Jak jsem byla neviditelná

Někdo se narodí s novorozeneckou žloutenkou. Někdo jako černoušek, i když jeho rodiče jsou běloši. Já jsem se narodila neviditelná. V dětství jsem to brala jako výhodu, protože jsem mohla dělat cokoli, aniž by si toho rodiče všimli. „Nejez sladkosti před jídlem!“ „Jasně … jak dokážete, že ten obal od čokolády je pozůstatek po tom, co jsem spořádala, když mě ani
NEVIDÍTE?!?“).
Začalo mi to vadit až někdy ve třinácti čtrnácti, kdy spolužačky začaly zjišťovat, že kluci nejsou až takoví debilové, jako si myslely v „sedmičce“ a začalo všechno to teenagerovské flirtování, vodění za ruce a první „francouzáky“. Mladé slečně se udělá trochu smutno, když o ní žádný kluk ani pohledem nezavadí. (Jak by taky mohl, že?)
Narodit se neviditelná v jiném století by mohl být pěkně traumatizující zážitek… bez zviditelňovacího … tedy kosmetického průmyslu.
Už si ani nepamatuju, kolik času jsem strávila listováním módních časopisů a představováním si, jako která z modelek, jež se na mě zubily z každé stránky, bych asi mohla vypadat. Po zhlédnutí jedné reklamy na rtěnku mě to konečně napadlo: „Vždyť já bych si taky mohla namalovat obličej!“
Pamatuju si to, jako by se to událo včera. Nenápadně (koneckonců jsem to ani nijak jinak neuměla) jsem se vplížila k rodičům do ložnice a vzala mamce její kufřík s líčením. Poprvé v životě jsem se posadila před zrcadlo (dřív jsem nějak moc nechápala jejich smysl), vzala si ohnivě rudou rtěnku, rukama nahmatala obrys rtů a tak nějak zhruba je obtáhla. Kromě levitující rtěnky se v zrcadle objevilo něco, co tvarově připomínalo spíš klauna z nějakého hororu než plné rty modelek z časopisů. Ale byly to MOJE rty!
Před zrcadlem jsem strávila asi půl hodiny a pusu jsem různě špulila, usmívala se, dělala jsem prapodivné grimasy. Byla jsem u vytržení! Tedy až do té chvíle, kdy mě vystrašil hysterický křik matky. Zřejmě si neuvědomila, že svou milovanou neviditelnou dcerunku někdy uvidí a přízračně vznášející se rty uprostřed místnosti jí trochu vystrašily.
Od té doby, co jsem na sebe nanesla trochu té až nevkusně zářivé barvy, jsem neměla stání. Nemohla jsem se zbavit myšlenky, že bych přeci jen mohla vést normální život. Že bych mohla být něco víc, než jen strašidelně
levitující oblečení. Kosmetický průmysl mi úplně otevřel oči.
Nabarvila jsem si vlasy, řasenkou obtáhla řasy, nalakovala nehty, nasadila čočky, nastříkala opálení … a najednou jsem byla vidět!
Ten opojný pocit ale netrval moc dlouho. I přesto, že technicky jsem byla vidět, začala jsem si vedle svých spolužaček po několika měsících zase připadat neviditelná. Už jsem nebyla ta zajímavá „holka, co se najednou objevila u nich ve třídě“. Byla jsem jako každá druhá – trochu přehnaně nalíčená, s odrůstajícími konečky (až na to, že mě nezačala prosvítat původní barva, ale začalo mi být vidět na opačnou stranu hlavy).
Ale i tentokrát mě kosmetický průmysl zachránil! Proč si vlasy „jenom“ barvit, když si je můžu nechat zahustit cizími? A co takhle si nalepit umělé nehty? Prodloužit řasy… je to prostě odvětví nevyčerpatelných možností! (Na rozdíl od našich peněženek.)

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Scroll to top