Stanování, na které nezapomenu

O víkendu jsem stanovala. Ale nebylo to ledajaké stanování! Poprvé v životě jsem pod stan vzala svého jednoletého syna.

Nešlo o žádný extrémní outdoorový zážitek. Spali jsme venku jednu noc a stan jsme měli rozložený na zahradě. I tak to ale pro mě bylo nezapomenutelné. Když jsem syna pokládala na ovčí kožešinu, přitulila se k němu a zaposlouchala se do bouřky, která se honila v mracích nad námi, bylo to tak neskutečně přirozené a samozřejmé.

Je to stejně zvláštní, jak se děti už od narození snažíme napasovat do nejrůznějších norem a očekávání. Kdy spát, co nosit za oblečení, s čím si hrát, co jíst, kdy začít chodit a mluvit. A ony jsou přitom nejšťastnější, když si můžou nahaté hrát na písku a v bahně a blátě a loužích, zkoušet jíst kameny, hladit všechna zvířata, která zahlédnou, příliš nahlas křičet štěstím a příliš nahlas křičet neštěstím.

A pak usnout na čerstvém vzduchu a poslouchat zvuky bouřky, tak jako to dělaly stovky generací před námi.

Add a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *