Ponořit se do svého vědomí

Dnešní článek není ke čtení a ani neladí k tomu, že se nám teprve probouzí podzim. Ale měla jsem nedávno krásný zážitek, který bych vám také chtěla zprostředkovat.

Jak jste se už mohli přesvědčit, meditování mi moc neříká, ale myslím si, že alespoň nějaká forma duševní hygieny je velice důležitá. Být schopna se na chvíli odpojit od okolních ruchů a vzruchů a ponořit se sama do sebe. Když na mě takováhle potřeba přijde, počkám, až padne tma a celá domácnost jde na kutě. Lehnu si na gauč nebo do postele, nasadím sluchátka a pustím si nějaký ambient.

Je to relax, občas u toho usnu. Je to příjemné, ale nic, o čem bych nadšeně vyprávěla ostatním. To se ale změnilo na začátku týdne, kdy jsem si takhle poslechla, jak zní praskání ledu podbarvené sotva slyšitelnou, tajuplnou hudbou. Stačilo několik vteřin, aby okolní svět přestal existovat a já měla pocit, že jsem dokonale ponořená ve svém vědomí. Zdálo se mi, jako bych cítila, jak mi pracují jednotlivé orgány a žilami pumpuje krev.

Zkuste to taky a pak mi napište do komentářů, jestli na vás hudba působila stejně.

Podzimní sonáta

Víš, co bych si přála?

Abychom se spolu schovali pod deku
a představovali si,
že je to plášť utkaný z první podzimní mlhy.


Spolu s tím,
jak bychom usrkávali zlatavý čaj,
by mizela sluneční záře zkracujících se dnů.


Snášely by se na nás vzpomínky uplynulého léta
ve stejném tanci,
jako padá listí že stromů.


Pak bys mě objal
a já bych věděla, že je to napořád,
ne jen na jedno roční období.

Hledání zenu

Nejsem ranní ptáče.  Abych se probrala, potřebuji dvě věci – sprchu a kávu.  Kávovar mě za ta léta ještě nezklamal, ale se sprchou to jde poslední dobou dost z kopce. Dovolte, abych vám vysvětlila proč.

Ještě v polospánku začnu nastavovat správnou teplotu vody. Na pračku si připravím ručník a oblečení. S notoricky známými úkony se mi pomaličku začíná vracet vědomí. Ještě chvilku čekám, než lezu do vany, aby se od horké vody stihl prohřát vzduch, a představuji si, jak mi voda dopadá na ztuhlou šíji a prohřívá mi svaly.

Dám sprchu do držáku a na milimetry přesně nastavím úhel, v jakém na mě bude dopadat voda. Pokud je sprcha moc zvednutá, namočím si vlasy. Pokud je naopak moc skloněná, voda mi poteče jen na záda, ale už ne na ramena a krk. Je to věda!

Cítím, jak se mi vyplavují endorfiny. Dnešek bude skvělý, honí se mi hlavou.

A pak se ozve sotva slyšitelné zavrzání.
Zprvu tomu nevěnuji pozornost, ale najednou si všímám, že mi voda neteče na krk. Ani na ramena, ani na lopatky. Se zlým tušením se otočím na sprchu. Je úplně celá sklopená, takže horká voda dopadá jen na kachličky. Vezmu hlavici, opravím úhel a otočím se zády. Než se stihnu ponořit do myšlenek na to, jak příjemný dnešek bude, sprcha je zase sklopená. 

Jsem zoufalá. S rituály se nezahrává! Zkouším utáhnout šroub na držáku. Bez úspěchu. Pokouším se držák odmontovat, abych mohla koupit nový. Bez úspěchu. Nutím manžela, aby držák utáhl nebo odmontoval. Bez úspěchu. 

Několik následujících dní je dost nešťastných. Rána nedokáže zachránit ani zvýšený přísun kofeinu.


Po několika dnech se nade mnou naštěstí smiluje vesmír a uzná, že už jsem trpěla dost. Vzpomenu si na knížku o meditování. Její autor prohlásil, že je krásné odjet hledat osvícení do Nepálu. Ale mnohem větší výzva je najít vnitřní klid uprostřed našich normálních životů – mezi lidmi, se kterými musíme vycházet, i když bychom je nejraději vystřelili na Měsíc (nebo jim aspoň zaplatili letenky do toho Nepálu), a v situacích, které mají potenciál způsobovat závažný tik v oku.

Nepál je mimo moje možnosti. A nejsem si ani jistá, jestli v klášterech mají sprchy s teplou vodou. Takže podstupuji každodenní mnišský výcvik ráno v koupelně. Upravit náklon sprchy. Hluboký nádech a výdech. Snaha nepodléhat emocím a ignorovat husí kůži na krku. Znovu urovnat sprchu…

Jak jsem úspěšná? Mistr meditace ze mě nebude. Ale ještě jsem si nepostavila hlavu a nedonutila manžela, aby jsme se přestěhovali. Dalajláma by valil oči! Jen si nechci představovat, co budu dělat, až se rozbije kávovar.

Sítě osudu

“Proč nejsi vevnitř a nebavíš se s ostatními? Vždyť prší.”
“No právě.”
Doufala, že stručná odpověď mladíka odežene pryč. Chtěla být sama, aby se mohla zaposlouchat do dešťových kapek a přestat slyšet agresivní tóny hudby zevnitř.

 

Na tuhle diskotéku se těšila. Poslední dobou strávila spoustu času o samotě, ponořená do každodenní rutiny a večerního čtení knížek. Měla to ráda, ale cítila, že už je na čase na chvíli opustit ulitu a nechat se vtáhnout i do jiných příběhů, než jen těch perfektně vypointovaných na stránkách románů. Chtěla se zase jednou střetnout s životem v jeho všednosti a obyčejnosti.

 

Když se na diskotéku chystala, představovala si, jak se noří do rozhovorů s ostatními, jak nesměle pokukuje po tom nekrásnějším chlapci na parketu a jak se pak spolu culí nad skleničkou vína.

 

Ale místo toho se setkala se skupinou mladých lidí, kterým se nepovedlo včas uniknout. Skončili přivázaní k jednomu maloměstu a k sobě navzájem. Většina z nich se znala z mateřské školky i z postele. Měli pohaslé pohledy, protože se smířili s tím, že je nečeká ten zářný osud, který si pro sebe představovali v patnácti.

 

A když se trochu opili, na povrch probublala skrytá agresivita pramenící z toho, že jim pomalu začalo docházet, že jsou přesně takoví jako jejich rodiče, proti kterým se dřív tak silně bouřili. I když to ještě nebyli schopní říct nahlas, věděli, že budou chodit ve stejně vytahaných teplácích a lovit slevy z akčních letáků. Že budou nesnášet svoji práci a jejich děti se jim za to všechno budou smát. Už je pomalu začínal osud vplétat do svého neustále se otáčejícího kola. Motal je do sítí, které si na sebe proti své vůli splétali tím, že se rozhodli zůstat.

 

A proto teď seděla venku. Poslouchala déšť a snažila se nenechat chytit do sítě, kterou pro ní začínal tkát mladík, jenž za ní přišel ven.

Jak jsem byla na odpočinkové dovolené s 5 dětmi – 2. část


Abyste pochopili plný rozsah zde popisovaných událostí, doporučuji četbu zahájit popisem první části dovolené.



Den 7:
Nefunguje klimatizace.

Syn se hned po probuzení snaží prchnout z pokoje za číšníky. Už vím, že nejsem pyšná. Jen zhrzená.

Máme nový pokoj. Teče v něm voda! Z odpadu.
Syn se nás snaží rozveselit a maluje po stěnách propiskou.

Den 8:
Syn odmítá jídelní židličku, rukávky, kruh, kořárek. Vlastně cokoli, co by nám nějak mohlo usnadnit práci.

Děti projevily nečekanou míru spolupráce a sofistikovanosti. Zvládly ulovit dvě náhodné ženy, které vmanipulovaly do toho, že si s nimi nadšeně od rána hrají na tabletech, a hned po obědě je berou na zmrzlinu.
Děti nás o tom uchváceně v pravidelných intervalech informují.

Den 9:
Dohnala mě karma. A otrava jídlem. Nic moc.

Den 10:
Jedeme na výlet! Je čtyřicet stupňů ve stínu. Od rána.
Máme auto z půjčovny. Bohužel k němu zapomněli přibalit tlumiče. Dokonale splýváme s cestou před námi. Cítíme každý výmol, kanál, kamen.

Dějí se věci, o nichž jsem si nikdy nemyslela, že jsou v EU možné. Vykážou nás z benzínky, protože NEMAJÍ benzín. I na Maledivách ho prodávali v PET lahvích před každým obchodem. Hned vedle nafukovacích lehátek a čerstvě vykuchaných tuňáků.
S blikající kontrolkou je cestování hned o chlup napínavější.

Všechny památky na ostrově mají dva společné znaky:
   1. Jedná se o na sebe navršené kameny. Většinou do výšky v rozmezí 0,5 – 2 metry.
   2. Děsně na ně praží sluníčko.

Za odměnu navštěvujeme vyhlášenou rybí restauraci. Děti odmítají cokoli pozřít a dožadují se kebabu. A zmrzliny.

Ke konci výletu jsme už horkem tak zmožení, že poslední památku jako správní turisté jen objíždíme autem, abychom nemuseli opouštět klimatizované prostory. Ale aspoň jsme dost zpomalili, tak nás laskavě nesuďte!

Den 11:
Pohyb hotelem je téměř nemožný. Syn se nejdřív musí zastavit na recepci, kde dostává papírové origami. V kuchyni musíme počkat na jablko vykrájené do tvaru labutě. Následuje privátní prohlídka jídelny a buchtička. Škoda, že se nezastavujeme i na baru, protože já jsem pak vždycky zralá na víno.

Díky tomu, že neustále čekám, až si syn odbyde své sociální rozmařilosti, vím, kdo z personálu má kolik dětí, odkud pochází a kdo se právě dostal na filosofickou fakultu. Určitě to bylo jednodušší než dostat se k bazénu.

Pokud je personál náhodou tak neurvalý, že by se chtěl v klidu a nikým nerušen naobědvat, syn si najde místo, kde na něj uvidí ÚPLNĚ všichni a vybalí takové taneční kreace, za které by se nemusel stydět ani Michael Jackson. Po kom to dítě je, nemám nejmenší tušení.

Den 12:
Odlétáme.
Personál se srdceryvně loučí se synem. Děti se snaží propašovat co nejvíc kamení do kufrů.

Byla to úplně jiná dovolená, než na které jsme jezdívali bez dětí. Bylo to náročné, vtipné, svérázné, dojemné, líné i napínavé. Jsem vděčná za každý den, který jsem si tam mohla užívat.

Ale teď už vzhůru za novými dobrodružstvími, která na nás čekají v Praze. Syn se v Řecku naučil chodit a s jeho odhodláním bude do čtrnácti dnů metat kozelce, abych se s ním moc nenudila.

Dlouho opečovávané předsudky

Z Tábora mám hodně středoškolských zážitků. Každodenní dojíždění za tmy, utíkání z vyučování, abych stíhala vlak domů, nekonečné brigády.
A pak i vysokoškolských z nekonečného čekání na zpožděné vlaky a autobusy, příliš těžké krosny s vyžehleným prádlem a proviantem na nadcházející týden.

Vždycky jsem z něj prchala. A vždycky si myslela, že je to ošklivé město, kde není nic kromě povinností.

No a pak minulý víkend, o víc jak deset let později, jsem ho zažila úplně jinak.
Pomalá procházka po historickém centru, vyhlášená zmrzlina, kavárna, kterou bych si přestěhovala do obýváku, vynikající snídaně z lokálních surovin, výhled na červené střechy skryté pod ranní mlhou. A žádné povinnosti.

Byl to úplně jiný zážitek. Taková konfrontace dlouho opečovávaných předsudků.
Teď pořád musím přemýšlet nad tím, jak takhle znovu zažít některé vzpomínky, které si v sobě nosím a dělají podobně špatný dojem jako dřív Tábor.

Jak jsem byla na odpočinkové dovolené s 5 dětmi – 1. část


Kde: na Kosu
Jak dlouho: 12 dní
Účastníci zájezdu: 4 naivní dospělí, gang čtyř dětí, jednoleté mimino



Den 1:
Přežili jsme cestu letadlem s jednoletým dítětem. Schytali jsme jen dva nenávistné pohledy, když dával (hlasitě) najevo své rozhořčení nad nastálou situací. Navzdory mým optimistickým očekáváním v letadle nespal. Nespal ani v autě cestou na letiště. Ani v autobuse cestou z letiště. Ani v hotelu. Já bych spala už jen proto, abych se o něj nemusela aspoň na chvilku starat.

Přenastavili jsme se na jižanský čas, kdy všechno bude hotové do deseti minut. Na připravený pokoj jsme v lobby čekali dvě hodiny.

Všichni milují našeho syna. Není to bohužel oboustranné, což se syn nerozpakuje dávat (hlasitě) najevo. Podobně vřelý vztah jako obsluha hotelu k synovi mají děti kamaráda ke kamení na pláži. Už ho mají nasbíraná tak tři kila. Věřím, že šutry dost litují, že taky (hlasitě) nemůžou dávat najevo svůj nesouhlas. Když děti nesbírají kameny, frekventovaně nás informují o tom, že mají chuť na zmrzlinu.

Počet přečtených stránek: 0

Den 2: 
Fouká vítr. Silný vítr. Odnáší matrace. Převaluje židle. Snažit se udržet na jednom místě všechny mrňavé hračky, jednoletého syna, osušky, klíče od pokoje, plavky a osušky a přitom nerozlít víno, je vcelku náročná kratochvíle.
Vítr nevadí pouze dětem kamaráda. Kamení se dá sbírat i při něm.

Syn začal nenávidět kočárek. Z věčného nošení máme ruce vytahané jak opičáci. Začíná si zvykat na personál. Už olíbal půlku uklízecího sboru. Jeho vztah k moři je ambivalentní. Rád k němu zdrhá, abychom moc neodpočívali. Ale neschvaluje (hlasitě), když je mokrý nad úrovní kolen.

Manžel si ulovil otravu jídlem. Odpoledne došlo víno. Nejsem si jistá, co mi dělá větší starosti.
Na zmrzlinu jsme šli už po obědě.

Počet přečtených stránek: 0

Den 3:
Přiletěl kamarád s dalšími dětmi. Dětí už je víc než dospělých. Relax začíná!
Děti přestaly toužit po zmrzlině. Místo toho nás v pravidelných interalech informují, že moře je nudné a chtějí jít hrát něco na tabletu.

Syn si zvykl na pozornost, takže se jí dožaduje od úplně každého. I od toho, kdo zrovna není nad dětmi se rozplývající typ. Tam to pak končí hlasitým nesouhlasem dítěte a káravým pohledem postiženého dospělého.

Nefunguje výtah a neteče teplá voda. Na nápravě se usilovně pracuje. Opraváře volali zrovna před deseti minutami.

Večer si jdu zaplavat. Vypadám u toho tak zbídačeně, že se odkudsi vynořuje loď a posádka se mně s obavami v hlase ptá, jestli mě raději nemají svézt zpátky na břeh. Bere mi to odhodlání k jakékoli další fyzické aktivitě.

Počet přečtených stran: 1

Den 4: 
Nefunguje výtah. Paní na recepci si pořídila nějaké divné součástky (nejspíš z výtahu), na nichž řecky a dost energicky demonstruje, proč ten krám nejede. Nošení kočárku do druhého patra je podle mě vhodnou náhražkou fyzické aktivity.

Děti se naučily objednávat si pití na baru. Od rána jsme je neviděli na pláži. Bojím se jít si pro své pití, aby mě za to barmanka neproklela do pátého kolene.

Syn zjistil, že nás při chůzi vlastně k ničemu nepotřebuje a značně rozšířil svůj operační rádius. Už si nevzpomínám, jaké to je snídat v sedě. O klidnou odpolední kávu se už ani nesnažíme. Na večeři chodíme zbaběle, až když usne.

K večeru došlo víno.

Počet přečtených stran: Přestávám to počítat. Jsem frustrovaná. Došlo víno.

Den 5:
Nefunguje výtah a neteče voda. Víno došlo před obědem. Syn se snaží napodobovat ostatní děti a objednávat si na baru. Doufám, že nikoho nenapadne volat sociálku.

Logika dětí je naprosto neprůstřelná. Když nechtějí boty od písku, nechají je raději v moři. Kamarád se díky tomu procvičuje v plavání a málem nestíhá večeři. Ale kdy jindy si zaplavat při západu slunce!

Děti po jídle tropí dramatickou scénu, že nemohou hrát na tabletech. Odmítají jít sbírat kamení, jen bezcílně bloumají po hotelu a snaží se najít někoho, kdo má tablet.

Den 6:
Na zmrzlinu musíme hned po snídani. Děti cestou hrají na tabletech. Snažíme se pronajmout auto pro devět lidí. Sehnat vznášedlo je prý pravděpodobnější.

Syn zjistil, že může komandovat i někoho jiného než rodiče. Dělá cukrbliky na číšníky, kteří mu nadšeně ukazují, jak to funguje na baru a jak to vypadá v kuchyni. Netuší, jaký bič si na sebe šijí. Ještě tu máme být šest dní…

S manželem se poprvé za celý pobyt v klidu najíme. Po jídle syn nechce zpátky k nám. Nevím, jestli jsem pyšná, jak samostatného jsem ho vychovala, nebo prostě jen zhrzená, že to trvalo trochu přes rok a už mě nepotřebuje.

Záblesky nereality

Houpací křeslo bylo nejoblíbenějším místem v jejím bytě. Už něco pamatovalo. Při každém zhoupnutí trochu zavrzalo a když ho dostala, musela ho nechat přečalounit. Bylo trochu prosezené a na opěradlech se místy odlupoval lak. Ale nic z toho jí nevadilo, protože to byl její koutek, ve kterém se na stránkách knih nořila do cizích světů a cizích myslí.

Stálo u okna, takže skoro až do setmění mohla číst jen při denním světle. Když se město zahalilo do tmy, mohla pozorovat, jak se jako malé ohníčky rozsvěcují jednotlivá okna v domech naproti. A jak se některé obrysy města ztrácí v temnotě a jiné naopak jako by se až v noci chopily své vlády.

U stěny naproti houpacímu křeslu se tyčila vysoká knihovna přeplněná knížkami. Některé z nich četla, některé ne. A ani to neměla v plánu. Vždycky říkala, že je její povinností některé knížky prostě jen vlastnit, poskytnout jim domov, jako se jiní ujmou zatoulaného kotěte.

Byly dvě doby, kdy si v křesle četla ze všeho nejraději.
Během jarních rán, protože mezi devátou a jedenáctou do místnosti pronikalo to nejkrásnější světlo, díky kterému zrnka prachu vypadala, že se třpytí. A listy knih byly zbarvené do oranžova, jako by se každou chvíli chystaly vzplanout. Uvařila si vždycky kávu, položila ji na stoh knih, které měla vedle křesla a sloužily jako odkládací stolek. Pod šálek dala ubrousek, aby náhodou některou z knížek nepolila a začala číst. Klidně by tak mohla strávit několik dní v kuse. Ale volání povinností z reálného světa jí to jen málokdy dovolilo.

Tím druhým momentem bylo, když jsi přes noc zůstával u ní na návštěvě. Potom, co jsi usnul, potichu se vyplížila z postele, natáhla na sebe květovaný župan a usadila se do křesla. Rozsvítila lampičku a ponořila se do příběhů. Všechno bylo lepší, když jsi byl s ní. I když to byly jen kratičké, ukradené okamžiky. Záblesky nereality.

Věděla, že občas jen děláš, že spíš, protože jsi miloval sledovat ji ztracenou v knížce. Miloval jsi tu její maličkou vrásku na čele, která jí tam vyskočila vždy, když příběh začal být napínavý. Jak se jí zrychlil dech, trochu jí zčervenaly tváře a jak netrpělivě otáčela stránku za stránkou. A ona věděla, že ji takhle pokradmu sleduješ. Ale nikdy nic neřekla, protože si byla moc dobře vědoma toho, že spousta magie zmizí, když se převtělí do slov.

Víc lásky?

Jsem tak trochu sluníčkář a věřím tomu, že odpovědí na většinu trápení je trpělivost a laskavý přístup. Snažila jsem se to tak aplikovat i na naši pekelnou kočku.

Čím víc vrčela, tím častěji jsem ji chodila hladit.
Čím víc syčela, tím víc pamlsků ode mě dostávala.
Čím víc čůrala mimo záchod, tím víc jsem si s ní hrála.
Prostě vzorová výchova.

No a pak mě jednou po takovéhle náloži lásky pokousala takovým způsobem, že jsem musela dvakrát na chirurgii. Tak jsem z toho teď trochu rozpolcená.

Znamená to, že jsem naivní a láska není řešením všech problémů? Nebo že jsem nechápavá a ona mě jen chtěla samou láskou sníst?

Co jsem se naučila při úklidu roubenky

  1. Žvýkačka prasklý vodovod utěsný na dvě minuty a padesát tři vteřin.
  2. Pečetní vosk prasklý vodovod utěsní na tři minuty a čtrnáct vteřin. Spálené prsty vás budou pálit třicet dva hodin a osmnáct minut.
  3. Kloub na opravu prasklého vodovodu najdete nejpravděpodobněji půl dne před odjezdem z roubenky a jeho výměna zabere necelých pět minut.
  4. Občas není třeba v místnosti vymalovat. Stačí jen vysát všechny pavučiny, aby stěny zase získaly bílou barvu. 
  5. I ocet a konzervy můžou přesáhnout své datum spotřeby. O dvacet let. A marmeláda se po stejné době nejrpavděpodobněji promění na slivovici
  6. Při sečení trávy je možné objevit spoustu zajímavých věcí: staré noviny, plechovky, nedopalky, že k domu vede dlážděná příjezdová cesta nebo že vzadu na zahradě stojí dvou metrová konstrukce na houpačku.