Nákup brýlí pro mě bývá agonickou záležitostí. Nejdřív se stresuji, jestli mi zase nepřibyly dioptrie, pak musím obejít deset optik, než najdu obroučky, které se mi líbí. A protože nejsem zrovna bystrozraký jedinec, při zkoušení musím být nalepená pět centimetrů před zrcadlem. Takže vidím ostře buď kombinaci brýlí a jednoho oka nebo brýlí a kořene nosu. Musím pak zapojit všechnu fantazii, abych si udělala alespoň trochu ucelenou představu, jak budu vypadat.
Minule mi tímhle koktejlem nepříjemných zážitků ještě trochu zamíchala optometristka, když prohlásila, že mi ty dioptrie trochu poladí. Díky tomu jsem si pak několik dní připadala jako po požití lehkých halucinogenů. Žádnou čáru jsem neviděla rovně, podlaha se zdála být výš, než je ve skutečnosti. A když jsem se při přípravě kávy podruhé praštila o dvířka kuchyńské linky, protože jsem neviděla jejich hranu, umínila jsem si, že zítra dojdu brýle hodit optometristce na hlavu.
Jenže mozek přes noc udělal nějakou svoji magii a ráno jsem přes brýle viděla tak rovně, jako bych je nosila odjakživa. A tak teď musím přemýšlet, co všechno v životě by bylo jasnější, kdybych se na to taky naučila dívat jinak.
Na začátku nového roku se vždycky dostanu do bilancující nálady. Začíná to tím, že před Vánoci s vypětím sil dokončím všechny zakázky a krátkodobé projekty a zapřísáhnu se, že příští rok proflákám. Budu jen spokojeně stagnovat a mým největším osobním úspěchem bude to, kolik zvládnu dokoukat seriálů.
