Když jsem si před pár lety přála k narozeninám kočku, netušila jsem, jaký ortel si nad sebou podepisuji. Už první dny mě nejspíš mělo varovat, že se budu potýkat s maličko komplikovanější povahou, když syčela na manžela pokaždé, když měla pocit, že se na ni křivě podíval. A asi mi mohlo dojít, že těch pár mokrých loužiček neznamená, že má chudinka Majinka problém s močovým měchýřem, ale že prostě nedostala dostatečně včas nažrat.

A možná mi mohlo napovědět i to, jak dramaticky prožívala mrouskání. Řvala tak hlasitě, že se na zahradu scházeli kocouři z širého okolí. Celé dni tam vyčkávali a, co vám budu povídat, cítila jsem se z toho trochu nesvá.

Možná mohlo být indicií i to, že když jsme ji po týdnu řevu na noc zavřeli do koupelny, abychom se konečně vyspali, projevila náhlý nával inteligence a zvládla vytahat všechno oblečení z koše na prádlo, vymočit se do něj a doprostřed té zkázy ještě vysrat.

A nebo to, když v ordinaci před kastrací asistence málem usekla malíček a veterinář si do její karty velkými písmeny napsal, že je to ZLÁ kočka a zapřísahal mě, ať to všude hlásím ještě předtím, než ji vypustí z přepravky. Měla jsem pocit, že se při těch slovech i pokřižoval, ale tam mě můžou vzpomínky trochu klamat.

A když pak kočička chudinka po kastraci nekakala, možná jsem nemusela hned běžet do lékárny pro projímadlo. Stačilo ji jen trochu víc vytočit. Takhle jsem ji vytočila tím, že jsem se jí snažila projímadlo nacpat do té její rozkošné, chlupaté tlamičky. A nasrala ji tak, že odběhla do koupelny a obohatila mi o exkrement tentokrát můj ručník na obličej.

A tak jsme si tak v poklidu žili do té doby, než jsem ji udělala tu největší zradu, jakou si dokázala představit.
Přivedla jsem na svět dítě.
To byl konec.
Kočička začala chřadnout, což se v jejím podání projevovalo tím, že vrčela na všechny okolo. A dělala loužičky na všechno okolo. Gauč, moje peřina, manželova peřina, ručníky, dětská postýlka, plyšáci. Ale brala jsem to pozitivně, protože jsem se díky tomu perfektně naučila, jak dlouho trvá kterou tkaninu vyprat a usušit. A v rychlosti převlékání povlečení bych mohla soutěžit na mezinárodní úrovni.

S jídlem roste chuť a kočička po pár měsících téhle šikany zatoužila po něčem novém. Zaútočila na dítě. Já jsem zaútočila na kočku a hned v zápětí na sociální sítě, kde jsem byla ochotná ještě zaplatit, jen aby si toho zplozence pekel někdo odvedl pryč. Nakonec jsme ji i bez placení odvezli na tři měsíce ke tchýni, kde ve své krasojízdě pokračovala a rozhodla se trošku vystresovat místního kocoura. Ještě tři týdny po tom, co jsme Mayu rezignovaně odvezli zpátky k nám, se prý bál vylézt z umyvadla a tchyně mu tam musela chodit sypat granule.

Stále jsem nebyla připravená nad kočkou zlomit hůl. Vzala jsem ji k nové veterinářce, která objevila, že kastrace se moc nepovedla a přeoperovala ji půlku břicha. Místo úlevy jsem propadla do hrozných výčitek svědomí, že jsem si celou dobu myslela, že mám doma vtěleného ďábla a přitom byl ten roztomilý, chlupatý tvoreček v bolestech a trpěl. Posluhovala jsem té naší hromádce neštěstí, klopila oči před jejím vyčítavým pohledem a tetelila se radostí, když párkrát krátce zavrněla.
Zplozenec pekel mi to ale nehodlal nijak usnadňovat.

Dva dny po operaci mě nad ránem něco probudilo.
Náhlý pocit tepla.
Vlhkého tepla.
Zplozenec pekel seděl vedle mě na polštáři a močil.
Chudinka kočička, určitě musela být v hrozných bolestech!
Ale skutečně tak hrozně moc trpěla i tu následující noc? Nebo prostě chtěla močit na MŮJ polštář vedle MÉHO obličeje?

Ale jako poctivá panička jsem Májinku po několika dnech vzala k veterinářce na kontrolu a na píchnutí antibiotik. Viděli jste někdy nějaký pořádně strašidelný film, kde je někdo posedlý ďáblem? Jak se svíjí, prská, syčí a v místnosti se citelně ochladí?
Protože přesně tak Májinka vypadala, když se veterinářce zakousla do ruky. Přísahala bych, že jí rudě žhly oči, ale zase mě může trochu klamat paměť. To, že se veterinářka, ta ženská od rány, která si poradí s padesátikilovými psy, třásla, si ale pamatuji bez nejmenších pochyb.

Na další aplikaci antibiotik jsem s chlupáčkem musela jít ve speciální termín, kdy tam veterinářka bude mít asistentku, která jí pomůže Májinku přesypat do pytle, do kterého se chytají zvířata se vzteklinou, aby bylo možné ji vůbec nějak ošetřit.
A byla to tahle návštěva, kdy se mi veterinářka nesměle svěřila, že musela zrušit všechny operace na následujících čtrnáct dní, protože po zplozencově kousnutí jí natekla ruka tak, jako by si do dlaně strčila půlku tenisáku.

To, že Májince začně rána po operaci hnisat, jsem už tak trochu čekala. Co jsem ale nečekala, bylo to, že po čtrnácti dnech relativního klidu, kdy už jsem si začínala zvykat na to, že možná zase budu moct víc řešit dítě než kočku, Májinka blbě skočila ze skříně a skřípla si záda.
Když jsem s ní zase přišla k veterinářce, přiznala se mi, že od rána, co jsem se objednala, je nervózní a trochu jí tiká v ruce.

A víte, co je taky možný? Mít citlivý žaludek na analgetika, která mají pomoct se skříplými zády! A víte, kam se z té citlivost nejlíp zvrací? Ano, ano, na ovčí kožešinu s vysokým chlupem. Protože proč ne!

Poslední týden jsem si myslela, že už zase máme klid. Ale zplozenec se rozhodl, že v téhle domácnosti klid nebude a namočil mi zase na peřinu. Proč? Možná jsem neměla tak dlouho větrat, těžko říct.

No a tak teď přemýšlím, jestli jít ke kočičímu psychlogovi není už přes čáru. Podle manžela jsem ale tuhle hranici překročila už ve chvíli, kdy jsem koupila difuzer s feromony kočičího štěstí.