Chodím po cizím pokoji
s tebou v náručí
a marně doufám,
že konečně usneš.
Jsme uprostřed ničeho,
na obzoru uhání světlomety aut
jak rozfoukané jiskry táboráku,
dobrodružství z jiného života.
Nosím tě, kůži na kůži,
(zpocenou, je 40 stupňů)
a vzpomínám,
jak dřív dotek
znamenal svobodu.
A teď vězení.
Stane se něco špatného,
když občas nebudu vděčná,
že tě mám?