Většinu týdne jsme strávili v Dolních Dunajovicích. Když jsme s manželem procházeli po Vlašákové stezce mezi svahy vinic, na chvíli jsme si připadali, jako bychom se vrátili o pár let zpátky do Toskánska. Jen místo olivovníků byly kolem nás vinice a místo italského slunce podzimní obloha.
Ohromně mě bavil Archeopark Pavlov. Celý prostor je zasazený pod zem a navržený tak, že člověka přirozeně vede dál – za další chodbu, další výklenek, další objev. Zvenku působí skoro jako monolitický betonový bunkr, uvnitř se ale vrací tisíce let zpátky do paleolitu. Bavila mě právě ta zvláštní srážka tak odlišných světů. A taky mě znovu fascinovalo, jak hluboko v člověku je potřeba dělat věci, které nejsou nezbytné k přežití. Už v době kamenné jsme vyráběli korálky a zdobili se.
Skvělé byly i senzorické exponáty. Žádné dlouhé popisky u skleněných vitrín, kolem kterých člověk jen projde, ale věci, na které se dá sáhnout, podívat zblízka a které přirozeně vtáhnou i děti.
Podobný pocit jsem měla v Domě přírody Pálavy v Klentnici. Nejvíc mě bavila stěna plná exponátů – staré obrazy, vycpaná zvířata, rostliny zalité v blocích průhledné pryskyřice. Člověk před ní mohl stát dlouho a pořád nacházet další vrstvy. Přistihla jsem se, že přemýšlím, proč takhle nemohou vypadat učebny přírodopisu. Proč musí být poznávání světa často oddělené do popisků, tabulek a ilustrací, když samotný svět je mnohem zajímavější, když se dá opravdu pozorovat.
Při procházce kolem Nových Mlýnů nám pak příroda připomněla, že nejlepší práci se světlem stejně nikdo nenavrhne lépe než ona. Půlku cesty vytrvale pršelo, foukal studený vítr a všechno bylo tmavé a mokré. Pak se během několika minut protrhaly mraky a krajinu zalilo ostré slunce. Z tmavých balvanů najednou vystoupily všechny jejich textury, horizont se zařezával do světla a úplně stejná krajina vypadala najednou jako jiné místo.
Cestou domů jsme se zastavili ještě v Dolních Kounicích u zříceniny Rosa Coeli. Kamenné zdi bez střechy, otevřené přímo do nebe, působí jako hotový filmový set z nějakého fantasy světa. A protože realita občas bývá ještě o něco milejší než film, hned vedle jsme narazili na kavárnu, kde nás pustili na cappuccino a větrník dokonce ještě před oficiální otevírací dobou.
Doma mě ale rychle čekal návrat do reality. Pokus o lisování krásenek z minulého týdne skončil naprostým neúspěchem. Zplesnivěly. Takže jedna lekce přímo pro mě: příště měnit savý papír mnohem častěji.
Pletení se mnou cestovalo celou dobu a na svetru pro mladšího už zbývají jen rukávy. O víkendu jsem se znovu ponořila do hlíny a dočistila plochu pro budoucí trvalkový záhon. Půda je konečně připravená, takže teď už můžu s klidným svědomím poslat objednávku a začít sázet.
A pak je tu ještě můj malý soukromý almanach básní. Má v sobě něco ze starosvětské romantiky. Na vazbu i vnitřek používám výhradně materiály z druhé ruky – staré listy vytrhané z odložených knih, nepoužité stránky ze starých sešitů. Básně do něj přepisuji na mechanickém psacím stroji, který jsem před lety koupila od jedné paní, které tehdy mohlo být kolem devadesáti.
Možná právě proto mě teď tolik baví, když mladší syn postupně dědí hračky po starším. Některé z nich držím v ruce a během vteřiny si vybavím, jaký byl ten můj velký školák ve stejném věku. Ne proto, že by ta hračka byla sama o sobě nějak výjimečná, ale protože už v sobě nese kus našeho společného času.
A říkám si, o jakou vrstvu prožívání se možná připravujeme tím, jak snadno jsme vyměnili trvanlivé věci za předměty, které jsou vyrobené k rychlé spotřebě a ještě rychlejší výměně. Některé věci totiž nejsou cenné jen tím, k čemu slouží. Časem se z nich mohou stát malé nádoby na vzpomínky. A možná je škoda, když jim nedáme dost času, aby jimi vůbec stihly být.