Chtělo by to víc třešní

Pořád někde čtu, jak jsou lidé osamělí a málo spolu mluví. Myslím si, že je to tím, že po okolí roste málo třešní!

Abych to uvedla na pravou míru…
Bydlím v domě se zahradou, kterou sdílíme s ostatními nájemníky. A na té zahradě roste pořádná třešeň. Před pár týdny byla tak obsypaná, že byla víc červená než zelená.

Kouzlo, kterým všechny z domu omámila, bylo nejdřív jen nenápadné. Na konci jara kromě klasických řečí o tom, jaké je dneska počasí, jsme se sousedy doufali, že třešně stihnou dozrát. Že nepřijdou mrazíky nebo že je nesežerou ptáci a nerozpíchají vosy.

Když se třešně začaly červenat, rozjelo se to naplno. S majitelkou domu jsem vedla několik odborných konverzací o tom, jak pod strom správně umístit štafle, abych se z nich nezřítila. S místním správcem jsem zase debatovala, jaká je optimální cesta na lezení po větvích, aby se člověk dostal až do koruny stromu.

Můj jednoletý syn se mě díky třešni naučil perfektně komandovat, protože vždycky, když jsem ho posadila na houpačku, začal ukazovat ručkama nahoru a horlivě opakovat “to to to”, dokud jsem mu nedala tolik třešní, že mu pomalu lezly i ušima.

S kamarádem jsem se viděla hned dvakrát za týden jen díky tomu, že jsem mu při první návštěvě barvitě popisovala, jak lahodně třešně chutnají. Takže v neděli musel přijít znovu, aby si pro sebe taky aspoň misku natrhal.

Vidíte? Takže jestli chcete víc příležitostí vídat se se sousedy a přáteli, vysaďte někdě třešeň a bude to!

0

Stanování, na které nezapomenu

O víkendu jsem stanovala. Ale nebylo to ledajaké stanování! Poprvé v životě jsem pod stan vzala svého jednoletého syna.

Nešlo o žádný extrémní outdoorový zážitek. Spali jsme venku jednu noc a stan jsme měli rozložený na zahradě. I tak to ale pro mě bylo nezapomenutelné. Když jsem syna pokládala na ovčí kožešinu, přitulila se k němu a zaposlouchala se do bouřky, která se honila v mracích nad námi, bylo to tak neskutečně přirozené a samozřejmé.

Je to stejně zvláštní, jak se děti už od narození snažíme napasovat do nejrůznějších norem a očekávání. Kdy spát, co nosit za oblečení, s čím si hrát, co jíst, kdy začít chodit a mluvit. A ony jsou přitom nejšťastnější, když si můžou nahaté hrát na písku a v bahně a blátě a loužích, zkoušet jíst kameny, hladit všechna zvířata, která zahlédnou, příliš nahlas křičet štěstím a příliš nahlas křičet neštěstím.

A pak usnout na čerstvém vzduchu a poslouchat zvuky bouřky, tak jako to dělaly stovky generací před námi.

0

Minimalismus při balení s dítětem

V dobách, kdy naši nejodvážnější přátele začali přivádět na svět děti, jsem absolutně nechápala, jak je možné, aby s sebou na každou akci tahali takové strašlivé množství krámů. Dyť je to dítě proboha malý, tak proč si najednou kupují větší auta, stany a lodě?

Při nedávném balení jsem se nestačila divit. Pro sebe jsem sbalila malý batůžek, protože kromě kartáčku, deodorantu a pár kousků náhradního oblečení člověk moc nepotřebuje. Otázka deseti minut a mohla bych jet téměř kamkoli. Plna entuziazmu, jak je to balení snadný, jsem začala vybírat, co s sebou přibalím synátorovi.

Začalo to nevinně. Pár bodyček, plenky, spacák na spaní. A bude vlastně spát ve vedlejší místnosti, takže ještě chůvičku. A pro jistotu náhradní baterky. A pro jistotu nabíječku na ty náhradní baterky.
Hm a vlastně mu chci vařit čerstvý jídlo. Struhadlo se tam někam vleze. A když už jsem v tý kuchyni, mohla bych vzít i tu cestovní rychlovarnou konev, když je tak hezky maličká. A nevezmu tedy rovnou i ruční mixér? Bude se mi to připravovat snáz a stačí vzít jen o trochu větší tašku.

Hm, když už mám místo v tašce, mohla bych přibalit i pár hraček, ať se zabaví a máme taky trochu volna. A foťák, musí se to dokumentovat. Nosítko, kočárek, deku na zahradu. Cestovní postýlku. A když už táhnu takovou hromadu krámů, to už tam můžu přihodit i tu jídelní židličku, ať je to o něco pohodlnější. Snad se to vejde do auta, abychom nemuseli kupovat větší.

Nejodvážnější přátelé, už vás naprosto chápu!

0

I v červnu je čas na předsevzetí

Sice je už půlka tohohle roku za námi, ale rozhodla jsem se přidat si nové předsevzetí. Ne jen na tenhle rok, ale doufejme, že už na pořád. Jaké?

Musím s sebou všude nosit foťák!

Zákon schválnosti funguje naprosto spolehlivě, takže přesně ve chvílích, kdy jsem u sebe měla maximálně tak foťák z mobilu, potkávala jsem ty nejkrásnější fotky. Za poslední tři měsíce jsem svoje portfolio mohla mít krásnější například o:

  • ponurou atmosféru kolem třeboňského rybníku utápějícího se v ranní mlze, kdy celou tu pošmournost ještě podtrhovala rozeklaná, holá vrba kroutící se na ostrůvku uprostřed vody,
  • přesně ten bílý plaňkový plot, který si představujete, když sníte o svém ideálním domově, ozdobený oprýskanými plecháčky všech barev, velikostí a vzorů,
  • čerstvě se zelenající údolí v severních Čechách, na kterém se v poklidu pasou krávy a slunce začíná pročesávat opar, který se nad pastvinami takhle po ránu dělává,
  • lužnické meandry, mezi kterými se líně valí voda a proplétá se mezi stromy sklánějícími se nad řekou a pomaličku se probouzejícími a košatějícími po zimě.

Takže Jarko, foťák měj stále u sebe! A když budeš zrovna líná a bude se ti to chtít flákat, přibal ho aspoň, když někam vyrazíš ve zlaté hodince. Ať si zase neškubeš vlasy.

0

Proč jsem díky minulosti v současnosti mnohem klidnější

Nedávno jsem se prokousala knížkou Z dějin české každodennosti. Už jsem četla i zábavnější počiny, ale spousta informací tam byla tak zajímavá, že jsem se prostě musela probojovat až do konce. A jsem ráda, že jsem tak udělala, protože to byla po dlouhé době zase jedna z těch knih, při kterých jsem měla několik aha momentů.

Tím prvním bylo to, že bych měla přestat fňukat, jak málo mám od narození syna volného času. Celkově koncept pěstování si koníčků je dost moderní záležitostí, která se mezí středními vrstvami začíná objevovat až někdy v 18. nebo 19. století. Do té doby se prostě jen dřelo. Připomínám si to vždycky, když zapnu pračku a myčku, pustím automatický vysavač a z Rohlíku si nechám dovézt nákup. A pak najednou ta hoďka denně, kterou mám sama pro sebe, vypadá jako dobrý luxus.

Tím druhým momentem bylo to, že spousta rozhodnutí není až takové drama, protože si často vybíráme jen mezi správným a správnějším. Už to není o tom, jestli si mám dát zbytek té ovesné kaše k obědu nebo k večeři, když další jídlo už nebude. Jestli oblečení bude ještě vůbec držet pohromadě, když na něj našiju další záplatu, a jestli mám jít k sousedům na návštěu, když tak divně kašlou a ve vedlejší vesnici prý řádí mor. To pak najednou ta naše současná dilemata, jestli přikrmovat od pátého nebo šestého měsíce, jestli radši koupit tričko z háemka nebo ze Zary, a jestli nebude kolegům vadit, když s rýmou zůstanu na homefficu, působí dost banálně. Aspoň pro mě.

Jestli někdy máte podobně jako já pocit, že potřebujete získat trochu širší perspektivu, jak ten náš život uchopit, self help knížek jste přečetli už tolik, že byste se mohli nechat certifikovat jako životní koučové a stejně vám přijde, že uspokojivých odpovědí se vám nedostalo, doporučuji probádat vody historické a etnologické literatury faktu. Je osvěžující vidět kolik různých forem, podob a odstínů lidská společnost může nabývat.

0

7 věcí, které musím stihnout na roubence


S přáteli jezdíváme na roubenku. Už má lepší léta za sebou. Rozvody elektřiny se dělaly nejspíš v době, kdy se víc používaly petrolejový lampy, takže v zásuvkách můžete buď nabíjet mobil, nebo pustit rychlovarnou konev. Podlaha v koupelně se propadla o dobrých třicet čísel. Teda kromě záchodu, takže když na něm sedíte, přijdete si jako na trůnu. V kombinaci s tím, že se nachází na pomezí Českého Švýcarska a Labských pískovců, je to jedno z nejkouzelnějších míst, které znám.

Párkrát jsme během pobytu udělali nějaký ten turistický výlet, ale většinou jsme se spokojili akorát s obdivováním výhledu ze zahrady a s degustací vína. To všechno je fajn, ale když se to opakuje, jeden získá pocit, že úplně na maximum nevyužívá možnosti, které tak poetické místo nabízí. Rozhodla jsem se proto sestavit si malý seznam věcí, které příště kromě degustování musím stihnout:

  1. Fotit údolí zahalená do prvních slunečních paprsků. Myslím, že tenhle bod bude ke splnění nejjednodušší vzhledem k tomu, jak časně vstává můj milovaný potomek.
  2. Udělat si piknik u tajné, rozbořené roubenky.
  3. Projet se znovu na pramicích.
  4. Vykoupat se v Olešském rybníku.
  5. Konečně najít nějakou trasu na běhání, která je celý okruh, abych se zase nemusela vracet tou samou cestou zpátky.
  6. Spát pod širákem a pozorovat hvězdy. (Tenhle bod se bez lehké degustace nejspíš neobejde.)
  7. Upéct něco z hrušek, kterých jsou každý podzim na zahradě dobré dvě tuny. A ať je to trochu výzva, zkusit to zvládnout na krbu, který je ve společenské místnosti.

Asi to všechno nestihnu během jednoho víkendu. Přeci jen výhledy ze zahrady někdo obdivovat taky musí. Ale budu vás informovat, jak plnění probíhá.

Máte taky nějaký podobný seznam toho, co musíte stihnout? Inspirujte mě v komentářích!

0

Kdy už uděláš ten web a dopíšeš knížku?

Sice se na nás z každé knihy o osobním rozvoji valí poučení o tom, jak si své sny máme plnit TEĎ a neodkládat je na vhodnější dobu někdy v budoucnosti. Ale komu by se zrovna dneska večer po náročném dni chtělo přestat do nekonečna procházet Instagram a místo toho raději konečně udělal ten nový web nebo začít psát knížku, o které mluví posledních pět let?

Taky odložím, co můžu, a nebudu daleko od rekordu v počtu shlédnutých seriálů. Ale nedávno mě i mojí motivaci nakopla jedna spisovatelka. Ke konci roku jsem dočetla Literární spolek krásné literatury a bramborových koláčů (mimochodem jeden z nejlepších románů, ke kterému jsem se minulý rok dostala) a pak si začala hledat informace o autorce a o tom, jaké další knížky napsala. Když jsem zjistila, že pouze tuto jednu, byla jsem zklamaná.

Mé zklamání se ještě prohloubilo, když jsem objevila, že Mary Ann Shaffer už nežije. A co bylo snad ještě horší – že zemřela dřív, než knížku stihla dopsat. Dokončit ji za ní musela její neteř.

Nemohla jsem přestat přemýšlet, kolik krásných románů na světě mohlo být, kdyby začala psát dřív. A od té doby si na ní musím vzpomenout pokaždé, když jen tak bezcílně bloumám internetem místo toho, abych překonala svojí lenost a strach a začala pracovat na tom, na čem mi skutečně záleží. Budu ráda, když si na Mary Ann Shaffer taky někdy vzpomenete a utečete z Facebooku o něco dřív než obvykle.

0

Ohlédnutí za rokem 2018

Mám pocit, že při každém ohlédnutí za uplynulým rokem, které tady sepisuji, prohlašuji, jak daný rok byl rokem velkých změn a výzev. Musím se usmívat, protože když na svět přivedete potomka, všechno ostatní najednou působí spíš jako lehké kosmetické úpravy.

Tohle ohlédnutí bude asi trochu patetické, ale přičtěme to mateřským hormonům a v poklidu to přejděme. Slibuji, že příští rok to bude zase o tom, kolik jsem toho procestovala, kolik řek jsem splula a kolik nocí spala pod širákem.

Uplynulý rok byl:

  • o odříkání, protože s rostoucím břichem se zmenšovalo množství věcí, které jsem mohla dělat. Což je pro někoho, kdo vždycky stavěl svobodu na první příčku svých hodnot, docela náročné zkousnout,
  • o trpělivosti, když jsem na porod čekala mnohem dýl, než by mi bylo milé,
  • o překonávání strachu, protože když jdete ven s kočárkem, ve kterém máte týdenního tvorečka, který je to nejroztomilejší, co jste kdy v životě viděli, bojíte se úplně všeho – abyste mu přílišným drncáním nezlomili páteř nebo aby se na vás nepřevrhl náklaďák, který právě vyjel ze zatáčky,
  • o humoru, protože dny, kdy spíte všehovšudy tři hodiny, nestíháte se vysprchovat a máte pocit, že jestli po zahradě s kočárkem objedete ještě jedno kolečko, pukne vám hlava nudou, jinak překonat nejdou,
  • o pokoře, protože sledovat toho malého uzlíka, jak postupně procitá a začíná užívat si svět kolem sebe, je ten největší zázrak, jehož můžete být svědkem.

A taky jsem byla na dovolené v Rakousku! To jen abyste věděli, že mi to mateřství nevzlezlo na mozek úplně 🙂

0

Tajemství Hellbrunnu

Nedávno jsem naštívila Hellbrunn – letohrádek poblíž Salcburku, kde sídlili arcibiskupové. Hlavním lákadlem pro turisty ale není zámek samotný, nýbrž fontány, které se nachází v přilehlých zahradách. V průvodci se o nich zmiňovali jako o “tajemných fontánách“, což okamžitě vzbudilo mou zvědavost. Potutelně se usmívající průvodkyně, která nás přivítala u vstupu do zahrad, celkové napětí ještě prohloubila.

Začínalo to jako běžná komentovaná prohlídka zámeckých zahrad. O něco početnější skupina turistů, než by bylo příjemné, se shlukla před fontánou číslo jedna. Průvodkyně nás zasypala informacemi o skryté symbolice jednotlivých soch a o inspiraci antikou. Suchá fakta, ale jí pořád pocukávaly koutky. Podezřelé.

Když skončila s výkladem, návštěvníci se pomalu začali přesouvat k dalšímu architektonickému počinu. Všichni s neutrálními výrazy, jaký mívají dospělí, když se něco zas tak moc nebaví, ale musí se tvářit důstojně, aby to na nich nikdo nepoznal.

Schválně jsem se trochu zdržela, abych si fontánu mohla vyfotit. Po chvilce jsem zepředu zaslechla zavísknutí. Myslela jsem si, že se mi to jen zdá, a dál se soustředila na hledání co nejzajímavější kompozice fotky. Zavísknutí se ale ozvalo znovu. Přestala jsem fotit a rychlým krokem se vydala ke zbytku prohlídky. Co se to tam děje?

Připojila jsem se ke skupině a nenápadně sondovala, kdo tu předtím povykoval a proč. Ale průvodkyně už mezitím dál chrlila letopočty a umělecké slohy. Jediná změna, kterou jsem zpozorovala, byla ta, že dvěma ženám kolem šedesátky začaly šibalsky svítit oči podobně jako naší průvodkyni.

Manýrismus. Biskup. Inspirace Benátkami. Víííísk!
Hlouček japonských turistů přestal fotit selfíčka a s povykem uskakoval. Tentokrát jsem se už ale měla na pozoru a konečně jsem pochopila, o čem průvodce mluvil, když mě do Hellbrunnu lákal na tajné fontány. Jeden z biskupů tak toužil bavit své hosty nečekaným způsobem, že vodní trysky zabudoval na místa, která od fontán tak úplně neočekáváte – do chodníku, do stěn nebo rámů dveří. A aby jeho potěšení bylo ještě větší, ke každé fontáně někde skryl tlačítka, pomocí nichž mohl proud dle libosti zapínat nebo vypínat. Rozpustilý výraz naší průvodkyně najednou začal dávat perfektní smysl.

Na konci prohlídky všichni odcházeli zmáčení, ale s úsměvem od ucha k uchu. Což jsem popravdě nečekala vzhledem k tomu, že teplota se teprve velice pomaličku přibližovala ke dvaceti stupňům. Od té doby proto přemýšlím, jestli by se podobné fontány neměly zavést na víc míst, na nichž se lidé snaží být za každou cenu vážní a přehnaně dospělí – na přepážky pošt a úřadů nebo do front u pokladen. Co myslíte, zabralo by to? 

0

Ohlédnutí za rokem 2017

Zdá se, že tři sta šedesát pět dní je kratičká doba. Když jsem jednotlivé dny prožívala, viděla jsem hlavně jejich rutinu – probudit se, posedět u kávy, jít retušovat, zhltnout oběd a utíkat na focení. Večer se kouknout na seriál a hurá do hajan, aby se vše mohlo druhý den opakovat. Ale když jsem si stejně jako loni na začátku ledna sedla ke svému deníku a rozhodla se všechnu tu rutinu zapsat a zanalyzovat, byla jsem příjemně překvapená, že jsem se zase tak moc nenudila.

Měla jsem štěstí, že jsem poznala spoustu nádherných zákoutí naší úžasné planety. Na Maledivy se v myšlenkách vracím několikrát týdně a snažím si přehrávat každičký den, který jsme tam byli, abych na nic z toho nezapomněla, protože vím, že tak úžasné dobrodružství se odehrává jen párkrát za život.

V Londýně jsem si připadala jako hardcore cestovatel, když jsem si na pět dní sbalila jen do maličkého batohu (a pak z něj před letištní prohlídkou zapomněla vyndat železný obušek). A ve Švédsku jsem se zase cítila jako tremp, když jsme po celém dni výletování někde rozložili stany, zapálili vodnici, nalili víno a debatovali, dokud se nezačalo stmívat. Což většinou bývalo kolem druhé v noci.

V Čechách jsem splula Lužnici a Berounku, poprvé řídila vlastní loď, seděla u bezpočtu táboráků, přejedla se smažáku s hranolkami a v hlavě fantazírovala, jaké by to bylo strávit na řece jen s celtou a plavkami třeba čtrnáct dní v kuse.

V rekordním čase jsem se vyškrábala na Sněžku a s nacpanou krosnou na zádech se snažila škrábat po rovných cestách Malé Ameriky. Do té doby jsem si neuvědomila, že malé boty můžou být při delších túrách fakt velký problém.

Mnohokrát jsem samu sebe i ostatní poznala z nových stránek. Ty mě někdy mile překvapily a někdy naopak zklamaly.
Naučila jsem se, že slova ve skutečnosti až tak moc neznamenají, dokud nejsou podložená činy.
Že aniž bych chtěla, můžu se občas zachovat jako sobec a zpětně to pak pořádně mrzí.
Že můžu vyhořet v práci, kterou nade vše miluji.
Že občas je třeba střet s realitou někoho jiného, abych přestala fňukat a začala být zase vděčná.
Že všechno dopadne tak, jak má. A to je většinou dobře.

Jak jste si předchozí rok užili vy?

0
Scroll to top