Před domem nám bourají viadukt. Syn je nadšený. V životě neviděl tolik stavebních strojů.
Já také ne.
Načasování akce nemohlo být lepší. Kdy jindy bychom si mohli vychutnat ÚPLNĚ KAŽDOU minutu práce, než teď během pandemie, když dům neopouštíme, ani abychom si zašli koupit rohlíky?
Vzhledem k tomu, že bourání výrazně ovlivňuje provoz na železnici, pracovní morálka je vysoká. Kolegové z D1 by se sem mohli přijet něco přiučit. Pracuje se téměř nepřetržitě. Ano, znamená to tak od půl sedmé od rána klidně do dvou do noci. Když jde o peníze, ani Velký pátek nebo Velikonoční pondělí nic neznamenají.
A ano, když pracují dvě sbíječky dohromady, jde to dvakrát rychleji. To, že je to i dvakrát hlučnější a je problém slyšet přes zavřená okna návštěvu, která přišla na kafe, už nikoho nezajímá. Je přece lockdown a takovéhle rebélie by se stejně dělat neměly.
Od bourání se práší tak intenzivně, že okolní zeleň vypadá, jako by ještě byla přikrytá sněhem. Nehledě na původní barvu, všechny boty mám světle žluté. A už teď je mi jasné, že můj projekt, jak letos terasu proměnit na oázu klidu, na níž budu pěstovat bio zeleninu, je odsouzen k nezdaru.
Měsíc máme za sebou, třináct nás ještě čeká. Špunty do uší už považuji za rutinní vybavení a pomalu šetřím na sluchátka s technologií tlumení zvuku.
Ať žije modernizace. V technologiích i na trati.