O kočičích trablích. Už naposledy.

O svých trablích s kočkou jsem se tu už párkrát zmiňovala. Takže si myslím, že si zasloužíte dozvědět se, jak to všechno dopadlo. A jako bonus vám k tomu přihodím i malé životní ponaučení.

Poté, co jsem vážně začala uvažovat o návštěvě psychologa (v jednu chvíli jsem váhala, jestli chci doktora pro kočku nebo pro sebe), muž zavelel, že kočka musí z domu. Co si budeme povídat – sice má ten (ne)tvor jen čtyři kila, ale když vám pravidelně syčí vedle čtyřkilového mimča, není to nic příjemného. 

Povedlo se nám mezi známými najít odvážlivce, který se nebojí životních výzev. Jak už víte, v mezičase, než bylo předání možné, mi kočka díky svým ostrým zubům zajistila několik návštěv na chirurgii. Ale i přesto ve mně stále hlodaly pochybnosti, jestli dávat ji pryč je to správné rozhodnutí. Ve své nabubřelosti jsem si myslela, že já jsem ta její jediná, vyvolená, nejúžasnější kočičí máma. 

Jak se ukázalo, víc jsem se mýlit nemohla. Jestli někdo, tak jsem byla maximálně tak prudérní macecha. Netrvalo ani dva dny, než Mája u nových majitelů začala příst tak hlasitě, že přes ní neslyšeli televizi. Třetí den si vymohla, že bude spát u nich v posteli. A vzájemná láska se prohloubila natolik, že když noví majitelé jedou na víkend pryč, Mája má zajištěné hlídání.

Asi nemusím říkat, že jsem šťastná, jak to všechno dopadlo. Ale kromě toho jsem si z celé situace odnesla určitou dávku pokory a ponaučení, protože jsem si uvědomila, že ne vždy musím být tím nejlepším řešením. Ať už jako pečovatelka o zvíře, kamarádka nebo podnikatelka. Někdy tam ta chemie zkrátka není, i když to mohlo ze začátku vypadat idylicky. A není to chyba ani jedné strany.

9 věcí, které chci naučit svého syna

    1. Že může snít a své sny proměnit v realitu. Když pro to bude pracovat.
    2. Že se může smát tak moc, až bude brečet. A že je v pořádku brečet i ze smutku a vzteku.
    3. Že laskavost je důležitější, než mít za každou cenu pravdu.
    4. Že ať provede cokoli, budeme tu vždycky pro něj.
    5. Že má svobodu být pánem svého života.
    6. Že žádný dotaz není tak hloupý, aby se na něj nemohl zeptat.
    7. Že knížky a cestování toho do života přinesou víc než značkové oblečení a nejnovější mobil.
    8. Že v přírodě se může ztratit a nalézt tak sám sebe. A že to jde dělat i v lesích za domem, kde už byl tisíckrát.
    9. Že všechen život je posvátný.

No, jsem na sebe zvědavá…

Když koukám na noční hvězdy

Víš, co pozoruji, když si v létě lehnu do trávy,
stébla mě šimrají do obličeje
a kolem mně je rozprostřené jen
letní ticho?

praskání ohně
šumění vody
luční koníci

Koukám, jak je na nebi rozlitá Mléčná dráha
miliardy a miliardy hvězd.
Některé nejsou skoro vidět a některé by snad i mohly zastínit Měsíc,
kdyby se trochu snažily.

A přitom si představuji, že každé to světýlko
je jedno já,
kterým jsem mohla být.
A už se nikdy nestanu.

To, které má chaloupku uprostřed lesů
To, které se rozhodlo odejít ze školy
To, které se v dětství utopilo v rybníce
To, které bylo odvážné.

Děláš to taky tak?

Kdy budu dospělá?

Jak v životě přichází různé zážitky a milníky, přemýšlím, jestli je to právě TEN, od kterého už budu moct s klidným srdcem říkat, že jsem dospělá. Získání volebního práva v osmnácti podle mně není dostatečnou kvalifikací.

Přemýšlela jsem, jestli už jsem konečně dospělá, když jsem:

  • se odstěhovala od rodičů,
  • před jménem si začala psát titul,
  • začala podnikat,
  • z různých úhlů řešila smrt,
  • přivedla na svět potomka,
  • akceptovala, že doma dělaná trvalá vypadat dobře prostě nebude.

Vždycky jsem přimhouřila oči a řekla si, že teď už by to tedy asi mohlo být ono. Že už jsem zodpovědný jedinec, který ví, jak se vypořádat se životem. Ale sto procentně přesvědčená jsem o tom nebyla. Tedy až do minulého víkendu.

Jeli jsme na víkend na mou milovanou roubenku. Ta je většinu roku prázdná a má spoustu různých tajuplných zákoutí, jako rozlehlý sklep nebo dvou patrovou půdu. Každý s trochu aktivnější fantazií si jistě dokáže představit spoustu milých věcí, které se na takových místech mohou vyskytovat.

Přijeli jsme za tmy. Syn usnul v autosedačce, takže jsme ho museli co nejopatrněji přenést dovnitř, abychom ho nevzbudili a mohli se v klidu věnovat degustování vína. Manžel se synem čekal v autě a já měla nachystat postýlku a vše potřebné na spaní. V tom obrovském, temném, opuštěném, fantazii rozviřujícím baráku!

Než jsem se dostala k rozestýlání, prolezla jsem každý kout domu a ujistila se, že tam něco nečíhá. Pak jsem vyndala syna z auta a spícího ho přenesla do ložnice. Už už jsem se ho chystala položit do postýlky, když zničeho nic otevřel oči a začal vystrašeně řičet. Přitom ukazoval na skříň naproti postýlce. Měla přesně ty rozměry, aby se do ní někdo schoval.

Krve by se ve mně nedořezal. Nemuset být matkou, okamžitě se otočím a prchnu pryč. Ale protože tuhle roli nejde jen tak odložit, když se to člověku zrovna nehodí, zatla jsem zuby, potlačila všechny instinkty a s falešným úsměvem šla skříň otevřít, abych ukázala, že v ní nic není.

Samozřejmě, že byla prázdná. Ale v ten okamžik, kdy jsem musela potlačit svůj hluboce zakořeněný strach, mi došlo, že tohle je asi ono. Že o moc jiným způsobem už dospělejší asi nebudu.

Zažili jste něco podobného? Napište mi do komentářů.

Ponořit se do svého vědomí

Dnešní článek není ke čtení a ani neladí k tomu, že se nám teprve probouzí podzim. Ale měla jsem nedávno krásný zážitek, který bych vám také chtěla zprostředkovat.

Jak jste se už mohli přesvědčit, meditování mi moc neříká, ale myslím si, že alespoň nějaká forma duševní hygieny je velice důležitá. Být schopna se na chvíli odpojit od okolních ruchů a vzruchů a ponořit se sama do sebe. Když na mě takováhle potřeba přijde, počkám, až padne tma a celá domácnost jde na kutě. Lehnu si na gauč nebo do postele, nasadím sluchátka a pustím si nějaký ambient.

Je to relax, občas u toho usnu. Je to příjemné, ale nic, o čem bych nadšeně vyprávěla ostatním. To se ale změnilo na začátku týdne, kdy jsem si takhle poslechla, jak zní praskání ledu podbarvené sotva slyšitelnou, tajuplnou hudbou. Stačilo několik vteřin, aby okolní svět přestal existovat a já měla pocit, že jsem dokonale ponořená ve svém vědomí. Zdálo se mi, jako bych cítila, jak mi pracují jednotlivé orgány a žilami pumpuje krev.

Zkuste to taky a pak mi napište do komentářů, jestli na vás hudba působila stejně.

Podzimní sonáta

Víš, co bych si přála?

Abychom se spolu schovali pod deku
a představovali si,
že je to plášť utkaný z první podzimní mlhy.


Spolu s tím,
jak bychom usrkávali zlatavý čaj,
by mizela sluneční záře zkracujících se dnů.


Snášely by se na nás vzpomínky uplynulého léta
ve stejném tanci,
jako padá listí že stromů.


Pak bys mě objal
a já bych věděla, že je to napořád,
ne jen na jedno roční období.

Hledání zenu

Nejsem ranní ptáče.  Abych se probrala, potřebuji dvě věci – sprchu a kávu.  Kávovar mě za ta léta ještě nezklamal, ale se sprchou to jde poslední dobou dost z kopce. Dovolte, abych vám vysvětlila proč.

Ještě v polospánku začnu nastavovat správnou teplotu vody. Na pračku si připravím ručník a oblečení. S notoricky známými úkony se mi pomaličku začíná vracet vědomí. Ještě chvilku čekám, než lezu do vany, aby se od horké vody stihl prohřát vzduch, a představuji si, jak mi voda dopadá na ztuhlou šíji a prohřívá mi svaly.

Dám sprchu do držáku a na milimetry přesně nastavím úhel, v jakém na mě bude dopadat voda. Pokud je sprcha moc zvednutá, namočím si vlasy. Pokud je naopak moc skloněná, voda mi poteče jen na záda, ale už ne na ramena a krk. Je to věda!

Cítím, jak se mi vyplavují endorfiny. Dnešek bude skvělý, honí se mi hlavou.

A pak se ozve sotva slyšitelné zavrzání.
Zprvu tomu nevěnuji pozornost, ale najednou si všímám, že mi voda neteče na krk. Ani na ramena, ani na lopatky. Se zlým tušením se otočím na sprchu. Je úplně celá sklopená, takže horká voda dopadá jen na kachličky. Vezmu hlavici, opravím úhel a otočím se zády. Než se stihnu ponořit do myšlenek na to, jak příjemný dnešek bude, sprcha je zase sklopená. 

Jsem zoufalá. S rituály se nezahrává! Zkouším utáhnout šroub na držáku. Bez úspěchu. Pokouším se držák odmontovat, abych mohla koupit nový. Bez úspěchu. Nutím manžela, aby držák utáhl nebo odmontoval. Bez úspěchu. 

Několik následujících dní je dost nešťastných. Rána nedokáže zachránit ani zvýšený přísun kofeinu.


Po několika dnech se nade mnou naštěstí smiluje vesmír a uzná, že už jsem trpěla dost. Vzpomenu si na knížku o meditování. Její autor prohlásil, že je krásné odjet hledat osvícení do Nepálu. Ale mnohem větší výzva je najít vnitřní klid uprostřed našich normálních životů – mezi lidmi, se kterými musíme vycházet, i když bychom je nejraději vystřelili na Měsíc (nebo jim aspoň zaplatili letenky do toho Nepálu), a v situacích, které mají potenciál způsobovat závažný tik v oku.

Nepál je mimo moje možnosti. A nejsem si ani jistá, jestli v klášterech mají sprchy s teplou vodou. Takže podstupuji každodenní mnišský výcvik ráno v koupelně. Upravit náklon sprchy. Hluboký nádech a výdech. Snaha nepodléhat emocím a ignorovat husí kůži na krku. Znovu urovnat sprchu…

Jak jsem úspěšná? Mistr meditace ze mě nebude. Ale ještě jsem si nepostavila hlavu a nedonutila manžela, aby jsme se přestěhovali. Dalajláma by valil oči! Jen si nechci představovat, co budu dělat, až se rozbije kávovar.

Sítě osudu

“Proč nejsi vevnitř a nebavíš se s ostatními? Vždyť prší.”
“No právě.”
Doufala, že stručná odpověď mladíka odežene pryč. Chtěla být sama, aby se mohla zaposlouchat do dešťových kapek a přestat slyšet agresivní tóny hudby zevnitř.

 

Na tuhle diskotéku se těšila. Poslední dobou strávila spoustu času o samotě, ponořená do každodenní rutiny a večerního čtení knížek. Měla to ráda, ale cítila, že už je na čase na chvíli opustit ulitu a nechat se vtáhnout i do jiných příběhů, než jen těch perfektně vypointovaných na stránkách románů. Chtěla se zase jednou střetnout s životem v jeho všednosti a obyčejnosti.

 

Když se na diskotéku chystala, představovala si, jak se noří do rozhovorů s ostatními, jak nesměle pokukuje po tom nekrásnějším chlapci na parketu a jak se pak spolu culí nad skleničkou vína.

 

Ale místo toho se setkala se skupinou mladých lidí, kterým se nepovedlo včas uniknout. Skončili přivázaní k jednomu maloměstu a k sobě navzájem. Většina z nich se znala z mateřské školky i z postele. Měli pohaslé pohledy, protože se smířili s tím, že je nečeká ten zářný osud, který si pro sebe představovali v patnácti.

 

A když se trochu opili, na povrch probublala skrytá agresivita pramenící z toho, že jim pomalu začalo docházet, že jsou přesně takoví jako jejich rodiče, proti kterým se dřív tak silně bouřili. I když to ještě nebyli schopní říct nahlas, věděli, že budou chodit ve stejně vytahaných teplácích a lovit slevy z akčních letáků. Že budou nesnášet svoji práci a jejich děti se jim za to všechno budou smát. Už je pomalu začínal osud vplétat do svého neustále se otáčejícího kola. Motal je do sítí, které si na sebe proti své vůli splétali tím, že se rozhodli zůstat.

 

A proto teď seděla venku. Poslouchala déšť a snažila se nenechat chytit do sítě, kterou pro ní začínal tkát mladík, jenž za ní přišel ven.

Jak jsem byla na odpočinkové dovolené s 5 dětmi – 2. část


Abyste pochopili plný rozsah zde popisovaných událostí, doporučuji četbu zahájit popisem první části dovolené.



Den 7:
Nefunguje klimatizace.

Syn se hned po probuzení snaží prchnout z pokoje za číšníky. Už vím, že nejsem pyšná. Jen zhrzená.

Máme nový pokoj. Teče v něm voda! Z odpadu.
Syn se nás snaží rozveselit a maluje po stěnách propiskou.

Den 8:
Syn odmítá jídelní židličku, rukávky, kruh, kořárek. Vlastně cokoli, co by nám nějak mohlo usnadnit práci.

Děti projevily nečekanou míru spolupráce a sofistikovanosti. Zvládly ulovit dvě náhodné ženy, které vmanipulovaly do toho, že si s nimi nadšeně od rána hrají na tabletech, a hned po obědě je berou na zmrzlinu.
Děti nás o tom uchváceně v pravidelných intervalech informují.

Den 9:
Dohnala mě karma. A otrava jídlem. Nic moc.

Den 10:
Jedeme na výlet! Je čtyřicet stupňů ve stínu. Od rána.
Máme auto z půjčovny. Bohužel k němu zapomněli přibalit tlumiče. Dokonale splýváme s cestou před námi. Cítíme každý výmol, kanál, kamen.

Dějí se věci, o nichž jsem si nikdy nemyslela, že jsou v EU možné. Vykážou nás z benzínky, protože NEMAJÍ benzín. I na Maledivách ho prodávali v PET lahvích před každým obchodem. Hned vedle nafukovacích lehátek a čerstvě vykuchaných tuňáků.
S blikající kontrolkou je cestování hned o chlup napínavější.

Všechny památky na ostrově mají dva společné znaky:
   1. Jedná se o na sebe navršené kameny. Většinou do výšky v rozmezí 0,5 – 2 metry.
   2. Děsně na ně praží sluníčko.

Za odměnu navštěvujeme vyhlášenou rybí restauraci. Děti odmítají cokoli pozřít a dožadují se kebabu. A zmrzliny.

Ke konci výletu jsme už horkem tak zmožení, že poslední památku jako správní turisté jen objíždíme autem, abychom nemuseli opouštět klimatizované prostory. Ale aspoň jsme dost zpomalili, tak nás laskavě nesuďte!

Den 11:
Pohyb hotelem je téměř nemožný. Syn se nejdřív musí zastavit na recepci, kde dostává papírové origami. V kuchyni musíme počkat na jablko vykrájené do tvaru labutě. Následuje privátní prohlídka jídelny a buchtička. Škoda, že se nezastavujeme i na baru, protože já jsem pak vždycky zralá na víno.

Díky tomu, že neustále čekám, až si syn odbyde své sociální rozmařilosti, vím, kdo z personálu má kolik dětí, odkud pochází a kdo se právě dostal na filosofickou fakultu. Určitě to bylo jednodušší než dostat se k bazénu.

Pokud je personál náhodou tak neurvalý, že by se chtěl v klidu a nikým nerušen naobědvat, syn si najde místo, kde na něj uvidí ÚPLNĚ všichni a vybalí takové taneční kreace, za které by se nemusel stydět ani Michael Jackson. Po kom to dítě je, nemám nejmenší tušení.

Den 12:
Odlétáme.
Personál se srdceryvně loučí se synem. Děti se snaží propašovat co nejvíc kamení do kufrů.

Byla to úplně jiná dovolená, než na které jsme jezdívali bez dětí. Bylo to náročné, vtipné, svérázné, dojemné, líné i napínavé. Jsem vděčná za každý den, který jsem si tam mohla užívat.

Ale teď už vzhůru za novými dobrodružstvími, která na nás čekají v Praze. Syn se v Řecku naučil chodit a s jeho odhodláním bude do čtrnácti dnů metat kozelce, abych se s ním moc nenudila.

Dlouho opečovávané předsudky

Z Tábora mám hodně středoškolských zážitků. Každodenní dojíždění za tmy, utíkání z vyučování, abych stíhala vlak domů, nekonečné brigády.
A pak i vysokoškolských z nekonečného čekání na zpožděné vlaky a autobusy, příliš těžké krosny s vyžehleným prádlem a proviantem na nadcházející týden.

Vždycky jsem z něj prchala. A vždycky si myslela, že je to ošklivé město, kde není nic kromě povinností.

No a pak minulý víkend, o víc jak deset let později, jsem ho zažila úplně jinak.
Pomalá procházka po historickém centru, vyhlášená zmrzlina, kavárna, kterou bych si přestěhovala do obýváku, vynikající snídaně z lokálních surovin, výhled na červené střechy skryté pod ranní mlhou. A žádné povinnosti.

Byl to úplně jiný zážitek. Taková konfrontace dlouho opečovávaných předsudků.
Teď pořád musím přemýšlet nad tím, jak takhle znovu zažít některé vzpomínky, které si v sobě nosím a dělají podobně špatný dojem jako dřív Tábor.