Jak jsem si pořídila roztomilou kočičku

Když jsem si před pár lety přála k narozeninám kočku, netušila jsem, jaký ortel si nad sebou podepisuji. Už první dny mě nejspíš mělo varovat, že se budu potýkat s maličko komplikovanější povahou, když syčela na manžela pokaždé, když měla pocit, že se na ni křivě podíval. A asi mi mohlo dojít, že těch pár mokrých loužiček neznamená, že má chudinka Majinka problém s močovým měchýřem, ale že prostě nedostala dostatečně včas nažrat.

A možná mi mohlo napovědět i to, jak dramaticky prožívala mrouskání. Řvala tak hlasitě, že se na zahradu scházeli kocouři z širého okolí. Celé dni tam vyčkávali a, co vám budu povídat, cítila jsem se z toho trochu nesvá.

Možná mohlo být indicií i to, že když jsme ji po týdnu řevu na noc zavřeli do koupelny, abychom se konečně vyspali, projevila náhlý nával inteligence a zvládla vytahat všechno oblečení z koše na prádlo, vymočit se do něj a doprostřed té zkázy ještě vysrat.

A nebo to, když v ordinaci před kastrací asistence málem usekla malíček a veterinář si do její karty velkými písmeny napsal, že je to ZLÁ kočka a zapřísahal mě, ať to všude hlásím ještě předtím, než ji vypustí z přepravky. Měla jsem pocit, že se při těch slovech i pokřižoval, ale tam mě můžou vzpomínky trochu klamat.

A když pak kočička chudinka po kastraci nekakala, možná jsem nemusela hned běžet do lékárny pro projímadlo. Stačilo ji jen trochu víc vytočit. Takhle jsem ji vytočila tím, že jsem se jí snažila projímadlo nacpat do té její rozkošné, chlupaté tlamičky. A nasrala ji tak, že odběhla do koupelny a obohatila mi o exkrement tentokrát můj ručník na obličej.

A tak jsme si tak v poklidu žili do té doby, než jsem ji udělala tu největší zradu, jakou si dokázala představit.
Přivedla jsem na svět dítě.
To byl konec.
Kočička začala chřadnout, což se v jejím podání projevovalo tím, že vrčela na všechny okolo. A dělala loužičky na všechno okolo. Gauč, moje peřina, manželova peřina, ručníky, dětská postýlka, plyšáci. Ale brala jsem to pozitivně, protože jsem se díky tomu perfektně naučila, jak dlouho trvá kterou tkaninu vyprat a usušit. A v rychlosti převlékání povlečení bych mohla soutěžit na mezinárodní úrovni.

S jídlem roste chuť a kočička po pár měsících téhle šikany zatoužila po něčem novém. Zaútočila na dítě. Já jsem zaútočila na kočku a hned v zápětí na sociální sítě, kde jsem byla ochotná ještě zaplatit, jen aby si toho zplozence pekel někdo odvedl pryč. Nakonec jsme ji i bez placení odvezli na tři měsíce ke tchýni, kde ve své krasojízdě pokračovala a rozhodla se trošku vystresovat místního kocoura. Ještě tři týdny po tom, co jsme Mayu rezignovaně odvezli zpátky k nám, se prý bál vylézt z umyvadla a tchyně mu tam musela chodit sypat granule.

Stále jsem nebyla připravená nad kočkou zlomit hůl. Vzala jsem ji k nové veterinářce, která objevila, že kastrace se moc nepovedla a přeoperovala ji půlku břicha. Místo úlevy jsem propadla do hrozných výčitek svědomí, že jsem si celou dobu myslela, že mám doma vtěleného ďábla a přitom byl ten roztomilý, chlupatý tvoreček v bolestech a trpěl. Posluhovala jsem té naší hromádce neštěstí, klopila oči před jejím vyčítavým pohledem a tetelila se radostí, když párkrát krátce zavrněla.
Zplozenec pekel mi to ale nehodlal nijak usnadňovat.

Dva dny po operaci mě nad ránem něco probudilo.
Náhlý pocit tepla.
Vlhkého tepla.
Zplozenec pekel seděl vedle mě na polštáři a močil.
Chudinka kočička, určitě musela být v hrozných bolestech!
Ale skutečně tak hrozně moc trpěla i tu následující noc? Nebo prostě chtěla močit na MŮJ polštář vedle MÉHO obličeje?

Ale jako poctivá panička jsem Májinku po několika dnech vzala k veterinářce na kontrolu a na píchnutí antibiotik. Viděli jste někdy nějaký pořádně strašidelný film, kde je někdo posedlý ďáblem? Jak se svíjí, prská, syčí a v místnosti se citelně ochladí?
Protože přesně tak Májinka vypadala, když se veterinářce zakousla do ruky. Přísahala bych, že jí rudě žhly oči, ale zase mě může trochu klamat paměť. To, že se veterinářka, ta ženská od rány, která si poradí s padesátikilovými psy, třásla, si ale pamatuji bez nejmenších pochyb.

Na další aplikaci antibiotik jsem s chlupáčkem musela jít ve speciální termín, kdy tam veterinářka bude mít asistentku, která jí pomůže Májinku přesypat do pytle, do kterého se chytají zvířata se vzteklinou, aby bylo možné ji vůbec nějak ošetřit.
A byla to tahle návštěva, kdy se mi veterinářka nesměle svěřila, že musela zrušit všechny operace na následujících čtrnáct dní, protože po zplozencově kousnutí jí natekla ruka tak, jako by si do dlaně strčila půlku tenisáku.

To, že Májince začně rána po operaci hnisat, jsem už tak trochu čekala. Co jsem ale nečekala, bylo to, že po čtrnácti dnech relativního klidu, kdy už jsem si začínala zvykat na to, že možná zase budu moct víc řešit dítě než kočku, Májinka blbě skočila ze skříně a skřípla si záda.
Když jsem s ní zase přišla k veterinářce, přiznala se mi, že od rána, co jsem se objednala, je nervózní a trochu jí tiká v ruce.

A víte, co je taky možný? Mít citlivý žaludek na analgetika, která mají pomoct se skříplými zády! A víte, kam se z té citlivost nejlíp zvrací? Ano, ano, na ovčí kožešinu s vysokým chlupem. Protože proč ne!

Poslední týden jsem si myslela, že už zase máme klid. Ale zplozenec se rozhodl, že v téhle domácnosti klid nebude a namočil mi zase na peřinu. Proč? Možná jsem neměla tak dlouho větrat, těžko říct.

No a tak teď přemýšlím, jestli jít ke kočičímu psychlogovi není už přes čáru. Podle manžela jsem ale tuhle hranici překročila už ve chvíli, kdy jsem koupila difuzer s feromony kočičího štěstí.

0

Jak jsem si nechala dělat tetování

Mluvila jsem o tom dlouho. HODNĚ dlouho, jak by dodala většina mých přátel. V šestnácti, když o tom padla zmínka poprvé, mi matka řekla, že jestli s nějakou čmáranicí na kůži přijdu, regulérně mě vydědí. Představa, že bych byla ochuzena o možnost nabytí movitých a nemovitých statků naší famílie, nebyla moc děsivá, ale stejně mi trvalo dalších pár let, než jsem se k tomu konečně rozhoupala.
Ono rozhoupávání probíhalo tak, že jsem pravidelně zasypávala přátele nejrůznějšími grafickými návrhy, na Instagramu začala sledovat spoustu fakt hustých tatérů a nazpaměť jsem se naučila infografiku s tím, kde je tetování nejbolestivější a jaká je korelace mezi kriminalitou a procentuelním pokrytím kůže inkoustem (nějak jsem přece musela matku přesvědčit, že i za mřížemi se dokážu o rodinné jmění postarat).
Většinu času mě dostatečně uspokojuje, když o svých přáních jen polemizuji s každým, kdo je ochoten mě poslouchat. Ale pak sem tam přijde nebezpečné období, kdy na mě dolehne fakt, že mluvením se toho ještě moc neudělalo, a začnu činit. V minulosti to nejvíc odnesly vlasy, kdy jsem po měsících zoufalého hořekování nad blbým střihem vlezla do prvního kadeřnictví, kde brali bez objednání, a nechala se ošmikat (vzpomínka na odpoledne, kdy jsem po zadek dlouhé vlasy vyměnila za mikádo vystříhané do půlky temene, stále ještě nepřebolela).
Jednoho příjemného květnového dopoledne mě to popadlo znovu. Sedla jsem k počítači a na Google Maps vyhledala nejbližší tetovací salon ve svém okolí. O tři čtvrtě hodiny později a o tisícovku lehčí jsem se s rozechvělým žaludkem a datem zákroku vracela domů.
Tři neděle do dne D.
Jak jsem si později ověřila, tři neděle jsou zatraceně dlouhá doba na to, abyste dokázali zpochybnit jakékoli rozhodnutí.
Prvních čtrnáct dní mě ve snech pronásledovaly strašidelně vytetované hlavy dětí. Když jsem si začala hledat víc informací o salonu, v němž jsem se rozhodla o své inkoustové panenství přijít, a zjistila, že tatéři jsou nějací týpci z Maďarska, začala jsem lehce panikařit, jestli po mně pak nepůjde nebezpečná východoevropská mafie a nebude chtít, abych jim místo platby pašovala drogy na Vyšehrad.
Celá paranoia vyvrcholila tím, že jsem se pár dní před termínem probudila uprostřed noci s prozřením, že původní motiv vůbec nechci. A to místo, na nějž měl přijít, je vlastně taky dost na hovno. Lidé jsou údajně nejkreativnější těsně před deadlinem. Nemůžu nesouhlasit, protože tetování jsem si navrhla dva dny před termínem.
Do salonu jsem šla s malou dušičkou, protože o změnách, které jsem provedla, samozřejmě nevěděli.
Až když mi tatér překresloval návrh na kůži, vzpomněla jsem si na pečlivě studovanou infografiku a zjistila, že jsem si vybrala jedno z nejbolestivějších míst na těle. Utěšovala jsem se, že tetování má být tak trochu rituál a jak by to vypadalo, kdyby aspoň trochu nebolelo.
Víc mě znepokojilo, že když jsem tatérovi vysvětlovala, že chci, aby tetování bylo hodně jemné a používal slabé čáry, jen na mě koukal a usmíval se.
Ještě víc mě znepokojilo, když na mě slečna z recepce houkla, že Buda nerozumí česky.
Bolelo to. Hodně. Ale Buda se ukázal jako citlivá duše, protože když viděl moje bolestivé grimasy, zpíval mi maďarské národní písně.
Ze salonu jsem odešla omámená částečně bolestí a částečně strachem, jestli jsem právě neudělala jednu z nějvětších blbostí v životě. Doma jsem se na tetování neodvážila dvě hodiny podívat. Nebyla jsem připravená čelit pravděpodobně zdrcující realitě.
Nakonec mi to přeci jen nedalo, sundala jsem ochrannou fólii a ve zvětšovacím zrcadle začala zkoumat každou čárku. A světe div se. Vypadalo to fakt dobře!
Opojena tím, jak mi moje spontánnost hezky vyšla, jsem o týden později vlezla do prvního kadeřnictví, kde mě vzali bez objednání …. ale o tom zase někdy příště.

0

Jak jsem pekla vánoční cukroví

(Nepředpokládám, že byste byli tak naivní, ale pro jistotu – tyto perníčky jsem opravdu nepekla!)

Většinu roku troubu používám k tomu, abych do ní schovala špinavé hrnce a pánvičky, když přijde nečekaná návštěva. Před Vánoci mě ale vždy zachvátí touha být tou správnou hospodyňkou a vytvořit cukroví. Už třetím rokem piluji perníčky a začínám mít pocit, že se neomylně blížím k dokonalosti. No posuďte sami – mám už skutečná vykrajovátka místo sítka na čaj, polevu raději kupuji a letos jsem s pečením začala na naléhání kamarádky už na konci listopadu, takže o Štědrém dnu jsme perníčky nepoužívali jako otvírák na pivo, ale skutečně je jedli. Prostě kardinální zlepšení!

Cítila jsem se tak sebevědomě, že jsem matce rozšafně slíbila, ať se na to pečení vykašle, protože připravím víc druhů. (Což, nic si nenalhávejme, by udělala stejně. Výmluvu, že neumí zapalovat troubu, používá už od doby, kdy ještě bývala moderní trvalá na vlasy ).
1. Perníčky
Pečlivě jsem nastudovala recept, zapamatovala si přísady, gramáže a postup míchání jednotlivých surovin. Zapřísahala jsem se, že to musím udělat přesně tak. Žádné inovace a vlastní invence. O pečení přece vůbec nic nevím a tohle je recept prověřený stovkami, ne-li tisíci kuchařek. A pak jsem objevila někde zastrčené vanilkové aroma a skořici. Skoro mi přišlo, jako by to byly jiné ruce, které je přisypávaly do mého perfektního těsta. Ale co, vanilkové skořičáky jsou taky dobré!
Když mi kamarádka řekla, že moje zdobení perníčků ji úplně připomnělo, jak je dělala jako malá, nevěděla jsem, jestli mi lichotí nebo se mám urazit. Když sestra suše konstatovala, že bych se mohla postavit před metro a perníčky prodávat jako výtvor dětí z Jedličkova ústavu, bylo mi jasné, že žiji obklopena hady.

2. Vosí hnízda
B. nejspíš mé barvité popisy toho, co vyvádím v kuchyni, brala dost s rezervou, protože mi nabídla, že vosí hnízda bychom mohly připravit spolu. Neodradilo ji ani to, když jsem se víc starala o to, jestli máme rum a víno, než kolik kusů piškotů mám přinést.
B. je trpělivá. Například to, že bychom mohly předjet cyklistu, za kterým jsme se jednou plazily v autě, zmínila až po deseti minutách. Mou asistenci při pečení vydržela zhruba stejně dlouho. Pak opatrně naznačila, že je zvyklá na určitý řád a udělá to sama. Ale že bude hrozně super, když mezitím otevřu to víno na stole. V obýváku.

3. Vosí hnízda
Aby se hnízda, která jsme tak pracně připravily, nezkazila, nechala jsem je v chladu v chodbě. Sem tam jsem pak jedno uzobla, když jsem procházela kolem. Vzhledem k tomu, že to bylo tak pětkrát šestkrát denně, po několika dnech jsem čelila novému problému. Hnízda prostě došla. Což znamenalo jediné. Musela jsem je znovu připravit. Vzhledem k tomu, že B. měla stále ještě drobný tik v oku, kdykoli jsme zmínila slova jako mouka, vál nebo síto, zopakovat přípravu u ní nepřicházelo v úvahu.

Chtěla jsem, aby se mi povedla, takže jsem pravidelně testovala, jestli má těsto stále stejnou chuť. Díky tomuto zodpovědnému přístupu jsem udělala necelých dvacet kousků. Ale zbyl mi skoro litr vaječného koňaku, což mi patřičně zvedlo náladu. (Náladu jsem měla dost zvednutou, i když už žádný koňak o pár desítek minut později nezbýval.)

4. Vosí hnízda
Tentokrát už jsem na sebe byla přísnější a svůj výtvor schovala do komory. Zbývalo pět dní do Vánoc a já byla přesvědčená, že tu hrstku se mi podaří ubránit. To bych ale nesměla být skolena zákeřnou nemocí. Jak každý ví, když tělo trpí, musí se i trochu rozmazlovat. A jak to udělat líp, než jedním nebo dvěma kousky cukroví…

…takže jsem zase stála před stejným problémem. Naštěstí jsem už  po všech předchozích pokusech měla tak vyladěný recept, že mi ve formičkách držel tvar pomalu jen samotný rum.
(A ne, sestro, nerozlévala jsem jen rum do panáků!
Jak říkám – samí hadi!)

Jak to máte vy a pečení cukroví? Patříte k těm neobyčejně schopným kuchařkám, co zvládnou udělat dvacet receptů, nebo to moc neřešíte?

Zdoj fotky: zenysro.cz

0

Jak jsem se učila první pomoc

Nedávno mi při kávě jedna kamarádka s vážnou tváří vyprávěla, že všichni podle nějaké studie v hloubi duše chtějí zažít zombie apokalypsu. Chodba k jejímu bytu vypadá jako vystřižená z béčkového zombie hororu, takže chápu, proč ji studie natolik učarovala. Ale s čistým svědomím můžu prohlásit, že já osobně po ničem takovém netoužím ani trochu. Zastávám ale názor, že člověk má být připravený na nejhorší a doufat v nejlepší, takže jsem se nedávno přihlásila na víkendový kurz první pomoci.

Lektorka byla sympatická už od samého začátku, kdy nás provedla obsahem kurzu poněkud svérázným způsobem: “Nejdřív se budete dusit, pak si trochu popícháme břicha, navodíme infarkt a pořádně se popálíme. Takže na dva dny máme co dělat.” Ve slovní krasojízdě pokračovala prohlášením: “Ptejte se na cokoli a nebojte se, že budete mít blbý dotaz. Minulý týden jsem učila policajty.

A tak jsme se do toho pustili a opakovali si, jaké tlakové obvazy používat, jak nic nevytahovat z ran a jak dávat správnou masáž srdce po dechu lapajícím Andulám. Už asi nikdy nevymažu z hlavy písničku Staying Alive od Bee Gees, která má dle anglického Red Cross ideální tempo pro resuscitaci. A přátelé mě od té doby podezírají, že jsem sponzorovaná výrobcem silikonových rukavic, protože každému cpu pár do kabelky s tím, že nikdy neví, kdy se jim bude hodit.

Na závěr nám lektorka namaskovala velice realisticky vypadající zranění, která jsme si měli navzájem ošetřovat. Neznalý by mohl mít pocit, že správný postup u jakéhokoli rány je všechno pečlivě nafotit, odeslat to na Facebook, pak dlouze konzultovat, co píšou v příručce, a pak to nějak obvázat, ale hlavně abychom se moc neumazali. Nadobro jsem si ujasnila, že s ustřeleným okem a podřezanými žilami bych nevypadala zrovna dvakrát esteticky.

Z kurzu jsem si odnesla asi metr dlouhý seznam věcí, které musím doplnit do domácí lékarničky, a  otázku, proč se na školách nevěnuje víc času výuce první pomoci. Nebylo by to užitečnější, než zpaměti vědět, kdy na trůn usedl Václav IV.?

.
0

9 osvědčených tipů, jak se přestěhovat bez zbytečného stresu

  1. Uvědomte si, že bez stresu to prostě nepůjde. Vyvarujete se tak spoustě zbytečného stresování.
  2. Nechte všechno balení na poslední den. Sice možná vůbec nepůjdete spát, ale aspoň nebudete muset bydlet mezi krabicemi.
  3. Zbytečně nerozebírejte nábytek. Když se při převozu sem tam trochu odře, získá stylovou patynu!
  4. Jděte krabice na balení shánět až na poslední chvíli. Projdete si díky tomu spoustu obchodů v okolí.
  5. Naplánujte si stěhování na dobu, když všichni vaši přátelé jedou na dovolenou. Ač vám to po rvaní šesté skříně možná nepřijde jako dobrý nápad, představte si, jak dlouho byste museli strávit v posilovně, abyste vydali tolik energie.
  6. Nepropadejte panice, až uvidíte, kolik máte věcí. Naopak oceňte, v jakém materiálním blahobytu žijete.
  7. Zapomeňte ve stěhovací dodávce tašku se všemi vašimi botami. Aspoň je později dokoupíte dle poslední módy.
  8. Určete si jasné priority, co potřebujete vybalit jako první, a dejte zásoby alkoholu někam navrch.
  9. Hned na den, kdy jste se nastěhovali, pozvěte přátele. Nejen, že budete mít motivaci rychle vybalit (viz bod 8), ale zároveň i sousedy hned na začátku připravíte na to, co jste zač.

Jaké jsou vaše zaručené tipy, jak se přestěhovat bez stresu a zbytečné námahy?

0

Jak jsem vyzvedávala sestru

Na letišti máme s mamkou tolik času, že si stíháme vypít zatraceně silné cappuccino, opakovaně zajít na záchod, prohlédnout výstavu v příletové hale a probrat vše, co se událo za poslední měsíc, kdy jsme se neviděly (s mírou podrobností, jaké si sdělujeme, vězte, že to byla opravdu dlouhá doba).
Deset minut před očekávaným příletem se přesouváme před světelné tabule hlásající přílet jednotlivých letadel. Prodíráme se skrz dav čekající na navrátivší se  z Osla, Kuala Kumpur a Johannesburgu až úplně dopředu, aby nás sestra náhodou nepřehlédla. Opovržlivě koukáme na ty, kteří čekají s malými decentními cedulkami se jmény na neznámé návštěvy a s hrdostí vytahujeme papír velikosti štědře pojatého reklamního poutače. Americká vlajka, která je na něm nakreslená, se odráží až na protější stěně spolu s nápisem: “Welcome, Ms Eva!”
S potutelnými úsměvy kolem nás projde zástup turistů z Johannesburgu. Nedbáme jejich pokřikování a vlajku držíme odvážně dál. Když uličkou protančí několik blonďáků z Osla, sestry let už má být dávno odbavený a kufry předány majitelům. Ale ona stále nikde. To se včera večer s opojnou Amerikou loučila tak vehementně, že dneska zapomněla nastoupit do letadla?
Přešlapujeme z místa na místo. Částečně nedočkavostí. Částečně tím, že už nás z držení vítacího poutače začínají obstojně bolet ruce.  Třeba se ještě někde srdceryvně objímá s Georgem, kterého cestou potkala.
Dalších pět minut. Kolem nás se vystřídal už několikátý hlouček čekatelů. V tom se mamce rozhuláká mobil.
“Ahoj, kde jste?” slyším sestry hlas.
“Čekáme u těch cedulí,” odpovídá mamka.
“Já taky. Ale nevidím vás tu.”
“To je divný.”
“Nejste na špatným terminálu?”
“Určitě ne,” obdivuju mamku, jak je o tom skálopevně přesvědčená.
“Přiletěla jsem na jedničku.”
“Ahá,” odpovídá mamka a oči upírá na obrovskou ceduli s nápisem “Terminál2”.
“Tak tam počkejte. Přijdu si vás vyzvednout.”
Řidič vedle nás jen pobaveně kroutí hlavou. A tak čekáme dál. Hlavně, že jsme přijely tak brzo, abychom se náhodou neminuly.
0

9 tipů, jak se stát absolutně nejlepším běžcem

Uběhl rok od mého prvního koketování s během. Hodně se toho změnilo a já cítím nutkání předat vám nové, těžce nabyté tipy na to, jak běhat lépe, rychleji a krásněji!

  1. Běhejte těsně po jídle. Skvěle tak budete vnímat vlastní tělo (minimálně žaludek). Stejný efekt se dostaví i po vypití sklenky (až tří) vína.
  2. Běhejte před jídlem. Díky mžitkám a zatmívání před očima budete mít pocit jako po požití lehkých halucinogenů.
  3. Běhejte za pravého poledne. Skvěle se opálíte. A ten úžeh brzy přejde.
  4. Běhejte po tmě. Když nevidíte pod nohy, je to hned napínavější.
  5. Běhejte v zimě. Otestujete, jaká je vaše prahová teplota pro nastydnutí a zánět průdušek.
  6. Běhejte neznámé trasy po městě. Poznáte spoustu zajímavých míst. A třeba na takovou čtyřproudovou silnici s žádnou jinou možností, kudy běžet, jen tak nezapomenete.
  7. Běhejte neznámé trasy po lese. Močály, rozvodněné řeky, kanci, mravenci – všechno to budete mít z první ruky.
  8. Běhejte za deště. Skvěle vám to opláchne brýle a boty.
  9. Běhejte se zvířaty. Když vás budou pronásledovat třeba takové rozzuřené čivavy, sami sebe překvapíte, co za rychlost zvládnete vyvinout.

Jak každý zodpovědný běžec ví, samotným během to zdaleka nekončí! Přidávám proto ještě několik bonusových rad na závěr:

  • Běh, který jste nesdíleli na sociálních sítích, jako byste neběželi!
  • Jestli vám nebudou ladit tkaničky na botách se spoďárama, můžete se jít rovnou zakopat!
  • Spoďáry a tkaničky samozřejmě musí být Nike!

Jak jste na tom s běháním vy?  Nazouváte tenisky s láskou nebo tomu vzdorujete?

0

9 důvodů, proč je dobré být pár dní v nemocnici

Začalo to tím, že mi o víkendu vyskákalo pár pupínků na telě. Žádný velký drama. V pondělí jsem začala připomínat dalmatina a v úterý nefalšovaného indiána. To už mě přimělo ke změně mé filosofie, že tělo si s tím nějak musí poradit samo, a vydala jsem se k doktorovi. Čekala jsem, že si o mně bude myslet, že jsem hypochondr. Naopak se ale rozhodl, že mě chce ještě vidět a musela jsem strávit několik dní v nemocnici.
Ale pobyt v novém prostředí je jak stvořený ke sbírání nových životních poznatků. Takže jsem vlastně byla docela ráda!
Naučila jsem se například, že:
  1. V žádném městě se nebudete cítit jako doma, dokud tam nestrávíte alespoň pár dní v nemocnici. Takže Praho, už i ty jsi oficiálně mým domovem!
  2. Zhubnete. Nemocniční jídlo se nedá pozřít ani při nejlepší vůli.
  3. Poprvé v životě uvidíte východ slunce. Ano, tak brzo vás sestry vzbudí, protože od šesté hodiny ranní už vám krev evidentně nepoteče.
  4. Seznámíte se se spoustou nových lidí. Nic nesbližuje tak jako společné neštěstí.
  5. Čím hůře vypadáte, tím hezčí doktor vás bude ošetřovat. Trochu víc natečte v obličeji a třeba se dočkáte i Ryana Goslinga.
  6. Získáte dobré konverzační téma a univerzální výmluvu. (“Víš, drahý, já jsem to nádobí neumyla, protože jsem se teď vrátila z NEMOCNICE!”)
  7. Nemusíte vybalovat věci, které jste měli o víkendu na chatě. Prostě si je jen převezete do nemocnice. Tomu říkám efektivní využívání času!
  8. Konečně budete mít čas zkotrolovat na Facebooku profily všech vašich známých.
  9. Budete se cítit tak žádaní jako nikdy v životě. Doktoři vás budou přemlouvat, abyste vždycky zůstali ještě o jeden den dýl. Kéž by to tak dělali i přátelé, k nimž chodíte na návštěvu.

Kdy jste naposledy byli v nemocnici vy? A co za skvělé věci jste se dozvěděli?

0

9 důvodů, proč je dobré být nemocná

  1. Dospíte veškerý spánkové deficit, který před sebou hrnete už od Silvestra.
  2. Týden se nemusíte starat o žádné domácí práce. Naštěstí nemáte tolik sil, abyste se zabývali tím, že na vás stejně budou čekat. A v ještě větším množství.
  3. Zkouknete všechny díly vašich oblíbených seriálů. Má to jen jednu nevýhodu – Zkouknete všechny díly vašich oblíbených seriálů.
  4. Díky neustálému kašlání si vypracujete fakt dobré břišní svaly.
  5. Seznámíte se se spoustou nových lidí – hlavně, když se narychlo budete snažit sehnat volného praktického lékaře, který by vám před víkendem předepsal antibiotika.
  6. Prokážete si, že vydržíte týden bez kofeinu, alkoholu, nikotinu či jiných návykových látek. A ne, není podvádění, že většinu té doby se oddáváte sladkému spánku.
  7. Zhubnete jedno až dvě kila. A s trochou štěstí je naberete zpátky až po té party, na kterou se brzy chystáte.
  8. Za ty dvě a půl hodiny, co tvrdnete v čekárně, si zvládnete promyslet spoustu věcí. Jak vám je hrozně horko, jak vás nesnesitelně škrábe v krku, jaké lepší procesy byste zavedli do příjmu pacientů, jakou máte zimnici, že ten zázvor by eventuálně taky zabral…
  9. Využijete ÚPLNĚ všechny kusy vaší příborové sady. Koneckonců lopatkou na dort tu lučinu také namažete.
Také si tak užíváte, když jste natolik unavení, že nemůžete vylézt z postele?
0

Jak jsem pekla perníčky

Hledáním receptu jsem strávila víc, jak dvě hodiny. Bylo to způsobeno tím, že mě víc zajímalo, jak cechy perníkářů před sebou tajily svoje recepty, jak používaly klidně i několik set druhů koření a některá těsta zrála více jak rok, než se upekla.Po zevrubném výzkumu zvítězila staročeská receptura zaručující, že perníčky krásně změknou (ponaučení pro příští rok: takové recepty vetšinou nehorázně kecají!). Akčně jsem se okamžitě vydala do obchodu, abych nakoupila všechny potřebně ingredience. Jenže byla zrovna první adventní neděle a vypadalo to, že celá Praha měla s pečením stejný nápad jako já.

V obchodě neměli jediná vajíčka, v regálu na hladkou mouku byla narvaná strouhanka, a když jsem se prodavače zeptala, jestli nemají cukr krystal, zatvářil se tak pohoršeně, jako bych od něj chtěla koupit heroin.

Naštěstí jsem velice trpělivá a záchvaty hospodyňkovství mě popadají jen velice zřídka. Takže jsem druhý nájezd na nákup surovin zvládla odkládat až do sedmnáctého prosince. Tou dobou už měla Praha pravděpodobně napečeno, protože jsem sehnala vše potřebné. Ještě ten večer jsem připravila těsto a byla na sebe hrozně hrdá, že se mi nestal podobný trapas jako minule, kdy jsem chtěla udělat jen poloviční várku a kromě mouky jsem množství všech ostatních surovin zapomněla vydělit dvěma.

Oproti loňskému roku jsem už byla profesionálně vybavená – měla jsem vykrajovátka! Když jsem perníčky loni vykrajovala sítkem na čaj, určitě to bylo velice osobité, ale letos jsem si říkala, že už by to konečně mohlo být i estetické. Dokonce jsem dostala vytuněnou megaformičku, na které je víc tvarů, takže teoreticky by mělo být možné vykrojit víc kousků najednou.
Teoreticky.

Praxe byla taková, že se těsto nikdy neprořízlo úplně celé a hrozně se na megaformičku lepilo. Takže se mi většinou tak půlka perníčků nevykrojila vůbec a druhá půlka se zničila, když jsem se těsto snažila odlepovat.

Bylo to tak frustrující, že jsem si k tomu otevřela víno. Spolu s rostoucí hladinou alkoholu v krvi jsem byla stále víc tolerantní k bizarním tvarům, které jsem sázela na plech. A ke sklonku večera, kdy už bylo vidět na dno lahve, mě ani moc nepohoršovalo to, že jsem několik várek velice neesteticky spálila.

Ale bylo napečeno a o to přece šlo! A navíc díky spálenému jídlu prý budeme krásní. Takže nemáte zač!

Poté, co loni má drahá sestra zdobení na perníčcích okomentovala slovy: “Mno … je to takový … tvůj styl…,” jsem se letos rozhodla, že si s tím opravdu vyhraji. Shodou okolností jsem dostala zdobicí pistoli s návodem se spoustou motivačních fotek těch nejúžasnějších a nejjemnějších vzorů.

Hned dvacátého třetího jsem usedla ke zdobení. Matně jsem si pamatovala, že by se měl smíchat moučkový cukr, bílek a citronová šťáva. Pohodička. Vše jsem promíchala a začala ládovat pistoli. Nasadila jsem ten nejjemnější nástavec a dala se do zdobení. Tedy dala bych se … v ideálním světě.

Takhle jsem začala mačkat na pistoli, abych z ní dostala trochu polevy a ono nic.
Zřejmě se tam usadila nějaká hrudka. To se může stát každému. Propíchla jsem dírku na nástavci špendlíkem a chtěla začít zdobit.
A ono zase nic.
Vzala jsem špendlík a opakovala celý manévr. A opět prd. Po pěti pokusech a několika sprostých slovech jsem pochopila, že tohle asi nepůjde.

Vzala jsem tedy větší nástavec. I s ním to přece bude vypadat krásně, utěšovala jsem se.
Podobnou mantru jsem si opakovala, i když jsem tam dávala ten největší, kterým by už musel projít i kostkový cukr. A vskutku, konečně poleva začala vytékat ven. Ale tak závratnou rychlostí, že o kreslení tenkých čárek nemohla být ani řeč.

Zmohla jsem se alespoň na dělání menších a větších teček. Zjistila jsem, že bylo úplně jedno, jestli zdobím pravou nebo levou rukou. A zbytek času jsem pak strávila tím, že jsem dumala nad tím, jestli je to tím, že jsem tak šikovná nebo tak nešikovná. Ehm.

Když jsem se se svými útrapami svěřila babičce, dostala jsem spoustu skvělých tipů, co příště dělat (a hlavně NEDĚLAT). Takže drazí příbuzní a přátelé – těšte se na Velikonoce, budu to testovat znovu. Uvidíme, jestli to už konečně zvládnu za střízliva.

0
Scroll to top