Nevšední všednosti

Category: Jak jsem si užívala

  • Jak se stát školním úchylem

    “Mami, před školou byl úchyl,“ volá syn místo pozdravu, když ho vyzvedávám z družiny.

    Všechno ve mně sevře. Naplnila se moje nejhorší rodičovská obava. Anonymní nebezpečí přímo před naší konkrétní školou. V hlavě se mi proženou všechny filmy o únosech dětí. Pochybnosti, jestli jsem synovi neměla do boty zašít sledovací tag, a rozhodnutí nespustit ho aspoň do osmnácti z očí…

    Zhluboka se nadechnu. Nechci děs přenášet na syna.

    „Jak to víš, zlato?“ zeptám se a snažím se, aby můj hlas zněl stejně nenuceně, jako když se ptám, co si dáme k obědu.
    „Viděli ho šesťáci, jak se schovává ve křoví,“ odpovídá syn a ukazuje k živému plotu. „Nemohlo se jim to jen zdát?“ Prosím!
    „Nemohlo,“ na to syn rozhodně, „i ho vyfotili!“

    Díky WhatsAppu nedá moc práce se k oné inkriminované fotografii dostat. Informace o úchylech před školou se šíří rychle.

    Prohlížím si toho nebezpečného predátora a nemůžu se zbavit pocitu, že ho odněkud znám. Ta bunda – kde jen jsem ji viděla? A ten profil obličeje?

    „Jirko,“ píšu na WhatsApp, „nebyl jsi dneska před školou?“
    „Ahoj, byl. Proč se ptáš?“ odpovídá obratem.
    „A hledal jsi něco ve křoví?“
    „Noooo… stál jsem v něm.“
    Posílám mu fotku. „Půlka školy si teď myslí, že tam obchází nějaký úchyl.“
    „Proboha! To mě nenapadlo!“ odpovídá Jirka.

    A vzápětí sype omluvu: „Pustil jsem dceru poprvé samotnou do školy. Tak jsem chtěl zkontrolovat, jestli dorazila v pořádku. Ale nechtěl jsem, aby měla pocit, že jí nevěřím, tak jsem se raději schoval do toho křoví, než přejde. Ale takhle zpětně vidím, že to asi nebyl nejlepší nápad.“

    Uleví se mi. V duchu se trochu povýšeně směju tomu, jak strašně to ten chlap nepromyslel. Jenže ego mi splaskne vteřinu nato, když si vzpomenu na scénu starou dva týdny.

    Popíjím dopolední kávu. Mladší syn spí, tak chci v aplikaci zkontrolovat, jestli je starší ve škole. Kliknu na obnovení jeho polohy.

    A strnu.

    Není ve škole, ale u vlakového nádraží.

    To musí být nějaká chyba! Znovu obnovuji polohu, ale aplikace trvá na svém. Nádraží. Někdo mu musel z ruky servat chytré hodinky, než ho nacpal do vlaku a ujel s ním bůhví kam!

    Nečekám ani minutu. Hážu nechápajícímu manželovi chůvičku a ještě v pantoflích letím k nádraží.

    Buší mi ve spáncích, hluk z blízkého stadionu zní stejně nervózně, jako se cítím. K nádraží je to sice jen pět set metrů, ale přijde mi, jako bych běžela maraton.

    Chystám se zahnout k pokladnám, když na stadionu na druhé straně ulice zahlédnu hlouček kluků. Až podezřele moc připomínají synovi spolužáky.

    Zpomaluji. Lapám po dechu a plížím se podél plotu hřiště. Že by byl syn tam a ne na cestě někam za hranice?

    A skutečně. Syn sedí rozvalený na tribuně a něčemu se tlemí s kamarády. Zalezu za nejbližší kmen kaštanu, vytahuji mobil a nenápadně si ho fotím.

    Kdyby mě tehdy viděli šesťáci, odpoledne jsem na WhatsAppu taky. Ať žije rodičovství v době technologií!

  • Klášter v předsíni

    Už počtvrté na mě huláká mobil. Takhle jsem si tu dnešní procházku s kočárkem nepředstavovala. Chtěla jsem ticho a nějakou lavičku hodně daleko od domova, kde si vypiju kafe, aniž bych musela hodnotit vzácnost Pokémonů.

    Jenže volá syn.
    Už počtvrté.

    „Mami, kde jsi?“ ptá se hlasem tak vyděšeným, jako by před chvílí vypukla apokalypsa a osud celého lidstva závisel na mé lokalitě.
    „Pořád na procházce,“ poskytuji stejnou informaci jako před dvěma minutami.
    „A kdy se vrátíš?“ Zvažuji, jak velké šrámy na duši bych mu způsobila, kdybych zařvala, že NIKDY.

    Kdysi jsem četla, že pokud chce někdo hledat duchovní osvícení, nemá jezdit do opuštěných klášterů v Indii. Místo toho se má pokusit nezbláznit z vlastní rodiny. Ten, kdo to řekl, byl buď génius nebo sadista.

    Je mi jasné, že pokud by syn zavolal i popáté, další zen v sobě budu hledat už jen velmi těžko. Zahazuji svůj sen o kávě u řeky a na první odbočce stáčím kočárek k domovu.

    Mou sžíravou sebelítost nedokáže rozptýlit ani slunce, ani zpěv ptáků, dokonce ani rozkvetlé magnolie. Vždyť už by proboha v tomhle věku měl být aspoň trochu samostatný! I vězni mají víc času sama pro sebe. Připadím si jako ta největší chudinka na světě.

    Dojdu k našim dveřím. Syn už mě vyhlíží. Perfektně splňuje definici slova „stíhačka“, mrmlám si pro sebe.

    Ale pak si všimnu, že něco v rychlosti dolepuje na dveře.

    Svazeček modřenců.

    „Mami! Já nechtěl, aby ti uvadly,“ vysvětluje dychtivě. „A podívej – ovázal jsem je modrou gumičkou. Aby to ladilo, jak to máš ráda.“

    A já tam stojím a stydím se. Došlo mi, že zatímco já jsem u řeky marně honila svůj vnitřní klid, on v šuplíku s bordelem hledal gumičku, která by tu harmonii vytvořila doma.

  • Jak vyhrát nad spánkovou regresí

    První den čtvrtého měsíce. Je to tady. Spánková regrese.

    Dítě, které už tak moc nespalo, bude spát ještě míň. Mezi osmou večer a půlnocí se zvládne probudit pětkrát. Zítřejší workout můžu vynechat. Z toho neustálého zvedání, houpání a ukládání budu mít brzy břišáky jako kulturista.

    Nebo si prostě zaseknu záda.
    Je to padesát na padesát.

    Internet mě naučil, že regrese je laskavý eufemismus pro rodičovské peklo. A pokud si něco dobře pamatuji z téhle doby se starším synem, pak to, že spánková deprivace se jako forma mučení nepoužívá pro nic za nic.

    Nehodlám promarnit ani minutu svého drahocenného spánku. Syn mi klimbá na klíně. Musím konat. Sice se nemůžu pohnout, abych ho neprobudila, ale to neznamená, že přes Whatsapp nemůžu komandovat manžela.

    „Přijď mi potichu přisunout postel ke zdi,“ píšu, vyzbrojená informacemi o bezpečném spánku ve společné posteli.
    „Ta postel má 120 kg,“ píše manžel obratem.

    Ač nerada, musím uznat, že přemístit s tichostí takovou váhu snadno nepůjde. Ale nevzdávám se. Máme před sebou minimálně měsíc bezesných nocí. A já to vyřeším hned tu první. Už jsem zkušená matka.

    „Tak mi přines matraci z půdy,“ klofu na mobil a modlím se, aby nespadl synovi na hlavu. Ač zkušená matka, držet mobil jednou rukou a zároveň jí psát, jsem se stále nenaučila. Zato modřiny na čele svých dětí jsem už možná jednou nebo dvakrát řešila.

    Manžel přináší matraci a pokládá ji na zem a já zahajuji přesun. Fascinuje mě, jaký rozsah kloubů dokáže tělo akceptovat tváří v tvář čirému strachu.

    Vybavuji si, jak mě internet učil, že se má miminko pokládat, aby se nevzbudilo.
    Nejdřív položit nohy, pak hlavičku, přidržet dlaň na hrudníku.
    Otevřít oči … zatraceně, proč na mě kouká? To v té sekvenci určitě nebylo!

    Začínám uspávat nanovo, tentokrát už aspoň na matraci.

    Po pěti minutách se objevuje nový problém. Máme málo místa. Syn sice měří šedesát centimetrů, ale vykazuje imperiální ambice, vedle nichž vypadá i Napoleon jako usmolený troškař.

    Lovím mobil. Ještě, že už je pryč doba SMS, za které se platilo.

    „Potřebovala bych ještě jednu matraci,“ cvakám. Zdá se mi to, nebo se reakční doba mého muže s každou další prosbou prodlužuje?

    Ozve se vrzání schodů a tiché klapnutí dveří. Manžel pokládá na zem druhou matraci. Jeho pohled jasně říká, že nevidí důvod, proč se snažím, aby měl spánkovou regresi i on.

    Spokojeně usínám. Teď už to zvládneme.

    Syn se od té chvíle už ani jednou neprobudil.

    Zato já jsem vzhůru každou hodinu. Ne kvůli breku. Ne kvůli kojení. Ale protože se ty dvě zpropadené matrace rozjíždějí a já vždycky zapadnu do díry mezi ně.

    Syn spí krásně i druhou noc.
    I tu třetí.
    A tak teď zvažuji svoje možnosti, zalomená v propasti mezi molitany. Bude velké pokoušení zákona schválnosti, když ty matrace zase odnesu na půdu?

  • Královna ze supermarketu

    Vyndávám z myčky příbory, když se ozve cvaknutí domovních dveří. Manžel se synem se vrátili z Lidlu. Slyším jejich šeptání a bouchání tašek s nákupem. Přísahala bych, že přinesli i pípání pokladen a vůni rozpečeného pečiva.

    „Ahoj mami,“ zdraví mě syn a snaží se tvářit nenápadně. Za zády mu vykukuje kytice sytě barevných gerber. Potlačím úsměv a dál se věnuji uklízení nádobí, jako bych si nevšimla ničeho zvláštního.

    „Zavři oči a nastav ruku,“ říká a rázuje si to z jedné strany kuchyně na druhou. Když je nadšený, nedokáže být v klidu. Kleknu si k němu a plním jeho pokyny. Ozve se šustění celofánu a na dlani mi přistanou studené, mokré stonky květin.

    Otevírám oči a před sebou mám tu nejbarevnější kytici, jakou jsem viděla. Sytě žlutá se bije s temně rudou a neonově růžovou.

    Moje já, zvyklé na tlumené tóny a rovné linie, na vteřinu zalapá po dechu. Tohle je fakt hodně barev.

    Ale pak si ho představím, jak stojí mezi regály obklopený kyticemi. Manžel nejspíš na druhém konci obchodu vybírá, co koupit na dnešní oběd. A syn sám přešlapuje u gerber a hledá tu nejbarevnější. Protože v jeho světě se láska neměří laděním k interiéru, ale intenzitou barev. A on chce, aby kytice doslova křičela.

    Objímám ho a dávám mu pusu do vlasů. Jogurty a papriky můžu do lednice naskládat později. Teď si v té kuchyni připadám jako královna. A ty v mém světě řeší aranžovaní květin a ne takové banality jako je salmonela a listerióza.

  • Gratulujeme k perfektní regeneraci

    Zase pauzuji seriál a běžím nahoru do ložnice, kde syn po dvaceti minutách usoudil, že má dospáno. Jednou rukou se potmě snažím nahmatat dudlík a druhou odmačkávám notifikaci: “Gratulujeme. Dosáhla jste svého cíle 10 000 kroků. Jste na nejlepší cestě k pevnému zdraví.” Asi bych to ocenila víc po túře v Alpách, ale solidního převýšení se dá dosáhnout i mezi televizí a dětskou postýlkou.

    Dudlík. Bílý šum. Pevně zavinout. Seriál vzdávám a jdu také spát. Když o hodinu později potmě zase lovím dudlík, rozzáří se mobil s novou zprávou: “Dosáhli jste 8 hodin spánku. Gratulujeme k perfektní regeneraci.” Chce se mi zařvat, že když je těch osm hodin rozsekaných na hodinové intervaly, je to asi taková regenerace jako říct o vyplňování daňového přiznání, že je to zábava.

    Ráno se zalepenýma očima šátrám v poličce, abych našla granolu. Píp píp. “Dnes jste ještě necvičila.” Moje “progresivní zátěž” momentálně neznamená dřepy s těžšími činkami, ale narůstající touhu po deci vína a hodině naprostého ticha.

    Ale když pak syna naložím do kočárku a vydám se sbírat kardio body, stejně hned, jak se mu začnou klížit oči, začnu lovit mobil, abych si to zaznamenala do aplikace. Protože co neměřím, neřídím. A třeba mi ten jeden zelený semaforek dá aspoň na pět minut pocit, že v téhle domácnosti stále ještě vládnu já.

  • Jak jsem jela na pohotovost

    Mít opar je pro běžného smrtelníka banalita. Pro matku měsíčního kojence číhající apokalypsa. Takže v momentě, kdy se synovi u oka objevily dva mikroskopické pupínky, vyhlásila jsem stav ohrožení. Víkend nevíkend, jelo se na pohotovost.

    „Jděte na oční,“ zavelela sestra na recepci. Moje logické já sice namítalo, že pupínky jsou na kůži, tedy věc kožní, ale nejsem doktor, tak jsem raději nic nenamítala, a v nemocničním bludišti našla oční pohotovost.

    První hodina čekání.
    Na chodbě byla tma, protahoval průvan. Důvěru, že tady je opravdu oční ordinace, posilňoval zvonek přelepený kusem kartonu s tučným nápisem: NEZVONIT.

    Druhá hodina.
    V hlavě mi naskočil flashback z doby, kdy jsem podobně vysedávala na pohotovosti starším synem. Bylo to o něco napínavější, protože jsem uměla kojit pouze v leže. A představa, že se na studené linoleové podlaze pokouším o horizontální polohu, aby se dítě dosyta najedlo, mě lehce děsila.

    Třetí hodina. Budiž světlo!

    „Tak kde jste s tím miminem?“ vyštěkl doktor, který se zjevil ve dveřích.

    Pupínky mezitím samozřejmě téměř zmizely. Abych nevypadala jako totální hysterka, spustila jsem dramatický monolog, ve kterém jsem ty dvě tečky popsala popsala tak barvitě, že by se za to nemusel stydět nejeden básník.

    Doktor mě nechal domluvit a pak si povzdechl: „A co s tím mám dělat já? Jsem očař, ne kožař.“

    Napadlo mě asi deset jízlivých odpovědí, které by mi pravděpodobně zajistily okamžité vykázání z budovy. Než jsem stihla jednu z nich vypustit, doktor ožil: „Ale počkejte, zeptám se přítelkyně. Ta pracuje na kožním.“

    Vytáhl telefon, nacpal ho mému synovi pár centimetrů před obličej a bleskem mu propálil sítnici. Čekala jsem , že otevře speciální diagnostický software, šifrované spojení s odborným konziliem nebo alespoň vyhledávání v latinském lexikonu.

    Otevřel WhatsApp.

    Následující minutu jsme oba v posvátné úctě hypnotizovali problikávající tři tečky. Přítelkyně píše…

    Rozsudek nad životem mého syna byl vynesen vzápětí. Píplo to a na displeji se objevila lékařská diagnóza: „V poho.“

    A tak jsem naprosto uklidněná jela domů. Je fascinující vidět, jak neuvěřitelně ta naše telemedicína v roce 2026 pokročila.

  • Jak se boural viadukt

    Před domem nám bourají viadukt. Syn je nadšený. V životě neviděl tolik stavebních strojů.
    Já také ne.

    Načasování akce nemohlo být lepší. Kdy jindy bychom si mohli vychutnat ÚPLNĚ KAŽDOU minutu práce, než teď během pandemie, když dům neopouštíme, ani abychom si zašli koupit rohlíky?

    Vzhledem k tomu, že bourání výrazně ovlivňuje provoz na železnici, pracovní morálka je vysoká. Kolegové z D1 by se sem mohli přijet něco přiučit. Pracuje se téměř nepřetržitě. Ano, znamená to tak od půl sedmé od rána klidně do dvou do noci. Když jde o peníze, ani Velký pátek nebo Velikonoční pondělí nic neznamenají.

    A ano, když pracují dvě sbíječky dohromady, jde to dvakrát rychleji. To, že je to i dvakrát hlučnější a je problém slyšet přes zavřená okna návštěvu, která přišla na kafe, už nikoho nezajímá. Je přece lockdown a takovéhle rebélie by se stejně dělat neměly.

    Od bourání se práší tak intenzivně, že okolní zeleň vypadá, jako by ještě byla přikrytá sněhem. Nehledě na původní barvu, všechny boty mám světle žluté. A už teď je mi jasné, že můj projekt, jak letos terasu proměnit na oázu klidu, na níž budu pěstovat bio zeleninu, je odsouzen k nezdaru.

    Měsíc máme za sebou, třináct nás ještě čeká. Špunty do uší už považuji za rutinní vybavení a pomalu šetřím na sluchátka s technologií tlumení zvuku.
    Ať žije modernizace. V technologiích i na trati.

  • Jak jsem zvelebovala zahradu: jaro

    Jsem holka z paneláku. Jsem Pražačka. A nějakým záhadným řízením osudu jsem se dostala k tomu, že vlastním zahradu.
    Tohle jsou moje zápisky.

    1. týden
    Všude nám rostou šlahouny psího VÍNA. Přijde mi docela dost cool, že zrovna tahle rostlina zaplavuje naši zahradu v takovém enormním množství.

    2. týden
    Vypuká pandemie.
    Abych se zabavila, rozhoduji se odstranit kusy psího vína. Kolik litrů skutečného vína se přitom spotřebovává, přestávám počítat poté, co větvemi plním třetí obrovský pytel. 

    3. týden
    Stále je pandemie.
    Všechno, kde by se snad náhodou mohli potkat lidé, je zavřené. Ano, i sběrný dvůr. Velké černé pytle, které máme rozestavěné kolem domu, vzbuzují otázku, jak jsme si vlastně na ten dům vydělali.

    4. týden
    Snažím se vykopávat kořeny psího vína. Mám jen zahradnickou lopatku, ale stále je pandemie. Vykopávat kořeny zahradnickou lopatkou je výzva.

    5. týden
    Snažím se stále vykopávat kořeny psího vína, ale ztrácí se má zahradnická lopatka. Stále je pandemie, takže jsem nucena používat lopatku na popel. Jestli práce se zahradnickou byla výzva, kopat s lopatkou na popel je již zcela nemožné. 

    6. týden
    Chystám se objednat květiny na záhonky, které jsem vyrvala z náručí psího vína. Nekonečné hodiny zabíjím procházením zahradnických katalogů a nevěřím, že fakt existuje tolik kytek. Jsem z těch možností frustrovaná a radši objednávám tak sto padesát PIVOněk. 
    Začínám přemýšlet, jestli nemám skryté problémy s alkoholem.

    7. týden
    Stává se ze mě kovaný zahrádkář. Pořizuji si crocsy. Jsem hrdá i zklamaná zároveň. Sice už po zahradě nechodím v lodičkách (trávník si s podpatky evidentně moc nerozumí), ani v pantoflích (když jsem v nich tahala kořeny, přestal mě zdravit jeden soused), ale mám pocit jako bych znásilňovala komunitní estetické cítění. 

    8. týden
    Sejeme trávník. Ale je stále pandemie a lopatkou na popel se špatně rozrývá hlína. Tušíme, že do té vypráhlé, rozpraskané země se asi moc semínek neuchytí, ale nevzdáváme se a hážeme je tam i tak.

    9. týden
    Trávník neroste, je pandemie a ptáci z širého okolí si hodují na naší nevyrostlé trávě. Nevím, kdy naposledy jsem byla u kadeřníka, a stále vlastním crocsy, takže vážně uvažuji nad tím, že si u trávníku hodím ve volném čase brigádu jako pohyblivý strašák.

    10. týden
    Trávník neroste. Pivoňky nerostou. Je pandemie.
    Rozhoduji se, že si založím zeleninovou zahrádku. 

  • Jak jsem si pořídila roztomilou kočičku

    Když jsem si před pár lety přála k narozeninám kočku, netušila jsem, jaký ortel si nad sebou podepisuji. Už první dny mě nejspíš mělo varovat, že se budu potýkat s maličko komplikovanější povahou, když syčela na manžela pokaždé, když měla pocit, že se na ni křivě podíval. A asi mi mohlo dojít, že těch pár mokrých loužiček neznamená, že má chudinka Majinka problém s močovým měchýřem, ale že prostě nedostala dostatečně včas nažrat.

    A možná mi mohlo napovědět i to, jak dramaticky prožívala mrouskání. Řvala tak hlasitě, že se na zahradu scházeli kocouři z širého okolí. Celé dni tam vyčkávali a, co vám budu povídat, cítila jsem se z toho trochu nesvá.

    Možná mohlo být indicií i to, že když jsme ji po týdnu řevu na noc zavřeli do koupelny, abychom se konečně vyspali, projevila náhlý nával inteligence a zvládla vytahat všechno oblečení z koše na prádlo, vymočit se do něj a doprostřed té zkázy ještě vysrat.

    A nebo to, když v ordinaci před kastrací asistence málem usekla malíček a veterinář si do její karty velkými písmeny napsal, že je to ZLÁ kočka a zapřísahal mě, ať to všude hlásím ještě předtím, než ji vypustí z přepravky. Měla jsem pocit, že se při těch slovech i pokřižoval, ale tam mě můžou vzpomínky trochu klamat.

    A když pak kočička chudinka po kastraci nekakala, možná jsem nemusela hned běžet do lékárny pro projímadlo. Stačilo ji jen trochu víc vytočit. Takhle jsem ji vytočila tím, že jsem se jí snažila projímadlo nacpat do té její rozkošné, chlupaté tlamičky. A nasrala ji tak, že odběhla do koupelny a obohatila mi o exkrement tentokrát můj ručník na obličej.

    A tak jsme si tak v poklidu žili do té doby, než jsem ji udělala tu největší zradu, jakou si dokázala představit.
    Přivedla jsem na svět dítě.
    To byl konec.
    Kočička začala chřadnout, což se v jejím podání projevovalo tím, že vrčela na všechny okolo. A dělala loužičky na všechno okolo. Gauč, moje peřina, manželova peřina, ručníky, dětská postýlka, plyšáci. Ale brala jsem to pozitivně, protože jsem se díky tomu perfektně naučila, jak dlouho trvá kterou tkaninu vyprat a usušit. A v rychlosti převlékání povlečení bych mohla soutěžit na mezinárodní úrovni.

    S jídlem roste chuť a kočička po pár měsících téhle šikany zatoužila po něčem novém. Zaútočila na dítě. Já jsem zaútočila na kočku a hned v zápětí na sociální sítě, kde jsem byla ochotná ještě zaplatit, jen aby si toho zplozence pekel někdo odvedl pryč. Nakonec jsme ji i bez placení odvezli na tři měsíce ke tchýni, kde ve své krasojízdě pokračovala a rozhodla se trošku vystresovat místního kocoura. Ještě tři týdny po tom, co jsme Mayu rezignovaně odvezli zpátky k nám, se prý bál vylézt z umyvadla a tchyně mu tam musela chodit sypat granule.

    Stále jsem nebyla připravená nad kočkou zlomit hůl. Vzala jsem ji k nové veterinářce, která objevila, že kastrace se moc nepovedla a přeoperovala ji půlku břicha. Místo úlevy jsem propadla do hrozných výčitek svědomí, že jsem si celou dobu myslela, že mám doma vtěleného ďábla a přitom byl ten roztomilý, chlupatý tvoreček v bolestech a trpěl. Posluhovala jsem té naší hromádce neštěstí, klopila oči před jejím vyčítavým pohledem a tetelila se radostí, když párkrát krátce zavrněla.
    Zplozenec pekel mi to ale nehodlal nijak usnadňovat.

    Dva dny po operaci mě nad ránem něco probudilo.
    Náhlý pocit tepla.
    Vlhkého tepla.
    Zplozenec pekel seděl vedle mě na polštáři a močil.
    Chudinka kočička, určitě musela být v hrozných bolestech!
    Ale skutečně tak hrozně moc trpěla i tu následující noc? Nebo prostě chtěla močit na MŮJ polštář vedle MÉHO obličeje?

    Ale jako poctivá panička jsem Májinku po několika dnech vzala k veterinářce na kontrolu a na píchnutí antibiotik. Viděli jste někdy nějaký pořádně strašidelný film, kde je někdo posedlý ďáblem? Jak se svíjí, prská, syčí a v místnosti se citelně ochladí?
    Protože přesně tak Májinka vypadala, když se veterinářce zakousla do ruky. Přísahala bych, že jí rudě žhly oči, ale zase mě může trochu klamat paměť. To, že se veterinářka, ta ženská od rány, která si poradí s padesátikilovými psy, třásla, si ale pamatuji bez nejmenších pochyb.

    Na další aplikaci antibiotik jsem s chlupáčkem musela jít ve speciální termín, kdy tam veterinářka bude mít asistentku, která jí pomůže Májinku přesypat do pytle, do kterého se chytají zvířata se vzteklinou, aby bylo možné ji vůbec nějak ošetřit.
    A byla to tahle návštěva, kdy se mi veterinářka nesměle svěřila, že musela zrušit všechny operace na následujících čtrnáct dní, protože po zplozencově kousnutí jí natekla ruka tak, jako by si do dlaně strčila půlku tenisáku.

    To, že Májince začně rána po operaci hnisat, jsem už tak trochu čekala. Co jsem ale nečekala, bylo to, že po čtrnácti dnech relativního klidu, kdy už jsem si začínala zvykat na to, že možná zase budu moct víc řešit dítě než kočku, Májinka blbě skočila ze skříně a skřípla si záda.
    Když jsem s ní zase přišla k veterinářce, přiznala se mi, že od rána, co jsem se objednala, je nervózní a trochu jí tiká v ruce.

    A víte, co je taky možný? Mít citlivý žaludek na analgetika, která mají pomoct se skříplými zády! A víte, kam se z té citlivost nejlíp zvrací? Ano, ano, na ovčí kožešinu s vysokým chlupem. Protože proč ne!

    Poslední týden jsem si myslela, že už zase máme klid. Ale zplozenec se rozhodl, že v téhle domácnosti klid nebude a namočil mi zase na peřinu. Proč? Možná jsem neměla tak dlouho větrat, těžko říct.

    No a tak teď přemýšlím, jestli jít ke kočičímu psychlogovi není už přes čáru. Podle manžela jsem ale tuhle hranici překročila už ve chvíli, kdy jsem koupila difuzer s feromony kočičího štěstí.

  • Jak jsem si nechala dělat tetování

    Mluvila jsem o tom dlouho. HODNĚ dlouho, jak by dodala většina mých přátel. V šestnácti, když o tom padla zmínka poprvé, mi matka řekla, že jestli s nějakou čmáranicí na kůži přijdu, regulérně mě vydědí. Představa, že bych byla ochuzena o možnost nabytí movitých a nemovitých statků naší famílie, nebyla moc děsivá, ale stejně mi trvalo dalších pár let, než jsem se k tomu konečně rozhoupala.
    Ono rozhoupávání probíhalo tak, že jsem pravidelně zasypávala přátele nejrůznějšími grafickými návrhy, na Instagramu začala sledovat spoustu fakt hustých tatérů a nazpaměť jsem se naučila infografiku s tím, kde je tetování nejbolestivější a jaká je korelace mezi kriminalitou a procentuelním pokrytím kůže inkoustem (nějak jsem přece musela matku přesvědčit, že i za mřížemi se dokážu o rodinné jmění postarat).
    Většinu času mě dostatečně uspokojuje, když o svých přáních jen polemizuji s každým, kdo je ochoten mě poslouchat. Ale pak sem tam přijde nebezpečné období, kdy na mě dolehne fakt, že mluvením se toho ještě moc neudělalo, a začnu činit. V minulosti to nejvíc odnesly vlasy, kdy jsem po měsících zoufalého hořekování nad blbým střihem vlezla do prvního kadeřnictví, kde brali bez objednání, a nechala se ošmikat (vzpomínka na odpoledne, kdy jsem po zadek dlouhé vlasy vyměnila za mikádo vystříhané do půlky temene, stále ještě nepřebolela).
    Jednoho příjemného květnového dopoledne mě to popadlo znovu. Sedla jsem k počítači a na Google Maps vyhledala nejbližší tetovací salon ve svém okolí. O tři čtvrtě hodiny později a o tisícovku lehčí jsem se s rozechvělým žaludkem a datem zákroku vracela domů.
    Tři neděle do dne D.
    Jak jsem si později ověřila, tři neděle jsou zatraceně dlouhá doba na to, abyste dokázali zpochybnit jakékoli rozhodnutí.
    Prvních čtrnáct dní mě ve snech pronásledovaly strašidelně vytetované hlavy dětí. Když jsem si začala hledat víc informací o salonu, v němž jsem se rozhodla o své inkoustové panenství přijít, a zjistila, že tatéři jsou nějací týpci z Maďarska, začala jsem lehce panikařit, jestli po mně pak nepůjde nebezpečná východoevropská mafie a nebude chtít, abych jim místo platby pašovala drogy na Vyšehrad.
    Celá paranoia vyvrcholila tím, že jsem se pár dní před termínem probudila uprostřed noci s prozřením, že původní motiv vůbec nechci. A to místo, na nějž měl přijít, je vlastně taky dost na hovno. Lidé jsou údajně nejkreativnější těsně před deadlinem. Nemůžu nesouhlasit, protože tetování jsem si navrhla dva dny před termínem.
    Do salonu jsem šla s malou dušičkou, protože o změnách, které jsem provedla, samozřejmě nevěděli.
    Až když mi tatér překresloval návrh na kůži, vzpomněla jsem si na pečlivě studovanou infografiku a zjistila, že jsem si vybrala jedno z nejbolestivějších míst na těle. Utěšovala jsem se, že tetování má být tak trochu rituál a jak by to vypadalo, kdyby aspoň trochu nebolelo.
    Víc mě znepokojilo, že když jsem tatérovi vysvětlovala, že chci, aby tetování bylo hodně jemné a používal slabé čáry, jen na mě koukal a usmíval se.
    Ještě víc mě znepokojilo, když na mě slečna z recepce houkla, že Buda nerozumí česky.
    Bolelo to. Hodně. Ale Buda se ukázal jako citlivá duše, protože když viděl moje bolestivé grimasy, zpíval mi maďarské národní písně.
    Ze salonu jsem odešla omámená částečně bolestí a částečně strachem, jestli jsem právě neudělala jednu z nějvětších blbostí v životě. Doma jsem se na tetování neodvážila dvě hodiny podívat. Nebyla jsem připravená čelit pravděpodobně zdrcující realitě.
    Nakonec mi to přeci jen nedalo, sundala jsem ochrannou fólii a ve zvětšovacím zrcadle začala zkoumat každou čárku. A světe div se. Vypadalo to fakt dobře!
    Opojena tím, jak mi moje spontánnost hezky vyšla, jsem o týden později vlezla do prvního kadeřnictví, kde mě vzali bez objednání …. ale o tom zase někdy příště.