Protože dokážeš hodinu sledovat mravence pobíhající přes cestu.
Protože ti nevadí, že si vytaháš kapsy, když je nacpeš kameny.
Protože pofoukáš stromu větve, které má zlomené.
Protože mi ještě dva dny vyprávíš o motýlech a masařkách.
Protože ti nevadí bořit se do bahna a mít rukávy mokré od vody z potoka.
Přesně proto chodím na výlety nejradší právě s tebou.
Moc často se nestává, že by v Praze byla pořádná chumelenice. O víkendu ale napadalo tolik sněhu, že na některých místech nebylo poznat, kde končí silnice a začíná chodník. Připomělo mi to zimy, které jsem zažívala během svého dětství. Do školy jsem tenkrát chodívala po cestách vyhrabaných ve sněhu. A sněhu kolem bylo tolik, že jsem přes závěje vůbec neviděla do stran.
Fotila jsem v lesoparku kousek za domem. A když jsem šla tím neprošlapaných sněhem a pozorovala, jak se prohíbají větve stromů, připadala jsem si jako v pohádce. Nebo nějakém paláci z křišťálu, kde se stačí jen trochu neopatrně něčeho dotknout, aby se celá ta krása rozbila.
Na Sněžku se vydáváme schválně brzy ráno, abychom se vyhnuli zástupu turistů. Od lanovky až na vrchol ale stejně jdeme jako v rojnici. Nemám z toho radost, ale výhled, který na nás nahoře čeká, nakonec moje chmury rozptyluje. Fotím jako o život a několikrát se ujišťuji, že opravdu nejsem v Alpách ale v Krkonoších.
Není to ale na velké zdržování se. Jsme zpocení a málo obléknutí a fouká tak ledový vítr, že se přestávám divit, že už tu tolik lidí přecenilo své síly a v zimě umrzlo. Scházíme pozvolna dolů. Vítr sice trochu slábne, ale turistů neubývá. Chápavě se usmíváme na ty, co se plahočí do kopce.
Je odpoledne a kručí nám v břiše. Prošli jsme sice kolem několika míst, kde jsme si mohli dát oběd, ale vždycky nás odradilo množství lidí. Davy se k mé představě romantického oběda uprostřed hor prostě nehodí. Raději chroupu další jablko a na mapě plánujeme, kudy se vydat, abychom si užili trochu samoty.
Konečně se dostáváme na úroveň, kde zase začínají růst stromy. Sundaváme mikiny, je nádherné teplo. A před námi se vynořuje přesně ta malá, zapomenutá restaurace, kterou jsem si tak přála. Objednáváme si česnečku, která opravdu chutná po česneku, domácí bramboráky a pivo a jsme spokojení.
Obloha se mezitím strašidelně zatahuje. Přidáváme do kroku. S plným žaludkem to jde samo. Po chvilce odbočujeme na úzkou lesní pěšinu. Po jedné straně je sráz, na druhé straně rostou vysoké jehličnany. V mechu svítí muchomůrky. Konečně jsme sami a já si připadám, jako bych se procházela po tajném elfím lese. Nejradši bych si sedla do trávy a chvilku se kochala, ale černé mraky mě přesvědčují, že je lepší pokračovat.
Na pokoj dorážíme necelých dvacet minut předtím, než začne pršet. Jsem unavená, mě bolí hlava z toho, jak pořád fučelo, ale rozhodně to stálo za to.
Sedím na malé mýtině pokryté mechem a vychutnávám si lesní ticho. Vypravila jsem se na výlet, abych si vychutnala, jak pozdní léto začíná zbarvovat krajinu do zlatozelené.
Neviděla jsem sice žádné dramatické horské štíty ani impozantní vodopády, ale po cestě mě chvíli doprovázelo pět bažantů a šla jsem po můstku, který byl tak zarostlý, že vypadal, jako by byl celý spletený z trávy. Nejela jsem na slonovi přes hluboký deštný prales, ale kolem nohou mi poskakovaly malé žabky a zpovzdálí mě sledovala zvědavá veverka. Slyšela jsem datla a přes cestu mi několikrát přelétla sojka.
Nepochutnávala jsem si na žádném fotogenickém tropickém ovoci, ale sezobla pár nakyslých ostružin a marně se snažila najít aspoň trochu zralá jablka.
A nic z toho bych za žádnou exotiku nevyměnila.
