O špatných jízdenkách a fialkové limonádě

Cesta na jih za rodinou (rozumějte z Prahy do jižních Čech) je vždycky náročný organizační problém. Plánuje se minimálně měsíc dopředu. Všichni zúčastnění porovnávají své kalendáře a dlouho diskutují o nejvhodnějším termínu setkání. Panuje napjatá atmosféra, přesouvají se dříve naplánované aktivity, dělá se nátlak.

Domluvením termínu dalšího setkání to ale nekončí. Jak se termín přibližuje, objevují se nové palčivé otázky.

V kolik v pátek přijedeme? A proč nepřijedeme už ve čtvrtek? A když tedy v pátek, tak snad alespoň dopoledne?

V potu tváře pak začnete hledat vhodné vlakové spojení, aby to nebylo moc brzy, protože do práce se prostě chodit musí. A ani moc pozdě, aby to nebylo bráno jako důkaz nedostatečného nadšení z pravidelných výjezdů.

Takže se kalkuluje a počítá. A protože se musí správně sladit návaznost tří vlaků, které mívají různě dlouhá zpoždění, vyžaduje to kreslit vývojové diagramy a vytvářet excelovské tabulky, aby se člověk ujistil, že všechno klapne.

Ale když máte ukecané pětileté dítě, které se neustále dožaduje vaší pozornosti, může se taky nakrásno stát, že si žádný vývojový diagram nenakreslíte a prostě se seknete a koupíte jízdenku na blbý čas.

Přesně jako já minulý pátek.

To pak vzorně vyzvednete dítě ze školky už po o. Prvním vlakem podle plánu (tedy o půl hodiny dřív, protože jste započítali případná zpoždění) dojedete na hlavní nádraží a tam zjistíte, že jste si omylem koupili jízdenku na vlak, který jede až za hodinu a půl.

Vaše očekávání, že vše bude klapat podle plánu, vám velí okamžitě koupit jízdenku novou. Sice už vám nevrátí peníze za starou jízdenku, nebudete mít místenku a je velká šance, že se budete místo pohodlného sezení tísnit někde v uličce (s pětiletým dítětem), ale vše bude podle plánu a vy neztratíte ani minutku času.

Ale pak si vzpomenete na to, jak krásné je radovat se z obyčejné papírové koruny a jak jste zrovna ráno četli motivační článek o tom, že se sebe vždycky máte zeptat: “Co můžu udělat, aby byl dnešek krásnější, než jsem si původně představovala?” Zhluboka se nadechnete a uděláte přesně to.

Vykašlete se na výměnu jízdenky, stres a zbytečné mačkání se ve vlaku. Chytnete syna za ruku, zasmějete se nad tím, jak jste to všechno zblbli a sednete si do kavárny. Máte přeci jen hodinu a půl času, než vám pojede vlak.

Objednáte si něco k snědku a domácí fialkovou limonádu, abyste si to udělali trochu extra. Syn se nacpe, přepije a prohlásí, že by chtěl, abyste nespárvné jízdenky kupovali častěji.

A pak celý víkend vypráví o tom, jak pil fialkovou limonádu. A chodí babičce na skalku oškubávat macešky a všem tu fialkovou limonádu vyrábí a vy se jen v duchu usmíváte, že jste pro jednou to rodičovství docela zvládli.

Magie z fast foodu

Už šestou hodinu se mačkáme v autě. Kilometry líně ubíhají, došla témata k hovoru a předstírám, že jsem si nevšimla, že syn i přes můj výslovný zákaz sleduje YouTubery hrající Minecraft. Máme před sebou ještě další čtyři hodiny, standardy poněkud poklesly.

Potřebujeme pauzu a něco teplého k jídlu.

Na obzoru se vynoří sytě červené logo rychlého občerstvení. Zaženu myšlenky na to, že v půllitrovém nápoji bude pravděpodobně víc cukru než v celé bonboniéře, což se moc neslučuje s mým předsevzetím, že po dovolené musím bezpodmínečně zhubout. A jen hladově kývu, ať tam manžel zastaví.

Syn má tradičně nejvíc otázek ve chvíli, kdy se rychle snažíme vybrat, co si objednáme. Dneska ho zajímá, jestli mají státy kromě hlavního města i hlavní vesnici. Zasypává mě otázkami a já cítím, jak mi stále rychleji buší ve spáncích. Nádech, výdech. Představ si svou malou zenovou zahrádku. Nádech, výdech. Klidně ji rozkopej, ale nekřič na to dítě, které si teď nemělo s kým šest hodin povídat.

Abych předešla scéně, prosím syna, aby nám zatím našel místo k sezení, že mu něco vyberu. Nádech, výdech. Objednávám a očima pátrám, kam se syn posadil.

Vybral stůl s vysokými barovými židlemi, na které se sotva vysoukal. Někde se mu povedlo najít sytě žlutou kartonovou korunu. Trůní mu na hlavě a pusu má od ucha k uchu. Pohupuje nohama, kterýma nedosáhne na zem. Jen co si všimne, že ho pozoruji, rozzáří se, jako by mě nejmíň měsíc neviděl.

Před pár týdny propadl potterovské mánii a v každé volné chvilce mácháme klacky a křičíme přitom: “Wingárdium Leviosáááá”. Ale když ho teď vidím, tak šťastného po dlouhé, nudné cestě, uprostřed plastové restaurace s papírovou korunou na hlavě, říkám si, že on žádná kouzla nepotřebuje. Dokáže udělat magickou každou chvilku, kterou zažívá.

Gardenoturistika

Sedíme v maličké kavárně na okraji Florencie. Po zdech je navěšeno několik motivačních plakátů, proč je dobré jíst větší než malé množství koláčků a popíjet kávu. Na každém stolku trůní umělá kytka. Normálně by mi to přišlo trochu jako kýč, ale dneska poprvé za celý den vytahuji foťák a dokumentuji:

  • jak zlatavé slunce pozdního odpoledne rozehrává stínohru na stole vedle nás,
  • jak syn sotva dosáhne na proužkované brčko v milkshaku,v nemž je víc šlehačky než mléka,
  • a jak sotva dosáhne nohama na zem, i když o sobě hrdě rozhlašuje, že už je velký kluk.

Dobíjíme baterky po celodenním brození se davem lidí ve Florencii. Nevyfotila jsem most zlatníků, katedrálu Santa Maria del Fiore ani kapli Jana Křtitele. Místo toho jsem nervózně hlídala, aby se syn mezi všemi těmi lidmi neutopil.

Takže teď sedím v kavárně.

Je sice terpve pět odpoledne, ale usrkávám růžové víno. A pro zklidnění nervů si přehrávám plán zítřejšího výletu do renesanční zahrady. Pak přeskočím do vzpomínek na nádhernou botanickou zahradu v Schonbrunnu, rosarium na Petříně a na zámeckou zahradu před Hlubokou.

Manžel se vždycky směje, že bych se měla stát průvodcem gardenoturistiky.

Takový koncept cestování se mi vlastně moc líbí. Někdo cestuje na cizí místa za gastro zážitky, někdo navštěvuje poutní místa a jiný zdokonaluje agroturistiku. Tak proč bychom nemohli cestovat za květinami?

Jak by taková správná gardenoturistika měla vypadat? Myslím, že abychom mohli pojem oficiálně používat, měl by splňovat alespoň některé z násleujících pravidel:

  1. Pořizovat dostatek fotek květinových záhonů pro vlastní zahradní inspiraci. (I když zahradu už máte přeplněnou k prasknutí.)
  2. Místa zásadně navštěvovat stylově oblečení – představuji si, že ideální uniformou je dlouhá volná sukně, která se dobře točí, a slaměný klobouk.
  3. Pokud to je jen trochu možné, na daném místě si zakoupit nějakou rostlinu, pro kterou pak horko těžko budete hledat místo na vaší přeplněné zahradě.
  4. Káva či čaj v co nejbližší vzdálenosti od daného místa je příjemným bonusem.

Za pár týdnů se chystám do Rakouska a pomalu začínám vymýšlet, jak ke klasické pěší turistice po horách zařadit i pár dní gardenoturistiky. Budu informovat, jak to dopadlo.

Zahradník

V mém rodném městě žije zahradník. Ať je patnáct pod nulou nebo nad, nevidíte ho jinak než v khaki šortkách s milionem kapes. A kamkoli je to možné, přemisťuje se na svém traktůrku na sekání trávy. Svojí práci nesnáší (až na ten traktůrek, samozřejmě) a proto se pravidelně posilňuje alkoholem.
Díky jeho péči například parčík před základkou zdobí dva úplně vyschlé keře a živý plot, který je vždy ořezaný tak nekonvenčním způsobem, že musíte přemýšlet, jestli je to pokus o moderní abstrakci, který nejste schopni ocenit, nebo prostě jen moc ferneta.
Jako malí jsme se ho báli, protože neodpovídal na pozdravy a jen se mračil. Jako trochu větší jsme ho podezřivali z toho, že na školní záhony, kde jsme v rámci výuky pěstovali mrkve a ředkvičky, schválně lije kyselinu, protože tam nikdy nerostlo ani bodláčí.
Prý se nikdy nesmířil s tím, že mu před chalupou na Šumavě vede běžkařská stezka. A tak ji každé ráno chodil polívat vodou, aby to těm bídákům trochu znepříjemnil.
A já si říkám, že to musí být lahoda být delší dobu v jeho společnosti.

Jsem nula

Jsem nula.
Nulou jsem se narodila a už jí zůstanu.

Komáři mě za to milují.
Mezi ovády jsem tak trochu superstar.
Klíšťata si o mně vyprávějí legendy a nevěří, že existuji.

Milují mě i moji přátelé,
protože když jsou v mé blízkosti,
nemusí používat repelent.

Nulou už navěky.

Zplozenec pekel – edit

Když jsem si před pár lety přála k narozeninám kočku, netušila jsem, jaký ortel si nad sebou podepisuji.

Už první dny mě nejspíš mělo varovat, že se budu potýkat s maličko komplikovanější povahou, protože syčela na manžela pokaždé, když měla pocit, že se na ni křivě podíval.
Asi mi mohlo dojít, že těch pár mokrých loužiček neznamená, že má chudinka Májinka problém s močovým měchýřem, ale že dostala nažrat o pět minut později, než si představovala.

Mrouskání prožívala tak hlasitě, že se na zahradu scházeli kocouři z širého okolí. Posedávali tam celé dni a já z toho byla poněkud nesvá.

U veterináře před kastrací málem usekla malíček asistentce a veterinář si do její karty velkými písmeny napsal, že je to ZLÁ kočka a zapřísahal mě, ať to všude hlásím ještě předtím, než ji vypustím z přepravky. Měla jsem pocit, že se při těch slovech i pokřižoval, ale tam mě můžou vzpomínky trochu klamat.

Vcelku v poklidu a ve lži, že je vše normální, jsme si žili do té doby, než jsem udělala tu největší zradu, jakou si kočička dokázala představit.
Přivedla jsem na svět dítě.
To byl konec.

Kočička začala chřadnout, což se v jejím podání projevovalo tím, že vrčela na všechny okolo. Proti své vůli jsem musela obdivovat efektivitu jejího vylučování. Gauč, moje peřina, manželova peřina, ručníky, dětská postýlka, plyšáci. Nic před jejím močovým měchýřem nezůstalo svaté.

V rychlosti převlékání povlečení bych díky tomu mohla soutěžit na mezinárodní úrovni.

Ale kočička se nezastavila u extrémního vylučování, zatoužila po něčem novém, neokoukaném.
Zaútočila na dítě.

Bylo jasné, že zplozenec pekel musel pryč.
Na převýchovu ke tchyni.

O tři týdny později jsme kočičku měli zpátky. Tchynina kocoura zvládla vystresovat natolik, že ještě měsíc po jejím odjezdu odmítal vylézt z bubnu pračky.

Nutně jsem se potřebovala kočky zbavit. Chodit po bytě neustále ve střehu s měchačkou v ruce není ideální, když vychováváte malé dítě.

Vzala jsem zplozence k nové veterinářce, aby mi potvrdila, že je kočka zdravá a já ji mohla bez výčitek předat někomu jinému.

Nepotvrdila mi to.

Naopak zjistila, že kočička byla celou tu dobu v bolestech kvůli nepovedené kastraci.

Propadla jsem do hrozných výčitek svědomí. Celou dobu jsem si myslela, že mám doma vtěleného ďábla a přitom byl ten roztomilý, chlupatý tvoreček v bolestech a trpěl. Posluhovala jsem té naší hromádce neštěstí, klopila oči před jejím vyčítavým pohledem a tetelila se radostí, když párkrát krátce zavrněla.
Zplozenec pekel mi to ale nehodlal nijak usnadňovat.

Dva dny po operaci, která měla kočičku zbavit bolestí, mě nad ránem něco probudilo.
Náhlý pocit tepla.
Vlhkého tepla.
Zplozenec pekel seděl vedle mě na polštáři a močil.
Chudinka kočička, určitě musela být v hrozných bolestech!
Ale skutečně tak hrozně moc trpěla i tu následující noc? Nebo prostě jen chtěla močit na MŮJ polštář vedle MÉHO obličeje?

Výčitky svědomí ale byly silné.

Věřím tomu, že odpovědí na většinu trápení je trpělivost a laskavý přístup. Snažila jsem se to tak aplikovat i na naši pekelnou kočku.

Čím víc vrčela, tím častěji jsem ji chodila hladit.
Čím víc syčela, tím víc pamlsků ode mě dostávala.
Čím víc čůrala mimo záchod, tím víc jsem si s ní hrála.
Prostě vzorová výchova.

No a pak mě jednou po takovéhle náloži lásky pokousala takovým způsobem, že jsem musela dvakrát na chirurgii. Manžel zavelel, že zplozenec pekel musí z domu. Naštěstí byl neústupný.

Povedlo se nám mezi známými najít odvážlivce, kteří se nebojí životních výzev a kteří si démona vezmou. Ale i přesto ve mně stále hlodaly pochybnosti. Ve své nabubřelosti jsem si myslela, že já jsem ta její jediná, vyvolená, nejúžasnější kočičí máma.

Víc jsem se mýlit nemohla. Jestli někdo, tak jsem byla maximálně tak prudérní macecha. Netrvalo ani dva dny, než Mája u nových majitelů začala příst tak hlasitě, že přes ní neslyšeli televizi. Třetí den si vymohla, že bude spát u nich v posteli. A vzájemná láska se prohloubila natolik, že když noví majitelé jedou na víkend pryč, Mája má zajištěné hlídání.

A já si uvědomila, že ne vždy musím být tím nejlepším řešením. Ať už jako kamarádka, podnikatelka nebo pečovatelka o zvíře.

Někdy tam ta chemie zkrátka není.

Sýkorky

Dneska ráno bylo tak mlhavo, že jsem měla pocit že místo Slunce se nad obzorem vyhoupl Měsíc. A když jsem si byla zapálit, na větev přede mnou napochodovaly tři sýkorky a neurvale na mě pořvávaly, že už je nejvyšší čas, abych jim nasypala něco do krmítka. Věděl jsi, že v Číně jsou tak znečištěné provincie, že tam děti nikdy v životě neviděly modrou oblohu a milenci si nikdy v noci nelehli na zem, aby pozorovali hvězdy, protože tam přes všechen ten smog nejsou vidět?

Jak se boural viadukt

Před domem nám bourají viadukt. Syn je nadšený. V životě neviděl tolik stavebních strojů.
Já také ne.

Načasování akce nemohlo být lepší. Kdy jindy bychom si mohli vychutnat ÚPLNĚ KAŽDOU minutu práce, než teď během pandemie, když dům neopouštíme, ani abychom si zašli koupit rohlíky?

Vzhledem k tomu, že bourání výrazně ovlivňuje provoz na železnici, pracovní morálka je vysoká. Kolegové z D1 by se sem mohli přijet něco přiučit. Pracuje se téměř nepřetržitě. Ano, znamená to tak od půl sedmé od rána klidně do dvou do noci. Když jde o peníze, ani Velký pátek nebo Velikonoční pondělí nic neznamenají.

A ano, když pracují dvě sbíječky dohromady, jde to dvakrát rychleji. To, že je to i dvakrát hlučnější a je problém slyšet přes zavřená okna návštěvu, která přišla na kafe, už nikoho nezajímá. Je přece lockdown a takovéhle rebélie by se stejně dělat neměly.

Od bourání se práší tak intenzivně, že okolní zeleň vypadá, jako by ještě byla přikrytá sněhem. Nehledě na původní barvu, všechny boty mám světle žluté. A už teď je mi jasné, že můj projekt, jak letos terasu proměnit na oázu klidu, na níž budu pěstovat bio zeleninu, je odsouzen k nezdaru.

Měsíc máme za sebou, třináct nás ještě čeká. Špunty do uší už považuji za rutinní vybavení a pomalu šetřím na sluchátka s technologií tlumení zvuku.
Ať žije modernizace. V technologiích i na trati.

Když se vesmír spikne

Občas mám pocit, že se vesmír spikne a do cesty mi postaví tolik příležitostí, aby mi ve správný čas něco vyšlo ještě líp, než jsem si kdy odvážila představovat.

Když jsem před pár lety po neustálém stěžování a naříkání začala shánět ateliér na focení, hned na první pokus jsem našla místo přesně s takovým světlem, jaké jsem potřebovala. Ve výborné lokalitě a za cenu, které jsem na první přečtění nevěřila. 

Podobně jsem si stěžovala a naříkala na bydlení. Věděla jsem, jak má moje vysněná nemovitost vypadat a kde má být. Ale furt jsem se nějak nemohla rozhoupat k tomu, abych pro její získání začala něco dělat. Jako by pořád bylo něco víc neodkladného. A pak jsem zavolala na jeden jediný inzerát realitní kanceláře. Pět jiných zájemců, kteří byli na prohlídce dříve než my, záhadně odmítlo, a já jsem najednou bydlela přesně tam, kde jsem si vysnila. 

Poslední dobou jsem si zase stěžovala, že spolu s narozením syna jsem přišla o múzu a že nevím, jestli ještě někdy budu tvořit. A nedávno jsem se spontánně při návštěvě Hornbachu rozhodla, že konečně vyzkouším vyrobit pozadí na focení zátiší.

Povedlo se a mně v hlavě jako by najednou něco explodovalo. Neustále myslím na to, co budu fotit příště. Už nehledám překážky, proč fotitnemůžu, ale naopak hledám kreativní způsoby, jak by to šlo. A až podezřele snadno do sebe zapadají všechny dílky toho, co jsem si vždycky přála dosáhnout.

Jsem moc zvědavá, kam mě tahle cesta zavede.

Jak jsem zvelebovala zahradu: jaro

Jsem holka z paneláku. Jsem Pražačka. A nějakým záhadným řízením osudu jsem se dostala k tomu, že vlastním zahradu.
Tohle jsou moje zápisky.

1. týden
Všude nám rostou šlahouny psího VÍNA. Přijde mi docela dost cool, že zrovna tahle rostlina zaplavuje naši zahradu v takovém enormním množství.

2. týden
Vypuká pandemie.
Abych se zabavila, rozhoduji se odstranit kusy psího vína. Kolik litrů skutečného vína se přitom spotřebovává, přestávám počítat poté, co větvemi plním třetí obrovský pytel. 

3. týden
Stále je pandemie.
Všechno, kde by se snad náhodou mohli potkat lidé, je zavřené. Ano, i sběrný dvůr. Velké černé pytle, které máme rozestavěné kolem domu, vzbuzují otázku, jak jsme si vlastně na ten dům vydělali.

4. týden
Snažím se vykopávat kořeny psího vína. Mám jen zahradnickou lopatku, ale stále je pandemie. Vykopávat kořeny zahradnickou lopatkou je výzva.

5. týden
Snažím se stále vykopávat kořeny psího vína, ale ztrácí se má zahradnická lopatka. Stále je pandemie, takže jsem nucena používat lopatku na popel. Jestli práce se zahradnickou byla výzva, kopat s lopatkou na popel je již zcela nemožné. 

6. týden
Chystám se objednat květiny na záhonky, které jsem vyrvala z náručí psího vína. Nekonečné hodiny zabíjím procházením zahradnických katalogů a nevěřím, že fakt existuje tolik kytek. Jsem z těch možností frustrovaná a radši objednávám tak sto padesát PIVOněk. 
Začínám přemýšlet, jestli nemám skryté problémy s alkoholem.

7. týden
Stává se ze mě kovaný zahrádkář. Pořizuji si crocsy. Jsem hrdá i zklamaná zároveň. Sice už po zahradě nechodím v lodičkách (trávník si s podpatky evidentně moc nerozumí), ani v pantoflích (když jsem v nich tahala kořeny, přestal mě zdravit jeden soused), ale mám pocit jako bych znásilňovala komunitní estetické cítění. 

8. týden
Sejeme trávník. Ale je stále pandemie a lopatkou na popel se špatně rozrývá hlína. Tušíme, že do té vypráhlé, rozpraskané země se asi moc semínek neuchytí, ale nevzdáváme se a hážeme je tam i tak.

9. týden
Trávník neroste, je pandemie a ptáci z širého okolí si hodují na naší nevyrostlé trávě. Nevím, kdy naposledy jsem byla u kadeřníka, a stále vlastním crocsy, takže vážně uvažuji nad tím, že si u trávníku hodím ve volném čase brigádu jako pohyblivý strašák.

10. týden
Trávník neroste. Pivoňky nerostou. Je pandemie.
Rozhoduji se, že si založím zeleninovou zahrádku. 

Scroll to top