Tenhle týden jsem se přistihla u starého zlozvyku, kvůli kterému jsem kdysi přestala přidávat na Instagram. Začala jsem přemýšlet, co bych mohla vytvořit nebo kam vyrazit, abych měla co publikovat. Ne proto, že bych to nutně chtěla dělat, ale protože by z toho mohl být hezký příspěvek. Což je docela absurdní, když si tyhle zápisky píšu právě proto, abych se podobného tlaku zbavila.
Asi se není čemu divit. Několik let jsem se živila jako fotografka a život se mi tehdy trochu proměnil v nekonečné hledání námětů. Člověk si zvykne dívat se na svět jedním okem a druhým už kontroluje, jestli by se to nedalo nějak využít.
Už delší dobu se snažím omezovat čas strávený v digitálním světě. Pořídila jsem si hodinky, abych nemusela kvůli každému zjištění času vytahovat telefon, a ten teď mívám odložený na jednom místě mimo dosah. Tentokrát jsem přidala ještě jednu věc: sbohem Facebooku, Instagramu i Pinterestu. Na YouTube si pouštím jen videa od tvůrců, které už odebírám.
Po pár dnech mě překvapilo, jaká nuda telefon bez nekonečného feedu vlastně je. Člověk ho vezme do ruky, zjistí, že tam nic zajímavého není, a zase ho odloží. Skoro jako by to byla nějaká obyčejná věc, která má sloužit k telefonování.
Při večerním uspávání miminka jsem tak najednou neměla co dělat. Jen jsem ležela v pološeru a přemýšlela. A pak jsem přemýšlela ještě trochu. Ukázalo se, že v hlavě pořád nějaké myšlenky jsou, jen se přes ně občas dost špatně dostává, když člověk neustále sleduje, co napadlo někoho jiného.
Zároveň jsem zjistila, že mám na Pinterestu uložené takové množství skvělých nápadů, že by mi nejspíš vystačily na několik dalších životů. Další inspiraci tedy zatím opravdu nepotřebuju. Spíš bych měla začít dělat něco z toho, co už tam léta čeká.
Je příjemné mít najednou v hlavě trochu víc místa. Všímám si světla, které se mění s podzimem, i věcí kolem sebe, na které jsem se předtím možná dívala, ale vlastně je neviděla. A někde v tom tichu se začíná rýsovat i nápad, jak se pomalu vrátit k vlastnímu podnikání. Zatím je to jen nápad, který chci nechat hezky uležet. Ale je příjemné vědět, že se něco nového dere na svět.
První polovinu týdne jsme si ještě užívali skoro letní teploty. Chtěla jsem kluky vytáhnout do blízkých lomů, ale staršímu se po škole tak strašně nechtělo, že jsem usoudila, že není třeba dělat z každého odpoledne výpravu. Změnu prostředí jsem ale potřebovala, a tak jsem alespoň sama vyrazila na projížďku podél řeky. Chytila jsem nádherné nízké světlo, které se opíralo do starých stromů nad vodou. Mělo to až magickou atmosféru.
Na zahradě mezitím pokračuju šnečím tempem. Konečně dorazily rostliny z obou zahradnictví, rozestavila jsem je po vyčištěném záhonu a okamžitě získala dojem, že jsem jich objednala asi třikrát tolik, kolik se tam vejde. Zatím je v zemi přibližně třetina. Zbytek musí počkat na nějaký delší spánek mladšího syna.
Na jehlicích přibyla hotová zimní čelenka. Rychlý projekt, který spotřeboval další klubko zbytků, a tak jsem hned nahodila oka na kuklu pro syna.
Na tom obyčejném zateplování dětí je něco překvapivě uspokojivého. Loni jsem měla radost z toho, jak se mi podařilo poskládat staršímu dokonale funkční vrstvy na lyžování. Letos v tom pokračuju pomaleji, s klubky vlny a jehlicemi.