Nevšední všednosti

Author: Jarka

  • Vyvolané fotky, kouzelnické lektvary a nostalgický návrat do Plzně

    Tenhle týden byl ve znamení balíků. Přišly mi totiž vytištěné a zarámované obrazy na nadcházející výstavu. Musím se přiznat, že i po tolika letech, co se focení věnuji, mi to pokaždé rozbuší srdce. Vidět svou práci v reálu, na papíře, je úplně jiný zážitek než jen rychlé scrollování na displeji telefonu.

    Celé dny jsem kolem těch krabic chodila po špičkách a s hotovými rámy manipulovala, jako kdyby byly z ryzího zlata. Hrozně se mi uleví, až budou bezpečně viset na výstavních panelech.

    V mezičase mi dorazil ještě jeden balíček – objednala jsem si třpytivý mica pudr. Plánovala jsem s ním experimentovat při focení květin v akváriu a sledovat, jak bude ve vodě odrážet světlo. Jenže, jak už to u nás doma bývá, člověk míní a děti mění. K samotnému focení jsem se ani nedostala. Starší syn v něm totiž okamžitě uviděl úplně jiný potenciál – prý je to naprosto dokonalá přísada do kouzelnických lektvarů. Takže místo umělecké fotografie jsme doma míchali magické dryáky.

    Na závěr týdne jsme si sbalili kufry a vyrazili na mini dovolenou do Plzně. Vrátila jsem se po mnoha letech do míst, kde jsem prožila svá vysokoškolská studia. Čas hrozně letí a já jsem to tam místy vůbec nepoznávala – město se hrozně změnilo a zkrásnělo. Ta nostalgie na mě ale dýchla na každém rohu a bylo hrozně fajn ukázat kousek své minulosti i dětem.

    A co vy? Máte taky nějaké město, kam se rádi vracíte vzpomínat?

  • Královna ze supermarketu

    Vyndávám z myčky příbory, když se ozve cvaknutí domovních dveří. Manžel se synem se vrátili z Lidlu. Slyším jejich šeptání a bouchání tašek s nákupem. Přísahala bych, že přinesli i pípání pokladen a vůni rozpečeného pečiva.

    „Ahoj mami,“ zdraví mě syn a snaží se tvářit nenápadně. Za zády mu vykukuje kytice sytě barevných gerber. Potlačím úsměv a dál se věnuji uklízení nádobí, jako bych si nevšimla ničeho zvláštního.

    „Zavři oči a nastav ruku,“ říká a rázuje si to z jedné strany kuchyně na druhou. Když je nadšený, nedokáže být v klidu. Kleknu si k němu a plním jeho pokyny. Ozve se šustění celofánu a na dlani mi přistanou studené, mokré stonky květin.

    Otevírám oči a před sebou mám tu nejbarevnější kytici, jakou jsem viděla. Sytě žlutá se bije s temně rudou a neonově růžovou.

    Moje já, zvyklé na tlumené tóny a rovné linie, na vteřinu zalapá po dechu. Tohle je fakt hodně barev.

    Ale pak si ho představím, jak stojí mezi regály obklopený kyticemi. Manžel nejspíš na druhém konci obchodu vybírá, co koupit na dnešní oběd. A syn sám přešlapuje u gerber a hledá tu nejbarevnější. Protože v jeho světě se láska neměří laděním k interiéru, ale intenzitou barev. A on chce, aby kytice doslova křičela.

    Objímám ho a dávám mu pusu do vlasů. Jogurty a papriky můžu do lednice naskládat později. Teď si v té kuchyni připadám jako královna. A ty v mém světě řeší aranžovaní květin a ne takové banality jako je salmonela a listerióza.

  • Co jsem se naučila v dubnu

    Než se pustíme do poznatků, které jsem tento měsíc nasbírala, mám pro vás hádanku: Má to pět kilo, neumí to mluvit, a přesto to dokáže tyranizovat celou domácnost. Co je to?

    Ale teď už ta život měnící moudra:

    1. Jako bezdětná jsem snila o životu digitálního nomáda. Jen sbalit notebook, dvoje trička a pracovat kdekoli. Splnilo se mi to až teď na mateřské – vezmu notebook a snažím se vytvářet hodnoty vedle dětské postýlky, na lavičce u řeky nebo zkroucená pod hrazdičkou. Adrenalin je to větší než odletět kvůli tomu na Bali.
    2. Zatímco v devátém měsíci jsem byla pro cestující v MHD neviditelná, s nosítkem se dějí zázraky. Vstoupím do autobusu a hned mám dvě volná místa na sezení. Jedno pro sebe a druhé nejspíš pro to kolektivní černé svědomí všech, kteří mě tam předtím nechali stát nad taškami s nákupem.
    3. “Nedávej tu katanu do kočárku,” aneb výchova kluků shrnutá v jedné větě.
    4. “Vy jste si ani nevšimli, že mám nabarvené vlasy,” já vyčítavě.
      “Ale jo, všimli, bylo zaprasený celý umyvadlo,” manžel vyčítavě.
      Aneb život v domácnosti se samými muži v jedné větě.
    5. Zakládám novou fotografickou disciplínu – stroller fotografii. Její definice je lehká – foťte si cokoli, ale nepřestaňte přitom hýbat s kočárkem!
    6. Přijde mi, že magické rituály se inspirovaly uspáváním miminek. Taky musíte několikrát obkroužit ložnici, vydávat u toho podivné zvuky a když to uděláte blbě, přivoláte na sebe rozeřvaného démona.
    7. Když pak přijde spánková regrese, rituál funguje jen za úplňku. A to ještě jen v případě, že obětujete poslední zbytky své příčetnosti.

    Duben byl intenzivní, nevyspalý a hlučný, ale za nic bych ho nevyměnila. Jestli mě hledáte, pravděpodobně právě rituálně obcházím ložnici. Prosím, neklepejte. Nerada bych vyvolala něco, s čím by si ani Van Helsing neporadil.

    Jak jste se měli vy?

  • Gratulujeme k perfektní regeneraci

    Zase pauzuji seriál a běžím nahoru do ložnice, kde syn po dvaceti minutách usoudil, že má dospáno. Jednou rukou se potmě snažím nahmatat dudlík a druhou odmačkávám notifikaci: “Gratulujeme. Dosáhla jste svého cíle 10 000 kroků. Jste na nejlepší cestě k pevnému zdraví.” Asi bych to ocenila víc po túře v Alpách, ale solidního převýšení se dá dosáhnout i mezi televizí a dětskou postýlkou.

    Dudlík. Bílý šum. Pevně zavinout. Seriál vzdávám a jdu také spát. Když o hodinu později potmě zase lovím dudlík, rozzáří se mobil s novou zprávou: “Dosáhli jste 8 hodin spánku. Gratulujeme k perfektní regeneraci.” Chce se mi zařvat, že když je těch osm hodin rozsekaných na hodinové intervaly, je to asi taková regenerace jako říct o vyplňování daňového přiznání, že je to zábava.

    Ráno se zalepenýma očima šátrám v poličce, abych našla granolu. Píp píp. “Dnes jste ještě necvičila.” Moje “progresivní zátěž” momentálně neznamená dřepy s těžšími činkami, ale narůstající touhu po deci vína a hodině naprostého ticha.

    Ale když pak syna naložím do kočárku a vydám se sbírat kardio body, stejně hned, jak se mu začnou klížit oči, začnu lovit mobil, abych si to zaznamenala do aplikace. Protože co neměřím, neřídím. A třeba mi ten jeden zelený semaforek dá aspoň na pět minut pocit, že v téhle domácnosti stále ještě vládnu já.

  • Pokémoni, Ponziho schéma a trochu méně naděje

    „Mami, dostanu hrozně moc Pokémonů!“ volá syn místo pozdravu. Takhle rozzářeného jsem ho už týdny neviděla.
    „To je skvělé. Jak to?“
    „Dal jsem Michalovi osm černých,“ říká a já v duchu vidím těch osm ošoupaných kartiček, které pro něj mají cenu zlata, „a on mi za ně přinese tři plná alba.“

    V hlavě se mi rozezní poplašný zvoneček. Zní to moc dobře, než aby to byla pravda. „A kdy ti je přinese?“ ptám se neutrálně.
    „Do roka,“ odpovídá syn klidně. „Ale na takový obchod se vyplatí počkat.“

    Zvoneček se mění v hlasitou sirénu. V hlavě mi naskakují pojmy jako letadlo, Ponziho schéma a investiční bublina. Můj syn právě uzavřel svůj první futures kontrakt. Jenže ho nemá pojištěný ničím jiným než svou dětskou důvěřivostí.

    Co teď? Mám ho nechat v tom barevném světě, kde se sliby plní a dobro vždycky vítězí? Pro mě by to bylo snadné. Zůstala bych tou hodnou mámou, která mu po nocích čte o rytířích. Nemusela bych čelit jeho zklamání. Ale pomohlo by mu to?

    Zhluboka se nadechnu. Být bořitelem dětských iluzí je nevděčná role.
    „Zlato, on ti ta alba nejspíš nikdy nepřinese,“ říkám tiše a koukám do země. Nechci vidět to zklamání, které se mu rozlévá po obličeji. Vysvětluju mu, že „do roka“ je v dětském obchodování ekvivalent “nikdy”.

    Cítím se jako největší padouch. Dívá se na mě a já cítím, jak mu ta alba v hlavě mizí. Jak barevná krajina bezstarostného dětství zase o trochu zešedla. Ale vím, že je lepší nechat ho teď přijít o pár papírků s vymyšlenými zvířaty, než ho nechat v budoucnu přijít o statisíce papírků s hlavami historických osobností.

    P.S. Ty karty syn dostal zpátky. Michal je vrátil s pokrčením ramen, jako by se nic nestalo. Syn je doma uložil do obalu a už je nikdy víckrát nevzal do školy.

  • Co jsem se naučila v šestinedělí

    Před porodem jsem měla vizi. Budu ta usměvavá matka z reklamy na přesnídávky, která s lehkostí zvládá domácnost i péči o novorozence. Realita na sebe nenechala dlouho čekat. Po šesti týdnech jsem dospěla k několika zásadním poznatkům:

    1. Jak si připadat jako na pláži u moře? Stačí mít od rána do večera puštěný bílý šum. Sice chybí drinky a slunce, ale kdo řekl, že je život dokonalý.
    2. Existují jen dvě možnosti: buď máte fakt hodně spavé dítě, nebo má novorozeneckou žloutenku. Jakmile zmizí bilirubin, bude vám jasné, že spaví novorozenci jsou stejný mýtus jako lochneská příšera.
    3. Ztráta standardů je blesková. Já před porodem: „Dudlík je zlo a uspávání nošením v náručí cestou do pekel.“ Já dva týdny po porodu: „Když u té piruety budu ještě synchronizovaně mlaskat a dělat dřepy, mohl by zabrat dřív než v půl páté ráno.“
    4. Pokládání dítěte z nosítka do postýlky je disciplína vyžadující ledový klid a neotřesitelnou víru, za kterou by se nemusel stydět ani elitní pyrotechnik při zneškodňování bomby v akčním filmu.
    5. Váš volný čas připomíná metodu produktivity Pomodoro. Jen s tím rozdílem, že v oněch dvaceti minutách nebudujete start-up pro Silicon Valley, ale s tikem v oku zvažujete, jestli se raději osprchovat, nebo si vypít kafe.

    Šestinedělí sice končí, ale moje kariéra pyrotechnika je teprve na začátku. Teď už jen zbývá zjistit, jestli se mi v příštích dvaceti minutách podaří to kafe aspoň uvařit, než se ozve siréna.

  • Jak jsem jela na pohotovost

    Mít opar je pro běžného smrtelníka banalita. Pro matku měsíčního kojence číhající apokalypsa. Takže v momentě, kdy se synovi u oka objevily dva mikroskopické pupínky, vyhlásila jsem stav ohrožení. Víkend nevíkend, jelo se na pohotovost.

    „Jděte na oční,“ zavelela sestra na recepci. Moje logické já sice namítalo, že pupínky jsou na kůži, tedy věc kožní, ale nejsem doktor, tak jsem raději nic nenamítala, a v nemocničním bludišti našla oční pohotovost.

    První hodina čekání.
    Na chodbě byla tma, protahoval průvan. Důvěru, že tady je opravdu oční ordinace, posilňoval zvonek přelepený kusem kartonu s tučným nápisem: NEZVONIT.

    Druhá hodina.
    V hlavě mi naskočil flashback z doby, kdy jsem podobně vysedávala na pohotovosti starším synem. Bylo to o něco napínavější, protože jsem uměla kojit pouze v leže. A představa, že se na studené linoleové podlaze pokouším o horizontální polohu, aby se dítě dosyta najedlo, mě lehce děsila.

    Třetí hodina. Budiž světlo!

    „Tak kde jste s tím miminem?“ vyštěkl doktor, který se zjevil ve dveřích.

    Pupínky mezitím samozřejmě téměř zmizely. Abych nevypadala jako totální hysterka, spustila jsem dramatický monolog, ve kterém jsem ty dvě tečky popsala popsala tak barvitě, že by se za to nemusel stydět nejeden básník.

    Doktor mě nechal domluvit a pak si povzdechl: „A co s tím mám dělat já? Jsem očař, ne kožař.“

    Napadlo mě asi deset jízlivých odpovědí, které by mi pravděpodobně zajistily okamžité vykázání z budovy. Než jsem stihla jednu z nich vypustit, doktor ožil: „Ale počkejte, zeptám se přítelkyně. Ta pracuje na kožním.“

    Vytáhl telefon, nacpal ho mému synovi pár centimetrů před obličej a bleskem mu propálil sítnici. Čekala jsem , že otevře speciální diagnostický software, šifrované spojení s odborným konziliem nebo alespoň vyhledávání v latinském lexikonu.

    Otevřel WhatsApp.

    Následující minutu jsme oba v posvátné úctě hypnotizovali problikávající tři tečky. Přítelkyně píše…

    Rozsudek nad životem mého syna byl vynesen vzápětí. Píplo to a na displeji se objevila lékařská diagnóza: „V poho.“

    A tak jsem naprosto uklidněná jela domů. Je fascinující vidět, jak neuvěřitelně ta naše telemedicína v roce 2026 pokročila.

  • Karafiátová květomluva

    V domě je na chvíli klid. Ten vzácný, který nastane, když se starší syn zabaví s Legem a novorozenec po pronošených hodinách sní u sebe v postýlce. Sedám si ke kytici karafiátů, kterou jsem dostala od babičky, a začínám aranžovat zátiší.

    Je to nepraktické, já vím. Měla bych dát prát prádlo, vyndat nádobí z myčky a vymyslet, co budu vařit k obědu. Ale neudělám nic z toho.

    Kytici nemůžu nechat jen tak uvadnout. Je od babičky. K oslavě toho, že se naše rodina rozrostla o dalšího člena. „Obyčejné“ karafiáty, které se v záplavě instagramových eukalyptů a pivoněk už tak často nevidí.

    Viktoriánská květomluva mi připadala vždycky trochu úsměvná. Bílá růže pro čistotu, žlutá pro žárlivost…. Tyhle karafiáty toho ale říkají mnohem víc. Zatímco syn voní nezaměnitelnou novorozeneckou novotou, tahle kytice naopak voní kontinuitou, ve které se setkávají čtyři různé generace.

    Dávat kytice k velkým životním událostem mi vždycky přišlo trochu jako paradox. Proč k výročím, narozeninám, svatbám, promocím – milníkům, ke kterým se dostat, zabralo spoustu času, dáváme něco tak pomíjivého?

    Má nám to připomenout, že nic nebude trvat věčně? Užij si tenhle speciální okamžik, to jak se ti syn schová do náruče, jak se do sebe vpíjí barvy na květech karafiátů, protože to již brzy pomine?

    Doufám, že když zátiší vyfotím, budu téhle pomíjivosti aspoň trochu vzdorovat. Nefotím jen nějakou kytku. Ale vzpomínku – na malého novorozence, na babičku a na kus našeho společného příběhu.

    Karafiáty brzy vyhodím, ale fotka se mnou může být až do konce života.

  • Zvuky ticha

    Ticho pro mě není absencí zvuků, ale absencí povinností. Žiju ve městě, kousek od kolejí, v docela hlučné rodině. Není reálné, že bych zažila absolutní ticho. A možná ani nechci.

    Pro mě je ticho ten okamžik, kdy se můžu v průběhu hektického dne zastavit a aspoň na chvilku se ponořit do toho, že jen jsem. Aniž bych odpovídala na sto dvacet dotazů. Aniž bych se snažila luxovat a skládat prádlo současně. V tu chvíli najednou začnu vnímat jemné nuance přítomnosti. Začnu slyšet útržky cizích příběhů.

    Všimli jste si, že ticho zní jinak v různých ročních obdobích? Že má jiné odstíny v průběhu dne a za různého počasí?

    Jaké ticho mám nejraději?

    1. Cvrlikání ptáků těsně před rozbřeskem, kdy většina světa ještě spí.
    2. Šustění pneumatik po dešti.
    3. Cvakání kostiček Lega, doléhající shora z dětského pokoje.
    4. Noční klid jen občas přerušený šuměním auta někde v dálce.
    5. Křupání sněhu, které se neztrácí v městském ruchu.
    6. Tlumené hlasy dětí z nedaleké školky, slyšené skrz zavřené okno.

    Posloucháte také ticho?

  • Letos jen jedno slovo

    Stává se mi to ve dvou situacích – na začátku nového roku a během dlouhé dovolené. Přepadne mě nutkání sepsat si vizi toho, jak úplně překopu a zdokonalím svůj život. Jak se ze mě stane ta nejlepší možná verze sebe sama: disciplinovaná, systematická, s jasnými rutinami a pocitem, že má všechno pevně pod kontrolou.

    Letos jsem do téhle pasti málem spadla znovu. Než jsem ale sedla k zápisníku a začala do něj házet jedno novoroční předsevzetí za druhým, náhodou jsem otevřela diář z roku 2013. Měla jsem v něm vypsaný dlouhý list předsevzetí, dokonce roztřízený podle kategorií. Četla jsem položku za položkou a nestačila se divit tomu, jak moc se tehdejší předsevzetí podobají těm, která jsem si chtěla sepsat letos. A kolik z nich jsem stále nesplnila. Ani po dvanácti letech.

    Nejdřív mě to trochu demoralizovalo. Celý koncept „lepšího já“ mi začal připadat jako podvod. Jako slib, že až se jednou konečně změníme, začne ten skutečný život.
    Pak jsem ale narazila na jiný přístup.

    Někteří lidé pro nadcházející rok jako předsevzetí dávají jedno slovo. Někteří lidé si prý místo seznamu cílů vybírají pro nadcházející rok jedno jediné slovo. Obecný koncept, ke kterému se vracejí, zkoumají ho a nechávají ho postupně měnit význam. Svoboda. Pravda. Vitalita. Rodina.
    Okamžitě to mnou rezonovalo. A také jsem hned věděla, jaké slovo to bude pro mě.

    V prosinci jsem si dala osobní výzvu. Každý den jsem se alespoň třicet minut věnovala něčemu kreativnímu. Bez ambicí, bez cíle, bez tlaku na výsledek. Jen proto, že mě to bavilo. A právě tehdy mi došlo, že to je přesně ten stav, ve kterém se cítím nejvíc sama sebou.

    Takže jsem měla jasno, že moje slovo bude kreativita.

    Budu prozkoumávat, co pro mě znamená žít kreativní život. Zatím mám pár neurčitých nápadů a už teď jsem zvědavá, kam se na téhle výpravě dostanu do konce roku.

    A co že bych teď chtěla zapojit do života, abych se cítila kreativněji?

    • Zase se víc věnovat šití oblečení.
    • Zkusit napsat každý týden jeden článek.
    • Pokračovat v pravidelném vyvolávání fotoknih.
    • Zlepšit se v malování.
    • Každý týden zažít jedno mini dobrodružství – jednu aktivitu, která mě vytrhne z rutiny.

    To je zatím všechno. Ten seznam je krátký, otevřený a počítá s tím, že se bude měnit spolu se mnou.
    Letos nechci svůj život zlepšovat. Chci ho víc prožívat. A zjistit, co se stane, když v něm nechám dostatek místa pro kreativitu.