Nevšední všednosti

Blog

  • Krása všude kolem nás: Alpy 2016

    Minulý týden jsem byla na dovolené v Alpách, kde jsme se šplhali do hor, chodili po zasněžených lesních cestách a jezdili na kole kolem horských jezer. Protože mě poslední dobou začalo zajímat vytváření videí, rozhodla jsem se, že kromě fotek tam i něco natočím.

    Připadala jsem si jako v době, kdy jsem začínala fotit. Na svět kolem sebe jsem najednou koukala úplně jinýma očima. Sledovala jsem, jak se hýbou listy v poryvech větru, jak se tříští voda dopadající na kameny obrostlé mechem, jak pomaličku odkapávají kapky tajícího ledu. A znovu a znovu jsem si připomínala, jak je ten náš svět nádherný a jaké máme štěstí, že v něm můžeme žít.

    Podívejte se na video, které na dovolené vzniklo. Je mi jasné, že není dokonalé, ale třeba se mi na vás pomocí něj podaří přenést alespoň trochu radosti a vděčnosti, kterou jsem v Alpách vnímala já.

  • Sledujete odrazy světel na stropě?

    Je pozdě večer. Ležím v posteli a místo toho, abych se snažila usnout, pozoruji svojí kočku. Sedí na kraji postele, ani se nehne a upřeně sleduje, jak se na stropě míhají odrazy světel od aut.
    V tichu, kdy už celý dům spí, počítač je vypnutý, mobil mám ve vedlejší místnosti a nehraje žádná hudba, vzpomínám na to, jak jsem jako malá na dovolené usínala v karavanu.  V pruhovaném tričku, které bylo o dvě čísla větší, a s divně zacuchanými vlasy, protože jsem si chtěla vyzkoušet, jak se dělají dredy, jsem také upřeně sledovala odrazy světel aut na stropě. Poslouchala jsem vzdálený zvuk motorů a představovala si, za jakými bláznivými dobrodružstvími musí takhle pozdě v noci uhánět.
    Bylo krásné vydávat se na imaginární výpravy do exotických krajů a přitom se pomalu nořit do snů.
    A tak jsem se včera večer vykašlala na spánek. Ležela jsem a místo toho, abych sledovala záři z displejů, pozorovala jsem, jak se na stropě prohání prohání odrazy světel aut. Tentokrát už s rozčesanými vlasy jsem si představovala, za jakými dobrodružstvími se vypravili, a slíbila si, že to musím dělat častěji.

  • 7 důvodu, proč je dobré mít na dovolené alergii na sluníčko

    1. Neopalíte se, takže vám po návratu domů nikdo nebude závidět.
    2. Je to záminka ke konverzaci, protože na pláži vás budou s podivem zastavovat snědí muži a ptát se, jakto že jste tak bledá.
    3. Budete schopni podávat přesné informace o tom, jaký je kde v danou hodinu stín.
    4. Důvěrně se seznámíte s místním lékárníkem.
    5. Pochopíte, že vzhled není všechno. Nebo se tím alespoň utěšujete, když víc než lidskou bytost připomínate dalmatina.
    6. Zjistíte, že i ve vedrech je možné přežít v dlouhých kalhotách a košilích. Takže aspoň nějak budete připomínat domorodce.
    7. Budete mít o čem psát na blog.

  • Co jsem se naučila v Alpách

    1. Rakouští silničáři mají tajný prostředek, díky kterému udržují většinu silnic suchých navzdory jakémukoli množství sněhu nebo deště.
    2. A podobný přípravek používají pravděpodobně i na své domy, které jsou vždy naprosto dokonale opravené.
    3. Řízek s rýži je regulérní pokrm! (A brambůrky s příchutí leča bohužel také.)
    4. Když
      vám opálený, šedesátiletý Rakušan bude doporučovat nádhernou
      dvohodinovou procházku, připravte se na celodenní výšlap s takovým
      převýšením, za jaké by se nemusel stydět ani Mount Everest.
    5. Krávy nežerou pampelišky a většina plotů kolem jejich pastvin je pod proudem. Neptejte se, kolikrát za sebou jsem se to naučila.
    6. Nemusíte mít strach, že byste v dubnu mokli. Tou dobou ještě normálně sněží.

  • Výlet do Českého Švýcarska podruhé

    Ráno mě budí kapky deště bubnujícího o střechu. Líně se převaluji z
    jednoho boku na druhý a přemýšlím, jestli by v takovém počasí nebylo
    lepší strávit celý den v křesle před krbem s horkým čajem a zachumlaná
    do deky.
    Chvilku se tou myšlenkou nechávám unášet, ale pak se odhodlám a
    vylezu z postele. Už když jsme sem včera přijeli, měla jsem pocit, jako
    bych vstoupila do časové bubliny. Chata, ve které přespáváme, totiž
    vypadá, jako by ji někdo před dvaceti lety neprodyšně uzavřel, a my byli
    jejími prvními návštěvníky po dlouhé době.
    Na každém kroku dýchá nostalgie, protože zastarálá lednička ve mně
    vyvolává vzpomínky na to, jak jsem byla malá a v ledničce doma nedosáhla
    na vyšší poličky. Z přesně takových hrníčků jsem srkala horký čaj během
    podzimních prázdnin u babičky. A v povlečení s kytičkami jsem měla
    zabořený nos, když mi mamka četla pohádky před spaním.
    Balím si do batohu jablka a tatranky a vzpomínám na to, jak nám
    rodiče na školní výlety připravovali řízky s chlebem. Dřív jsem se za to
    styděla, ale teď by se docela hodily.
    Program na sobotu je jasný: fotka pod Pravčickou bránou, oběd na
    Mezní louce, ulovit někde pohledy a na pramicích zase zpátky k autu.
    Ač jsem v nádherné přírodě, první úsek cesty jsem docela podrážděná.
    Pravda, zvolila jsem hodně známou cestu přes park, ale že půjdeme sedm
    kilometrů v nepřetržitém zástupu německy, rusky, francouzsky a anglicky
    hovořících turistů, jsem opravdu nečekala. Chtěla jsem slyšet zpěv ptáků
    a šum listů, ne pokřikování, kde ještě se musí někdo vyfotit.
    Za Mezní loukou už je naštěstí klidněji. Všichni turisté jsou
    naskládaní v pohodlných autobusech s klimatizací, srkají rospustnou kávu
    z automatu a spokojeně si odškrtávají další místo, které navštívili. A
    já se můžu ponořit do obdivování krajiny kolem.
    Na neděli máme naplánovanou už jen krátkou odpočinkovou trasu, abychom
    stihli dojet včas zpátky do Prahy. Průvodce říká, že je to příjemná
    vycházka vhodná pro rodiny s dětmi. Dvě hodiny stoupáme do strmého
    kopce, přelézáme spadané klády a šplháme na obrovské balvany. Chvílemi
    mám pocit, že se mi vzbouří posádka. Ale naštěstí jsou to dobrodruzi,
    takže se vyškrábeme i na několik rozhleden.
    Výlet zakončujeme pořádným obědem. Mastnýma rukama rychle dopisuji
    pohledy, abych je odsud stihla poslat, a vracíme se domů. O pár puchýřů a
    spoustu příjemných zážitků bohatší.

  • Ohlédnutí za rokem 2015

    Na začátku nového roku se vždycky dostanu do bilancující nálady. Začíná to tím, že před Vánoci s vypětím sil dokončím všechny zakázky a krátkodobé projekty a zapřísáhnu se, že příští rok proflákám. Budu jen spokojeně stagnovat a mým největším osobním úspěchem bude to, kolik zvládnu dokoukat seriálů.

    Pak si přes svátky odpočinu a navzdory tomu, že jsem skoro každý den na návštěvě u některého příbuzného nebo přátel, začnu se v duchu maličko nudit a pomalu se začnu přesvědčovat, že možná bych kromě seriálového maratonu mohla zkusit zvládnout i něco jiného. Druhého nebo třetího ledna už to většinou nevydržím. Uvařím si kávu (nebo čaj, protože presovač ví, že když se rozbije mezi svátky bude to mnohem krutější než kdyby to udělal kdykoli jindy) a začnu sepisovat předsevzetí a nápady.

    Přemýšlela jsem, jaký pro mě byl rok 2015. A musím říct, že to byl rok změn ať už v podnikání nebo osobním životě. Jaké byly ty největší?

    • Odučila jsem tři živé kurzy o focení a retušování.
    • Vdala jsem se.
    • Na svatební cestě jsem procestovala Irsko.
    • Nafotila jsem několik reklamních kampaní s naprosto úžasnými lidmi.
    • Koupila jsem si kočku a teď trénuji silnou vůli, abych jejími fotkami nespamovala celý Facebook.
    • Nahrála jsem videokurz o retušování.
    • Konečně jsem se odhodlala a nechala si udělat tetování.
    • Zařídila si nový ateliér s denním světlem.
    • Přes léto jsem spala skoro častěji pod stanem nebo pod širákem než doma v posteli.

    Jaký byl váš uplynulý rok? A jaké máte plány pro rok 2016?

  • Co jsem se naučila v Thajsku

    1. Ví, jak udělat neodolatelné nabídky. Proč si kupovat jednu dopisní známku za 10 bahtů, když můžete mít dvě za třicet?
    2. Pokud během dovolené sníte víc prášků než doma za celý rok, možná nejte úplně stavění pro tropy.
    3. To, že existují mastičky, po nichž mizí opálení, neznámená, že vám to jako dalmatinovi bude slušet.
    4. Je možné žít jen na tropickém ovoci.
    5. Jaká je ideální oprava, když vám nefunguje termostat u klimatizace a v pokoji je pořád zima? Vypnout klimatizaci!
    6. Když červené víno stojí třikrát víc než v Čechách, dostanete skvělou příležitost, jak detoxikovat svůj organismus.
    7. Kdo má větší auto, má většinou přednost. Kdo má skútr a odvahu, má přednost vždycky.

  • Co jsem se naučila při zařizování nového ateliéru

    Když se sejdu v jedné místnosti s kladivem a šroubovákem, vždycky je
    to velice poučná záležitost. Při zařizování tohoto ateliéru jsem se
    naučila například tyto věci:

    1. Když chcete sestavovat nábytek, je dobré vzít si  s sebou alespoň
      nějaké nářadí. Nebudete pak muset hřebíky zatloukat držáky pozadí.
    2. Existuje zhruba milion typů garnýží. Garantuji, že v každém novém
      prostoru bude takový typ, na nějž jste ještě nekupovali jezdce.
    3. I přesto, že budete krok za krokem následovat návod, je možné postavit skříň zrcadlově obráceně.
    4. Když postavíte skříň zrcadlově obráceně, nemusí se vám do ní vejít
      poličky a je šance, že ji budete muset úplně celou rozebrat. (Ano, i
      vytahat hřebíky, které jste tak poctivě zatloukli držákem pozadí.)
    5. Pokud si vše chcete udělat sami, záhy zjistíte, že aku šroubovák má o
      něco komplikovanější ovládání než: “Drahý, mohl bys to prosím
      zašroubovat?”

    Jaké jsou vaše zkušenosti se sestavováním nábytku?

  • Tři mrknutí a jeden a půl nádechu

    Bylo 12:37 a přesně po dobu dvou vteřin na sebe hleděl pár mědově hnědých a blankytně modrých očí. Byl to pohled, který si nevšímal plnosti rtů a ostrosti rysů obličeje, ale zkoumal, kolik vrásek od smíchu má ten druhý kolem očí.
    Nepromluvili spolu jediné slovo. Jen spolu sdíleli tři společná mrknutí a jeden a půl nádechu. Ale přesto cítila, že když jeho řasy rozvířily vzduch, šeptal jí tajemství, která nikomu jinému neprozradí. A spolu s tím, jak se jí rozšířily zorničky, odhalila mu, jakou samotu cítila celý život.
    Tři mrknutí a jeden a půl nádechu. Po takovou dobu si majitelka medově hnědých očí připadala celá. A od té doby věděla, že život někdy může dávat smysl.

  • Co jsem se naučila v Českém Švýcarsku

    1. Opravdu není vhodné brát si nevyšlápnuté boty.
    2. Už jsem se to sice jednou načila v Polsku, ale zásoby alkoholu na celý víkend zákonitě celý víkend nevydrží.
    3. Pokud by něco mělo mít označení turistická dálnice, měla by to být rozhodně trasa mezi Pravčickou bránou a Mezní loukou. Nepřetržitý zástup německy, anglicky, francouzsky, rusky a občas i česky švitořících turistů mi připomínal spíš Karlovo náměstí než národní park.
    4. Jít uprostřed noci hledat seník, který stál na louce za chalupou před patnácti lety, by mohla být docela příjemná procházka. Před patnácti lety. Ne v době, kdy je louka rozdělena na soukromé zahrady.
    5. Řidičský paradox: Řidiči jsou největší alkoholici a abstinenti většinou nemají řidičák. Značně to komplikuje rána, kdy někam potřebujete jet autem.
    6. Když máte neodbytnou touhu výše zmiňovaný seník najít, může se stát, že budete nuceni přeskakovat rybníky, přelézat ploty a za hlasitého vrzání nasazovat sousedovu branku, kterou jste omylem vysadily z pantů. (Samozřejmě čistě teoreticky!)
    7. Není od věci si zkontrolovat, jestli odpočinková nedělní trasa vhodná pro rodiny s dětmi, není určená pro rodiny kamzíků. Nevím, jak jinak si vysvětlit několika kilometrové příkré stoupání po úzkých, nerovných cestičkách.

    Byli jste v Českém Švýcarsku? Líbilo se vám tam?