To se takhle vrátím z akce ve dvě hodiny ráno a jediné, na co se těším, je to, že budu moct spát až do osmi. V půl šesté ráno ale zjistím, že tak růžové to rozhodně nebude. Nejdřív si myslím, že se mi to jenom zdá a snažím se to ignorovat. Tou dobou mám ještě soukromou půnoc. Ale zuřivé bušení na dveře neustává.
Vyženu tedy přítele z postele, aby se šel podívat, co je to za blázna, a dozvídám se, že sousedce úspěšně vytápíme byt. Zavolám instalatéra, zhruba mu popíšu, co se děje (“Tady jsou nějaký trubky a teče přes ně voda.” “Jaký trubky?” “No, šedivý.”), a on slíbí, že do hodinky přijede.
Stihnu se v klidu nasnídat, zacvičit si, umýt nádobí, pověsit prádlo a odpovědět na veškerou korespondenci. V půl desáté mi začne být trochu divné, že tu ještě není. Volám tedy znovu. Z instalatéra vyleze, že má vlastně na starost nějakou velkou zakázku a že k nám to nestihne. Zní při tom, jako by vyzrazoval státní tajemství, takže poznámku o tom, že to mohl říct rovnou ráno, si nechávám pro sebe.
Volám někomu dalšímu. A ten skutečně do hodiny přijede. Ukážu mu trubky na záchodě, on velice významně pokývne hlavou, aby celé závadě dodal na pořádném významu, a pustí se do práce.
Očekávám, že to bude podobně zdlouhavé, jako když jsem se ho snažila dostat do bytu. Ale to se pletu. Neuběhne ani deset minut a instalatér už vypisuje fakturu.
“Dva tisíce, mladá paní.”
Nevěřícně na něj vykulím oči. Za deset minut práce?
Instalatér z mé mimiky pochopí, že se mi to nelíbí, a tak hned dodává: “To víte, havarijní výjezd.”
“Po pěti hodinách?”
“No, já tu byl do hodiny,” usadí mě a natáhne ruku pro peníze.
Neochotně zaplatím a doufám, že od instalatérských problémů budu mít zase na několik let klid.
Ale…
O měsíc později
Je sobota. Půl desáté večer. Sedím na gauči zachumlaná do deky, čtu knížku a koketuju s myšlenkou, že usnu. Ozve se zabušení na dveře. Sousedka. Vytápíme jí byt.
Jdu zkontrolovat, jak je to možné. Instalatér trubku sice opravil, ale tím způsobem, že horní a dolní část spoje, kde to netěsnilo, oblepil slaboučkými proužky izolační pásky. Oprava za dva tisíce jak bejk.
A světe div se, dolní proužeček se odlepil!
Přítel volá instalatérovi. Na číslo, které by mělo být dostupné nonstop. Ale jediné, co se z druhé strany ozve, je: “Volaný účastník je nedostupný. Zavolejte prosím později.”
Zjišťuji, že víc překvapená bych byla, kdybychom se skutečně dovolali.
Je nám jasné, že sousedka by nás pravděpodobně zabila, kdyby jí celý víkend přes strop prokapávala voda. Akčně jedeme do Globusu a v posledních minutách před zavírací dobou se nám povede ukořistit několik druhů izolačních pásek.
Zbytek večera pak trávíme velice romanticky na záchodě postupným oblepováním odpadní trubky. No řekněte, co víc si člověk o víkendu může přát? Sedět přitulení na gauči a za světla svíček popíjet červené víno? Nad záchodovou mísou se přece můžete tulit úplně stejně!
V pondělí mi milý pan instalatér po telefonu oznámí, že reklamaci na “opravu” v žádném případě nepřijme. A že se prý musí vyměnit celé trubky, ať si to laskavě domluvíme s bytovým družstvem.
Než stihnu přesně artikulovat svůj vztek a nespokojenost, instalatér telefon pokládá.
Volám tedy majiteli bytu, aby se rozhodl, co s tím bude chtít dělat.
Majitel se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět předsedovi družstva.
Předseda družstva se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět instalatérovi.
Instalatér se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět jiným instalatérům.
Jiní instalatéři se na to přijíždí podívat. Významně kývou hlavou a říkají, že během několika dnů to přijedou opravit.
Heuréka!
Trubky nám naštěstí opravili. Ale doufám, že příště nebudou muset měnit třeba elektrické rozvody. Takový nápor lidí bych asi nezvládla.
