Blog

Díky tomu, že jsem minulý týden přivedla terasu opět k životu, jsme na ní navzdory horku trávili mnohem víc času. Osvědčila se jako naprosto dokonalé místo pro letní večeře. Vidím v ní obrovský potenciál i jako noční útočiště se sklenkou vína, ale na to si budu muset ještě chvíli počkat – až se mladší syn rozhodne, že noční spánek je vlastně docela fajn věc.

Starší syn přes den chodil na tenisový příměšťák, což mělo nečekaný vedlejší efekt: detailně jsem okoukla místní kurty a začala spřádat plány. Až pominou tahle nesnesitelná vedra, zařadím tenisovou zeď do našich kočárkových tras. Zabouchat si pár minut do zdi mě stejně vždycky bavilo víc než klasické výměny přes síť.

V pátek jsem se konečně vypravila na výstavu Czech Press Photo do Národního muzea. Fotky byly skvělé a expozice ještě větší, než jsem čekala. Šla jsem tam tak trochu ze „sobeckých“ studijních důvodů. Doma a v rodině dokumentuji spoustu situací a chtěla jsem odkoukat, jak profíci pracují s reportáží z běžného života – jak si všímají detailů, z jakých úhlů komponují a jaká volí ohniska, aby diváka vtáhli přímo do centra dění. S malým v nosítku byl čas na studium samozřejmě limitovaný, ale neskutečně mě to nakoplo.

V hlavě mi utkvěla juniorská kategorie pro děti od 5 do 10 let: reportáže z maškar nebo drakiád byly milým a čistým kontrastem k často vyhrocenému světu dospělých.

Víkend pak patřil výletu do Chýnova a návštěvě domu Františka Bílka. Už samotná cesta na výstavu byla ryzí zážitek – vyfasovala jsem půjčené kolo s rámem tak nízkým, že jsem si koleny málem vyrazila zuby, a s tak povoleným řetězem, že každé šlápnutí bylo sázkou do loterie.

Samotná návštěva mě neplánovaně katapultovala do dětství. Zvláštní mix vůní starého domu, jídla a cigaretového kouře mi okamžitě připomněl vesnické hospody s hliníkovými příbory a stoly potaženými voskovaným ubrusem.

Prohlídku jsem zakončila na místním hřbitově s Bílkovými náhrobky a impozantní sochou Modlitby nad jeho vlastním hrobem.

A protože žádný den by nebyl kompletní bez našeho tradičního maratonu s uspáváním, stihla jsem ještě během podvečerní jízdy s kočárkem ulovit pár hezkých záběrů v měkkém světle zlaté hodinky.

Minulé dny se nesly v přísném nouzovém režimu. Tropická vedra nás spolehlivě zahnala do stínu a donutila nás fungovat jen na poloviční úvazek. I tak se ale v tomhle zpomaleném čase odehrálo pár momentů, které mi zaručeně utkví v paměti.

Za prvé: stala se nevídaná věc – poprvé v životě někdo ocenil mou aristokratickou bledost! V době, kdy se všichni snaží chytat bronz (a já se před sluncem schovávám jako upír), to bylo nečekaně lichotivé pohlazení po duši. Když je to ještě od člověka z oboru (rozuměj dermatologa), potěší to dvakrát.

Hned nato se mi naskytl další nezapomenutelný letní obraz: venku jsem potkala paní v zářivě žlutých kalhotech a žlutém pruhovaném tričku. Kolem ní kroužil roj, který by si zasloužil fotku. Ale aspoň jsme si popovídaly o tom, jak když se nudí, vypráví dětem v metru pohádky.

Když opadlo to nejhorší horko, pustila jsem se do záchranných prací na terase. A stal se zázrak! Poprvé jsem se odhodlala rostliny pořádně pohnojit a terasa se mi okamžitě odvděčila – všechno v podstatě přes noc nádherně a bujně nakvetlo.

Ta minulá návštěva u kamarádky ve mně navíc zanechala tak silnou stopu, že jsem sebrala poslední zbytky sil a vrhla se do strategického plánování naší zahrady. Udělala jsem kompletní analýzu záhonů a poctivě nakreslila plán, co kam příští rok zasadíme. Mám z toho obrovskou radost – z pocitu bezmoci a kapitulace se najednou stal jasný plán, na který se začínám těšit.

Zbytek týdne byl plný milých návštěv, povídání a taky jednoho zásadního letního potěšení: možnosti mít dokořán otevřená francouzská okna do zahrady. Ten pocit, kdy se hranice mezi domem a venkem úplně smaže a dovnitř proudí teplý vzduch a šumění listí, miluju.

A mezi tím vším se mi dokonce povedlo zase o kus pohnout se svetrem pro syna.

Většinu týdne jsem strávila tím, že jsem doma poctivě třídila věci. Cítila jsem totiž potřebu provětrat celou domácnost a s ní taky svou vlastní hlavu. Potřebovala jsem si zkrátka vyčistit prostor, aby v něm mohly začít vznikat nové nápady, úvahy a projekty. Musím kolem sebe cítit volný prostor, abych ho mohla začít zaplňovat nápady.

O víkendu jsme pak s rodinou vyrazili na výlet do Písku a mně se po dlouhé době zase hrozně dobře fotilo. Dokonce jsem si dala tu práci a lovila záběry o zlaté hodince. Jednou to bylo úplně dobrovolně, když jsem rodinu vytáhla na podvečerní procházku. A podruhé nedobrovolně, když jsem se marně a nekonečně dlouho snažila uspat mladšího syna.

V pátek jsem si konečně zase koupila notýsek na nápady. Dřív jsem bez takového sešitu nedala ani ránu, ale poslední dva roky jsem ho z nějakého záhadného důvodu neměla. Proboha proč?! Netušila jsem, jak moc mi tenhle hmatatelný prostor pro myšlenky chyběl. A tak, zatímco malý tři hodiny bojoval se spánkem, já jsem měla médium, kam jsem svoji frustraci mohla přetavit do podoby básně.

V sobotu dopoledne jsme jeli na návštěvu ke známým a potvrdilo se mi, že vesmír vám často pošle přesně to, co v danou chvíli potřebujete. Letos jsem, jak víte, na zahradu dost rezignovala – z nedostatku času, ale hlavně z pocitu, že mi tam nic nejde a roste mi tam jen tráva a psí víno.

Jenže kamarádka měla na zahradě přesně ty nádherné, bujné záhony, o kterých roky snívám. Postrčila mě tím správným směrem, dala mi pár praktických rad, jak to uchopit u nás doma, a mně se do žil vylila nová naděje. Snad už to příští sezónu konečně vyjde!

A na závěr jedna naše rodinná tradice. Se starším synem máme zábavný rituál: na každém výletě nebo dovolené se snažíme najít ty absolutně nejhnusnější, nejkýčovitější pohlednice, které pak posíláme příbuzným. A přísně je pak kontrolujeme, aby je měli vystavené na lednici!

Tentokrát jsme do našeho pátrání po estetickém dnu zasvětili i paní prodavačku v píseckém turistickém centru. Byla z náš tak nadšená, že prohrabala šuplíky, vytáhla nějaké už dávno vyřazené poklady z minulých dekád a ještě nám je dala úplně zadarmo. Ochota ostatních dělat lumpárny mě vždycky mile překvapí.

Tenhle týden jsem si v duchu neustále opakovala jednu otázku: Co můžu udělat pro to, aby byl dnešní den lepší, než od něj čekám? V běžném rodičovském kolotoči totiž člověk snadno sklouzne k tomu, že den prostě jen „přežije“. Ale přežívání není režim, ve kterém bych chtěla trávit svůj život.

Začalo to hned na začátku týdne. Mladší syn se rozhodl vstávat v neúprosných čtyři ráno a striktně odmítal znovu usnout. První reakcí bylo zoufalství a představa zničeného dne. Jenže pak jsem si řekla svoji magicku formuli, naložila ho do kočárku a vyrazila do probouzejícího se rána. Bylo čerstvě po dešti, mlhavo a teprve vycházelo slunce, což vytvořilo perfektní atmosféru. co deset metrů jsem stavěla, abych něco vyfotila. Moc efektivní uspávání z toho nebylo, ale z fotek mám upřímnou radost.

Druhý den jsem v tomhle experimentu pokračovala se starším synem. Místo klasické rychlosnídaně doma v kuchyni jsme vyrazili na snídani do venkovního bazénu. Sledovat ranní odlesky na vodě, poslouchat to uklidňující šplouchání a u toho si v klidu popíjet cappuccino, zatímco syn spokojeně posnídal – to byl čistý luxus pro duši.

Na konci července pravidelně jezdíme za přáteli do jedné malebné jihočeské vesničky. Už od té doby, co byl starší syn ještě malé miminko, jsem měla tradici, že vždycky v neděli ráno, když se vzbudil v nějakou nekřesťanskou hodinu, jsem se s ním šla projít ke koním a do lesa. Letos se tahle tradice nečekaně změnila. Poprvé jsem nešla se starším synem – den předtím ponocoval skoro do půlnoci, takže ráno dlouho vyspával. A místo toho jsem v nosítku nesla toho mladšího.

Do teď z toho mám rozporuplné pocity. Díky miminku mám nový zážitek, ale přišla jsem o čas se starším, který už je prostě moc velký na ranní chození s mámou.

Tenhle týden jsem si nařídila trochu jiný režim. Místo toho, abych z posledních sil tlačila na pilu a snažila se za každou cenu něco vytvořit, rozhodla jsem se zaměřit na doplňování své vlastní kreativní studny. Protentorkát jsem ale vynechala výstavy a místo toho se nechala opečovávat – akupunktura, pedikúra, kadeřnice. Prostě rozmazlovací týden se vším všudy.

A fungovalo to skvěle. Při zpáteční cestě ze své milované akupunktury jsem objevila roztomilou kavárnu. Když jsem vešla dovnitř, srdce mi zaplesalo – vypadala totiž skoro přesně tak, jak bych si zařídila svou vlastní kavárnu, kdybych se ji někdy rozhodla provozovat. Hned mi bylo jasné, že se z ní stane pravidelná zastávka.

Po tři čtvrtě roce jsem konečně dopletla svetr! Myslím, že na světě neexistuje větší opak fast fashion než právě pletení. Začala jsem ho plést ještě těhotná, na jehlicích se mnou putoval i do porodnice a teď, když je mladšímu synovi půl roku, je konečně hotový. Je v něm zachycený celý ten náročný, ale nádherný čas proměny. Vím jistě, že pokaždé, když si ho v chladnějších dnech obléknu, celé to období mi to připomene.

Kromě pletení jsem se vrhla do svých kronikářských tradic. Každé tři měsíce totiž sestavuji a vyvolávám rodinnou fotoknihu a konečně se mi povedlo dokončit tu jarní. Držím tuhle tradici už třetím rokem a miluji, jak se celá rodina se na chvilku zastavíme a společně si tu nejnovější prohlížíme. Staršího syna to navíc často navnadí tak, že vytáhne i starší ročníky a vzpomínáme.

A aby toho vzpomínání nebylo málo, zavedla jsem ještě jednu novou tradici: k narozeninám píšu dětem dopis, který shrnuje celý jejich uplynulý rok. Co je zrovna bavilo, s kým se kamarádili, co nového se naučili a co jsme spolu zažili. Všechny tyhle dopisy schovávám a dám jim je až za hodně dlouho – třeba k dvacátým narozeninám – jako takovou osobní časovou kapsli.

Během chvilek klidu jsem dočetla knížku Don´t Call It Art od Austina Kleona. Mám jeho knížky ráda. Jsou to sice takové rychlé jednohubky a těsně po dočtení si často říkám: „A to je jako všechno?“ Jenže text se pak v hlavě rozleží a mně dochází, jak přesně trefuje hřebíček na hlavičku, aniž by se zbytečně rozkecával.

Poslední dobou jsem dost bojovala s tím, že jsem se nemohla přinutit k žádnému většímu tvoření. Sváděla jsem to na prázdninový chaos s dětmi, ve kterém to prostě „nejde“. Jenže Kleon v knížce připomíná jednu zásadní věc: pro tvorbu by měl mít člověk vyhrazené místo, kde může nechat věci rozházené klidně několik dní.

A mně v tu chvíli svitlo! Přesně proto se mi nechtělo nic rozdělávat v obýváku na jídelním stole. To, že musím všechno připravit, naaranžovat a pak hned zase sklidit, zabere stejně času jako samotné focení. Záhadou mi ale zůstává, proč jsem si sakra celou tu dobu nerozložila věci ve své vlastní dílně, která je k tomu určená?! Někdy si člověk musí bloky v hlavě pojmenovat až s pomocí knížky.

Každopádně celá ta nařízená pauza a opečovávání zabraly. O víkendu jsme byli na návštěvě u tchyně a moje tvůrčí oko se už se zase začalo hlásit o pozornost. Místo toho, abych jen pasivně seděla na zahradě a konverzovala, musela jsem vytáhnout foťák a alespoň pár krásných detailů a momentů zdokumentovat. Studna se zase pomalu plní.

Návrat z polské idylky do reality byl tentokrát poměrně drsný. Čekalo na mě hned několik pěstitelských fackek.

Za prvé, moje milovaná rozkvetlá terasa během naší nepřítomnosti úplně vyprahla. Čeká mě tedy nová vlna sázení a investic. Když jsem šla obhlížet situaci do Hornbachu, narazila jsem tam na regál s cedulí: „Rostliny odolné klimatické změně“. Trochu mě z toho zamrazilo. Není to vlastně strašidelné, že už i v hobby marketu nakupujeme podle scénářů globálního oteplování?

Aby toho nebylo málo, doma mezi pokojovkami vypukla apokalypsa. Myslela jsem si, že nad vlnatkami, které mi už dřív zničily několik rostlin, mám vyhráno. Jenže tyhle bestie se mé dovolené rozlezly snad do každé dosud zdravé rostliny v bytě. Oficiálně jsem jim vyhlásila chemickou válku a nastříkala je tím nejsilnějším sajrajtem, který mi mohli prodat v zahradnictví bez diplomu v oboru chemie.

Ve snaze udělat těm zbídačeným chuděrám aspoň trochu dobře, jsem se rozhodla rozhodla nechat je letnit venku na terase. Našla jsem jim podle mého názoru perfektní stinné místo. Jenže mi nedošlo, že v průběhu dne na tenhle „stín“ na nějakou dobu praží slunce. Výsledek? Hrozným způsobem popálené listy. Vážně se mi teď na tomhle zeleném písku vůbec nedaří a všechno, na co sáhnu, dříve či později zhyne.

Naštěstí jsou tu věci, které mě spolehlivě vrací do klidu. Nebyl prostor na focení zátiší, tak jsem si zalezla k pletení. Pomalu finišuji svetr, který se mi na jehlicích drží už od listopadu.

A taky jsme si udělali krásné odpoledne se starším synem a vyrazili do kina na Toy Story. Musím říct, že mě to mile překvapilo. Ten motiv, kdy klasické hračky bojují proti tabletům a digitálnímu světu o pozornost dětí, je až nečekaně aktuální.

Minulý týden se nesl ve znamení cestování, oslav a taky jednoho nečekaného estetického aha-momentu. Pokračovali jsme totiž v oslavách synových narozenin, tentokrát u nás doma.

Při chystání výzdoby jsem zjistila, že se mi začíná líbit žlutá barva! Úplnou náhodou jsem zkombinovala žluté balonky a žlutý balicí papír a výsledek mě nadchl. Vypadalo to skvěle! Příští rodinné oslavy začnu cíleně barevně ladit. Bude to zábava realizovat a i fotky do fotoknihy budou líp ladit.

Hned po oslavách jsme sbalili kufry a odjeli na dovolenou do Polska. Pro mě to byl čas hlavně na doplňování mé kreativní zásobárny. Dokumentovala jsem naše výlety a trénovala si fotografické oko tím, že jsem hledala krásné světlo. A když se zrovna nechodilo po památkách, poctivě jsem dobíjela baterky a relaxovala ve vířivce.

Navštívili jsme i místní skanzen. Vždycky, když procházím mezi starými chalupami, trochu závidím lidem v minulosti, že většinu předmětů, kterými se obklopovali, si dokázali vyrobit sami. Vím, že je to ode mě hodně romantizující a zúžený pohled na historii – žili tak zkrátka proto, že museli, a jejich život byl tvrdý.

Přesto mě ta jejich soběstačnost a nezávislost fascinuje a pokaždé mě to doma dovede k radikálnímu třídění věcí. Jak je možné, že věcí v domě neustále přibývá, i když člověk skoro nic nového nekupuje?