Byli byste okno s větrníkem?
Praha je taky chic!
Po dlouhé době jsem měla až nečekaně volný víkend. A taky líný. Mám tu sice seznam knížek, které budu číst, filmů, nad kterými si pobrečím, a domácích prací, u nichž si pobrečím možná ještě víc než nad dojemnými snímky. Všemu jsem ale odolala a skoro celou sobotu strávila na Pinterestu. Kdo jste tam už alespoň párkrát v životě zabrousil, jistě mi dáte za pravdu, že je to mnohem zákeřnější stránka na zabíjení času než Facebok a Youtube dohromady. Nemusím ani pořádně vědět, co hledám, ale přesto jsem obklopena tak vizuálně potěšujícími věcmi, že se večer nestačím divit, kam se celý den tak rychle vypařil, když jsem klikla jen na pár obrázků.
Sobota nebyla výjimka. Přes úžasné bezlepkové recepty a tipy na letošní dovolenou jsem se dostala k fotkám Paříže a obdivným prohlášením o tom, jak je to nejromantičtější město na světě, jak jsou Francouzky neodolatelně chic a každý žije v bytě tak nádherném, že v sobě jistě skrývá vlohy být bytovým designérem. Nechápejte mě špatně – sama jsem se u klíčového slova “parisian” kochala přes tři hodiny. V duchu jsem si přitom malovala, jak by můj život v Paříži musel být úžasný a bezchybně romantický. Všude bych jezdila na kole. V košíčku na řidítkách by mi poskakovala luxusní kožená kabelka nacpaná knížkami z antikvariátu. V plátěné tašce bych měla čerstvé ovoce z farmářských trhů a nesměle růžové pivoňky. A svět bych pozorovala přes obrovské, elegantní sluneční brýle.
Během snění mě zarazila jedna fotka s nábřežím Seiny. Nebylo na ní nic až tak zajímavého, ale byla bych odpřísáhla, že je to foceno na Náplavce. A v tu chvíli mi to všechno došlo!
Proč bych za svým vybájeným životním stylem měla cestovat na západ, když to všechno můžu mít i tady? A proč bych měla čekat na dovolenou nebo nějakou speciální příležitost, abych si ke každému jídlu krásně prostřela stůl a našla si čas na čtení ošoupaných knížek?
Jak si představujete ideální rodinný víkend?
 |
| Zdroj: Ivana Kvasnicová, novinky.cz |
Mohli byste třeba společně k obědu uvařit řízky s bramborami. Opatlat si prsty ve smíchané strouhance s vajíčkem a stěžovat si, jak tupá je škrabka na brambory.
Pak byste mohli jít na procházku ve spadaném listí nabalení do huňatých svetrů a divoce puntíkatých holinek.
Skákat do louží.
Sbírat kaštany a vracet se domů s tvářemi rudými od větru.
Pít teplé kakao a vyprávět si. Sedět zachumlaní v dece na gauči a číst si ze zažloutlých stránek knížky po babičce.
Mohli byste, ale…
Proč pracně škrábat brambory, když v nákupním centru vám udělají hranolky a cheeseburger za pět minut?
Procházet se můžete i mezi obchody s oblečením a drahou kosmetikou.
Než skákat do louží, skočte si raději pro nové náušnice a legíny.
Sbírejte rozsypaný popcorn mezi vibrujícími sedačkami v kině. Určitě při tom taky trochu zrudnete.
Mlčte a sledujte, jak se obří roboti mlátí v osmém pokračování filmu, který měl stejný rozpočet jako některé africké státy.
A ať nikdo netvrdí, že jsme konzumní společnost, zajděte si na výstavu pisoárů v přízemí.
Četli jste Konec civilizace od Aldouse Huxleyho?
Jste připraveni hledat své motýly?
Seděla jsem otráveně na posteli. Přede mnou hromada neposkládaného prádla. Za okny se to mračilo tak, jako by měl v následujících minutách přijít konec světa. Můj zamračený výraz nadcházející apokalypse úspěšně konkuroval.
Hodila jsem vedle sebe sto dvacátý pár šedivých ponožek a bezmyšlenkovitě jsem se začala natahovat pro kalhotky. Když tu se mi pod rukou něco lehounce pohnulo.
V první chvíli jsme s leknutím ucukla. Od vypraného prádla přeci jen nečekáte, že se bude hýbat.
Ale pak jsem se zvědavě podívala zpátky a všimla si, že na černé krajce leží motýl.
Párkrát nesměle otevřel a zavřel křídla.
Ale i to stačilo, aby moje myšlenky projasnil zářivými odstíny cihlově červené a zahnal všechny chmury, které se na mě valily z okolních bouřkových mračen.
V tu chvíli jsem se rozhodla, že bez ohledu na to, v jaké kdy budu náladě, nechám se od okolního světa příjemně překvapovat. Vždy si najde způsob, jak zlepšit náladu. Jde jen o to pořádně se dívat.
A co vy, jste připraveni hledat své vlastní motýly?
Novoroční předsevzetí už mi lezou na nervy!
Nevím jak vy, ale já už jsem docela unavená slibovat si na začátku KAŽDÉHO nového roku, jak už letos konečně zhubnu, přestanu pít alkohol, začnu běhat a budu cestovat jako o život. Po těch letech už se to poněkud okoukalo.
Proto jsem letos tvorbu předsevzetí nechala na automatickém generátoru. Ten mi určil, že v roce 2014 budu usilovat o následující:
- Naučím se vázat kravatu.
- Zlepším někomu den.
- Budu pozitivní.
- Dotknu se prstů na nohou.
- Udělám nějakou dobrovolnickou práci.
- Poskládám papírovou vlaštovku.
- Budu přítomná v každém momentu.
- Nastřelím si piercing.
- Pozdravím cizince.
- Natočím krátký film.
Bylo by hezké, aby plnění všech předsevzetí v životě bylo tak snadných, jako udělat vlaštovku nebo naučit se vázat kravatu. Ale zase na druhou stranu, když by to nebyla výzva, měli bychom i přesto radost v momentě, kdybychom svých cílů dosáhli?
A co vy, jaká si dáváte novoroční předsevzetí? Lezou vám už taky ta klasická na nervy?
Ten nejlepší dárek k Vánocům
Už nějakou dobu mi to vrtá v hlavě:
- Proč se bere jako automatické, že si ženy budou holit nohy, podpaží a intimní partie?
- Proč po mužích nechceme, aby také chodili v podpatcích?
- Proč na sebe musíme patlat milion krémů, sér a masek, když muži vypadají úplně stejně i přesto, že si vystačí s deodorantem a sprchovým gelem?
- Proč se o ženách říká, že nejsou vtipné?
- Proč si neprosadíme, že i my jsme s rostoucím věkem krásnější a máme větší charisma?
- Proč se tak málo z nás cítí krásných?
Milé dámy, co takhle si letos k Vánocům nedávat oblečení a kosmetiku, ale nadělit si lásku a respekt k sobě samé? Hoďme za hlavu stereotypy, že žena musí být křehké stvoření bez názoru, ta vážná, která umí vařit a péct, je vždy perfektně nakreslená a před třicítkou stihne mít skvělou kariéru a porodit alespoň jednoho potomka.
Vykašleme se na to, že je doma nepořádek, není napečeno a dárky jsme sháněly na poslední chvíli. Místo toho si sedněme, nalijme si sklenku whisky a dělejme, co se nám zlíbí. Seběvědomí a sebeláska je opravdu to nejlepší, co si letos můžeme nadělit. A je to přitažlivé mnohem víc, než čerstvě natočená hlava a manikúra od Vietnamců!
Šťastné a veselé!
Co takhle slavit i něco jiného než jen narozeniny?
Přemýšleli jste někdy nad tím, že kromě narozenin a svátků byste taky chtěli slavit také něco, na čem máte vlastní zásluhu?
Třeba páté výročí toho, kdy jste poprvé sami řídili víc, jak sto kilometrů potmě?
Nebo krásné desáté kulatiny ode dne, kdy jste upekli první poživatelný(!) dort?
Mě osobně se možnost slavit i něco jiného než to, že bez přestání stárneme, hodně líbila, a proto, když jsem se dočetla o projektu “Kniha Milníků”, hned jsem se rozhodla takovou knížku pořídit i pro sebe.
O co jde?
Idea je velmi jednoduchá. Koupíte si notýsek a stránky si rozdělíte na jednotlivé dny v roce (1. ledna, 2. ledna…). Nevpisujte roky, ty doplníte až spolu s nějakým milníkem, který do své knihy budete zanášet.
Do knížky si můžete zaznamenat jakoukoli situaci, která se vám v životě stala a byla pro vás důležitá, jste na ni hrdí nebo vás posunula někam dál.
Bojíte mluvení na veřejnosti? Určitě si do knihy budete chtít zaznamenat první den, kdy jste se před prezentací netřásli strachy. Povýšili vás konečně v práci? Našli jste si nového přítele? Naučili jste se žonglovat? Trhli jste rekord a kytka vám doma vydržela déle jak půl roku? Zaznamenejte to všechno!
Díky tomu si vaše úspěchy budete moct připomínat třeba i za deset let, kdy byste na ně už dávno zapomněli. Uvidíte, kolik se vám toho už povedlo, a také to, jak jste se za ta léta změnili. To, co jste dřív považovali za úspěch, vám pak může díky vaší snaze připadat jako běžná věc. Například když budete dávat proslovy před desítkami lidí ve vašem novém skleníku.
Já si podobnou knížečku vedu už přes rok. Nedávno jsem jí listovala a kromě některých úspěchů, na které zapomenete asi jen stěží (třeba to, že jsem dostudovala vysokou, nebo se přestěhovala do Prahy), jsem si připomněla spoustu milých drobností, na které bych si normálně ani nevzpomněla.
Víte, co je na tom skvělé? Když budete zapisovat poctivě, za chvíli budete mít důvod k oslavám skoro každý den a nebudete muset čekat jen na narozeniny nebo svátek. To, jak přesvědčit ostatní, aby vám kupovali dárky i v den první upletené čepice už vám ale bohužel neporadím.
Budu se s tím muset smířit. Nebo ne?
Když jsem před pěti lety seděla v zubařském křesle, z očí se mi valily slzy a zubařka mi přes hlasité, vysoké vrčení vrtačky vysvětlovala, že ta znecitlivující injekce prostě musela zabrat a že tu šílenou bolest jsem si jen ze strachu vsugerovala, říkala jsem si, že to tak hold je a budu se s tím muset smířit.
To samé jsem si jako mantru opakovala, když mi při jiné návštěvě při usilovném vrtání málem vysadila čelist z pantu a pak se přes průhledný štít dotčeně ohrazovala, že to je hloupost a takhle to nefunguje. Co se dá dělat. Zubař je zubař.
Po těchto dvou libových zážitcích jsem pokušení jít na preventivní prohlídku úspěšně odolávala několik let. Teprve nedávno jsem se roztřeseným hlasem objednala k nové zubařce tady v Praze.
A když jsem přišla do ordinace, připadala jsem si jako Alenka v říši divů.
Po mém příchodu zubařka vstala, podala mi ruku a představila se.
Pečlivě mi vysvětlila, co bude v puse vytvářet.
Při dávání umrtvovací injekce se omlouvala za to, že to je nepříjemné.
Pak se pravidelně ptala, jestli mě někde něco nebolí a nepotřebuji si odpočinout.
A já nemohla přestat myslet na to, co všechno jsem už v životě akceptovala jako nevyhnutelné zlo, i když to tak vlastně vůbec nemuselo být.