Chodím po cizím pokoji
s tebou v náručí
a marně doufám,
že konečně usneš.
Jsme uprostřed ničeho,
na obzoru uhání světlomety aut
jak rozfoukané jiskry táboráku,
dobrodružství, které už není mé.
Nosím tě, kůži na kůži,
(zpocenou, je 40 stupňů)
a vzpomínám,
jak dřív dotek
znamenal svobodu.
A teď vězení.
Stane se něco špatného,
když občas nebudu vděčná,
že tě mám?
Na chviličku jsem odběhla do vedlejšího pokoje
nadýchat se dospělosti
už hodinu nechceš spát
a já chtěla být aspoň na chvíli sama
A najednou se k tobě nemůžu vrátit
protože se nám rozervala chodba
místo měkkého koberce tam zeje trhlina.
Vane z ní chlad a temnota.
Vidím, jak ležíš na postýlce
schoulený a třeseš se zimou.
Spadla ti peřina
Asi do té propasti
A já to jen bezmocně sleduji z druhého břehu
protože ani rodiče neumí létat.
Protože dokážeš hodinu sledovat mravence pobíhající přes cestu.
Protože ti nevadí, že si vytaháš kapsy, když je nacpeš kameny.
Protože pofoukáš stromu větve, které má zlomené.
Protože mi ještě dva dny vyprávíš o motýlech a masařkách.
Protože ti nevadí bořit se do bahna a mít rukávy mokré od vody z potoka.
Přesně proto chodím na výlety nejradší právě s tebou.
Pomíjivé záblesky, ze kterých jsme
si chtěli postavit společný svět
tak oslnivé
jako když sklíčkem odrážíš
paprsky letního slunce
zavřeš oči
a stále vidíš světlo a naději
přijdeš si jako uprostřed snu
než si uvědomíš, že sis jen na chvíli
poškodil sítnici.
Víš, co pozoruji, když si v létě lehnu do trávy,
stébla mě šimrají do obličeje
a kolem mně je rozprostřené jen
letní ticho?
praskání ohně
šumění vody
luční koníci
Koukám, jak je na nebi rozlitá Mléčná dráha
miliardy a miliardy hvězd.
Některé nejsou skoro vidět a některé by snad i mohly zastínit Měsíc,
kdyby se trochu snažily.
A přitom si představuji, že každé to světýlko
je jedno já,
kterým jsem mohla být.
A už se nikdy nestanu.
To, které má chaloupku uprostřed lesů
To, které se rozhodlo odejít ze školy
To, které se v dětství utopilo v rybníce
To, které bylo odvážné.
Děláš to taky tak?
Dnešní článek není ke čtení a ani neladí k tomu, že se nám teprve probouzí podzim. Ale měla jsem nedávno krásný zážitek, který bych vám také chtěla zprostředkovat.
Jak jste se už mohli přesvědčit, meditování mi moc neříká, ale myslím si, že alespoň nějaká forma duševní hygieny je velice důležitá. Být schopna se na chvíli odpojit od okolních ruchů a vzruchů a ponořit se sama do sebe. Když na mě takováhle potřeba přijde, počkám, až padne tma a celá domácnost jde na kutě. Lehnu si na gauč nebo do postele, nasadím sluchátka a pustím si nějaký ambient.
Je to relax, občas u toho usnu. Je to příjemné, ale nic, o čem bych nadšeně vyprávěla ostatním. To se ale změnilo na začátku týdne, kdy jsem si takhle poslechla, jak zní praskání ledu podbarvené sotva slyšitelnou, tajuplnou hudbou. Stačilo několik vteřin, aby okolní svět přestal existovat a já měla pocit, že jsem dokonale ponořená ve svém vědomí. Zdálo se mi, jako bych cítila, jak mi pracují jednotlivé orgány a žilami pumpuje krev.
Zkuste to taky a pak mi napište do komentářů, jestli na vás hudba působila stejně.
Víš, co bych si přála?
Abychom se spolu schovali pod deku
a představovali si,
že je to plášť utkaný z první podzimní mlhy.
Spolu s tím,
jak bychom usrkávali zlatavý čaj,
by mizela sluneční záře zkracujících se dnů.
Snášely by se na nás vzpomínky uplynulého léta
ve stejném tanci,
jako padá listí že stromů.
Pak bys mě objal
a já bych věděla, že je to napořád,
ne jen na jedno roční období.
Pojď
sedneme si spolu
pod rozvětvenou dubovou korunu
a budeme si vyprávět o tom,
co občas potichu prozrazujeme hvězdám,
protože jsou od nás tak daleko,
že nemůžeme slyšet, co by řekly na oplátku.
Sedni si ke mně trochu blíž,
ať se sebe dotýkáme a můžu si
představovat, že mi svojí rozpálenou kůží
čteš myšlenky.
Opři si o mě hlavu,
vpletu ti do vlasů barvy,
které neexistují v našem vesmíru.
A pošeptám ti, stejně jako šeptávám hvězdám,
že mě se nemusíš bát.
Neublížím ti jako ti ostatní.
Listy už slyšely všechny příběhy
občas je na sebe navléknou jako rosu
nebo slzy nebo rozlité víno.
Tolik vyprávění, která se snaží šumět a ševelit
o lásce, o smrti a o všem mezi tím
šumí, ale kdo by je poslouchal, když odevšad
řve reklama a motory aut.
Tak moc si budeš přát, aby aspoň jednou
někdo slyšel i tvůj šum
ale ostatní se jen zahledí do tvé koruny
a budou chtít, abys jim poskytl
stín před sluncem
úkryt před deštěm
větve na lezení.
Chtěla bych si z tvých lístků uplést věneček,
položila bych si ho na hlavu
a poslouchala, co vyprávíš.
Ale musela bych to dělat potají
protože dospělí nenosí věnečky ale kravaty.
Ve vzduchu poletuje kávové aroma a tančí s bílými vlasy ženy na balkoně naproti.
Laškovně jí krade jednu vrásku za druhou.
Nejdřív vrásky bolesti a rýhy smutku, pak vlnky smíchu.
Hrbatá záda, třesoucí se ruce i chrupavky uší vytahané stářím.
Všechno je pryč.
Jediné, co existuje, je tahle nestárnoucí rozmluva s větrem.
Zavřené oči, ruce svírají studené zábradlí. V březových listech šumí vzpomínky (možná i v bukových, ale ty ve městech nerostou).
Poletující vlasy vypadají jako závoj.
Letmo se usměje a na tvářích se jí objeví ruměnec.
Na co myslíš?
Na dávného milence?
Na ukradené chvilky o samotě a dopisy, které si dodnes schováváš mezi oblečením?
?
Na ulici bouchnou dveře od auta. Vítr ustane.
Konec snění. Vrásky odhrnou závoj a naskáčou zpátky na čelo.
Přitáhnout si svetr těsněji k tělu a odejít do bytu.
Rozplynout se do reality.