Knihovny


U dveří knihovny, kam jsem chodila jako malá, trůnila dvě velká zelená křesla. Vždycky jsem kolem nich co nejrychleji zahnula doleva mezi regály s knížkami pro děti. Vybrala jsem úlovky na následující týden a nervózně přešlapovala před oddělením pro dospělé, kdy se z něj vrátí mamka. Jen málokdy jsem se tam odvážila jít za ní. Měla jsem strach, že se mezi
dospěláckými knížkami ztratím.

Na konci jedné uličky byla malá místnost oddělená od zbytku knihovny závěsem. Vždycky za ní někdo něco ťukal na stroji a byl tam cítit olej.
Nikdy jsem se tam neodvážila nakouknout. Bála jsem se, že tam sedí někdo, kdo napsal všechny knížky v knihovně, a když ho vyruším, nebudu moct číst žádné nové.

Poději jsem do knihovny chodila sama. Procházela jsem regály se scifi a fantasy, listovala kartotékami a nedočkavě čekala, kdy vyjde nový díl Harryho Pottera.

Cestou domů jsem se nekoukala napravo ani nalevo, protože jsem pečlivě zkoumala úlovek, který jsem si z knihovny odnášela. Prohlížela jsem si obaly knížek, četla jejich obsahy a nemohla se dočkat, až se vydám na výpravu za tajemstvími, která skrávají.

Knihovna ve městě, kam jsem chodila na střední, byla obrovská. Moderní, prosklená budova s nádherným širokým schodištěm vedoucím z beletrie do literatury faktu. Mezi regály scifi jsem objevila Herberta, Žambocha a Sapkowského. Nahoru jsem se vydala jen párkrát, když jsem se rozhodla, že
nutně potřebuji zhubnout, a nebyla si pořádně jistá, jak to
udělat.

Každodenní dojíždění vlakem by bylo o dost nudnější nebýt knížek, které jsem si tam napůjčovala. Přečetla jsem snad všechny fantasy knihy, které
tam měli, a udělala si dobrý přehled o tom, jak vypadá kvalitní
literatura, protože jsem přečetla stohy té opravdu špatné.

Vysoká znamenala skripta. Skripta jsou v mém světě nesnášenliví agresoři, kteří se nesnesou s žádnou jinou psanou formou. Nedovolila mi číst žádné příběhy. Ani knížky o hubnutí.

Teď bydlím v ulici, kde je pobočka knihovny. Mými nejoblíbenějšími dny jsou středy, protože do knihovny přiváží knihy, které jsem si přes týden
objednala. Většinou to vychází tak, že dopiju odpolední kávu a přijde mi email, že právě splnili mé rezervace. Okamžitě vyrazím a knihovnice se pokaždé diví, že jsem tam tak rychle.

Nedávno jsem byla na výpravě za knížkami a minula se s chlapcem ve věku kolem deseti let. Aktovku měl větší než byl on sám, rozčepýřené vlasy, brýle mu sklouzávaly z nosu. Oči měl upřené na zadní obal knížky. Kratičký okamžik, kdy jsme se míjeli, stačil na to, aby mi přivál vzpomínky na doby, kdy jsem byla úplně stejná.

Knihovnice je jedna z těch nejmilejších, které jsem zatím potkala. Čtenářům
nechává připravené romány, o kterých se domnívá, že by se jim mohly líbit. Starším lidem pomáhá snést knížky ze schodů. Mně vždycky nabídne, ať si na chvilku sednu a něco si přečtu, že ona se mezitím podívá, jestli nemám
splněné ještě nějaké další rezervace, ať tam nemusím chodit zbytečně.

Sednu si, prohlédnu novinky a přitom doufám, že knihy nedorazily, protože tam i zbytečně chodím tak ráda!

1 Comment

  1. Lux
    April 8, 2017

    Taky jsem naši knihovnu milovala. I když tam nebyly novější výtisky. Ale i tak. Chodila jsem zpátky domů s těžkou tašku a další knihy ještě nesla v rukách. Mamka se vždycky chytala za hlavu. To přece nemůžu přečíst. Nemohla jsem, ale i tak jsem byla nejšťastnější, když jsem si je odnášela. A knihovnici potkávám ráda doteď, směje se pořád tak hezky, jako když mi bylo deset.

    Reply

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Scroll to top