Sice se na nás z každé knihy o osobním rozvoji valí poučení o tom, jak si své sny máme plnit TEĎ a neodkládat je na vhodnější dobu někdy v budoucnosti. Ale komu by se zrovna dneska večer po náročném dni chtělo přestat do nekonečna procházet Instagram a místo toho raději konečně udělal ten nový web nebo začít psát knížku, o které mluví posledních pět let?

Taky odložím, co můžu, a nebudu daleko od rekordu v počtu shlédnutých seriálů. Ale nedávno mě i mojí motivaci nakopla jedna spisovatelka. Ke konci roku jsem dočetla Literární spolek krásné literatury a bramborových koláčů (mimochodem jeden z nejlepších románů, ke kterému jsem se minulý rok dostala) a pak si začala hledat informace o autorce a o tom, jaké další knížky napsala. Když jsem zjistila, že pouze tuto jednu, byla jsem zklamaná.

Mé zklamání se ještě prohloubilo, když jsem objevila, že Mary Ann Shaffer už nežije. A co bylo snad ještě horší – že zemřela dřív, než knížku stihla dopsat. Dokončit ji za ní musela její neteř.

Nemohla jsem přestat přemýšlet, kolik krásných románů na světě mohlo být, kdyby začala psát dřív. A od té doby si na ní musím vzpomenout pokaždé, když jen tak bezcílně bloumám internetem místo toho, abych překonala svojí lenost a strach a začala pracovat na tom, na čem mi skutečně záleží. Budu ráda, když si na Mary Ann Shaffer taky někdy vzpomenete a utečete z Facebooku o něco dřív než obvykle.

Mám pocit, že při každém ohlédnutí za uplynulým rokem, které tady sepisuji, prohlašuji, jak daný rok byl rokem velkých změn a výzev. Musím se usmívat, protože když na svět přivedete potomka, všechno ostatní najednou působí spíš jako lehké kosmetické úpravy.

Tohle ohlédnutí bude asi trochu patetické, ale přičtěme to mateřským hormonům a v poklidu to přejděme. Slibuji, že příští rok to bude zase o tom, kolik jsem toho procestovala, kolik řek jsem splula a kolik nocí spala pod širákem.

Uplynulý rok byl:

• o odříkání, protože s rostoucím břichem se zmenšovalo množství věcí, které jsem mohla dělat. Což je pro někoho, kdo vždycky stavěl svobodu na první příčku svých hodnot, docela náročné zkousnout,
• o trpělivosti, když jsem na porod čekala mnohem dýl, než by mi bylo milé,
• o překonávání strachu, protože když jdete ven s kočárkem, ve kterém máte týdenního tvorečka, který je to nejroztomilejší, co jste kdy v životě viděli, bojíte se úplně všeho – abyste mu přílišným drncáním nezlomili páteř nebo aby se na vás nepřevrhl náklaďák, který právě vyjel ze zatáčky,
• o humoru, protože dny, kdy spíte všehovšudy tři hodiny, nestíháte se vysprchovat a máte pocit, že jestli po zahradě s kočárkem objedete ještě jedno kolečko, pukne vám hlava nudou, jinak překonat nejdou,
• o pokoře, protože sledovat toho malého uzlíka, jak postupně procitá a začíná užívat si svět kolem sebe, je ten největší zázrak, jehož můžete být svědkem.

A taky jsem byla na dovolené v Rakousku! To jen abyste věděli, že mi to mateřství nevzlezlo na mozek úplně 🙂