Nevšední všednosti

Category: Jak jsem si užívala

  • Jak jsem měnila pneumatiky

    Parkuju před pneuservisem. Zimní
    pneumatiky v kufru i pneumatiky, co musím odvézt domu trůnící mi na zadním
    sedadle, rozverně poskakují, když brzdím. Dělicí čára mezi jednotlivými
    parkovacími místy se mi vine přesně pod prostředkem auta. Na to mám talent!
    Omotávám šálu kolem krku, nasazuju klobouk a v růžových balerínách hrdě
    kráčím do pneuservisu. 
    Technik mě vítá
    s blazeovaným úsměvem na rtech a říká, ať se posadím. Prý bude mít pár
    jednoduchým otázek a pak se pustí do práce. Sebevědomě kývu, jsem přeci
    emancipovaná žena, která musí takovou triviální věc zvládnout levou zadní.
    „Máte ty pneumatiky s disky?“
    ptá se technik nonšalantně a mě začíná zamrzat úsměv na rtech. Co jsou to
    proboha disky? Nevinně krčím rameny.
    „Co máte za auto?“ pokračuje dál
    s otázkami. Chce se mi vyhrknout: „Černé,“ ale naštěstí se včas zastavím a
    začnu usilovně přemýšlet, co to tam je vepředu nalepeno za znak.
    Po dobrých deseti vteřinách něco
    nesměle pípnu a technik pokračuje:
    „Jezdíte s tím autem víc po
    městě nebo mimo něj?“
    „Myslíte na počty kilometrů nebo
    frekvenci?“
    Teď je zase řada na technikovi,
    aby zarputile mlčel a přemýšlel. Na otázku mi neodpovídá a jen si něco
    trucovitě píše do karty, co má před sebou na stole. Připadám si, jako by na mě
    byl vypracován posudek o mé psychické způsobilosti.
    Odchází s tím, že za deset
    minut bude hotovo. Dělám si kávu a zběžně listuju módními editoriály
    z nového Elle. Minuty se nekonečně vlečou. Uplyne jich dobrých patnáct,
    když se ve dveřích od dílny objeví technikova hlava. 
    Vyhrkne na mě cosi
    nesrozumitelného, co po rozkódování (=půl minuty na něj civím s otevřenou
    pusou a nepřítomným pohledem) znamená: „Disky vašich zimních pneumatik jsou
    větší než disky, které máte na zadním sedadle, a menší, než ty, na kterých máte
    letní pneumatiky. Co s tím mám udělat?“
    „Nešlo by to nějak dotáhnout?“
    Technikovi se na tváři objeví
    shovívavý úsměv, který mají lidé vyhrazený pro blázny, jimž nemá cenu nic
    vysvětlovat, a kroutí hlavou. 
    „A co bych s tím teda měla
    dělat?“ ptám se neohroženě dál.
    „Můžete ty pneumatiky vrátit.
    Nebo dokoupit disky, které k pneumatikám budou pasovat.“
    „Kolik stojí disky?“ tážu se a
    představuju si, jak bude otravné vysvětlovat obchodu, odkud pneumatiky mám, že
    bych je chtěla vyměnit, pak je nějak pracně balit a táhnout je na poštu.
    „Tisíc pět set,“ odpovídá technik
    pohotově.
    „Tak to beru, objednejte je,“
    říkám rozhodně (protože jsem si s sebou zapomněla vzít oba mobily a nemůžu
    se poradit s přítelem).
    „Chcete tu rovnou nechat ty
    pneumatiky?“
    „Jasně, bude to jednodušší,“ a
    spokojeně, jak jsem to skvěle zařídila, odjíždím.
    Když jsem doma, volám příteli,
    abych mu podala report o celé akci.
    „No, takže nám z toho
    obchodu omylem poslali místo čtrnáctek patnácky,“ říkám jako zkušená
    automechanička, “ale nedělej si starosti, už jsem objednala disky, co na
    to budou sedět.”
    “Nechtěla bys radši zavolat
    do toho obchodu, aby nám to vyměnili, když udělali chybu?”
    Nechtěla, ale nechávám se
    přesvědčit. Paní na infolince je velice ochotná a moc se omlouvá. Prý k nám
    hned zítra pošle PPL, aby si pneumatiky vyzvedlo. Takhle se to řeší!
    Volám do pneuservisu, že nebudu
    chtít disky.
    “Jak jsem zjistila, poslali
    nám z obchodu špatnou velikost. Skutečně jsme objednávali čtrnáctky a ne
    patnáctky, tak je budeme vyměňovat,” vysvětluji technikovi a tentokrát se
    moc omlouvám já.
    “Ale čtrnáctky vám poslali,
    to ty disky jsou patnáctky,” odpovídá technik a úplně cítím, jak se mu
    hlavou honí: “Blbá ženská…”
    “Ahá,” odpovídám
    nevinně, “tak to tedy necháme tak, jak jsme se domlouvali,” říkám
    potupně a naivně si myslím, že tím celá eskapáda končí.
    Ale…
    Hned druhý den volá technik:
    “Pani, tak to tady máte. Vezměte si s sebou šest tisíc. Hodilo by se vám
    přijet zítra v půl druhé, abychom to vyměnili?”
    “Ano,” přitakávám a až
    tak moc nevnímám, co říká.
    Že něco nehraje, mi začne
    docházet, až teprve, když zavěsím. Hmm … to asi tehdy myslel tisíc pět set za
    jeden disk … hmmm… šest tisíc … to se mi moc utrácet nechce.
    Radostnou zprávu hned volám
    příteli. Sdílí stejné pocity jako já. A ať prý do pneuservisu zavolám, že
    bychom ty disky teda nechtěli.
    Telefonní číslo onoho
    blazeovaného technika už znám pomalu zpaměti. A on zřejmě moje také, protože mě
    ani nenechá představit se a hned se ptá: “Co to bude tentokrát?”
    Opatrně mu sděluji, co mi leží na
    srdci.
    “Jó pani, to už je
    pozdě,” odpovídá na mé oznámení, že disky nebudu chtít, “už jsme to
    všechno smontovali dohromady.”
    Pípnu něco o tom, že teda zítra
    přijedu a zavěšuji.
    Druhý den s posledními zbytky
    hrdosti parkuji na stejné čáře jako při předchozí návštěvě. V růžových botách
    opět cupitám do pneuservisu a v duchu se omlouvám všem ženám za to, co jsem
    provedla s naší pověstí.
    Ale má to i kladnou stránku: S
    přítelem jsme se svorně shodli na tom, že co se auta týče, příště už budu
    zařizovat maximálně to, co za vůni tam budeme mít.

  • 7 důvodů, proč ztratit platební kartu

    1. Nekoupíte si tu desátou sukni, kterou tak nutně musíte mít.2. Ani další boty.

    3. A parfém.

    4. Budete utrácet jen za to, co OPRAVDU potřebujete (= pečivo a
    nějakou zeleninu … a tu krásně cihlově červenou sukni), protože musíte
    vydržet s tím málem hotovosti, co vám zbylo v peněžence.

    5. Popovídáte si se spoustou nových lidí – například s ochotným pánem
    na technické podpoře bankomatu a ne až tak ochotnou Slovenkou na
    zákaznické lince mBanky.

    6. Dokonale se seznámíte s okolím bankomatu – se všemi šterbinami, tlačítky a dokonce i odpadkovým košem poblíž.

    7. Otřese se váš dlouho testovaný skeptický pohled na lidi, když ten,
    kdo vaši kartu najde, ji zablokuje nikoli tím, že se bude snažit
    prolomit váš PIN, ale nechá ji zablokovat v bance!

  • Jak jsem si kupovala počítač

    Zběsile trhám izolepu z té největší krabice, co mi trůní v pokoji. Připadám si jako tříleté dítě, když konečně usedne po celém dni netrpělivého čekání pod vánoční stromeček a pustí se do likvidace nádherných balících papírů, aby odhalilo, co za tajemství se skrývá uvnitř. Rozdíl je jedině v tom, že já vím, co je v kartonu schováno, a neznám žádného postaršího pána, který by byl ochotný mě obdarovávat, aniž by čekal něco na oplátku.
    Ale to vzrušení, když černou, lesklou bedýnku vysvobodím z polystyrenu, je určitě stejné. Kabely zapojuju takovou rychlostí, jako by na ní závisel osud celého světa. Konečně už snad počítač bude stačit mému tempu práce a nebudu muset provozovat „z nouze multitasking“ (= než se vám otevře nějaký program, zvládnete si utřít prach na stole a pověsit vyprané prádlo)!
    Ani nedýchám, když mačkám startovací tlačítko. Takového ušetřeného času mě čeká! Ale…
    „CPU fan error,“ objeví se nepřátelským bílým písmem na ještě stále černé obrazovce. Error … to neznačí nic dobrého. Zkouším osvědčený trik „zapnout a vypnout,“ ale počítač si stále otravně stojí za tím, že s těmi větráky je fakt něco v nepořádku.
    Jako správná mechanička se chopím křížového šroubováku a hrdě ho odnesu příteli, aby mi to nějak opravil (protože programátoři přece ví
    VŠECHNO o počítačích). Přítel vytahuje různé drátky a podivné destičky, které mi připomínají makety nějakého mimozemského města.
    Po chvíli je hotovo. Upouštím od svých fantaskních představ a nedočkavě
    počítač znovu zapínám. Vteřiny se vlečou. Ale nakonec startují Windows a zdá se, že vše bude oukéj. Celý večer trávím romanticky nad instalací všech
    programů, co potřebuji k práci. Činnost je to dvojnásob zábavná vzhledem k tomu, že před měsícem jsem přesně to samé dělala na notebooku.
    V radostném opojení ignoruji, že se mi počítač několikrát sám od sebe vypne. „To je jen náhoda. Do rána se to určitě nějak vyřeší,“ utěšuji se, když se to stane popáté a velice svědomitě ignoruji fakt, že by mohlo být něco v nepořádku.
    Leč při rozbřesku se vše opakuje. Poslední kapkou je, když počítač svůj husarský kousek předvede uprostřed retušování jedné fotky.  Tohle tedy ne. Stejně rychle, jako jsem včera kabely zapojovala, je teď zase odpojuji, a snažím se počítač dostat do cárů, které ještě včera byly krabicí. Nic, co by pořádná dávka izolepy nespravila!
    Vklouznu do bot na podpatku, na hlavu nasadím klobouk a začnu s těžkým nákladem cupitat na tramvaj. Po včerejším zážitku z jízdy po městě, kdy stihnout projet na zelenou bylo stejně adrenalinové jako zabít mouchu rukou, nechám auto radši nakřivo zaparkované před domem. Tramvaj mi samozřejmě ujede před nosem a při marné snaze skočit do vozu jako nějaký akční hrdina, mi ještě odletí klobouk do dáli, ale na to už jsem nějak zvyklá.
    V obchodě prodavači zevrubně popisuju své nepříjemnosti a říkám si, že za takovou diagnózu mi v servisu určitě budou líbat ruce. Prodavač na klávesnici pracně vyťuká: „Hlásí chybu větráků a sám od sebe se vypíná,“ strčí mi papír k podpisu a nashledanou. Třicet dní prý uteče jako voda.
    Doma zapínám notebook a doufám, že si nevšiml převratu, který jsem se snažila udělat. Ale šeredně se pletu. Ten malý mizera je snad ještě pomalejší než předtím. V následujícím měsíci se ještě pořádně procvičím v multitaskingu…

  • Jak jsem relaxovala

    Konečně pátek!
    Den slíbené relaxace po dlouhém týdnu plném nikdy nekončící práce. Obědvám už v jedenáct, abych stihla vytouženou masáž, na kterou se snažím udělat si čas už dobrý měsíc.
    Po hodině rozmazlování se cítím jako znovuzrozená a když jdu po pošmourných ulicích, zdá se mi, jako bych se vznášela. V hlavě si maluji představy o tom, jak se mi dneska bude všechno krásně dělat, když jsem tak úžasně protažená.
    Ve městě kupuji nové povlečení v té nejúžasnější barvě (kdo hádá „fialová“ získává deset bodů), lesk na rty, který jsem sháněla už od té doby, co jsem sestře vnutila, ať si ho koupí pro sebe (protože já přece už žádný další nepotřebuji), a dvě ledové kávy, které si vypiju v klidu doma s přítelem.
    Obtěžkaná asi tak milionem tašek (vzít si jednu pořádnou kabelku, do které by se mi všechno vešlo, je pro mě nadlidský úkol) nastupuji do tramvaje. Poté, co na sebe v rámci možností rychle a elegantně naskládám všechny tašky, postavím deštník tak, abych se o něj zase tak moc neumokřila, a položím kávy do relativně stabilní polohy, vypínám vnímání okolního světa a nořím se do vlastních myšlenek. 
    Konečná zastávka. Snažím se kvapně posbírat všechna svoje zavazadla a přitom pátou rukou otevřít deštník, aby mi nezmokl účes, s kterým jsem se ráno zlobila dobrou půl hodinu. A hlavně nevylít kávu! Zvládnout všechno nějakým rychlým a elegantním způsobem v těch několika vteřinách, co tramvaj na zastávce stojí, by vyžadovalo speciální manažerský výcvik.
    Jeden vratký krok … druhý … najednou padám ze schodů. Rychle a neelegantně! Lidé se kolem mě protahují ze dveří a rozčileně na mě koukají, že jim zatarasuji cestu. Tramvaj cinká, že je připravená na odjezd, ale já rozhodně nejsem připravená vyškrábat se zpátky na nohy. Na své smetanově bílé sukni mám vylitou skutečnou smetanu spolu s půl litrem kávy, a zmrzlina napatlaná na nákupní tašce vypadá, jako by se žirafa, kterou tam mám natisknutou, právě pozvracela. 
    Domů se vracím ohnutá jako důchodkyně, protože nemůžu pořádně narovnat záda. Kelímky od kávy vyhazuji do nejbližšího odpadkového koše a deštník už ani neroztahuji. Zmoklé, zcuchané vlasy se k mé momentální vizáži stejně budou hodit nejvíc. Doma si lehám do postele a snažím se co nejméně hýbat, abych necítila naražená záda. 
    Ještě, že jsem byla na té masáži, abych se celá krásně uvolnila!

  • Jak jsem jela domů

    Stojím na kraji města. Kolem mě
    po tříproudé silnici sviští jedno auto za druhým. Přes rameno mám ležérně přehozenou tašku, která ještě včera byla plná plechovek bezinkového piva, a vlasy mi nepříjemně smrdí kouřem od ohně. Studené podzimní paprsky dopadají na medově zbarvené listí spadané na krajnicích a já se cítím jako pravý dobrodruh.
    Kamarád by mě ochotně odvezl autem až na nádraží, ale já se jako hrdinka nechala vysadit hned u první cedule udávající směr mé destinace s tím, že ten kousek už přece dojdu. Kdo by si nechtěl udělat procházku v jednom z posledních prosluněných dní letošního podzimu. Navíc podle navigace je nádraží jen osm set metrů vzdálené.
    Vesele kamarádovi zamávám, když kolem mě projíždí zpátky ponořit se víru oslav, a klidnou chůzí se vydám tam, kam si myslím, že mě ta spásná technologie naviguje. Mám ještě čtyřicet minut, takže se rozhodně nijak nenamáhám a v duchu plánuju, co dobrého si koupím k večeři v obchodu před nádražím. Budu mít přece tolik času!
    Šourám se stále dopředu, když se ozve má zakrnělá parodie orientačního smyslu: „Tudy ten autobus přece nikdy nejezdí.“ Chvíli varování ignoruji, protože můj orientační smysl nikdy nebyl moc spolehlivým rádcem. Po chvíli se ale přeci jen pro jistotu kouknu na navigaci a k mé velké radosti zjistím, že jdu sice správně podle toho, co přístroj ukazuje, ale že jsem nastavila jiné místo než „Hlavní vlakové nádraží“.
    Nemožné? Se mnou nikoli!
    Po několika pokusech (kdy se mi mimo jiné povede najít i pěší trasu na vlakáč v Plzni) konečně nacházím to, co chci (V telefonu, samozřejmě. V reálu to bude ještě jedna velká anabáze.). Mám jít dva a půl kilometru?!? Za dvacet pět minut?!? Teď konečně zužitkuji všechny ty (tři) návštěvy v posilovně!
    Sebevědomě uháním vpřed podle vytyčené trasy, když tu se přede mnou najednou objeví kulatá značka s černým panáčkem v červeném kruhu. „Zákaz vstupu chodců“? Do dneška jsem si myslela, že taková značka existuje jen v příručkách autoškoly, aby bylo víc materiálu na závěrečné testy.
    Kouknu na navigaci a zjišťuju, že jsem šla přibližně podle toho, co ukazovala, jen o jednu (nebo dvě) uličky výš. A kdo by takové drobné odchylky řešil, když mapy jsou stejně vždycky jen orientační, že?
    Ale co naplat, otáčím se a potupně se v lehkém poklusu několik set metrů vracím, abych se napojila na původní trasu. Podobná situace se ještě několikrát zopakuje, ale více méně držím směr. Povede se mi vymotat z oblasti s rodinnými domky a napojit se na nějakou hlavní cestu. To bych mohla nasednout na městskou a skutečně ten vlak stihnout, když další mi jede až ve čtyři ráno!
    Po chvíli se na obzoru skutečně vynoří zastávka městské. S novým přívalem energie uháním k ní. Zjišťuji, že k nádraží musím jet z druhé strany. Marně se rozhlížím, kde by mohla být zastávka. Nic. Nenapadne mě nic lepšího, než vrátit se zpátky odkud jsem přišla, že „logicky“ autobus bude stavět někde tam. Miluju, jak můj mozek někdy dokáže být brilantní!
    Naštěstí mi vcelku rychle dojde, že jsem vymyslela pěknou kravinu, a tak se zase otočím a vydám se tam, kam se mě GPSka neustálým bzučením snaží dostat. A hle, stačilo popojít dalších sto metrů směrem k nádraží a zastávka, po níž tak vehementně pátrám, je tu!
    Autobus přijíždí téměř vzápětí.
    Rychle na mobilu objednávám jízdenku a pak nenápadně ignoruji to, že mi obratem přišla zpráva, že jsem SMS objednala v neplatném tvaru.
    Když po pěti minutách stojím před vlakovým nádražím, cítím podobný pocit vítězství, jako ti, co se vyšplhali na Mount Everest. Napětí jsme rozhodně zažívali stejné! V hale mám dokonce ještě čas koupit si v automatu sušenku. To, že se zasekne někde uvnitř a vůbec nevypadne, přejdu jen s přiblblým úsměvem a jdu si raději sednout do vlaku, aby mi ještě neujel před nosem.

  • Jak jsem řídila

    Po čtyřech hodinách lehkého, nervózního spánku se probouzím už deset minut před otravným zvoněním budíku. Za chvíli bude pět, doba, kdy častěji teprve ulehám do postele, než abych se marně snažila rozlepit oči a přimět své zmatené tělo k životu.

    Dvakrát po sobě se snažím dostat do ledničky obrácenoustranou dvířek a chleba hledám v krabičce od čaje. To bude dneska jízda! Krajíc mi dvakrát spadne na zem, když se ho snažím namazat paprikovou lučinou. A ano, je pravda, že vždycky padá tou namazanou stranou dolů. Udělat si presso raději vzdám, ještě bych místo kafe omylem nabrala instantní polévku.

    Venku je černočerná tma. Projede mnou naprostá panika. To budu řídit ZA TMY?!? S roztřesenýma rukama rychle na mobilu hledám, kdy se má dneska rozednívat. Hodinu poté, co už mám být na daném místě. Usilovně přemýšlím, jak se nějak uvěřitelně vymluvit, že bohužel nedojedu.  Má to aspoň jedno pozitivum: to hrůzné zjištění mi do těla pumpuje tolik adrenalinu, že rozespalost je ta tam.

    Usedám do auta. Nevím, jak je možné, že zamlžené je nejen přední a zadní sklo, ale i postranní zrcátka. Na přední sklo nechávám foukat větrákem jako o život. Vyběhnu ven a zrcátka otřu svým béžovým svetrem. Zadní sklo je stále pod parou. Nikdo není dokonalý! Třeba se to samo nějak vyřeší cestou.

    Usilovně hledám, kde jsou dálková světla. Stěrače poprvé. Stěrače podruhé. Pravý a levý blinkr. Klakson. Sousedi mě musí milovat! Tady jsou! Cítím malý pocit vítězství.

    Cesta přes Plzeň je skvělá, všude je tolik pouličních lamp, že mám pocit, jako bych jela ve dne. Široké silnice jsou prázdné a na semaforech jsem chytila zelenou vlnu. Ale je mi jasné, že to nevydrží dlouho. Jen, co minu červeně přeškrtnutou ceduli s nápisem „Plzeň“, silnice se zúží na polovinu, vytratí se neuvěřitelně praktické a pro mě naprosto nezbytné bílé čáry uprostřed a začne být tma jako v … hlubokém lese.

    Co je největší zrada? Když kouknu do pravého zrcátka, abych se alespoň v něm ujistila, jestli nejedu moc uprostřed nebo naopak nesjíždím z vozovky, NIC NEVIDÍM! Jen černočernou tmu. Zpomaluju na třicítku, když potkám protijedoucí auto, raději ještě víc přibrzďuju, abychom se náhodou nesrazili, a říkám si, že horší už to snad ani být nemůže.

    Ale to se pletu! Vjíždím do husté mlhy, v níž je vidět maximálně dvacet metrů přede mě. Zkouším, jestli je lepší mít zapnutá dálková nebo potkávací světla a dospívám k názoru, že nejlepší by bylo auto zaparkovat někde u krajnice a dojít raději pěšky.

    V autě je vedro, ale bojím se odlepit oči z vozovky před sebou, abych vypnula topení. Jsem velice kreativní v tom, jak v myšlenkách vyjádřit to, jak hluboce nenávidím mlhu. Nechápu, co se mi na ní do teď tak moc líbilo a proč jsem strávila tolik času jejím focením. Prý tajemná, mysteriózní. Pravda, je vždycky tak trochu tajemstvím, jestli se přede mnou najednou nevyřítí auto a mystériem nadále zůstává, jestli jedu stále ještě po silnici nebo už jsem dávno vyjela na pole.

    Když mi navigace říká: „Dojeli jste do cílové stanice,“ v první chvíli si myslím, že si ze mě jen utahuje. Není možné, abych těch třicet kilometrů zvládla bez toho, že bych spadla z nějakého srázu nebo vrazila do protijedoucího auta! Cítím úlevu. A mám pocit, že jsem silnější, protože jsem dokázala překonat svůj strach (ale rozhodně to neplánuju v blízké budoucnosti opakovat!).

    O deset minut později pozoruju východ slunce. Obrovský rudý kotouč se vynořuje z mlžného oparu a střídmě rozeseté stromy na obzoru zaplavuje měkkým oranžovým světlem. Jsem naprosto unesená tou krásou a tím, jak mlha všemu dodává úžasně tajemnou a mysteriózní atmosféru…

  • Jak jsem insomniovala

    Jedenáct hodin večer. Mám za sebou vyčerpávající den a
    nemůžu se dočkat, až si položím hlavu do nadýchaného polštáře, přikryju se
    voňavou dekou, zavřu oči a nechám se unášet na vlnách fantasie do říše snů.
    Lehnu si tedy do postele. Zavřu oči. Ale místo vln fantasie
    se dostaví záplava myšlenek, které přes den neměly šanci dostat se ke slovu, a
    teď se na mě jedna přes druhou neúprosně hrnou.
    Ležím a snažím se nepřemýšlet.
    Kde jsem proboha přišla na to, že je můj polštář nadýchaný?
    Připomíná mi spíš cihlu nebo špalík dřeva. Abych ho udělala pohodlnějším,
    pořádně ho naklepu. Pak podruhé. Potřetí. Rezignuji. Snad budu za hodinu tak
    unavená, že usnu nehledě na křeče, které mě budou brát do krku.
    Neuplyne ani deset minut a přítel už pravidelně oddychuje.
    Skoro to vypadá, jako by to dělal naschvál. „Poslouchej, já už dávno spím jako
    neviňátko!“ Rozčiluje mě monotónnost jednotlivých nádechů a výdechů. Mám chuť
    s ním zatřást, abych ho z jeho blaženého klimbání probudila a trpěl
    tu v tom potemnělém pokoji se mnou.
    Zkouším různé „meditační“ techniky, které by mi měly
    ukolíbat mysl ke spánku. „Představte si,
    že běžíte po louce s takovou lehkostí, jako byste nic nevážili!“     Hm,
    to bych nesměla sníst tu vynikající oříškovou čokoládu … což mi připomíná, že
    už bych konečně měla začít cvičit! Musím si HNED TEĎ vymyslet cvičební plán!
    „Při vašem běhu jste
    narazili na říčku. Jedinou cestou přes ni je úzká lávka. Zrovna tudy ale
    přechází stádo ovcí. Musíte počkat, než všechny přejdou. Pomožte pastevci
    spočítat, jestli jsou všechny.“     Jedna, dva … Vážně má víc než dvacet ovcí?
    Pochybuju.
    „Doběhnete až
    k opuštěné věži s červenými dveřmi. Otevřete je. Ale už se nedozvíte,
    co je za nimi, protože jste se ponořili do hlubokého spánku.    “ Ne,
    neponořili! Jak bych mohla teď usnout, když se mám konečně dozvědět, proč jsem
    sem vlastně běžela?
    Když ovce a tajemné věže uprostřed luhů a hájů nezabírají,
    zkouším techniku vlastní výroby. Představuji si, že všechny myšlenky nakládávám
    do krabic a odnáším je na stůl, pryč z mojí hlavy. První den to fungovalo,
    ale teď řeším, podle čeho bych měla myšlenky do jednotlivých krabic třídit. A
    jak vlastně ty blbé krabice vypadají? Jsou z kartonu nebo ze dřeva?  A už je vážně nuda to tam všechno den co den nandávat.
    Po půl hodině vzdávám meditaci, nejsem prostě dostatečně
    zenový člověk. Volím novou strategii: Budu prostě ležet, dokud neodpadnu. Mozek
    si přece musí říct sám, že už má těch blbostí dost! A ráno se mi snad podaří
    spát až do deseti.
    Tik ťak.
    Tik ťak.
    To vážně někdo zesílil to tikání v hodinách? Jak mám
    v takovém rámusu vůbec usnout? Hystericky z hodin vytahuju baterku a
    teatrálně ji odhazuji kamsi do hloubi pokoje. Ale na tikot už jsem tak zvyklá,
    že ho v hlavě slyším, i když už vlastně slyšet není.
    Hrozně se nudím. V hlavě se mi točí pořád dokola ty
    samé myšlenky, ale furt se jich nemůžu zbavit. Mám pocit, jako bych se už po
    stopadesáté koukala na jeden a ten samý seriál. Nebo spíš jednu jeho epizodu.
    Už znáte repliky všech herců, víte, že se zase stejně blbě rozhodnou, nesnášíte
    jejich směšné úšklebky, ale přesto ne a ne vypnout televizi.
    Vrcholem je, když začnu přemýšlet o tom, že přemýšlím.
    To už se venku opravdu rozednívá nebo se akorát mé oči už
    natolik přizpůsobily tmě z toho nekonečného zírání do stropu? Ale klid,
    sice už je k ránu, ale můžu si přispat třeba až do jedenácti!
    Najednou zaslechnu hroznou ránu, jako by někdo rozbíjel
    sklenice těsně u mých uší. Leknu se a otevřu oči. U skříně stojí přítel a snaží
    se potichu zapnout pásek na kalhotách. Je osm hodin ráno. Něco mi říká, že ty
    čtyři hodiny spánku mi na dnešek moc energie nedodají…

  • Jak jsem škrábala

    Všechno to začalo takovou nevinnou ideou: „Nepřetřeme ty oranžové zdi v pokoji na bílo?“

    Abych to vysvětlila: Majitelé, od nichž máme byt pronajatý, mají nezdravou zálibu v sytě oranžové barvě. Jsou jí vymalovány všechny pokoje v bytě. Jejich řádění byla ušetřena jen kuchyně, kde jsou stěny sice bílé, ale za to je alespoň oranžová kuchyňská linka. A pro jistotu si to vynahradili v předsíni, kde se s tím nepárali a barevně natřeli i strop. Vždycky, když tam vejdu, mám pocit, jako bych vlezla do útrob nějakého monstrózně velkého pomeranče.

    Už někdy v říjnu jsem přítele seznámila s neprůstřelnými argumenty, proč vymalovat: že ty zdi už jsou odřené, že se loupou a že to za jedno odpoledne budeme mít hotové. Argument o tom, že oranžová podporuje chuť k jídlu, a že když se jí zbavíme, přestaneme jíst nezdravé věci, sice nepadl na úrodnou půdu, ale i tak přítel podlehl mému nátlaku a uvolil se, že až budu mít ve škole trochu volněji, pustíme se do toho. Dokonce mi čtrnáct dní na to koupil i váleček!

    Jenže pak přišlo psaní zápočtů, dělání zkoušek, učení se na státnice a psaní diplomky prokládané focením a fotomontážováním a najednou byl konec května a my jsme v pokoji stále měli stěny bezohledně stimulující chuťové pohárky. Nedávno jsem ale trochu času vyšetřila a tak jsme se rozhodli neotálet a pustit se do toho. Měla to být záležitost jednoho odpoledne, ale proměnila se v šestidenní galeje! Z části to bylo způsobeno přítelovou nevinnou ideou: „Když už se do toho pustíme, uděláme to alespoň pořádně a ty zdi nejdřív seškrábeme, aby se to neoloupalo.“

    Poučení? NIKDY neškrábejte zdi! Vždycky to vydrží ještě ten další nátěr. A kdyby se to náhodou někde opravdu začalo olupovat, vždycky přes to přece můžete přelepit nějakou fotku! Alespoň si tak pokoj zútulníte!

    Původně jsem tenhle článek chtěla pojmenovat „Jak jsem bílila,“ ale po dvou dnech strávených nalepená na stěně, zaprášená a se špachtlí skoro přirostlou k ruce, jsem měla pocit, že název není tak úplně adekvátní. Zajímavé je, že existuje jen velice málo způsobů, jak lze špachtli držet a přitom nátěr seškrabovat nějakou rozumnou rychlostí. Takže ty puchýře, co se vám po hodině udělají na rukou, další námahy prostě nijak neušetříte.

    Po dvou dnech usilovné práce bylo naštěstí hotovo. Zbavování se posledních zbytků oranžové barvy mi působilo až fanatické uspokojení, poslední centimetry jsem seškrabávala s lehce šíleným leskem v očích a neustále vykřikovala, že v pokoji nechci už nikdy nic oranžového.

    Bílení byla hračka. Párkrát se to ošmrdlalo válečkem a bylo.  Po třech dnech jsme tedy mohli být hotoví a vesele nastěhovaní zpátky. Jenže to bych nesměla mít další nevinnou ideu: „Nebylo by lepší už rovnou koupit pořádnou postel, aby se nám ty zdi neumazaly?“ A tak jsme vyrazili do obchodu s nábytkem. Vyhlídli jsme si krásnou postel, ke které byla jako akční nabídka zdarma i větší skříň (do té staré jsem se se svou skromnou zásobou oblečení a HLAVNĚ kvůli tomu, že si ke mně přítel pověsil celých šest košil, nemohla vejít).

    No, a když už jsme byli v těch velkých nákupech a museli si půjčovat Kika bus, napadla mě ještě jedna nevinná idea: „Nekoupíme rovnou už i lepší stoly k počítačům?“ Takže jsme z obchodu odjížděli jako ti nejloajálnější zákazníci, cpali nám slevové kupony, abychom se zase příště vrátili, a pomalu nám šel poděkovat i manažer prodejny.

    Ukázalo se, že skládat nábytek je něco jako hard core puzzle. A že sešroubovat to všechno dohromady rozhodně není záležitost na jedno odpoledne. A taky se ukázalo, že jsem nebyla obdařena příliš velkým množstvím manuální zručnosti. Když jsem hrdinně po čtyřiceti minutách přišroubovala držátka k šuplíkům, přítel už měl postavenou skoro celou skříň.

    Po šesti dnech úmorné dřiny bylo naštěstí hotovo (i když k mytí oken jsem se dostala teprve včera, tedy tři týdny poté). Doufám, že v nejbližší době už podobně hrůznou akci nebudeme opakovat. I když v hlavě se mi začíná rodit taková nevinná idea: „Nezbavíme se toho hrozného koberce a neuděláme místo něj plovoucí podlahu?“

  • Jak jsem byla hospitalizována

    Když mě bolela záda tak, že jsem pořádně nemohla sedět, přítel dostal docela fajn nápad – zajít si k doktorovi. Odsouhlasila mu to teprve po dvou zimnicích a přečtení několika děsivých článků o tom, co by mi všechno mohlo být. Zvesela jsme tedy naskočili na dvaadvacítku a odkodrcali si to až k fakultní nemocnici.
    Zjistila jsem, že na pohotovosti nejsou vůbec pohotoví. V čekárně mě nechali skoro hodinu vymýšlet, jak si sednout tak, abych necítila záda. A když jsem konečně našla uspokojující polohu, tedy „seďoležet“ napůl na židli a napůl na zemi (chápu, že je těžké si to představit, ale ani mě teď už není pořádně jasné, jak jsem se do té polohy dostala), jedna z doktorek dostala strach, abych svým nepřirozeným zkroucením nevyděsila ostatní pacienty, a poslala mě čekat do ordinace. Jaký to pokrok.
    Podstoupila jsem zajímavé vyšetření. Lékař si mi stoupnul za záda a praštil mě nejprve do pravé a poté do levé ledviny. Bolestí jsem sykla nejspíš přesvědčivě, protože se rozhodl, že mě hospitalizují. A tak mě k mé velké radosti ocejchovali zelenou páskou se jménem, odebrali mi několik lahví krve (při té čtvrté jsem je už začínala podezřívat, že se snaží doplnit nedostatky v krevní bance) a napíchli kanylu. Vyfasovala jsem slušivou noční košilku, ve které jsem vypadala spíš jako duch z nějakého béčkového hororu, a hurá na pokoj do postele.
    Během pobytu jsem zjistila několik zajímavých věcí. Za prvé sestry vás nenechají v noci spát déle než tři hodiny v kuse. Jsou velice vynalézavé v tom, jak přerušovat váš spánek. Jednou vám musí změřit teplotu, jednou dát léky (a ne, opravdu to nejde udělat ve stejnou dobu), jindy zase musí vyvětrat. Některé to dotáhly k dokonalosti a při každé návštěvě rozsvítily všechna světla. Jeden by nevěřil, jak taková zářivka dokáže ve tři ráno štípat do očí.
    Zatímco zdravotní sestry byly vynalézavé nad míru, o lidech z kuchyně se to bohužel říct nedalo. Kuchaři totiž měli zvrácenou zálibu v uzeném mase. Ze tří dnů, co jsem v nemocnici byla, jsem ho měla dvakrát k obědu a jednou se jim ho dokonce podařilo propašovat i na večeři.
    Můj zdravotní stav podléhal přísnému utajení, hlavně přede mnou samotnou. Do žil mi pouštěli solný roztok a antibiotika (nejspíš), ale za celou dobu se mi ani přes mé usilovné snažení nepodařilo z žádného doktora vytáhnout, co že to se mnou přesně je a jestli už se uzdravuji.
    Podobné informační embargo bylo uvaleno i na datum mého propuštění. V úterý jsem si myslela, že mě pustí ve středu, ve středu že ve čtvrtek. V pátek po budíčku (tedy deset minut po šesté hodině) se před mou postelí zjevila doktorka a tajemně mi oznámila: „Uděláme vám testy. Možná byste mohla jít domů.“
    Hned v půl desáté za mnou přišla otrávená sestra a vzala mi zase nějaký ten decilitřík krve a já začala čekat na verdikt. V půl druhé už mi začalo připadat podezřelé, že stále nic nevím. Vypravila jsem se tedy za doktorkou, abych se jí zeptala, jestli tedy jo nebo ne. Zadívala se na mě, jako bych jí zrovna požádala, aby mi vyzradila státní tajemství, a preventivně řekla ne. Nevím, přesně, co dělala v následujících deseti minutách, klíčové ale bylo to, že po jejich uplynutí na pokoj vyslala sestru, která mi konečně řekla, že jsem volná.
    A tak jsem zase naskočila na kodrcavou dvaadvacítku a obohacena o spoustu zážitků a balíček antibiotik jsem se vydala domů.

  • Jak jsem slavila narozeniny

    Včera jsem již po několikáté dovršila své krásné, kulaté dvacáté narozeniny. Když jsem se před měsícem sestře posmívala, že v rámci oslavy svých narozenin plánuje navštívit nějakou „zajímavou“ (její slova) ekonomickou přednášku, netušila jsem, že karma si měsíc počká a vrátí mi to i s úroky.

    Celý den začal vcelku nevinně. Ráno jsem zaspala (= podle vypnula budík a trucovitě spala dál) a pak už jsem na farmářských trzích nezastihla žádného měsíčka, tedy farmáře, který by mě zachránil před zlou macechou (= mým mlsným jazykem) a vyčaroval mi jahody. Nepoštěstilo se ani v Tescu. Cestou z nákupu mě potkala série událostí, které byly předzvěstí toho, že to bude opravdu vypečený den:

    – Cestou na tramvaj jsem si rozbila pití, které jsem si jako dárek koupila na svou komorní oslavu.
    – Při přecházení silnice v elegantních botách na podpatku jsem se velice neelegantně zřítila a rozbila si koleno.
    – Při uklízení nákupu do lednice na mě vypadl jogurt a rozlil se na mě od hlavy k patě a na mých oblíbených šatech vytvořil zajímavý, abstraktní vzor.
    Po obědě a kávě jsem si na návštěvu pozvala mé věrné společníky: smíšené financování, vlastní kapitál, finanční páku a CFROI. A pařili jsme až do pozdních nočních hodin. Byl to takový odvaz, že se divím, že na nás nepřišli policajti.
    Doufám, že mé příští dvacetiny už budou trochu umírněnější, ještě teď mě po té včerejší pařbě bolí hlava!

    Aby zábava nevázla, celý den jsme se opíjeli nealko mojitem. Fotky dole byly pořízeny při jeho přípravě.