Nevšední všednosti

Category: Jak jsem si užívala

  • Jak jsem pekla vánoční cukroví

    (Nepředpokládám, že byste byli tak naivní, ale pro jistotu – tyto perníčky jsem opravdu nepekla!)

    Většinu roku troubu používám k tomu, abych do ní schovala špinavé hrnce a pánvičky, když přijde nečekaná návštěva. Před Vánoci mě ale vždy zachvátí touha být tou správnou hospodyňkou a vytvořit cukroví. Už třetím rokem piluji perníčky a začínám mít pocit, že se neomylně blížím k dokonalosti. No posuďte sami – mám už skutečná vykrajovátka místo sítka na čaj, polevu raději kupuji a letos jsem s pečením začala na naléhání kamarádky už na konci listopadu, takže o Štědrém dnu jsme perníčky nepoužívali jako otvírák na pivo, ale skutečně je jedli. Prostě kardinální zlepšení!

    Cítila jsem se tak sebevědomě, že jsem matce rozšafně slíbila, ať se na to pečení vykašle, protože připravím víc druhů. (Což, nic si nenalhávejme, by udělala stejně. Výmluvu, že neumí zapalovat troubu, používá už od doby, kdy ještě bývala moderní trvalá na vlasy ).
    1. Perníčky
    Pečlivě jsem nastudovala recept, zapamatovala si přísady, gramáže a postup míchání jednotlivých surovin. Zapřísahala jsem se, že to musím udělat přesně tak. Žádné inovace a vlastní invence. O pečení přece vůbec nic nevím a tohle je recept prověřený stovkami, ne-li tisíci kuchařek. A pak jsem objevila někde zastrčené vanilkové aroma a skořici. Skoro mi přišlo, jako by to byly jiné ruce, které je přisypávaly do mého perfektního těsta. Ale co, vanilkové skořičáky jsou taky dobré!
    Když mi kamarádka řekla, že moje zdobení perníčků ji úplně připomnělo, jak je dělala jako malá, nevěděla jsem, jestli mi lichotí nebo se mám urazit. Když sestra suše konstatovala, že bych se mohla postavit před metro a perníčky prodávat jako výtvor dětí z Jedličkova ústavu, bylo mi jasné, že žiji obklopena hady.

    2. Vosí hnízda
    B. nejspíš mé barvité popisy toho, co vyvádím v kuchyni, brala dost s rezervou, protože mi nabídla, že vosí hnízda bychom mohly připravit spolu. Neodradilo ji ani to, když jsem se víc starala o to, jestli máme rum a víno, než kolik kusů piškotů mám přinést.
    B. je trpělivá. Například to, že bychom mohly předjet cyklistu, za kterým jsme se jednou plazily v autě, zmínila až po deseti minutách. Mou asistenci při pečení vydržela zhruba stejně dlouho. Pak opatrně naznačila, že je zvyklá na určitý řád a udělá to sama. Ale že bude hrozně super, když mezitím otevřu to víno na stole. V obýváku.

    3. Vosí hnízda
    Aby se hnízda, která jsme tak pracně připravily, nezkazila, nechala jsem je v chladu v chodbě. Sem tam jsem pak jedno uzobla, když jsem procházela kolem. Vzhledem k tomu, že to bylo tak pětkrát šestkrát denně, po několika dnech jsem čelila novému problému. Hnízda prostě došla. Což znamenalo jediné. Musela jsem je znovu připravit. Vzhledem k tomu, že B. měla stále ještě drobný tik v oku, kdykoli jsme zmínila slova jako mouka, vál nebo síto, zopakovat přípravu u ní nepřicházelo v úvahu.

    Chtěla jsem, aby se mi povedla, takže jsem pravidelně testovala, jestli má těsto stále stejnou chuť. Díky tomuto zodpovědnému přístupu jsem udělala necelých dvacet kousků. Ale zbyl mi skoro litr vaječného koňaku, což mi patřičně zvedlo náladu. (Náladu jsem měla dost zvednutou, i když už žádný koňak o pár desítek minut později nezbýval.)

    4. Vosí hnízda
    Tentokrát už jsem na sebe byla přísnější a svůj výtvor schovala do komory. Zbývalo pět dní do Vánoc a já byla přesvědčená, že tu hrstku se mi podaří ubránit. To bych ale nesměla být skolena zákeřnou nemocí. Jak každý ví, když tělo trpí, musí se i trochu rozmazlovat. A jak to udělat líp, než jedním nebo dvěma kousky cukroví…

    …takže jsem zase stála před stejným problémem. Naštěstí jsem už  po všech předchozích pokusech měla tak vyladěný recept, že mi ve formičkách držel tvar pomalu jen samotný rum.
    (A ne, sestro, nerozlévala jsem jen rum do panáků!
    Jak říkám – samí hadi!)

    Jak to máte vy a pečení cukroví? Patříte k těm neobyčejně schopným kuchařkám, co zvládnou udělat dvacet receptů, nebo to moc neřešíte?

    Zdoj fotky: zenysro.cz

  • Jak jsem se učila první pomoc

    Nedávno mi při kávě jedna kamarádka s vážnou tváří vyprávěla, že všichni podle nějaké studie v hloubi duše chtějí zažít zombie apokalypsu. Chodba k jejímu bytu vypadá jako vystřižená z béčkového zombie hororu, takže chápu, proč ji studie natolik učarovala. Ale s čistým svědomím můžu prohlásit, že já osobně po ničem takovém netoužím ani trochu. Zastávám ale názor, že člověk má být připravený na nejhorší a doufat v nejlepší, takže jsem se nedávno přihlásila na víkendový kurz první pomoci.

    Lektorka byla sympatická už od samého začátku, kdy nás provedla obsahem kurzu poněkud svérázným způsobem: “Nejdřív se budete dusit, pak si trochu popícháme břicha, navodíme infarkt a pořádně se popálíme. Takže na dva dny máme co dělat.” Ve slovní krasojízdě pokračovala prohlášením: “Ptejte se na cokoli a nebojte se, že budete mít blbý dotaz. Minulý týden jsem učila policajty.”

    A tak jsme se do toho pustili a opakovali si, jaké tlakové obvazy používat, jak nic nevytahovat z ran a jak dávat správnou masáž srdce po dechu lapajícím Andulám. Už asi nikdy nevymažu z hlavy písničku Staying Alive od Bee Gees, která má dle anglického Red Cross ideální tempo pro resuscitaci. A přátelé mě od té doby podezírají, že jsem sponzorovaná výrobcem silikonových rukavic, protože každému cpu pár do kabelky s tím, že nikdy neví, kdy se jim bude hodit.

    Na závěr nám lektorka namaskovala velice realisticky vypadající zranění, která jsme si měli navzájem ošetřovat. Neznalý by mohl mít pocit, že správný postup u jakéhokoli rány je všechno pečlivě nafotit, odeslat to na Facebook, pak dlouze konzultovat, co píšou v příručce, a pak to nějak obvázat, ale hlavně abychom se moc neumazali. Nadobro jsem si ujasnila, že s ustřeleným okem a podřezanými žilami bych nevypadala zrovna dvakrát esteticky.

    Z kurzu jsem si odnesla asi metr dlouhý seznam věcí, které musím doplnit do domácí lékarničky, a  otázku, proč se na školách nevěnuje víc času výuce první pomoci. Nebylo by to užitečnější, než zpaměti vědět, kdy na trůn usedl Václav IV.?

    .

  • 9 osvědčených tipů, jak se přestěhovat bez zbytečného stresu

    1. Uvědomte si, že bez stresu to prostě nepůjde. Vyvarujete se tak spoustě zbytečného stresování.
    2. Nechte všechno balení na poslední den. Sice možná vůbec nepůjdete spát, ale aspoň nebudete muset bydlet mezi krabicemi.
    3. Zbytečně nerozebírejte nábytek. Když se při převozu sem tam trochu odře, získá stylovou patynu!
    4. Jděte krabice na balení shánět až na poslední chvíli. Projdete si díky tomu spoustu obchodů v okolí.
    5. Naplánujte si stěhování na dobu, když všichni vaši přátelé jedou na dovolenou. Ač vám to po rvaní šesté skříně možná nepřijde jako dobrý nápad, představte si, jak dlouho byste museli strávit v posilovně, abyste vydali tolik energie.
    6. Nepropadejte panice, až uvidíte, kolik máte věcí. Naopak oceňte, v jakém materiálním blahobytu žijete.
    7. Zapomeňte ve stěhovací dodávce tašku se všemi vašimi botami. Aspoň je později dokoupíte dle poslední módy.
    8. Určete si jasné priority, co potřebujete vybalit jako první, a dejte zásoby alkoholu někam navrch.
    9. Hned na den, kdy jste se nastěhovali, pozvěte přátele. Nejen, že budete mít motivaci rychle vybalit (viz bod 8), ale zároveň i sousedy hned na začátku připravíte na to, co jste zač.

    Jaké jsou vaše zaručené tipy, jak se přestěhovat bez stresu a zbytečné námahy?

  • Jak jsem vyzvedávala sestru

    Na letišti máme s mamkou tolik času, že si stíháme vypít zatraceně silné cappuccino, opakovaně zajít na záchod, prohlédnout výstavu v příletové hale a probrat vše, co se událo za poslední měsíc, kdy jsme se neviděly (s mírou podrobností, jaké si sdělujeme, vězte, že to byla opravdu dlouhá doba).
    Deset minut před očekávaným příletem se přesouváme před světelné tabule hlásající přílet jednotlivých letadel. Prodíráme se skrz dav čekající na navrátivší se  z Osla, Kuala Kumpur a Johannesburgu až úplně dopředu, aby nás sestra náhodou nepřehlédla. Opovržlivě koukáme na ty, kteří čekají s malými decentními cedulkami se jmény na neznámé návštěvy a s hrdostí vytahujeme papír velikosti štědře pojatého reklamního poutače. Americká vlajka, která je na něm nakreslená, se odráží až na protější stěně spolu s nápisem: “Welcome, Ms Eva!”
    S potutelnými úsměvy kolem nás projde zástup turistů z Johannesburgu. Nedbáme jejich pokřikování a vlajku držíme odvážně dál. Když uličkou protančí několik blonďáků z Osla, sestry let už má být dávno odbavený a kufry předány majitelům. Ale ona stále nikde. To se včera večer s opojnou Amerikou loučila tak vehementně, že dneska zapomněla nastoupit do letadla?
    Přešlapujeme z místa na místo. Částečně nedočkavostí. Částečně tím, že už nás z držení vítacího poutače začínají obstojně bolet ruce.  Třeba se ještě někde srdceryvně objímá s Georgem, kterého cestou potkala.
    Dalších pět minut. Kolem nás se vystřídal už několikátý hlouček čekatelů. V tom se mamce rozhuláká mobil.
    “Ahoj, kde jste?” slyším sestry hlas.
    “Čekáme u těch cedulí,” odpovídá mamka.
    “Já taky. Ale nevidím vás tu.”
    “To je divný.”
    “Nejste na špatným terminálu?”
    “Určitě ne,” obdivuju mamku, jak je o tom skálopevně přesvědčená.
    “Přiletěla jsem na jedničku.”
    “Ahá,” odpovídá mamka a oči upírá na obrovskou ceduli s nápisem “Terminál2”.
    “Tak tam počkejte. Přijdu si vás vyzvednout.”
    Řidič vedle nás jen pobaveně kroutí hlavou. A tak čekáme dál. Hlavně, že jsme přijely tak brzo, abychom se náhodou neminuly.
  • 9 tipů, jak se stát absolutně nejlepším běžcem

    9 tipů, jak se stát absolutně nejlepším běžcem

    Uběhl rok od mého prvního koketování s během. Hodně se toho změnilo a já cítím nutkání předat vám nové, těžce nabyté tipy na to, jak běhat lépe, rychleji a krásněji!

    1. Běhejte těsně po jídle. Skvěle tak budete vnímat vlastní tělo (minimálně žaludek). Stejný efekt se dostaví i po vypití sklenky (až tří) vína.
    2. Běhejte před jídlem. Díky mžitkám a zatmívání před očima budete mít pocit jako po požití lehkých halucinogenů.
    3. Běhejte za pravého poledne. Skvěle se opálíte. A ten úžeh brzy přejde.
    4. Běhejte po tmě. Když nevidíte pod nohy, je to hned napínavější.
    5. Běhejte v zimě. Otestujete, jaká je vaše prahová teplota pro nastydnutí a zánět průdušek.
    6. Běhejte neznámé trasy po městě. Poznáte spoustu zajímavých míst. A třeba na takovou čtyřproudovou silnici s žádnou jinou možností, kudy běžet, jen tak nezapomenete.
    7. Běhejte neznámé trasy po lese. Močály, rozvodněné řeky, kanci, mravenci – všechno to budete mít z první ruky.
    8. Běhejte za deště. Skvěle vám to opláchne brýle a boty.
    9. Běhejte se zvířaty. Když vás budou pronásledovat třeba takové rozzuřené čivavy, sami sebe překvapíte, co za rychlost zvládnete vyvinout.

    Jak každý zodpovědný běžec ví, samotným během to zdaleka nekončí! Přidávám proto ještě několik bonusových rad na závěr:

    • Běh, který jste nesdíleli na sociálních sítích, jako byste neběželi!
    • Jestli vám nebudou ladit tkaničky na botách se spoďárama, můžete se jít rovnou zakopat!
    • Spoďáry a tkaničky samozřejmě musí být Nike!

    Jak jste na tom s běháním vy?  Nazouváte tenisky s láskou nebo tomu vzdorujete?

  • 9 důvodů, proč je dobré být pár dní v nemocnici

    Začalo to tím, že mi o víkendu vyskákalo pár pupínků na telě. Žádný velký drama. V pondělí jsem začala připomínat dalmatina a v úterý nefalšovaného indiána. To už mě přimělo ke změně mé filosofie, že tělo si s tím nějak musí poradit samo, a vydala jsem se k doktorovi. Čekala jsem, že si o mně bude myslet, že jsem hypochondr. Naopak se ale rozhodl, že mě chce ještě vidět a musela jsem strávit několik dní v nemocnici.
    Ale pobyt v novém prostředí je jak stvořený ke sbírání nových životních poznatků. Takže jsem vlastně byla docela ráda!
    Naučila jsem se například, že:
    1. V žádném městě se nebudete cítit jako doma, dokud tam nestrávíte alespoň pár dní v nemocnici. Takže Praho, už i ty jsi oficiálně mým domovem!
    2. Zhubnete. Nemocniční jídlo se nedá pozřít ani při nejlepší vůli.
    3. Poprvé v životě uvidíte východ slunce. Ano, tak brzo vás sestry vzbudí, protože od šesté hodiny ranní už vám krev evidentně nepoteče.
    4. Seznámíte se se spoustou nových lidí. Nic nesbližuje tak jako společné neštěstí.
    5. Čím hůře vypadáte, tím hezčí doktor vás bude ošetřovat. Trochu víc natečte v obličeji a třeba se dočkáte i Ryana Goslinga.
    6. Získáte dobré konverzační téma a univerzální výmluvu. (“Víš, drahý, já jsem to nádobí neumyla, protože jsem se teď vrátila z NEMOCNICE!”)
    7. Nemusíte vybalovat věci, které jste měli o víkendu na chatě. Prostě si je jen převezete do nemocnice. Tomu říkám efektivní využívání času!
    8. Konečně budete mít čas zkotrolovat na Facebooku profily všech vašich známých.
    9. Budete se cítit tak žádaní jako nikdy v životě. Doktoři vás budou přemlouvat, abyste vždycky zůstali ještě o jeden den dýl. Kéž by to tak dělali i přátelé, k nimž chodíte na návštěvu.

    Kdy jste naposledy byli v nemocnici vy? A co za skvělé věci jste se dozvěděli?

  • 9 důvodů, proč je dobré být nemocná

    1. Dospíte veškerý spánkové deficit, který před sebou hrnete už od Silvestra.
    2. Týden se nemusíte starat o žádné domácí práce. Naštěstí nemáte tolik sil, abyste se zabývali tím, že na vás stejně budou čekat. A v ještě větším množství.
    3. Zkouknete všechny díly vašich oblíbených seriálů. Má to jen jednu nevýhodu – Zkouknete všechny díly vašich oblíbených seriálů.
    4. Díky neustálému kašlání si vypracujete fakt dobré břišní svaly.
    5. Seznámíte se se spoustou nových lidí – hlavně, když se narychlo budete snažit sehnat volného praktického lékaře, který by vám před víkendem předepsal antibiotika.
    6. Prokážete si, že vydržíte týden bez kofeinu, alkoholu, nikotinu či jiných návykových látek. A ne, není podvádění, že většinu té doby se oddáváte sladkému spánku.
    7. Zhubnete jedno až dvě kila. A s trochou štěstí je naberete zpátky až po té party, na kterou se brzy chystáte.
    8. Za ty dvě a půl hodiny, co tvrdnete v čekárně, si zvládnete promyslet spoustu věcí. Jak vám je hrozně horko, jak vás nesnesitelně škrábe v krku, jaké lepší procesy byste zavedli do příjmu pacientů, jakou máte zimnici, že ten zázvor by eventuálně taky zabral…
    9. Využijete ÚPLNĚ všechny kusy vaší příborové sady. Koneckonců lopatkou na dort tu lučinu také namažete.
    Také si tak užíváte, když jste natolik unavení, že nemůžete vylézt z postele?
  • Jak jsem pekla perníčky

    Jak jsem pekla perníčky

    Hledáním receptu jsem strávila víc, jak dvě hodiny. Bylo to způsobeno tím, že mě víc zajímalo, jak cechy perníkářů před sebou tajily svoje recepty, jak používaly klidně i několik set druhů koření a některá těsta zrála více jak rok, než se upekla.Po zevrubném výzkumu zvítězila staročeská receptura zaručující, že perníčky krásně změknou (ponaučení pro příští rok: takové recepty vetšinou nehorázně kecají!). Akčně jsem se okamžitě vydala do obchodu, abych nakoupila všechny potřebně ingredience. Jenže byla zrovna první adventní neděle a vypadalo to, že celá Praha měla s pečením stejný nápad jako já.

    V obchodě neměli jediná vajíčka, v regálu na hladkou mouku byla narvaná strouhanka, a když jsem se prodavače zeptala, jestli nemají cukr krystal, zatvářil se tak pohoršeně, jako bych od něj chtěla koupit heroin.

    Naštěstí jsem velice trpělivá a záchvaty hospodyňkovství mě popadají jen velice zřídka. Takže jsem druhý nájezd na nákup surovin zvládla odkládat až do sedmnáctého prosince. Tou dobou už měla Praha pravděpodobně napečeno, protože jsem sehnala vše potřebné. Ještě ten večer jsem připravila těsto a byla na sebe hrozně hrdá, že se mi nestal podobný trapas jako minule, kdy jsem chtěla udělat jen poloviční várku a kromě mouky jsem množství všech ostatních surovin zapomněla vydělit dvěma.

    Oproti loňskému roku jsem už byla profesionálně vybavená – měla jsem vykrajovátka! Když jsem perníčky loni vykrajovala sítkem na čaj, určitě to bylo velice osobité, ale letos jsem si říkala, že už by to konečně mohlo být i estetické. Dokonce jsem dostala vytuněnou megaformičku, na které je víc tvarů, takže teoreticky by mělo být možné vykrojit víc kousků najednou.
    Teoreticky.

    Praxe byla taková, že se těsto nikdy neprořízlo úplně celé a hrozně se na megaformičku lepilo. Takže se mi většinou tak půlka perníčků nevykrojila vůbec a druhá půlka se zničila, když jsem se těsto snažila odlepovat.

    Bylo to tak frustrující, že jsem si k tomu otevřela víno. Spolu s rostoucí hladinou alkoholu v krvi jsem byla stále víc tolerantní k bizarním tvarům, které jsem sázela na plech. A ke sklonku večera, kdy už bylo vidět na dno lahve, mě ani moc nepohoršovalo to, že jsem několik várek velice neesteticky spálila.

    Ale bylo napečeno a o to přece šlo! A navíc díky spálenému jídlu prý budeme krásní. Takže nemáte zač!

    Poté, co loni má drahá sestra zdobení na perníčcích okomentovala slovy: “Mno … je to takový … tvůj styl…,” jsem se letos rozhodla, že si s tím opravdu vyhraji. Shodou okolností jsem dostala zdobicí pistoli s návodem se spoustou motivačních fotek těch nejúžasnějších a nejjemnějších vzorů.

    Hned dvacátého třetího jsem usedla ke zdobení. Matně jsem si pamatovala, že by se měl smíchat moučkový cukr, bílek a citronová šťáva. Pohodička. Vše jsem promíchala a začala ládovat pistoli. Nasadila jsem ten nejjemnější nástavec a dala se do zdobení. Tedy dala bych se … v ideálním světě.

    Takhle jsem začala mačkat na pistoli, abych z ní dostala trochu polevy a ono nic.
    Zřejmě se tam usadila nějaká hrudka. To se může stát každému. Propíchla jsem dírku na nástavci špendlíkem a chtěla začít zdobit.
    A ono zase nic.
    Vzala jsem špendlík a opakovala celý manévr. A opět prd. Po pěti pokusech a několika sprostých slovech jsem pochopila, že tohle asi nepůjde.

    Vzala jsem tedy větší nástavec. I s ním to přece bude vypadat krásně, utěšovala jsem se.
    Podobnou mantru jsem si opakovala, i když jsem tam dávala ten největší, kterým by už musel projít i kostkový cukr. A vskutku, konečně poleva začala vytékat ven. Ale tak závratnou rychlostí, že o kreslení tenkých čárek nemohla být ani řeč.

    Zmohla jsem se alespoň na dělání menších a větších teček. Zjistila jsem, že bylo úplně jedno, jestli zdobím pravou nebo levou rukou. A zbytek času jsem pak strávila tím, že jsem dumala nad tím, jestli je to tím, že jsem tak šikovná nebo tak nešikovná. Ehm.

    Když jsem se se svými útrapami svěřila babičce, dostala jsem spoustu skvělých tipů, co příště dělat (a hlavně NEDĚLAT). Takže drazí příbuzní a přátelé – těšte se na Velikonoce, budu to testovat znovu. Uvidíme, jestli to už konečně zvládnu za střízliva.

  • Jak jsem cestovala

    Rychle hodit na záda krosnu, do jedné ruky popadnout spacák, do druhé karimatku.
    „Máš dost igelitových tašek?“ Kontroluji na půli cesty ze dveří. Nechci spát ve vlhkém, až se cvakneme.
    „Nejede ta tramvaj nějak dřív?“ ptá se přítel místo odpovědi.
    Rázně zavrtím hlavou. „Včera jsem to kontrolovala. Za tři minuty jede další.“ Tři minuty v sobotu dopoledne? Naivní i po tolika letech…
    Čekáme tři minuty. Pomalu si sbírám zavazadla a jdu se akčně připravit zastávce.
    Další tři. Začínám být nervózní. Jdu si zkontrolovat jízdní řád a zjišťuji milou novinku, že ode dneška je v platnosti jeho letní, osekaná verze.
    A ještě tři. „Ten vlak prostě musíme stihnout! Když tak poběžíme,“ rozdávám pokyny jako před nějakou bojovou akcí, když se na obzoru vynoří žluté vozidlo MHD.
    Na nádraží nakonec dorážíme celých osm minut před odjezdem vlaku. Pohodička. Stíhám i koupit přepraženou kávu a vyšmelit s prodavačkou přebytečné cukry za extra smetanu, kterou vzápětí při poklusu na nástupiště ztratím.
    Oprýskaná mašina rychlíku se se supěním začne rozjíždět. To, že vyjela o deset minut později, ani nevnímám jako zpoždění. Usrkávám hořký nápoj a koukám z okna, jak se kolem trati vlní pošmourná ranní krajina. Obličeje spolucestujících jsou zachmuřené podobně jako obloha nad námi.
    Podezřele dlouho čekáme ve stanici, kde rychlík normálně ani nestaví. Pak jedeme jakousi vesnicí, jejíž název jsem v životě neslyšela. To už jsem zapomněla, jak vypadá trasa, po níž jsem se každý týden harcovala na vysokou a zpět?
    Do vagonu vchází průvodčí. Těmi několika vlasy přehozenými přes klubající se plešku nikoho nepřesvědčí, že má kštici jako ve dvaceti. Ale snaha se cení! U dveří něco zamrmlá. Pochytím jen: „…výluka… autobusy…zpoždění…“
    I z té útržkové informace je mi jasné, co musím udělat, jestli chci mít alespoň nepatrnou šanci, že na nás bude čekat přípoj:
    „Mohl byste zavolat do Budějovic, aby na nás počkal-“ nasazuji svůj nejmilejší hlas a ruku s jízdenkou mám napřaženou do uličky. Průvodčí s přehazovačkou mé štkaní rázně přeruší: „Musíme věřit, že ano!“ a spěšně se ode mně vzdálí. „Věřit!“ zaslechnu, jak opakuje i o dvě sedadla dál.
    Věř a přípoj na tebe počká … ne, to nezní jako České Dráhy. Rozhodnu se být neodbytná. Čekám na to, až znovu přijde. Ale zřejmě to tuší, protože do vagonu nezabrousí podezřele dlouho.
    Jako lovec číhající na svou kořist mám zbystřené všechny smysly, takže jakmile na opačném konci vagonu zaslechnu zvuk procvakávaných jízdenek, vydám se tím směrem.
    „Prosím vás, už víte, jestli na nás ten vlak bude čekat?“ zeptám se sladce.
    Žádná odpověď. Průvodčí bez povšimnutí přechází k další sedačce. Neochvějně jdu za ním. „Víte, ten vlak mi nesmí za žádnou cenu ujet.“
    Ticho. Drží snad bobříka mlčení?
    Tančíme kolem sebe až na druhou stranu vagonu, cestující nás ospale pozorují. Už to pomalu vzdávám a v hlavě začínám spřádat krkolomné plány na alternativní dopravu. Když v tom se začnou rty mlčenlivého zaměstnance ČD pohybovat a zformulují sotva slyšitelné: „Ten přípoj většinoučeká.“
    Když ze mě opadne euforie z toho, že jsem z něj vymámila odpověď, uvědomím si, že i tato informace byla v podstatě k ničemu. Ale to už průvodčí prchá do druhého vagonu. A tak se jen zase posadím a doufám…
    Motorák jsme naštěstí stihli. Půlku vody sice propršelo, ale ani jednou jsme se necvakli. A stali jsme se přeborníky v rychlém balení stanu. Déšť dokáže být skvělým motivátorem.
    Cesta zpět. Jedu o den dřív než ostatní, takže se zase musím spolehnout na veřejnou dopravu. Vsázím raději na autobus.
    „Hodíme tě autem alespoň do Týna. Tam ti to pojede líp než téhle vesnice,“ kamarádi jsou na mě hodní. I když mám najitý spoj z „téhle vesnice“, nechávám se odvézt.
    Na nádraží zjišťuji, že stihnu i „pražáka“, který jede o hodinu dřív než můj autobus. Přestože mi kručí v břiše, posadím se na zastávku a poslušně čekám. Do půl hodiny jsem v Budějovicích, tak si něco koupím až tam.
    Deset minut zpoždění? Vždyť už jsem říkala, že to vlastně ani není zpoždění!
    Dvacet? I to už se mi párkrát stalo. Každou chvílí tady bude.
    Třicet? Ne, ten hlad ovládnu. Nemůžu riskovat, že by autobus zrovna teď přijel a já byla v sámošce naproti.
    Čtyřicet? Třeba, když se hodně napiju, ten hlad přejde.
    Padesát? Potřebuju čůrat!!!
    Přijíždí MŮJ spoj, po pražákovi ani stopa. Autobus zastavuje před nádražím. Vůbec nezajíždí k zastávce. To je podezřelé! Ale nemůžu si dovolit, aby mi ujel, močový měchýř by mi to už nikdy neodpustil.
    Kvapně beru všechna zavazadla a běžím k autobusu.
    „Do Budějovic,“ vypadne ze mě ještě přede dveřmi a zmateně začnu lovit peněženku z kabelky. Vůbec nevnímám, že na mě řidič mluví.
    „Říkám, že bych vás správně neměl vůbec vzít,“ začnu poslouchat až teprve, když mu cpu padesátikorunu do ruky.
    „Co?“ zeptám se nechápavě a snažím se nemyslet na kručení v žaludku.
    „Nedostali jsme smlouvu s krajem a smíme tu jen vysazovat lidi z Bechyně.“
    Nadechuju se, abych znovu vypustila: „Co?“, ale včas si uvědomím, že to by mě asi do Budějovic nedovezlo a tak raději zkusím: „A nešlo by udělat výjimku? Čekám tu už skoro hodinu.“
    „No dobře,“ odpoví s významným povzdechem, „Čtyřicet
    korun, ale bude to bez lístku,“ řekne řidič rebelsky a vezme padesátikorunu, kterou mu celou dobu podávám. Nevrátí mi. Ale to nevadí, hlavně že jedu!
    A příště radši vsadím na parník.

  • Jak jsem potřebovala instalatéra

    To se takhle vrátím z akce ve dvě hodiny ráno a jediné, na co se těším, je to, že budu moct spát až do osmi. V půl šesté ráno ale zjistím, že tak růžové to rozhodně nebude. Nejdřív si myslím, že se mi to jenom zdá a snažím se to ignorovat. Tou dobou mám ještě soukromou půnoc. Ale zuřivé bušení na dveře neustává.
    Vyženu tedy přítele z postele, aby se šel podívat, co je to za blázna, a dozvídám se, že sousedce úspěšně vytápíme byt. Zavolám instalatéra, zhruba mu popíšu, co se děje (“Tady jsou nějaký trubky a teče přes ně voda.” “Jaký trubky?” “No, šedivý.”), a on slíbí, že do hodinky přijede.
    Stihnu se v klidu nasnídat, zacvičit si, umýt nádobí, pověsit prádlo a odpovědět na veškerou korespondenci. V půl desáté mi začne být trochu divné, že tu ještě není. Volám tedy znovu. Z instalatéra vyleze, že  má vlastně na starost nějakou velkou zakázku a že k nám to nestihne. Zní při tom, jako by vyzrazoval státní tajemství, takže poznámku o tom, že to mohl říct rovnou ráno, si nechávám pro sebe.
    Volám někomu dalšímu. A ten skutečně do hodiny přijede. Ukážu mu trubky na záchodě, on velice významně pokývne hlavou, aby celé závadě dodal na pořádném významu,  a pustí se do práce.

    Očekávám, že to bude podobně zdlouhavé, jako když jsem se ho snažila dostat do bytu. Ale to se pletu. Neuběhne ani deset minut a instalatér už vypisuje fakturu.

    “Dva tisíce, mladá paní.”
    Nevěřícně na něj vykulím oči. Za deset minut práce?
    Instalatér z mé mimiky pochopí, že se mi to nelíbí, a tak hned dodává: “To víte, havarijní výjezd.”
    “Po pěti hodinách?”
    “No, já tu byl do hodiny,” usadí mě a natáhne ruku pro peníze.
    Neochotně zaplatím a doufám, že od instalatérských problémů budu mít zase na několik let klid.
    Ale…
    O měsíc později
    Je sobota. Půl desáté večer. Sedím na gauči zachumlaná do deky, čtu knížku a koketuju s myšlenkou, že usnu. Ozve se zabušení na dveře. Sousedka. Vytápíme jí byt.
    Jdu zkontrolovat, jak je to možné. Instalatér trubku sice opravil, ale tím způsobem, že horní a dolní část spoje, kde to netěsnilo, oblepil slaboučkými proužky izolační pásky. Oprava za dva tisíce jak bejk.
    A světe div se, dolní proužeček se odlepil!
    Přítel volá instalatérovi. Na číslo, které by mělo být dostupné nonstop. Ale jediné, co se z druhé strany ozve, je: “Volaný účastník je nedostupný. Zavolejte prosím později.”
    Zjišťuji, že víc překvapená bych byla, kdybychom se skutečně dovolali.
    Je nám jasné, že sousedka by nás pravděpodobně zabila, kdyby jí celý víkend přes strop prokapávala voda. Akčně jedeme do Globusu a v posledních minutách před zavírací dobou se nám povede ukořistit několik druhů izolačních pásek.
    Zbytek večera pak trávíme velice romanticky na záchodě postupným oblepováním odpadní trubky. No řekněte, co víc si člověk o víkendu může přát? Sedět přitulení na gauči a za světla svíček popíjet červené víno? Nad záchodovou mísou se přece můžete tulit úplně stejně!
    V pondělí mi milý pan instalatér po telefonu oznámí, že reklamaci na “opravu” v žádném případě nepřijme. A že se prý musí vyměnit celé trubky, ať si to laskavě domluvíme s bytovým družstvem.
    Než stihnu přesně artikulovat svůj vztek a nespokojenost, instalatér telefon pokládá.
    Volám tedy majiteli bytu, aby se rozhodl, co s tím bude chtít dělat.
    Majitel se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět předsedovi družstva.
    Předseda družstva se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět instalatérovi.
    Instalatér se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět jiným instalatérům.
    Jiní instalatéři se na to přijíždí podívat. Významně kývou hlavou a říkají, že během několika dnů to přijedou opravit.
    Heuréka! 
    Trubky nám naštěstí opravili. Ale doufám, že příště nebudou muset měnit třeba elektrické rozvody. Takový nápor lidí bych asi nezvládla.