O svých trablích s kočkou jsem se tu už párkrát zmiňovala. Takže si myslím, že si zasloužíte dozvědět se, jak to všechno dopadlo. A jako bonus vám k tomu přihodím i malé životní ponaučení.
Poté, co jsem vážně začala uvažovat o návštěvě psychologa (v jednu chvíli jsem váhala, jestli chci doktora pro kočku nebo pro sebe), muž zavelel, že kočka musí z domu. Co si budeme povídat – sice má ten (ne)tvor jen čtyři kila, ale když vám pravidelně syčí vedle čtyřkilového mimča, není to nic příjemného.
Povedlo se nám mezi známými najít odvážlivce, který se nebojí životních výzev. Jak už víte, v mezičase, než bylo předání možné, mi kočka díky svým ostrým zubům zajistila několik návštěv na chirurgii. Ale i přesto ve mně stále hlodaly pochybnosti, jestli dávat ji pryč je to správné rozhodnutí. Ve své nabubřelosti jsem si myslela, že já jsem ta její jediná, vyvolená, nejúžasnější kočičí máma.
Jak se ukázalo, víc jsem se mýlit nemohla. Jestli někdo, tak jsem byla maximálně tak prudérní macecha. Netrvalo ani dva dny, než Mája u nových majitelů začala příst tak hlasitě, že přes ní neslyšeli televizi. Třetí den si vymohla, že bude spát u nich v posteli. A vzájemná láska se prohloubila natolik, že když noví majitelé jedou na víkend pryč, Mája má zajištěné hlídání.
Asi nemusím říkat, že jsem šťastná, jak to všechno dopadlo. Ale kromě toho jsem si z celé situace odnesla určitou dávku pokory a ponaučení, protože jsem si uvědomila, že ne vždy musím být tím nejlepším řešením. Ať už jako pečovatelka o zvíře, kamarádka nebo podnikatelka. Někdy tam ta chemie zkrátka není, i když to mohlo ze začátku vypadat idylicky. A není to chyba ani jedné strany.
