejich obsahy a nemohla se dočkat, až se vydám na výpravu za tajemstvími, která skrávají.
Knihovna ve městě, kam jsem chodila na střední, byla obrovská. Moderní, prosklená budova s nádherným širokým schodištěm vedoucím z beletrie do literatury faktu. Mezi regály scifi jsem objevila Herberta, Žambocha a Sapkowského. Nahoru jsem se vydala jen párkrát, když jsem se rozhodla, že
nutně potřebuji zhubnout, a nebyla si pořádně jistá, jak to
udělat.
Každodenní dojíždění vlakem by bylo o dost nudnější nebýt knížek, které jsem si tam napůjčovala. Přečetla jsem snad všechny fantasy knihy, které
tam měli, a udělala si dobrý přehled o tom, jak vypadá kvalitní
literatura, protože jsem přečetla stohy té opravdu špatné.
Vysoká znamenala skripta. Skripta jsou v mém světě nesnášenliví agresoři, kteří se nesnesou s žádnou jinou psanou formou. Nedovolila mi číst žádné příběhy. Ani knížky o hubnutí.
Teď bydlím v ulici, kde je pobočka knihovny. Mými nejoblíbenějšími dny jsou středy, protože do knihovny přiváží knihy, které jsem si přes týden
objednala. Většinou to vychází tak, že dopiju odpolední kávu a přijde mi email, že právě splnili mé rezervace. Okamžitě vyrazím a knihovnice se pokaždé diví, že jsem tam tak rychle.
Nedávno jsem byla na výpravě za knížkami a minula se s chlapcem ve věku kolem deseti let. Aktovku měl větší než byl on sám, rozčepýřené vlasy, brýle mu sklouzávaly z nosu. Oči měl upřené na zadní obal knížky. Kratičký okamžik, kdy jsme se míjeli, stačil na to, aby mi přivál vzpomínky na doby, kdy jsem byla úplně stejná.
Knihovnice je jedna z těch nejmilejších, které jsem zatím potkala. Čtenářům
nechává připravené romány, o kterých se domnívá, že by se jim mohly líbit. Starším lidem pomáhá snést knížky ze schodů. Mně vždycky nabídne, ať si na chvilku sednu a něco si přečtu, že ona se mezitím podívá, jestli nemám
splněné ještě nějaké další rezervace, ať tam nemusím chodit zbytečně.
Sednu si, prohlédnu novinky a přitom doufám, že knihy nedorazily, protože tam i zbytečně chodím tak ráda!
Šli vedle sebe
a před sebou
a za sebou.
Nebylo jasné, kdo vedl a kdo následoval.
Nemusela se
na něj koukat, aby cítila jeho přítomnost.
Nemusela se
ho dotýkat, aby znala hebkost jeho rukou.
Nebylo to jen jeho současné já.
Věděla,
jak ho život změní ve stáří.
jak mu události,
jež ho teprve čekají,
nahrbí záda a vysunou bradu dopředu.
Sen,
který byl reálnější
než vše, co doposud zažila.
Jako malá jsem každé léto trávila na vesnici. Prvního července jsme do auta naskládali domečky pro panenky, puzzle, pastelky, notesy a nějaké to oblečení a na dva měsíce zmizeli na chalupu. Každé ráno jsem s mamkou a ségrou chodila snídat zmrzlinu do Jednoty na náměstí. Odpoledne řešila dilema, jakou lahev vzít k rybníku, abych s ní mohla polívat klouzačku, a později to, jestli mi ručník bude ladit k plavkám, protože po Honzovi od vedle jsem pokukovala už od loňských prázdnin. Do dneška si vzpomínám na to, jak jsme se jednou se ségrou o půlnoci vydaly na místní hřbitov, i na to, jak jsme podnikly výpravu do lesa, abychom poprvé vyzkoušely cigarety.
Pak je ale spousta věcí, které si nepamatuji ani trochu. Jak pihaté byly kamarádky, se kterýma jsem prožila všechna dobrodružství? Jak
jsme měly zařízený pokoj? Byla půda opravdu tak tajuplným
místem nebo tam rodiče prostě jen uskladnili hromadu harampádí? A jak jsme
vlastně všichni vypadali před patnácti lety? Jak nám zářily oči a které vrásky měly rodiče už tenkrát? Jak ráno svítilo sluníčko na terasu?
Nedávno jsem při třídění fotek náhodou narazila na pár starých záběrů
z doby, kdy mi bylo asi deset let, a nestačila jsem se divit, jak vypadal náš králík a že jsem ho nosila na hlavě. Když si občas otevřu krabici se starými dopisy, ožívají mi v hlavě znovu teplá léta na zahradě u babičky, kdy jsem s třesoucím se srdcem čekala, jestli mi napíše SMSku a podle toho, jak dlouho mu to trvalo, usuzovala, jestli mě miluje.
Pamatovala bych si takové věci i bez pečlivě střežených krabic vzpomínek?
