Jak jsem zvelebovala zahradu: jaro

Jsem holka z paneláku. Jsem Pražačka. A nějakým záhadným řízením osudu jsem se dostala k tomu, že vlastním zahradu.
Tohle jsou moje zápisky.

1. týden
Všude nám rostou šlahouny psího VÍNA. Přijde mi docela dost cool, že zrovna tahle rostlina zaplavuje naši zahradu v takovém enormním množství.

2. týden
Vypuká pandemie.
Abych se zabavila, rozhoduji se odstranit kusy psího vína. Kolik litrů skutečného vína se přitom spotřebovává, přestávám počítat poté, co větvemi plním třetí obrovský pytel. 

3. týden
Stále je pandemie.
Všechno, kde by se snad náhodou mohli potkat lidé, je zavřené. Ano, i sběrný dvůr. Velké černé pytle, které máme rozestavěné kolem domu, vzbuzují otázku, jak jsme si vlastně na ten dům vydělali.

4. týden
Snažím se vykopávat kořeny psího vína. Mám jen zahradnickou lopatku, ale stále je pandemie. Vykopávat kořeny zahradnickou lopatkou je výzva.

5. týden
Snažím se stále vykopávat kořeny psího vína, ale ztrácí se má zahradnická lopatka. Stále je pandemie, takže jsem nucena používat lopatku na popel. Jestli práce se zahradnickou byla výzva, kopat s lopatkou na popel je již zcela nemožné. 

6. týden
Chystám se objednat květiny na záhonky, které jsem vyrvala z náručí psího vína. Nekonečné hodiny zabíjím procházením zahradnických katalogů a nevěřím, že fakt existuje tolik kytek. Jsem z těch možností frustrovaná a radši objednávám tak sto padesát PIVOněk. 
Začínám přemýšlet, jestli nemám skryté problémy s alkoholem.

7. týden
Stává se ze mě kovaný zahrádkář. Pořizuji si crocsy. Jsem hrdá i zklamaná zároveň. Sice už po zahradě nechodím v lodičkách (trávník si s podpatky evidentně moc nerozumí), ani v pantoflích (když jsem v nich tahala kořeny, přestal mě zdravit jeden soused), ale mám pocit jako bych znásilňovala komunitní estetické cítění. 

8. týden
Sejeme trávník. Ale je stále pandemie a lopatkou na popel se špatně rozrývá hlína. Tušíme, že do té vypráhlé, rozpraskané země se asi moc semínek neuchytí, ale nevzdáváme se a hážeme je tam i tak.

9. týden
Trávník neroste, je pandemie a ptáci z širého okolí si hodují na naší nevyrostlé trávě. Nevím, kdy naposledy jsem byla u kadeřníka, a stále vlastním crocsy, takže vážně uvažuji nad tím, že si u trávníku hodím ve volném čase brigádu jako pohyblivý strašák.

10. týden
Trávník neroste. Pivoňky nerostou. Je pandemie.
Rozhoduji se, že si založím zeleninovou zahrádku. 

0

Protože…

Protože dokážeš hodinu sledovat mravence pobíhající přes cestu.
Protože ti nevadí, že si vytaháš kapsy, když je nacpeš kameny.
Protože pofoukáš stromu větve, které má zlomené.
Protože mi ještě dva dny vyprávíš o motýlech a masařkách.
Protože ti nevadí bořit se do bahna a mít rukávy mokré od vody z potoka.

Přesně proto chodím na výlety nejradší právě s tebou.

0

Nějak jsem se paralyzovala

Na Instagramu sleduji spoustu inspirativních účtů s nádhernými fotkami. Na Pinterestu mám tolik nástěnek, že už se v nich přestávám orientovat. 

Namluvila jsem si, že než začnu tvořit, musím počkat na perfektní dobu, kdy na vše budu mít maximální klid, kdy budu mít úžasné rekvizity a kostýmy a ještě skvělejší nápady. A že musím cestovat do těch nejfotogeničtějších míst a nefotit jindy, než během zlaté hodinky.

A nějak se pak stalo, že jsem se paralyzovala a přestala tvořit.

Včera jsem se přistihla, že takhle blbě uvažuji a už několik měsíců se pořád jen na něco vymlouvám. Měla jsem zrovna silnější chvilku, takže jsem si tyhle nesmysly zatrhla. Jakmile to šlo, vzala jsem foťák a došla do nejbližší přírody. Nehleděla na to, jak moc vhodné jsou světelné podmínky, a prostě začala fotít.

A víte co?
Bylo to hrozně fajn!

0

Ohlédnutí za rokem 2019

Oproti roku 2018 byl ten s devatenáctkou na konci ve znamení postupného uklidňování a zvykání si na nový životní styl, který s příchodem mimča na svět nastane, ať už chceme nebo ne.

Miluju, jak nás naše mozky chrání a všechno nakonec dokáží otočit na něco pozitivního. Takže jsem se naučila oceňovat, jak málo mám volného času, protože díky tomu jsem si začala opravdu pečlivě vybírat, čemu se věnuji. A v danou chvíli si to pak mnohem víc užívám. A je taky zajímavá zkušenost prožívat aktivity, kterých se účastním rok co rok s malým capartem, který je nezastavitelným generátorem chaosu, protože si vždycky odnesu úplně nové a jiné zážitky než dřív.

Co jsem tenhle rok zažila?

V březnu jsem vyrazila na Odemykání Lužnice, což byla úplně první akce po skoro roce, na které jsem byla bez syna. Nejdřív jsem se opájela volností “jak za starých časů” a pak se utápěla v tom, jak moc se mi po mrňousovi stýská.

Během Velikonoc jsem prozkoumávala krásy Českého Švýcarska. Vydala jsem se tam i na podzim, ale ten výlet byl o poznání nostalgičtější, protože se jednalo o úplně poslední návštěvu naší svérázné roubenky.

Moje láska k přírodě a jednoduchému životnímu stylu se zase o něco víc prohloubila, když jsem sama se synem stanovala. Nad námi zuřila bouřka a já se nikdy necítila tak v klidu, jako pod tou tenkou vrstvou látky.

Nocovala jsem, zase se synem, na zřícenině a prozkoumávala Telč a Třebíč.  A pak si střihla ještě jedno nocování pod širákem spojené s rozlučkou se svobodou.

Na hlavní letní vodě jsem si splnila další kormidelnický milník a sama plula v lodi. Chvílemi jsem myslela, že mi na nekonečném oleji upadnou ruce, ale byl to jeden z nejlepších zážitků.

Na dovolenou v Řecku asi jen tak nezapomenu, protože tam syn začal chodit. To jeho batolení vynahradilo všechny nejezdící výtahy a netekoucí vodu.

A po dvou letech jsem se zase jednou vydala na LARP a ověřila si, že tam člověk může prožít pěkně intenzivní situace. V momentech, které rozhodně nečeká.

Co jsem se tenhle rok naučila?

Že zdraví je opravdu to nejdůležitější, co člověk potřebuje.
Že ve vypjatých situacích se na sebe můžu bez obav spolehnout.
Že jenom proto, že někoho znáte dlouho, nemusíte se s ním přátelit.
Že sny jsou hezké, ale musí se pro jejich realizaci i něco dělat.

A co bych si přála od roku 2020?

Používat na plno svoji představivost a kreativitu, dostat se do formy a mít dost času na čtení. Pokud to všechno vyjde, bude to nádherný rok!

0

Pomíjivé záblesky

Pomíjivé záblesky, ze kterých jsme
si chtěli postavit společný svět
tak oslnivé
jako když sklíčkem odrážíš
paprsky letního slunce

zavřeš oči
a stále vidíš světlo a naději
přijdeš si jako uprostřed snu
než si uvědomíš, že sis jen na chvíli
poškodil sítnici.

0

O kočičích trablích. Už naposledy.

O svých trablích s kočkou jsem se tu už párkrát zmiňovala. Takže si myslím, že si zasloužíte dozvědět se, jak to všechno dopadlo. A jako bonus vám k tomu přihodím i malé životní ponaučení.

Poté, co jsem vážně začala uvažovat o návštěvě psychologa (v jednu chvíli jsem váhala, jestli chci doktora pro kočku nebo pro sebe), muž zavelel, že kočka musí z domu. Co si budeme povídat – sice má ten (ne)tvor jen čtyři kila, ale když vám pravidelně syčí vedle čtyřkilového mimča, není to nic příjemného. 

Povedlo se nám mezi známými najít odvážlivce, který se nebojí životních výzev. Jak už víte, v mezičase, než bylo předání možné, mi kočka díky svým ostrým zubům zajistila několik návštěv na chirurgii. Ale i přesto ve mně stále hlodaly pochybnosti, jestli dávat ji pryč je to správné rozhodnutí. Ve své nabubřelosti jsem si myslela, že já jsem ta její jediná, vyvolená, nejúžasnější kočičí máma. 

Jak se ukázalo, víc jsem se mýlit nemohla. Jestli někdo, tak jsem byla maximálně tak prudérní macecha. Netrvalo ani dva dny, než Mája u nových majitelů začala příst tak hlasitě, že přes ní neslyšeli televizi. Třetí den si vymohla, že bude spát u nich v posteli. A vzájemná láska se prohloubila natolik, že když noví majitelé jedou na víkend pryč, Mája má zajištěné hlídání.

Asi nemusím říkat, že jsem šťastná, jak to všechno dopadlo. Ale kromě toho jsem si z celé situace odnesla určitou dávku pokory a ponaučení, protože jsem si uvědomila, že ne vždy musím být tím nejlepším řešením. Ať už jako pečovatelka o zvíře, kamarádka nebo podnikatelka. Někdy tam ta chemie zkrátka není, i když to mohlo ze začátku vypadat idylicky. A není to chyba ani jedné strany.

0

9 věcí, které chci naučit svého syna

    1. Že může snít a své sny proměnit v realitu. Když pro to bude pracovat.
    2. Že se může smát tak moc, až bude brečet. A že je v pořádku brečet i ze smutku a vzteku.
    3. Že laskavost je důležitější, než mít za každou cenu pravdu.
    4. Že ať provede cokoli, budeme tu vždycky pro něj.
    5. Že má svobodu být pánem svého života.
    6. Že žádný dotaz není tak hloupý, aby se na něj nemohl zeptat.
    7. Že knížky a cestování toho do života přinesou víc než značkové oblečení a nejnovější mobil.
    8. Že v přírodě se může ztratit a nalézt tak sám sebe. A že to jde dělat i v lesích za domem, kde už byl tisíckrát.
    9. Že všechen život je posvátný.

No, jsem na sebe zvědavá…

0

Když koukám na noční hvězdy

Víš, co pozoruji, když si v létě lehnu do trávy,
stébla mě šimrají do obličeje
a kolem mně je rozprostřené jen
letní ticho?

praskání ohně
šumění vody
luční koníci

Koukám, jak je na nebi rozlitá Mléčná dráha
miliardy a miliardy hvězd.
Některé nejsou skoro vidět a některé by snad i mohly zastínit Měsíc,
kdyby se trochu snažily.

A přitom si představuji, že každé to světýlko
je jedno já,
kterým jsem mohla být.
A už se nikdy nestanu.

To, které má chaloupku uprostřed lesů
To, které se rozhodlo odejít ze školy
To, které se v dětství utopilo v rybníce
To, které bylo odvážné.

Děláš to taky tak?

0

Kdy budu dospělá?

Jak v životě přichází různé zážitky a milníky, přemýšlím, jestli je to právě TEN, od kterého už budu moct s klidným srdcem říkat, že jsem dospělá. Získání volebního práva v osmnácti podle mně není dostatečnou kvalifikací.

Přemýšlela jsem, jestli už jsem konečně dospělá, když jsem:

  • se odstěhovala od rodičů,
  • před jménem si začala psát titul,
  • začala podnikat,
  • z různých úhlů řešila smrt,
  • přivedla na svět potomka,
  • akceptovala, že doma dělaná trvalá vypadat dobře prostě nebude.

Vždycky jsem přimhouřila oči a řekla si, že teď už by to tedy asi mohlo být ono. Že už jsem zodpovědný jedinec, který ví, jak se vypořádat se životem. Ale sto procentně přesvědčená jsem o tom nebyla. Tedy až do minulého víkendu.

Jeli jsme na víkend na mou milovanou roubenku. Ta je většinu roku prázdná a má spoustu různých tajuplných zákoutí, jako rozlehlý sklep nebo dvou patrovou půdu. Každý s trochu aktivnější fantazií si jistě dokáže představit spoustu milých věcí, které se na takových místech mohou vyskytovat.

Přijeli jsme za tmy. Syn usnul v autosedačce, takže jsme ho museli co nejopatrněji přenést dovnitř, abychom ho nevzbudili a mohli se v klidu věnovat degustování vína. Manžel se synem čekal v autě a já měla nachystat postýlku a vše potřebné na spaní. V tom obrovském, temném, opuštěném, fantazii rozviřujícím baráku!

Než jsem se dostala k rozestýlání, prolezla jsem každý kout domu a ujistila se, že tam něco nečíhá. Pak jsem vyndala syna z auta a spícího ho přenesla do ložnice. Už už jsem se ho chystala položit do postýlky, když zničeho nic otevřel oči a začal vystrašeně řičet. Přitom ukazoval na skříň naproti postýlce. Měla přesně ty rozměry, aby se do ní někdo schoval.

Krve by se ve mně nedořezal. Nemuset být matkou, okamžitě se otočím a prchnu pryč. Ale protože tuhle roli nejde jen tak odložit, když se to člověku zrovna nehodí, zatla jsem zuby, potlačila všechny instinkty a s falešným úsměvem šla skříň otevřít, abych ukázala, že v ní nic není.

Samozřejmě, že byla prázdná. Ale v ten okamžik, kdy jsem musela potlačit svůj hluboce zakořeněný strach, mi došlo, že tohle je asi ono. Že o moc jiným způsobem už dospělejší asi nebudu.

Zažili jste něco podobného? Napište mi do komentářů.

0

Ponořit se do svého vědomí

Dnešní článek není ke čtení a ani neladí k tomu, že se nám teprve probouzí podzim. Ale měla jsem nedávno krásný zážitek, který bych vám také chtěla zprostředkovat.

Jak jste se už mohli přesvědčit, meditování mi moc neříká, ale myslím si, že alespoň nějaká forma duševní hygieny je velice důležitá. Být schopna se na chvíli odpojit od okolních ruchů a vzruchů a ponořit se sama do sebe. Když na mě takováhle potřeba přijde, počkám, až padne tma a celá domácnost jde na kutě. Lehnu si na gauč nebo do postele, nasadím sluchátka a pustím si nějaký ambient.

Je to relax, občas u toho usnu. Je to příjemné, ale nic, o čem bych nadšeně vyprávěla ostatním. To se ale změnilo na začátku týdne, kdy jsem si takhle poslechla, jak zní praskání ledu podbarvené sotva slyšitelnou, tajuplnou hudbou. Stačilo několik vteřin, aby okolní svět přestal existovat a já měla pocit, že jsem dokonale ponořená ve svém vědomí. Zdálo se mi, jako bych cítila, jak mi pracují jednotlivé orgány a žilami pumpuje krev.

Zkuste to taky a pak mi napište do komentářů, jestli na vás hudba působila stejně.

0
Scroll to top