Blog

Pondělí

Vyrazila jsem do Národního muzea na výstavu Přemyslovci, jenže fronta byla tak na dvě hodiny, což by byl s mimčem v nosítku očistec.

Jako náhradní program jsem zvolila expozici 20. století. Součástí je tzv. Bustárium, kde jsou busty významných osobností této doby. Trochu mě tam rozmrzela naprostá převaha mužských bust. Člověk si říká, jestli to není nějaká podprahová zpráva, že od mužů se zkrátka očekávají velké věci.

Abych tomu alespoň trochu učinila přítrž, vyfotila jsem si těch pár žen, které se do Bustária dostaly, a teď si o nich dohledávám informace.

Vedle toho mě ale bavila i úplně jiná část expozice: modelové interiéry od padesátých do devadesátých let. Stará paneláková koupelna mě okamžitě přenesla do dětství a na návštěvy u prarodičů. Vzpomněla jsem si na stohy starých novin, které jim okupovaly toaletu, jeden kohoutek pro vanu i umyvadlo a lepivé mýdlo na ruce.

Kuchyně mě zase přenesla do dob studií na vysoké škole. Přesně takovou plechovou modrou kuchyňskou linku jsme totiž měli i v našem tehdejším studentském bytě. Lety tak zprohýbanou, že některá dvířka nedržela zavřená.

Úterý

Bojím se to zakřiknout, ale mladší začíná docela stabilně spát po obědě. A tak jsem mohla pokračovat v práci na kostýmu dračího jezdce pro staršího syna. Ušila jsem plášť, zúžila kalhoty a začala připravovat batoh. Na řadu měla přijít i kožená vesta, která měla představovat brnění, ale začínám mít podezření, že se bez ní nakonec všichni obejdeme.

V každém případě se kostým pomalu posouvá od hromádky materiálu k něčemu, co začíná vypadat jako skutečná výbava fantasy hrdiny!

Středa

Tak nic. Zakřikla jsem to.

Syn zaslechl mé včrejší rouhání a celý den nespal. V osm večer vydala s nosítkem na procházku po městě, abych ho konečně nějak přiměla ke spánku. Musela jsem vypadat opravdu zoufale, protože kolemjdoucí začali okřikovat i vlastní psy, aby byli potichu, že tu spí miminko.

Naštěstí jsme si se starším synem během dne užili i jednu moc milou aktivitu. Vytáhli jsme slepé mapy Evropy a vybarvovali státy, které jsme společně navštívili. Bylo příjemné si takhle trochu zavzpomínat na naše výlety a zároveň zjistit, kolik míst už máme na mapě za sebou.

A KONEČNĚ, navzdory všem nepřízním osudu, jsem dosázela trvalkový záhon! Pár rostlinek to sice nepřežilo, ale to je holt daň za zahradničení s mimčem na krku.

Čtvrtek

Poprvé v životě jsem vytáhla pletení na veřejném místě – v čekárně u pediatra.

Když si toho všimla sestřička, spustila o svých vlastních výtvorech. A navzdory zpoždění i narůstající frontě mi dobrých dvacet minut ukazovala, co všechno upletla.

Pátek

Manžel, který má v telefonu dvě fotky vodoměru a jednu fotku akčního letáku, mi vyčetl, že má málo fotek svého druhorozeného syna.

Mně! Fotografce!

A tak jsem hned dopoledne uspořádala spontánní minifocení. Bez velkých příprav, bez plánování, prostě jen proto, že mi někdo připomněl, že i obyčejné dny stojí za to zachytit.

A když už jsme u zachycování a tvoření, ještě před pár lety bych nevěřila, že jednou budu své děti oblékat do ručně pletených svetrů. A že jim dokonce budu plést ladící kousky. Ale o tom zase někdy příště.

Sobota

Na rodinnou návštěvu jsem si vzala zrcadlovku. Babička má zahradu se starými jabloněmi, byly tam tři děti a podzim. Bylo mi jasné, že taková kombinace nabídne spoustu fotografického materiálu.

Fotila jsem syna a synovce při hrabání listí a znovu jsem se přistihla při svém obvyklém fotografickém dilematu:

Když fotím pro rodinu, přirozeně se soustředím především na portréty. Chci zachytit děti, jejich tváře a výrazy, aby zůstala vzpomínka na to, jaké byly právě teď. Jenže kdybych chtěla vytvořit opravdovou reportáž z odpoledne na zahradě, potřebovala bych se víc dívat i kolem sebe. Na ruce zabořené do listí, rozházená jablka, boty v trávě, světlo mezi větvemi nebo drobné okamžiky, které se odehrávají na okraji dění.

To se mi zatím pořád příliš nedaří. Vždycky nakonec zvítězí portrétní fotografka, kterou jsem byla patnáct let. Musím dál trénovat.

Neděle

Upletla jsem pár dalších řad kukly pro mladšího syna. A tím moje nedělní tvoření v podstatě skončilo. Veškerou kreativitu jsem vynaložila na to, abych nás z návštěvy dostala domů navzdory výlukám, zpožděním vlaků a nejezdícím výtahům.

Tenhle týden jsem se přistihla u starého zlozvyku, kvůli kterému jsem kdysi přestala přidávat na Instagram. Začala jsem přemýšlet, co bych mohla vytvořit nebo kam vyrazit, abych měla co publikovat. Ne proto, že bych to nutně chtěla dělat, ale protože by z toho mohl být hezký příspěvek. Což je docela absurdní, když si tyhle zápisky píšu právě proto, abych se podobného tlaku zbavila.

Asi se není čemu divit. Několik let jsem se živila jako fotografka a život se mi tehdy trochu proměnil v nekonečné hledání námětů. Člověk si zvykne dívat se na svět jedním okem a druhým už kontroluje, jestli by se to nedalo nějak využít.

Už delší dobu se snažím omezovat čas strávený v digitálním světě. Pořídila jsem si hodinky, abych nemusela kvůli každému zjištění času vytahovat telefon, a ten teď mívám odložený na jednom místě mimo dosah. Tentokrát jsem přidala ještě jednu věc: sbohem Facebooku, Instagramu i Pinterestu. Na YouTube si pouštím jen videa od tvůrců, které už odebírám.

Po pár dnech mě překvapilo, jaká nuda telefon bez nekonečného feedu vlastně je. Člověk ho vezme do ruky, zjistí, že tam nic zajímavého není, a zase ho odloží. Skoro jako by to byla nějaká obyčejná věc, která má sloužit k telefonování.

Při večerním uspávání miminka jsem tak najednou neměla co dělat. Jen jsem ležela v pološeru a přemýšlela. A pak jsem přemýšlela ještě trochu. Ukázalo se, že v hlavě pořád nějaké myšlenky jsou, jen se přes ně občas dost špatně dostává, když člověk neustále sleduje, co napadlo někoho jiného.

Zároveň jsem zjistila, že mám na Pinterestu uložené takové množství skvělých nápadů, že by mi nejspíš vystačily na několik dalších životů. Další inspiraci tedy zatím opravdu nepotřebuju. Spíš bych měla začít dělat něco z toho, co už tam léta čeká.

Je příjemné mít najednou v hlavě trochu víc místa. Všímám si světla, které se mění s podzimem, i věcí kolem sebe, na které jsem se předtím možná dívala, ale vlastně je neviděla. A někde v tom tichu se začíná rýsovat i nápad, jak se pomalu vrátit k vlastnímu podnikání. Zatím je to jen nápad, který chci nechat hezky uležet. Ale je příjemné vědět, že se něco nového dere na svět.

První polovinu týdne jsme si ještě užívali skoro letní teploty. Chtěla jsem kluky vytáhnout do blízkých lomů, ale staršímu se po škole tak strašně nechtělo, že jsem usoudila, že není třeba dělat z každého odpoledne výpravu. Změnu prostředí jsem ale potřebovala, a tak jsem alespoň sama vyrazila na projížďku podél řeky. Chytila jsem nádherné nízké světlo, které se opíralo do starých stromů nad vodou. Mělo to až magickou atmosféru.

Na zahradě mezitím pokračuju šnečím tempem. Konečně dorazily rostliny z obou zahradnictví, rozestavila jsem je po vyčištěném záhonu a okamžitě získala dojem, že jsem jich objednala asi třikrát tolik, kolik se tam vejde. Zatím je v zemi přibližně třetina. Zbytek musí počkat na nějaký delší spánek mladšího syna.

Na jehlicích přibyla hotová zimní čelenka. Rychlý projekt, který spotřeboval další klubko zbytků, a tak jsem hned nahodila oka na kuklu pro syna.

Na tom obyčejném zateplování dětí je něco překvapivě uspokojivého. Loni jsem měla radost z toho, jak se mi podařilo poskládat staršímu dokonale funkční vrstvy na lyžování. Letos v tom pokračuju pomaleji, s klubky vlny a jehlicemi.

Než jsem si sedla k rekapitulaci uplynulých dní, měla jsem pocit, že jsem tentokrát nestihla vůbec nic. Sešly se všechny možné preventivní prohlídky, takže jsem celý týden jen řešila logistiku a hlídala časy v kalendáři.

Nálada ani čas na žádný výlet nebyly. Jenže venku se mezitím naplno přihlásil podzim – pošmourné počasí, ranní mlhy a mokré barevné listí – a já úplně cítím, jak mě to syrové světlo táhne ven.

V první půlce týdne jsem dokončila svůj almanach. Byl to nádherný projekt a bavilo mě na něm hned několik věcí. Hlavně to, že jsem do něj nechtěla dát ani korunu a striktně využila jen to, co už mám doma nebo co je volně k dispozici.

Nedaleko máme knihobudku, kam lidé nosí staré, vyřazené a v podstatě nezajímavé knížky, které by jinak skončily v kontejneru. Posloužily mi jako perfektní zásobárna prázdných stránek. Každý den jsem se těšila, jaké poklady v budce objevím. Almanach má díky zažloutlým listům a různorodému papíru neuvěřitelně nostalgickou atmosféru a starší vlepené básně v něm vypadají přesně tak, jak jsem si představovala. Už se těším, až na starém psacím stroji přepíšu i novější počiny a také je tam vlepím.

Práce na trvalkovém záhonu pokračují šnečím tempem. Myslela jsem, že touhle dobou už budu mít doručené sazenice a začnu sázet, ale obě zahradnictví mají očividně spoustu času. Abych nestála na místě, usadila jsem alespoň kamenné nášlapy do vyčištěné půdy.

O víkendu přišel nečekaný bonus: manžel s dětmi odjel k babičce a já měla po víc jak osmi měsících dva celé dny jen sama pro sebe. Bylo to boží a nerušeně jsem tvořila.

Většinu času spolykala práce na kostýmu dračího jezdce pro staršího syna. Je to první projekt, který takhle zkouším udělat; hrozně mě to baví, i když občas tápu a mám pochybnosti, jestli to bude působit dost fantasy. Osmiletí kluci umí být dost nemilosrdní kritici.

Přešila jsem kalhoty, vytvořila tuniku, ušila vestu a udělala několik kožených chráničů. Zbývá vymyslet kožené „brnění“, kde jsem zatím trochu v koncích, jak ho správně uchopit, a pak dokoupit nebo vyrobit pásky a měšce, které kostýmu dodají charakter. Mám jasný deadline do synova svátku na konci měsíce. A pak bych s ním v tom moc ráda vyrazila na pořádnou kostýmovanou procházku.

Taky jsem dopletla norský svetr pro mladšího, takže kluci mají ladící svetry. Nevěřila bych, že se dožiju věku, kdy mi sourozenecké ladění přijde jako skvělý nápad a ne jako trapárna dospělých. Teď mě čeká blokování, do kterého se mi ani trochu nechce, protože jsem to ještě nikdy nedělala.

Aby mi nezůstaly prázdné ruce, rozpletla jsem ze zbytků vlny rychlý mini projekt pro sebe – teplou zimní čelenku.

Většinu týdne jsme strávili v Dolních Dunajovicích. Když jsme s manželem procházeli po Vlašákové stezce mezi svahy vinic, na chvíli jsme si připadali, jako bychom se vrátili o pár let zpátky do Toskánska. Jen místo olivovníků byly kolem nás vinice a místo italského slunce podzimní obloha.

Ohromně mě bavil Archeopark Pavlov. Celý prostor je zasazený pod zem a navržený tak, že člověka přirozeně vede dál – za další chodbu, další výklenek, další objev. Zvenku působí skoro jako monolitický betonový bunkr, uvnitř se ale vrací tisíce let zpátky do paleolitu. Bavila mě právě ta zvláštní srážka tak odlišných světů. A taky mě znovu fascinovalo, jak hluboko v člověku je potřeba dělat věci, které nejsou nezbytné k přežití. Už v době kamenné jsme vyráběli korálky a zdobili se.

Skvělé byly i senzorické exponáty. Žádné dlouhé popisky u skleněných vitrín, kolem kterých člověk jen projde, ale věci, na které se dá sáhnout, podívat zblízka a které přirozeně vtáhnou i děti.

Podobný pocit jsem měla v Domě přírody Pálavy v Klentnici. Nejvíc mě bavila stěna plná exponátů – staré obrazy, vycpaná zvířata, rostliny zalité v blocích průhledné pryskyřice. Člověk před ní mohl stát dlouho a pořád nacházet další vrstvy. Přistihla jsem se, že přemýšlím, proč takhle nemohou vypadat učebny přírodopisu. Proč musí být poznávání světa často oddělené do popisků, tabulek a ilustrací, když samotný svět je mnohem zajímavější, když se dá opravdu pozorovat.

Při procházce kolem Nových Mlýnů nám pak příroda připomněla, že nejlepší práci se světlem stejně nikdo nenavrhne lépe než ona. Půlku cesty vytrvale pršelo, foukal studený vítr a všechno bylo tmavé a mokré. Pak se během několika minut protrhaly mraky a krajinu zalilo ostré slunce. Z tmavých balvanů najednou vystoupily všechny jejich textury, horizont se zařezával do světla a úplně stejná krajina vypadala najednou jako jiné místo.

Cestou domů jsme se zastavili ještě v Dolních Kounicích u zříceniny Rosa Coeli. Kamenné zdi bez střechy, otevřené přímo do nebe, působí jako hotový filmový set z nějakého fantasy světa. A protože realita občas bývá ještě o něco milejší než film, hned vedle jsme narazili na kavárnu, kde nás pustili na cappuccino a větrník dokonce ještě před oficiální otevírací dobou.

Doma mě ale rychle čekal návrat do reality. Pokus o lisování krásenek z minulého týdne skončil naprostým neúspěchem. Zplesnivěly. Takže jedna lekce přímo pro mě: příště měnit savý papír mnohem častěji.

Pletení se mnou cestovalo celou dobu a na svetru pro mladšího už zbývají jen rukávy. O víkendu jsem se znovu ponořila do hlíny a dočistila plochu pro budoucí trvalkový záhon. Půda je konečně připravená, takže teď už můžu s klidným svědomím poslat objednávku a začít sázet.

A pak je tu ještě můj malý soukromý almanach básní. Má v sobě něco ze starosvětské romantiky. Na vazbu i vnitřek používám výhradně materiály z druhé ruky – staré listy vytrhané z odložených knih, nepoužité stránky ze starých sešitů. Básně do něj přepisuji na mechanickém psacím stroji, který jsem před lety koupila od jedné paní, které tehdy mohlo být kolem devadesáti.

Možná právě proto mě teď tolik baví, když mladší syn postupně dědí hračky po starším. Některé z nich držím v ruce a během vteřiny si vybavím, jaký byl ten můj velký školák ve stejném věku. Ne proto, že by ta hračka byla sama o sobě nějak výjimečná, ale protože už v sobě nese kus našeho společného času.

A říkám si, o jakou vrstvu prožívání se možná připravujeme tím, jak snadno jsme vyměnili trvanlivé věci za předměty, které jsou vyrobené k rychlé spotřebě a ještě rychlejší výměně. Některé věci totiž nejsou cenné jen tím, k čemu slouží. Časem se z nich mohou stát malé nádoby na vzpomínky. A možná je škoda, když jim nedáme dost času, aby jimi vůbec stihly být.

Když onemocní obě děti, člověk většinou rovnou odepíše všechny osobní plány a přepne do čistě udržovacího režimu. O to víc mě překvapilo, kolik věcí se mi navzdory rýmě a teplotám podařilo dotáhnout a posunout. Zavřená doma jsem nakonec využila skoro každou volnou chvilku na alespoň drobné tvoření.

Konečně jsem uzavřela letní sezonu a odeslala k tisku rodinnou fotoknihu. A když už jsem objednávala, přihodila jsem rovnou i várku tematických kartiček a tisků z Eragona pro staršího syna. A rodinné fotky, které mám z minulého týdne plánované jako vánoční dárek.

Dračí posedlost u nás pokračuje v plné síle, takže jsem se pustila i do příprav na plnohodnotný kostým. V sekáči jsem sehnala základní oblečení a teď mě čeká jeho postupná proměna v něco, v čem bude moct pobíhat jako skutečný dračí jezdec.

Pustila jsem se taky do drobné záchranné akce ve vlastním šatníku. Na oblíbených kalhotách jsem měla dva nepěkné fleky od vteřinového lepidla, které už nešly ničím vyprat. Vzala jsem černou bavlnku a zamaskovala je výšivkou lučních květin. Místo aby kalhoty skončily vyřazené, dostaly nový detail a možná jsou teď dokonce zajímavější než předtím.

Taky jsem se vrhla na slíbený norský svetr v mini verzi pro mladšího. Rozpletla jsem ho a stihla nahodit a dokončit celé vyplétané vzorované sedlo.

U jehlic a v tichu večera navíc vznikla i jedna nová báseň.

Venku před domem jsem udělala další konkrétní krok k novému trvalkovému záhonu. Celý plácek jsem důkladně vyplela a při tom ze země vytahala tulipány, které jsem tam loni v šestém měsíci těhotenství horko těžko sázela.

Bylo mi trochu líto, že při úpravách muselo k zemi poměrně hodně kvetoucích krásenek. Nakonec jsem je ale nenechala přijít vniveč – putovaly do lisu a jednou z nich vznikne nový botanický obraz.

A při jedné krátké výpravě do lékárny, která měla být jen rychlou zastávkou mezi dvěma dětskými teplotami, mi padla do oka další skvělá cedule do mé městské vizuální sbírky.

Takže vlastně docela produktivní týden. Jen vypadal úplně jinak, než jsem si ho představovala.

Tento týden se nesl ve znamení uzavírání starých restů a dokončování rozdělaných věcí. Podařilo se mi odškrtnout hned několik projektů a musím říct, že pocit čistého stolu je k nezaplacení.

V první řadě jsem konečně dopletla norský svetr pro syna. A teď už se můžu s čistou hlavou pustit do slíbené mini verze pro miminko.

K tomu jsem hned zasedla k počítači, upravila fotky z rodinného focení z minulého týdne a připravila je rovnou k tisku. Vánoční dárky v září? Takhle vzorná jsem snad ještě nikdy nebyla.

Velkou část volných chvil pak spolkla příprava předzahrádky. Pečlivě jsem přeměřila budoucí trvalkový záhon a sedla k objednávce květin. Všechno jsem procházela a kontrolovala raději dvakrát – výšku rostlin, barvy i dobu květu, aby na sebe kvetení plynule navazovalo od jara do podzimu.

Celé to bude dražší, než jsem původně čekala, takže chci mít stoprocentní jistotu, že nekupuji zajíce v pytli a záhon bude fungovat tak, jak má. Ale po všech předchozích neúspěších mám i tak obavy, jak to dopadne.

S dětmi jsme vyrazili na výlet na lom Alkazar a byl to přesně ten typ dne, kdy všechno zapadne na své místo. Terén byl v pohodě i pro kočárek a starší syn pobíhal kolem po vápencových skalách a neustále vykřikoval, že si připadá jak v Eragonovi. To je pro mě známka úspěchu.

Nafotila jsem tam sérii fotek, ze kterých mám obrovskou radost – mají v sobě přesně tu syrovou, tajemnou atmosféru, jakou mám ráda.

A aby byl pocit nového začátku kompletní, o víkendu jsem se pustila do úpravy tohoto webu. Chtěla jsem, aby byl čistší, klidnější a víc působil jako můj opravdový virtuální domov.

A málem bych zapomněla! Povedlo se mi ulovit novou fotku opuštěné garáže. Vypadá to, že jsou všude kolem nás 🙂

Hned první školní den jsem chtěla vzít obě děti na slavnostní výlet. Jenže od rána se kupil jeden zádrhel za druhým a celé to vyvrcholilo ve chvíli, kdy přestaly jezdit vlaky!

Vzala jsem to jako znamení shůry. Výlet jsme odpískali a skončili v naší oblíbené kavárně. Syn tam potkal několik spolužáků a pustili se do hraní dámy – jeden hrál klasickou a druhý žravou variantu, takže ve výsledku oba pokaždé vyhráli. Já si dala ledovou kávu a nakonec z toho bylo pohodové odpoledne.

Mám doma pár starých knížek, ze kterých jsem si chtěla pro čistou relaxaci vyrobit koláž. Poctivě jsem vystříhala hromadu fotek… a pak se k tomu celý týden nedostala. Ale aby mi to vesmír trochu vykompenzoval, vzala jsem stejnou techniku a společně se synem jsme vytvořili titulní stranu jeho portfolia na prvouku. Kreativitě bylo učiněno za dost a ještě jsme měli hezký společný čas.

Při tom stříhání jsem mimo jiné listovala starou vyřazenou publikací o focení z 90. let. Byl to fascinující vizuální exkurz: některé fotky vážně nezestárly dobře a křičely devadesátkovým nevkusem, zatímco jiné působily naprosto nadčasově i dnes. Znovu jsem si ověřila jednoduché pravidlo: čím je fotka přirozenější (světlem, pózou i celkovým stylingem), tím lépe odolává zubu času. Porovnejte sami.

V půlce týdne mě přesto dohnala malá tvůrčí krize. Únava, minimum volného času a pocit, že mi nic nejde pod rukama. Vždycky zapomenu, že v malování jsem naprostý začátečník – ukousnu si příliš velké sousto, zklamu se a to mě pak zase na několik týdnů spolehlivě odradí. A nepomohlo ani to, když jsem se při jedné procházce s kočárkem snažila fotit pouze ponuré, zanedbané detaily. Bavilo mě to, ale tentokrát jsem od sebe (oprávněně) čekala trochu víc.

Ve volných pětiminutovkách jsem začala studovat, jak se profesionálně navrhují trvalkové záhony. Cílem je proměnit plácek před domem v malý květinový ráj plný textur a barev, které pokvetou od jara do podzimu. A třeba už pak budu mít i dost materiálu na tvorbu kytic. Dávat lidem v okolí ke každé příležitosti vlastnoručně vypěstované a uvázané kytice je mým snem už pěkně dlouho.

Na víkend jsme vyrazili za rodinou a já se po celém týdnu drobných nezdarů cítila kreativně úplně vybitá. Zabalila jsem proto do batohu zrcadlovku s odhodláním to zlomit. A povedlo se!

Nejdřív jsem dokumentovala výlet na jedno kouzelné místo, kde se dalo jezdit po rybníce na prámu, schovávat se v houštinách kolem a hrát dřevěné kuželky. Mám podobná místa moc ráda. Negenerují žádný zisk, nejsou na nich reklamy, a přesto si někdo dá čas, aby je vybudoval a udržoval.

A potom, během zlaté hodinky, jsem nafotila velký společný rodinný portrét. Nejenže z toho mám obrovskou radost, ale ještě jsem si velice prozíravě připravila skvělý základ na vánoční dárky.

Minulý týden byl vzácným ostrovem klidu. Starší syn odjel na prázdniny s babičkou a bratrancem a manžel si vzal dovolenou, aby pomohl s péčí o miminko. Získala jsem tak prostor, který jsem už nutně potřebovala – dobít baterky a začít zase tvořit.

Na focení temného květinového zátiší jsem se ještě úplně necítila; udělala jsem si z něj v hlavě až moc velký, závazný projekt a musím nejdřív přijít na to, jak snížit vlastní přehnaná očekávání.

Místo toho jsem vytáhla akvarely. U nich totiž žádné ambice nemám, je to pro mě čistá radost a relaxace. A světe div se, během týdne vznikly hned dvě hotové malby.

V úterý jsme se s manželem pustili do velké reorganizace garáže. Ta náhlá vlna energie mě tak nakopla, že jsem zbytek týdne systematicky vymetala a třídila zašitá místa po celém domě – kouty, kterým jsem se vyhýbala od chvíle, co jsme se nastěhovali.

Velice volně teď čtu a plním cvičení z knihy Umělcova cesta. Vrátila jsem se k ní po víc jak měsíci a pobavilo mě, jak přesně to sedlo: autorka Julia Cameron tam popisuje, že při dodržování ranních stránek a uměleckých schůzek člověk často dostane neodolatelnou chuť fyzicky vyčistit své prostředí, aby udělal prostor novému. Podle ní by mělo po takovém úklidu přijít něco velkého, tak jsem zvědavá!

Mezi pochůzkami po městě jsem navíc ulovila další skvělý kousek do své sbírky absurdních a vtipných cedulí.

V pátek jsem vyrazila na své vlastní „umělecké rande“ do Veletržního paláce na stálou expozici architektury z let 1956–1989. Vždycky jsem měla takový ten zjednodušený pocit, že budovy z téhle éry za sebou neměly žádnou hlubší myšlenku (snad kromě toho, aby nepůsobily hezky). Byla jsem příjemně vyvedená z omylu. Fascinovaly mě předchůdci panelových sídlišť, které se pokoušely o propracované komunitní zázemí a sdílené prostory. Bavilo mě tam fotit monumentální prázdné místnosti jako tichý kontrast k tomu, že většina návštěvníků jde čistě za exponáty.

Doma pokračuje pletařská mise: dopletla jsem jeden rukáv na světru pro staršího syna a jsem v půlce druhého. Do dvou týdnů bych ho chtěla mít hotový a pak se pustím do stejného kousku ve zmenšené verzi pro miminko. Už teď živě vidím to nadšení staršího bráchy, až budou mít stejné „matching“ svetry!

A aby té kreativity nebylo málo, navštívila jsem kadeřnici. Mám pocit, že největším uměleckým výkonem teď bude naučit se upravovat vlastní vlasy. Jako obvykle – sotva jsem se nechala ostříhat na mikádo, začala jsem znovu toužit po dlouhých vlasech. Jsem přesně v té pověstné mezifázi, kdy účes nespolupracuje a nic nevypadá dobře.

O víkendu jsem si sedla k akvarelům znovu a tentokrát se ke mně přidal i navrátivší se starší syn. Už je to v jeho věku docela vzácnost, přitom jsme takhle promalovali velkou část jeho raného dětství. Nakonec se to celé zvrtlo: odložila jsem štětce, vzala do ruky foťák a začala fotit jeho ponořeného do tvoření. Přece jen, nová fotokniha už potřebuje další kapitolu.

Uplynulý týden v Milevsku byl lekcí v hledání rovnováhy mezi rodičovským vyčerpáním a neutuchající potřebou vidět svět kolem sebe tvořivýma očima. Mladší syn se totiž rozhodl, že začne lézt. Výsledkem byla celodenní frustrace z neposlušného těla a noci plné probouzení, kdy mu nově nabytá dovednost nedala spát.

Jenže každá bezesná noc má i svou světlou stránku – tentokrát doslova. Díky časnému vstávání jsem stihla focení při východu slunce. Znovu mě fascinovalo, jak světlo dokáže proměnit místo, které člověk viděl tisíckrát, v něco magického. Fotila jsem louku, kde jsem jako malá pomáhala hrabat seno (činnost, kterou jsem z hloubi duše nesnášela) a ze které nás děda vozíval domů na kárce naložené suchou trávou.

Dokud ranní světlo drželo, pokračovala jsem v tréninku zachycování detailů ve sklepě a na zahradě. Po návštěvě výstavy Czech Press Photo se totiž snažím víc zaměřovat na reportážní kompozici a mikropříběhy všedních věcí.

K tomu jsem odstartovala novou mini sérii fotek městských garáží. Nevím, jak je to možné, ale před vraty pokaždé narazím na nějaký absurdní vizuální prvek – tentokrát to byl pohozený kýbl s rozlitým asfaltem. Jak tam někdo hodlá zaparkovat auto, mi zůstává záhadou.

Když po jednom nekonečném odpoledním uspávacím maratonu hrozilo, že vylétnu z kůže, sbalila jsem se a zamířila do nejbližší kavárny. Tam se zrodila skvělá výzva: po zbytek pobytu vyzkoušet každý den jednu novou milevskou kavárnu. Ačkoliv to tady dobře znám, kavárenskou scénu jsem dosud míjela, a tak jsme si z toho udělali poctivý denní rituál.

Cestou domů mě přepadla melancholie z pocitu, že už v životě nezažívám žádná opravdová dobrodružství. Vesmír na sebe nenechal dlouho čekat. V parku jsem náhodou zahnula na neznámou pěšinku a objevila propracovaný příbytek z větví, který si v křoví postavily děti. Bylo to tak napínavé a tajemné, že jsem tam hned druhý den musela vzít staršího syna. Ten zrovna žije fantasy ságou Eragon, takže celou výpravu s nadšením vykřikoval, že je pravý Dračí jezdec. Když jsme pak společně brodili malý potůček, uvědomila jsem si, že to klukovské nadšení prozkoumávat neznámé světy naplno sdílím s ním.

Tvůrčí studnici jsme doplňovali i dál. V milevské galerii jsme navštívili výstavu místních umělců (syn si tam rovnou vymodeloval sošku ze samotvrdnoucí hmoty) a musela jsem uznat, že zdejší tvůrci působili nesmírně originálně a svěže.

Následující návštěva Muzea milevských maškar ve mně navíc zažehla neodbytné nutkání vyrobit technikou kašírování vlastní autorskou masku. Ne lidovou, ale temně fantasy. Snad na to brzy najdu chvilku klidu.

A jak znělo mé letní motto? Jak můžu dnešní den udělat lepší, než jsem původně plánovala? Když nás jedno ráno vyhnal z postele budíček už v 5:10, nepropadla jsem marnosti. Vzala jsem obě děti a vyrazili jsme na ospalé náměstí pro horké, čerstvě upečené rohlíky. Sedět v probouzejícím se městě, snídat křupavé pečivo a dívat se, jak první ospalci spěchají do práce, byl pro staršího syna tak silný zážitek, že o něm nadšeně vyprávěl ještě večer před spaním.