Category: Jak jsem si užívala

March 3, 2014 Jak jsem si užívala 9 Comments

9 důvodů, proč je dobré být nemocná

  1. Dospíte veškerý spánkové deficit, který před sebou hrnete už od Silvestra.
  2. Týden se nemusíte starat o žádné domácí práce. Naštěstí nemáte tolik sil, abyste se zabývali tím, že na vás stejně budou čekat. A v ještě větším množství.
  3. Zkouknete všechny díly vašich oblíbených seriálů. Má to jen jednu nevýhodu – Zkouknete všechny díly vašich oblíbených seriálů.
  4. Díky neustálému kašlání si vypracujete fakt dobré břišní svaly.
  5. Seznámíte se se spoustou nových lidí – hlavně, když se narychlo budete snažit sehnat volného praktického lékaře, který by vám před víkendem předepsal antibiotika.
  6. Prokážete si, že vydržíte týden bez kofeinu, alkoholu, nikotinu či jiných návykových látek. A ne, není podvádění, že většinu té doby se oddáváte sladkému spánku.
  7. Zhubnete jedno až dvě kila. A s trochou štěstí je naberete zpátky až po té party, na kterou se brzy chystáte.
  8. Za ty dvě a půl hodiny, co tvrdnete v čekárně, si zvládnete promyslet spoustu věcí. Jak vám je hrozně horko, jak vás nesnesitelně škrábe v krku, jaké lepší procesy byste zavedli do příjmu pacientů, jakou máte zimnici, že ten zázvor by eventuálně taky zabral…
  9. Využijete ÚPLNĚ všechny kusy vaší příborové sady. Koneckonců lopatkou na dort tu lučinu také namažete.
Také si tak užíváte, když jste natolik unavení, že nemůžete vylézt z postele?
January 19, 2014 Jak jsem si užívala 12 Comments

Jak jsem pekla perníčky

Hledáním receptu jsem strávila víc, jak dvě hodiny. Bylo to způsobeno tím, že mě víc zajímalo, jak cechy perníkářů před sebou tajily svoje recepty, jak používaly klidně i několik set druhů koření a některá těsta zrála více jak rok, než se upekla.Po zevrubném výzkumu zvítězila staročeská receptura zaručující, že perníčky krásně změknou (ponaučení pro příští rok: takové recepty vetšinou nehorázně kecají!). Akčně jsem se okamžitě vydala do obchodu, abych nakoupila všechny potřebně ingredience. Jenže byla zrovna první adventní neděle a vypadalo to, že celá Praha měla s pečením stejný nápad jako já.

V obchodě neměli jediná vajíčka, v regálu na hladkou mouku byla narvaná strouhanka, a když jsem se prodavače zeptala, jestli nemají cukr krystal, zatvářil se tak pohoršeně, jako bych od něj chtěla koupit heroin.

Naštěstí jsem velice trpělivá a záchvaty hospodyňkovství mě popadají jen velice zřídka. Takže jsem druhý nájezd na nákup surovin zvládla odkládat až do sedmnáctého prosince. Tou dobou už měla Praha pravděpodobně napečeno, protože jsem sehnala vše potřebné. Ještě ten večer jsem připravila těsto a byla na sebe hrozně hrdá, že se mi nestal podobný trapas jako minule, kdy jsem chtěla udělat jen poloviční várku a kromě mouky jsem množství všech ostatních surovin zapomněla vydělit dvěma.

Oproti loňskému roku jsem už byla profesionálně vybavená – měla jsem vykrajovátka! Když jsem perníčky loni vykrajovala sítkem na čaj, určitě to bylo velice osobité, ale letos jsem si říkala, že už by to konečně mohlo být i estetické. Dokonce jsem dostala vytuněnou megaformičku, na které je víc tvarů, takže teoreticky by mělo být možné vykrojit víc kousků najednou.
Teoreticky.

Praxe byla taková, že se těsto nikdy neprořízlo úplně celé a hrozně se na megaformičku lepilo. Takže se mi většinou tak půlka perníčků nevykrojila vůbec a druhá půlka se zničila, když jsem se těsto snažila odlepovat.

Bylo to tak frustrující, že jsem si k tomu otevřela víno. Spolu s rostoucí hladinou alkoholu v krvi jsem byla stále víc tolerantní k bizarním tvarům, které jsem sázela na plech. A ke sklonku večera, kdy už bylo vidět na dno lahve, mě ani moc nepohoršovalo to, že jsem několik várek velice neesteticky spálila.

Ale bylo napečeno a o to přece šlo! A navíc díky spálenému jídlu prý budeme krásní. Takže nemáte zač!

Poté, co loni má drahá sestra zdobení na perníčcích okomentovala slovy: “Mno … je to takový … tvůj styl…,” jsem se letos rozhodla, že si s tím opravdu vyhraji. Shodou okolností jsem dostala zdobicí pistoli s návodem se spoustou motivačních fotek těch nejúžasnějších a nejjemnějších vzorů.

Hned dvacátého třetího jsem usedla ke zdobení. Matně jsem si pamatovala, že by se měl smíchat moučkový cukr, bílek a citronová šťáva. Pohodička. Vše jsem promíchala a začala ládovat pistoli. Nasadila jsem ten nejjemnější nástavec a dala se do zdobení. Tedy dala bych se … v ideálním světě.

Takhle jsem začala mačkat na pistoli, abych z ní dostala trochu polevy a ono nic.
Zřejmě se tam usadila nějaká hrudka. To se může stát každému. Propíchla jsem dírku na nástavci špendlíkem a chtěla začít zdobit.
A ono zase nic.
Vzala jsem špendlík a opakovala celý manévr. A opět prd. Po pěti pokusech a několika sprostých slovech jsem pochopila, že tohle asi nepůjde.

Vzala jsem tedy větší nástavec. I s ním to přece bude vypadat krásně, utěšovala jsem se.
Podobnou mantru jsem si opakovala, i když jsem tam dávala ten největší, kterým by už musel projít i kostkový cukr. A vskutku, konečně poleva začala vytékat ven. Ale tak závratnou rychlostí, že o kreslení tenkých čárek nemohla být ani řeč.

Zmohla jsem se alespoň na dělání menších a větších teček. Zjistila jsem, že bylo úplně jedno, jestli zdobím pravou nebo levou rukou. A zbytek času jsem pak strávila tím, že jsem dumala nad tím, jestli je to tím, že jsem tak šikovná nebo tak nešikovná. Ehm.

Když jsem se se svými útrapami svěřila babičce, dostala jsem spoustu skvělých tipů, co příště dělat (a hlavně NEDĚLAT). Takže drazí příbuzní a přátelé – těšte se na Velikonoce, budu to testovat znovu. Uvidíme, jestli to už konečně zvládnu za střízliva.

December 11, 2013 Cestování, Jak jsem si užívala 9 Comments

Jak jsem cestovala

Rychle hodit na záda krosnu, do jedné ruky popadnout spacák, do druhé karimatku.
„Máš dost igelitových tašek?“ Kontroluji na půli cesty ze dveří. Nechci spát ve vlhkém, až se cvakneme.
„Nejede ta tramvaj nějak dřív?“ ptá se přítel místo odpovědi.
Rázně zavrtím hlavou. „Včera jsem to kontrolovala. Za tři minuty jede další.“ Tři minuty v sobotu dopoledne? Naivní i po tolika letech…
Čekáme tři minuty. Pomalu si sbírám zavazadla a jdu se akčně připravit zastávce.
Další tři. Začínám být nervózní. Jdu si zkontrolovat jízdní řád a zjišťuji milou novinku, že ode dneška je v platnosti jeho letní, osekaná verze.
A ještě tři. „Ten vlak prostě musíme stihnout! Když tak poběžíme,“ rozdávám pokyny jako před nějakou bojovou akcí, když se na obzoru vynoří žluté vozidlo MHD.
Na nádraží nakonec dorážíme celých osm minut před odjezdem vlaku. Pohodička. Stíhám i koupit přepraženou kávu a vyšmelit s prodavačkou přebytečné cukry za extra smetanu, kterou vzápětí při poklusu na nástupiště ztratím.
Oprýskaná mašina rychlíku se se supěním začne rozjíždět. To, že vyjela o deset minut později, ani nevnímám jako zpoždění. Usrkávám hořký nápoj a koukám z okna, jak se kolem trati vlní pošmourná ranní krajina. Obličeje spolucestujících jsou zachmuřené podobně jako obloha nad námi.
Podezřele dlouho čekáme ve stanici, kde rychlík normálně ani nestaví. Pak jedeme jakousi vesnicí, jejíž název jsem v životě neslyšela. To už jsem zapomněla, jak vypadá trasa, po níž jsem se každý týden harcovala na vysokou a zpět?
Do vagonu vchází průvodčí. Těmi několika vlasy přehozenými přes klubající se plešku nikoho nepřesvědčí, že má kštici jako ve dvaceti. Ale snaha se cení! U dveří něco zamrmlá. Pochytím jen: „…výluka… autobusy…zpoždění…“
I z té útržkové informace je mi jasné, co musím udělat, jestli chci mít alespoň nepatrnou šanci, že na nás bude čekat přípoj:
„Mohl byste zavolat do Budějovic, aby na nás počkal-“ nasazuji svůj nejmilejší hlas a ruku s jízdenkou mám napřaženou do uličky. Průvodčí s přehazovačkou mé štkaní rázně přeruší: „Musíme věřit, že ano!“ a spěšně se ode mně vzdálí. „Věřit!“ zaslechnu, jak opakuje i o dvě sedadla dál.
Věř a přípoj na tebe počká … ne, to nezní jako České Dráhy. Rozhodnu se být neodbytná. Čekám na to, až znovu přijde. Ale zřejmě to tuší, protože do vagonu nezabrousí podezřele dlouho.
Jako lovec číhající na svou kořist mám zbystřené všechny smysly, takže jakmile na opačném konci vagonu zaslechnu zvuk procvakávaných jízdenek, vydám se tím směrem.
„Prosím vás, už víte, jestli na nás ten vlak bude čekat?“ zeptám se sladce.
Žádná odpověď. Průvodčí bez povšimnutí přechází k další sedačce. Neochvějně jdu za ním. „Víte, ten vlak mi nesmí za žádnou cenu ujet.“
Ticho. Drží snad bobříka mlčení?
Tančíme kolem sebe až na druhou stranu vagonu, cestující nás ospale pozorují. Už to pomalu vzdávám a v hlavě začínám spřádat krkolomné plány na alternativní dopravu. Když v tom se začnou rty mlčenlivého zaměstnance ČD pohybovat a zformulují sotva slyšitelné: „Ten přípoj většinoučeká.“
Když ze mě opadne euforie z toho, že jsem z něj vymámila odpověď, uvědomím si, že i tato informace byla v podstatě k ničemu. Ale to už průvodčí prchá do druhého vagonu. A tak se jen zase posadím a doufám…
Motorák jsme naštěstí stihli. Půlku vody sice propršelo, ale ani jednou jsme se necvakli. A stali jsme se přeborníky v rychlém balení stanu. Déšť dokáže být skvělým motivátorem.
Cesta zpět. Jedu o den dřív než ostatní, takže se zase musím spolehnout na veřejnou dopravu. Vsázím raději na autobus.
„Hodíme tě autem alespoň do Týna. Tam ti to pojede líp než téhle vesnice,“ kamarádi jsou na mě hodní. I když mám najitý spoj z „téhle vesnice“, nechávám se odvézt.
Na nádraží zjišťuji, že stihnu i „pražáka“, který jede o hodinu dřív než můj autobus. Přestože mi kručí v břiše, posadím se na zastávku a poslušně čekám. Do půl hodiny jsem v Budějovicích, tak si něco koupím až tam.
Deset minut zpoždění? Vždyť už jsem říkala, že to vlastně ani není zpoždění!
Dvacet? I to už se mi párkrát stalo. Každou chvílí tady bude.
Třicet? Ne, ten hlad ovládnu. Nemůžu riskovat, že by autobus zrovna teď přijel a já byla v sámošce naproti.
Čtyřicet? Třeba, když se hodně napiju, ten hlad přejde.
Padesát? Potřebuju čůrat!!!
Přijíždí MŮJ spoj, po pražákovi ani stopa. Autobus zastavuje před nádražím. Vůbec nezajíždí k zastávce. To je podezřelé! Ale nemůžu si dovolit, aby mi ujel, močový měchýř by mi to už nikdy neodpustil.
Kvapně beru všechna zavazadla a běžím k autobusu.
„Do Budějovic,“ vypadne ze mě ještě přede dveřmi a zmateně začnu lovit peněženku z kabelky. Vůbec nevnímám, že na mě řidič mluví.
„Říkám, že bych vás správně neměl vůbec vzít,“ začnu poslouchat až teprve, když mu cpu padesátikorunu do ruky.
„Co?“ zeptám se nechápavě a snažím se nemyslet na kručení v žaludku.
„Nedostali jsme smlouvu s krajem a smíme tu jen vysazovat lidi z Bechyně.“
Nadechuju se, abych znovu vypustila: „Co?“, ale včas si uvědomím, že to by mě asi do Budějovic nedovezlo a tak raději zkusím: „A nešlo by udělat výjimku? Čekám tu už skoro hodinu.“
„No dobře,“ odpoví s významným povzdechem, „Čtyřicet
korun, ale bude to bez lístku,“ řekne řidič rebelsky a vezme padesátikorunu, kterou mu celou dobu podávám. Nevrátí mi. Ale to nevadí, hlavně že jedu!
A příště radši vsadím na parník.
November 15, 2013 Jak jsem si užívala 4 Comments

Jak jsem potřebovala instalatéra

To se takhle vrátím z akce ve dvě hodiny ráno a jediné, na co se těším, je to, že budu moct spát až do osmi. V půl šesté ráno ale zjistím, že tak růžové to rozhodně nebude. Nejdřív si myslím, že se mi to jenom zdá a snažím se to ignorovat. Tou dobou mám ještě soukromou půnoc. Ale zuřivé bušení na dveře neustává.
Vyženu tedy přítele z postele, aby se šel podívat, co je to za blázna, a dozvídám se, že sousedce úspěšně vytápíme byt. Zavolám instalatéra, zhruba mu popíšu, co se děje (“Tady jsou nějaký trubky a teče přes ně voda.” “Jaký trubky?” “No, šedivý.”), a on slíbí, že do hodinky přijede.
Stihnu se v klidu nasnídat, zacvičit si, umýt nádobí, pověsit prádlo a odpovědět na veškerou korespondenci. V půl desáté mi začne být trochu divné, že tu ještě není. Volám tedy znovu. Z instalatéra vyleze, že  má vlastně na starost nějakou velkou zakázku a že k nám to nestihne. Zní při tom, jako by vyzrazoval státní tajemství, takže poznámku o tom, že to mohl říct rovnou ráno, si nechávám pro sebe.
Volám někomu dalšímu. A ten skutečně do hodiny přijede. Ukážu mu trubky na záchodě, on velice významně pokývne hlavou, aby celé závadě dodal na pořádném významu,  a pustí se do práce.

Očekávám, že to bude podobně zdlouhavé, jako když jsem se ho snažila dostat do bytu. Ale to se pletu. Neuběhne ani deset minut a instalatér už vypisuje fakturu.

“Dva tisíce, mladá paní.”
Nevěřícně na něj vykulím oči. Za deset minut práce?
Instalatér z mé mimiky pochopí, že se mi to nelíbí, a tak hned dodává: “To víte, havarijní výjezd.”
“Po pěti hodinách?”
“No, já tu byl do hodiny,” usadí mě a natáhne ruku pro peníze.
Neochotně zaplatím a doufám, že od instalatérských problémů budu mít zase na několik let klid.
Ale…
O měsíc později
Je sobota. Půl desáté večer. Sedím na gauči zachumlaná do deky, čtu knížku a koketuju s myšlenkou, že usnu. Ozve se zabušení na dveře. Sousedka. Vytápíme jí byt.
Jdu zkontrolovat, jak je to možné. Instalatér trubku sice opravil, ale tím způsobem, že horní a dolní část spoje, kde to netěsnilo, oblepil slaboučkými proužky izolační pásky. Oprava za dva tisíce jak bejk.
A světe div se, dolní proužeček se odlepil!
Přítel volá instalatérovi. Na číslo, které by mělo být dostupné nonstop. Ale jediné, co se z druhé strany ozve, je: “Volaný účastník je nedostupný. Zavolejte prosím později.”
Zjišťuji, že víc překvapená bych byla, kdybychom se skutečně dovolali.
Je nám jasné, že sousedka by nás pravděpodobně zabila, kdyby jí celý víkend přes strop prokapávala voda. Akčně jedeme do Globusu a v posledních minutách před zavírací dobou se nám povede ukořistit několik druhů izolačních pásek.
Zbytek večera pak trávíme velice romanticky na záchodě postupným oblepováním odpadní trubky. No řekněte, co víc si člověk o víkendu může přát? Sedět přitulení na gauči a za světla svíček popíjet červené víno? Nad záchodovou mísou se přece můžete tulit úplně stejně!
V pondělí mi milý pan instalatér po telefonu oznámí, že reklamaci na “opravu” v žádném případě nepřijme. A že se prý musí vyměnit celé trubky, ať si to laskavě domluvíme s bytovým družstvem.
Než stihnu přesně artikulovat svůj vztek a nespokojenost, instalatér telefon pokládá.
Volám tedy majiteli bytu, aby se rozhodl, co s tím bude chtít dělat.
Majitel se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět předsedovi družstva.
Předseda družstva se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět instalatérovi.
Instalatér se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět jiným instalatérům.
Jiní instalatéři se na to přijíždí podívat. Významně kývou hlavou a říkají, že během několika dnů to přijedou opravit.
Heuréka! 
Trubky nám naštěstí opravili. Ale doufám, že příště nebudou muset měnit třeba elektrické rozvody. Takový nápor lidí bych asi nezvládla.
November 9, 2013 Jak jsem si užívala 4 Comments

Jak jsem si šla zaběhat

Nejdřív mi to vychválila kamarádka. A ještě ten večer i moje sestra. Že prý vůbec nevadí, že už je skoro listopad, a jde to dělat i v zimě. Že u ničeho jiného si tak nevyčistíte hlavu od stresu. A ta svoboda, kterou zažijete!
Když takové ódy slyšíte a hned ze dvou nezávislých zdrojů, tak vás to prostě namotivuje!
A tak jsem si obula boty, stáhla aplikaci do mobilu, vyštrachala starou sportovní bundu a šla si zaběhat na pole za paneláky, kde jsem v létě během pomalých romantických procházek běžce potkávala. Tenkrát jsem na ně koukala jako na mimozemšťany, ale pryč s předsudky!
Hned před domem jsem se minula se sedmnácti letou slečnou, která můj sportovní outfit sjela tak znechuceným pohledem, že jsem skoro dostala chuť jít se za svou neestetičnost omluvit. A vrátit se zpátky domů, abych nepohoršila někoho dalšího. Naštěstí (nebo bohužel?) jsem si včas uvědomila, že za mě uvažuje lenost, a pokračovala.
Prvních pět minut jsem si připadala jako trénovaný olympionik a úplně jsem cítila tu volnost a svobodu. To když jsem se rozehřívala rychlou chůzí.
V následujících patnácti minutách jsem byla naprosto unesená z toho, že jsem schopná běžet dál než k ujíždějící tramvaji. Ostrou bolest v boku a křupání v kolenou jsem hrdinně ignorovala (při cestě zpátky už to bohužel tak snadno nešlo).
Zbývající čtvrt hodinu jsem si nadávala, proč jsem sakra doběhla tak daleko, když se teď stejnou vzdálenost musím vracet.
Takže za mě osobně zůstanu nadále při tom, že na běžce budu koukat jako na mimozemšťany, co mají zvláštní sklon k sebetrýznění a teď na podzim ještě zvýšenou odolnost proti chladu.
 Ale je pravda, že hlavu si pročistíte – veškerou mozkovou kapacitu bude zaměstnávat akutní nedostatek kyslíku a na vymýšlení blbostí nezbude prostor.
October 22, 2013 Jak jsem si užívala 4 Comments

Jak jsem hrála šachy

Můžu vám zaručit, že když vylezete po dvou hodinách ze saun, zabalíte se do měkkých županů, dáte si mojito a místo Člověče, nezlob se rozehrajete partii šachů, budete se cítit jako ti největší intelektuálové.
Tedy dokud u toho nezačnete mluvit…

Já poté, co jsem šest tahů zabila tím, že jsem utíkala s koněm: “Toho koně bych nejradši jen tak z principu utratila.”
Sestra: “Neboj, brzo půjde na salám.”

Já, když jsem přišla o dámu: “Se ti to s tou tvojí čarodějnici machruje, co?”
Sestra: “Je mi jasný, že bys obětovala i krále, jen abys mi jí taky zamordovala.“ 

Já: “Záleží na tvojí taktice a strategii.”
Sestra: “Tu se nikdy nedozvíš … protože neexistuje.“  

Sestra, když jsem nesmyslně obětovala svojí dámu: “Taková drama queen!”

Já, když sestra získala druhou dámu: “Hele, když král dojde do cíle, můžu ho taky za něco vyměnit?“

Schválně, jestli uhodnete, kdo vyhrál? 

September 17, 2013 Jak jsem si užívala 2 Comments

18 kroků, jak pověsit rám z Ikey. Složitě a pomalu.

  1. Jděte do Ikey pěšky. Chcete přeci koupit jen pár drobností.
  2. Drobností … to je podobná lež, jako když řeknete: “Jdu na jedno.” Dva kilometry v rukou táhněte metr široký obraz. A přibalte pár křehkých skleniček, abyste po cestě zažili trochu adrenalinu.
  3. Rozbalte rám. A pak pečlivě vyhažte všechen odpad, do kterýho byl rám zabalený. I s návodem na pověšení, samozřejmě.
  4. Dostatečně dlouho rozmýšlejte, co za fotku do rámu vytisknout, abyste stihli zapomenout úplně všechny pokyny ohledně věšení (později budete chtít pověsit raději sebe, je to jednodušší).
  5. Když vytisklá fotografie konečně dorazí, vezměte první hřebík, na který doma narazíte, a pokuste se ho natlouct do betonu.
  6. Buďte vytrvalý! Ty tři díry, ze kterých se na vás vydrolil beton, jsou v poměru s celou zbývající, nepoškozenou stěnou přijatelné ztráty.
  7. Vhodný čas k přerušení činnosti je až v okamžiku, kdy vám začne modrat nehet na palci od toho blbého kladívka.
  8. Přiznejte si, že budete potřebovat nějaké tenčí hřebíky, a vydejte se pro ně do Hornbachu.
  9. Kupte jich dostatečnou zásobu. Nikdy nevíte, kolik jich omylem při zatloukání ohnete.
  10. Pět. Pak vám dojde, že tudy cesta nepovede.
  11. Vydejte se do Hornbachu pro twenty háčky určené speciálně pro beton.
  12. Zatlučte první a zjistěte, že je moc tlustý na to, aby se protáhl očkem, které je připevněné na vašem metrovém rámu.
  13. Prozkoumejte pořádně rám a zjistěte, že je tam nějaký složitý mechanismus (“K čemu tam proboha dali ten drát?!?”) a vy nemáte potuchy, co s tím. Matně si vzpomeňte, že jste před 14 dny vyhodili návod k použití.
  14. Při testování, co by s tím šlo udělat, očko i drát pořádně zohýbejte, aby s nimi v budoucnu nešlo tak snadno manipulovat.
  15. Na týden věšení odložte. Třeba to nějak samo uzraje.
  16. Osmý den těsně před spaním si uvědomte, že nemůžete být jediný nešikovný člověk na světě a začněte googlit.
  17. Během minuty najděte diskuzní fórum “Jak pověsit rám z Ikey”. Pročtěte ho, koukněte se na video návod na youtube a jděte spát.
  18. Po probuzení buďte tak nedočkaví, že konečně víte, co s tím, takže začněte zatloukat v sedm hodin ráno.
Pak si přečtěte “11 způsobů, jak si znepřátelit nové sousedy snadno a rychle“, abyste věděli, kde jste v posledním bodě udělali chybu.
August 22, 2013 Jak jsem si užívala Post a Comment

Jak jsem byla hrozně dospělá

Objednala jsem si nové světlo na focení. I přesto, že jsem byla v den doručení celou dobu doma, pošťačka mi jen hodila lístek do schránky (věčný evergreen mého života), ať si pro to koukám přijít na poštu. Na poštu, která je dobré dva kilometry daleko. Takže si pravděpodobně v živých barvách dokážete představit, jak vřelý vztah k listonošce chovám.
V pátek dopoledne mi volá ustaraná paní z eshopu, odkud jsem si blesk objednávala, že už mám čas jen do pondělka, jinak zboží pošlou zpátky. No dobře, konec prokrastinování. Hned navečer tam zajdu.
Ale jak už to tak bývá: deset předcházejících dní bylo v kuse krásné slunečné počasí, bez jediného mráčku a teploty ani v noci neklesly pod pětadvacet stupňů. Takže tentokrát se v pět hodin rozprší tak silně, že mám pocit, jako by do Prahy docestovaly tropické monzuny.
Kalkuluji, jestli světlo zvládnu odnést, když v jedné ruce budu držet deštník. Ani jedna kombinace (deštník v jedné ruce a světlo v podpaží druhé, deštník pod bradou a o v obou rukou světlo, deštník hozený v popelnici a obě ruce volné…), ale nevypadá moc realizovatelně. Odhodlám se tedy něčemu velice odvážnému: jako hrozně dospělý člověk pojedu autem! Jsou to dva kilometry, to přece musím zvládnout.
Půl hodiny sedím u počítače a na mapách plánuju trasu, kudy se vydám. Musím se vyhnout téhle velké křižovatce. A tamtěm semaforům. A ideálně, abych zatáčela jen doprava, abych nemusela přejíždět pruhy. Pečlivě trasu zadávám do navigace jednoho z telefonů a hrdě odcházím k autu. Jsem tak samostatná!
V autě čekám patnáct minut, aby se chytila GPS. Bez úspěchu. Ještě, že mám navigaci i na druhém mobilu. To bych po paměti nedojela. Nastavuju nějakou trasu a vyjíždím. Samozřejmě mě to navede na tu velkou křižovatku i semafory. A doleva odbočuji nejmíň dvakrát. Ale jedu a to se počítá.
Zahýbám o odbočku dřív, než jsem měla. Při otáčení musím zajet na obrubník. Přes dešťový orchestr zaslechnu slabé prásknutí, ale nevěnuji tomu žádnou pozornost. Všechny moje smysly zaměstnává akční scéna přede mnou: dát přednost MHDčku, které právě vyjíždí ze zastávky.
Vytoužená pošta je konečně přede mnou. Elegantně, na potřetí parkuji a vystupuji z auta. Obcházím ho, abych si z druhé strany vyndala deštník a kabelku. Zrak mi ulpí na přední gumě.
Je nějak podivně zdeformovaná. Skoro, jako by byla úplně vyfouklá. To není
dobré znamení.
Sednu si zase zpátky do auta a čekám, až přijde přítel, se kterým jsem si u pošty dala sraz, aby mi mohl pomoct s nákladem.  
„Nevšiml sis, jestli jsme ráno neměli píchlou pneumatiku?“
ptám se nenápadně místo polibku na přivítanou.
„Ne, asi neměli,“ odpovídá přítel a pomalu začíná bystřit, že se asi něco
stalo.
„Hmmm … teď mi přijde trochu vyfouklá.“
„TROCHU?!?“ vyjekne přítel, když kolo zběžně sjede pohledem.
„Vždyť to je úplně prázdný!“
„Ahá. Tak to pak musíme doma vyměnit, viď?“
„DOMA?!?“ vyjekne přítel podruhé, „vždyť to se zkřiví celý „jakési cizí slovo,
které je součástí kola a může se zkřivit, když se po něm jezdí“. Ta pneumatika se musí vyměnit hned.“
A tak nad přítelem držím svůj kytičkatý deštník, zatímco on za temného hřmění a vytrvalého deště klečí na mokrém asfaltu a v béžových kalhotách a světle fialové košili oceňuje to, jak jsem hrozně dospělá…Zdroj fotky: Ammy Stebins

August 8, 2013 Jak jsem si užívala Post a Comment

Jak jsem (ne)dostávala balíčky

Pokud někdo ví lépe než všichni ostatní, kde bydlím, musí to být rozhodně pošťák a kurýr z PPLka, který si už i pamatuje, jakou používám voňavku.

Sice jsem psala, že při stěhování objevíte, že máte víc krámů, než jste se vůbec odvážili si představovat. Ale také zjistíte, že spousta potřebných věcí vám chybí. Například:
1. Hodinky
Příteli jste koupili hodinky za to, jak je chytrý (rozuměj udělal doktorát). Jdete si je vyzvednout na poštu. Otrávená úřednice zjistí, že odesílatel nepřiložil k balíčku složenku. Takže před celou frontou znuzených lidí, kteří nemají nic lepšího na práci než vás sledovat, se balík snažíte rozbalit. Při škubání igelitu a izelopy přemýšlíte, jestli se něco podobného stalo i někomu, kdo si šel na přepážku vyzvednout erotické pomůcky.

2. Objektiv
V deset ráno na vás zvoní pošťák, ať si dolů jdete vyzvednout balíček (dlouho očekávaný objektiv). Nadšeně sjíždíte dolů, podepisujete, jak jste vše převzali. Ve výtahu se už už chystáte roztrhnout obálku. Ale najednou si uvědomujete, že je přece blbost, aby byl objektiv v obálce. Koukáte na jméno a adresu a zjišťujete, že to není vůbec pro vás. Otráveně tedy sjíždíte zpátky dolů ke schránkám a v té vaší nacházíte upozornění, že jste nebyli doma a ať si pro balík večer zajdete na poštu.
Do schránky sousedky, jejíž balíček nyní vlastníte, vhazujete tajemný vzkaz: “Mám váš balík. Přijďte si pro něj do devítky.” Zní to zřejmě trochu výhružně, protože sousedka se k vám odváží přijít až po sedmi dnech.
3. Záclony
Základní kámen úrazu: přesně víte, jak mají záclony do bytu vypadat. Což znamená, že je nikde nemůžete sehnat. Odhodláte se a objednáte je přes internet. Nejdřív vyberete špatnou délku, takže objednávku po emailech měníte. Pak odjedete na vodu a email s tím, že dodavatel omylem poslal jiné rozměry záclon, si přečtete, až když už je pozdě.
Místo záclon do čtyř pokojů vám dorazí jen dvoje … a utěrka. 
Na zbytek čekáte další měsíc.
4. Gauč
Ve čtvrtek vám má dorazit gauč do ateliéru. Ve středu dopoledne, když jste jediný den z celého týdne doma sami, vám volá kurýr z PPLka a oznamuje, že do deseti minut je u vás s nějakým velkým balíkem.
Na kolečkách vám tu neskladnou, rozměrnou krávu doveze za první uzamykatelné dveře. Vy pak strávíte velice zajímavých třicet minut tím, že se gauč snažíte vyrvat do schodů a naskládat ho do výtahu. Při tom zjistíte, že v domě nemáte žádné svalnaté sousedy, kteří by vám s tím pomohli, jen samé křehké babičky, kterým táhne na devadesát.

Zdroj fotky: WiseGeek

August 2, 2013 Jak jsem si užívala Post a Comment

7 důvodů, proč je dobré nechat se blbě ostříhat

  1. Budete na hlavě nosit něco, o čem se vám ani nesnilo.
  2. Procvičíte se v práci s nůžkami, až to budete po kadeřnici opravovat.
  3. Po roce vytáhnete kulmu, protože kudrny skryjí každý špatný střih.
  4. Díky zásobě Biosilu, který nakoupíte, zajistíte, že farmaceutický průmysl bude ještě dlouho prosperovat.
  5. Konečně pochopíte, jak skvělé je nosit vlasy svázané do culíku!A kolik
    jeho variací vlastně existuje: vyčesaný nahoře, sčesaný dole, uprostřed,
    napravo, nalevo, utažený, povolený…
  6. Zjistíte, že na světě jsou důležitější věci než je váš střih (třeba vaše barva).
  7. A budete o tom všechny vehementně přesvědčovat, takže osvětu rozšíříte i do svého okolí.
Scroll to top