Nevšední všednosti

Blog

  • Co jsem se naučila v dubnu

    Než se pustíme do poznatků, které jsem tento měsíc nasbírala, mám pro vás hádanku: Má to pět kilo, neumí to mluvit, a přesto to dokáže tyranizovat celou domácnost. Co je to?

    Ale teď už ta život měnící moudra:

    1. Jako bezdětná jsem snila o životu digitálního nomáda. Jen sbalit notebook, dvoje trička a pracovat kdekoli. Splnilo se mi to až teď na mateřské – vezmu notebook a snažím se vytvářet hodnoty vedle dětské postýlky, na lavičce u řeky nebo zkroucená pod hrazdičkou. Adrenalin je to větší než odletět kvůli tomu na Bali.
    2. Zatímco v devátém měsíci jsem byla pro cestující v MHD neviditelná, s nosítkem se dějí zázraky. Vstoupím do autobusu a hned mám dvě volná místa na sezení. Jedno pro sebe a druhé nejspíš pro to kolektivní černé svědomí všech, kteří mě tam předtím nechali stát nad taškami s nákupem.
    3. “Nedávej tu katanu do kočárku,” aneb výchova kluků shrnutá v jedné větě.
    4. “Vy jste si ani nevšimli, že mám nabarvené vlasy,” já vyčítavě.
      “Ale jo, všimli, bylo zaprasený celý umyvadlo,” manžel vyčítavě.
      Aneb život v domácnosti se samými muži v jedné větě.
    5. Zakládám novou fotografickou disciplínu – stroller fotografii. Její definice je lehká – foťte si cokoli, ale nepřestaňte přitom hýbat s kočárkem!
    6. Přijde mi, že magické rituály se inspirovaly uspáváním miminek. Taky musíte několikrát obkroužit ložnici, vydávat u toho podivné zvuky a když to uděláte blbě, přivoláte na sebe rozeřvaného démona.
    7. Když pak přijde spánková regrese, rituál funguje jen za úplňku. A to ještě jen v případě, že obětujete poslední zbytky své příčetnosti.

    Duben byl intenzivní, nevyspalý a hlučný, ale za nic bych ho nevyměnila. Jestli mě hledáte, pravděpodobně právě rituálně obcházím ložnici. Prosím, neklepejte. Nerada bych vyvolala něco, s čím by si ani Van Helsing neporadil.

    Jak jste se měli vy?

  • Gratulujeme k perfektní regeneraci

    Zase pauzuji seriál a běžím nahoru do ložnice, kde syn po dvaceti minutách usoudil, že má dospáno. Jednou rukou se potmě snažím nahmatat dudlík a druhou odmačkávám notifikaci: “Gratulujeme. Dosáhla jste svého cíle 10 000 kroků. Jste na nejlepší cestě k pevnému zdraví.” Asi bych to ocenila víc po túře v Alpách, ale solidního převýšení se dá dosáhnout i mezi televizí a dětskou postýlkou.

    Dudlík. Bílý šum. Pevně zavinout. Seriál vzdávám a jdu také spát. Když o hodinu později potmě zase lovím dudlík, rozzáří se mobil s novou zprávou: “Dosáhli jste 8 hodin spánku. Gratulujeme k perfektní regeneraci.” Chce se mi zařvat, že když je těch osm hodin rozsekaných na hodinové intervaly, je to asi taková regenerace jako říct o vyplňování daňového přiznání, že je to zábava.

    Ráno se zalepenýma očima šátrám v poličce, abych našla granolu. Píp píp. “Dnes jste ještě necvičila.” Moje “progresivní zátěž” momentálně neznamená dřepy s těžšími činkami, ale narůstající touhu po deci vína a hodině naprostého ticha.

    Ale když pak syna naložím do kočárku a vydám se sbírat kardio body, stejně hned, jak se mu začnou klížit oči, začnu lovit mobil, abych si to zaznamenala do aplikace. Protože co neměřím, neřídím. A třeba mi ten jeden zelený semaforek dá aspoň na pět minut pocit, že v téhle domácnosti stále ještě vládnu já.

  • Pokémoni, Ponziho schéma a trochu méně naděje

    „Mami, dostanu hrozně moc Pokémonů!“ volá syn místo pozdravu. Takhle rozzářeného jsem ho už týdny neviděla.
    „To je skvělé. Jak to?“
    „Dal jsem Michalovi osm černých,“ říká a já v duchu vidím těch osm ošoupaných kartiček, které pro něj mají cenu zlata, „a on mi za ně přinese tři plná alba.“

    V hlavě se mi rozezní poplašný zvoneček. Zní to moc dobře, než aby to byla pravda. „A kdy ti je přinese?“ ptám se neutrálně.
    „Do roka,“ odpovídá syn klidně. „Ale na takový obchod se vyplatí počkat.“

    Zvoneček se mění v hlasitou sirénu. V hlavě mi naskakují pojmy jako letadlo, Ponziho schéma a investiční bublina. Můj syn právě uzavřel svůj první futures kontrakt. Jenže ho nemá pojištěný ničím jiným než svou dětskou důvěřivostí.

    Co teď? Mám ho nechat v tom barevném světě, kde se sliby plní a dobro vždycky vítězí? Pro mě by to bylo snadné. Zůstala bych tou hodnou mámou, která mu po nocích čte o rytířích. Nemusela bych čelit jeho zklamání. Ale pomohlo by mu to?

    Zhluboka se nadechnu. Být bořitelem dětských iluzí je nevděčná role.
    „Zlato, on ti ta alba nejspíš nikdy nepřinese,“ říkám tiše a koukám do země. Nechci vidět to zklamání, které se mu rozlévá po obličeji. Vysvětluju mu, že „do roka“ je v dětském obchodování ekvivalent “nikdy”.

    Cítím se jako největší padouch. Dívá se na mě a já cítím, jak mu ta alba v hlavě mizí. Jak barevná krajina bezstarostného dětství zase o trochu zešedla. Ale vím, že je lepší nechat ho teď přijít o pár papírků s vymyšlenými zvířaty, než ho nechat v budoucnu přijít o statisíce papírků s hlavami historických osobností.

    P.S. Ty karty syn dostal zpátky. Michal je vrátil s pokrčením ramen, jako by se nic nestalo. Syn je doma uložil do obalu a už je nikdy víckrát nevzal do školy.

  • Co jsem se naučila v šestinedělí

    Před porodem jsem měla vizi. Budu ta usměvavá matka z reklamy na přesnídávky, která s lehkostí zvládá domácnost i péči o novorozence. Realita na sebe nenechala dlouho čekat. Po šesti týdnech jsem dospěla k několika zásadním poznatkům:

    1. Jak si připadat jako na pláži u moře? Stačí mít od rána do večera puštěný bílý šum. Sice chybí drinky a slunce, ale kdo řekl, že je život dokonalý.
    2. Existují jen dvě možnosti: buď máte fakt hodně spavé dítě, nebo má novorozeneckou žloutenku. Jakmile zmizí bilirubin, bude vám jasné, že spaví novorozenci jsou stejný mýtus jako lochneská příšera.
    3. Ztráta standardů je blesková. Já před porodem: „Dudlík je zlo a uspávání nošením v náručí cestou do pekel.“ Já dva týdny po porodu: „Když u té piruety budu ještě synchronizovaně mlaskat a dělat dřepy, mohl by zabrat dřív než v půl páté ráno.“
    4. Pokládání dítěte z nosítka do postýlky je disciplína vyžadující ledový klid a neotřesitelnou víru, za kterou by se nemusel stydět ani elitní pyrotechnik při zneškodňování bomby v akčním filmu.
    5. Váš volný čas připomíná metodu produktivity Pomodoro. Jen s tím rozdílem, že v oněch dvaceti minutách nebudujete start-up pro Silicon Valley, ale s tikem v oku zvažujete, jestli se raději osprchovat, nebo si vypít kafe.

    Šestinedělí sice končí, ale moje kariéra pyrotechnika je teprve na začátku. Teď už jen zbývá zjistit, jestli se mi v příštích dvaceti minutách podaří to kafe aspoň uvařit, než se ozve siréna.

  • Jak jsem jela na pohotovost

    Mít opar je pro běžného smrtelníka banalita. Pro matku měsíčního kojence číhající apokalypsa. Takže v momentě, kdy se synovi u oka objevily dva mikroskopické pupínky, vyhlásila jsem stav ohrožení. Víkend nevíkend, jelo se na pohotovost.

    „Jděte na oční,“ zavelela sestra na recepci. Moje logické já sice namítalo, že pupínky jsou na kůži, tedy věc kožní, ale nejsem doktor, tak jsem raději nic nenamítala, a v nemocničním bludišti našla oční pohotovost.

    První hodina čekání.
    Na chodbě byla tma, protahoval průvan. Důvěru, že tady je opravdu oční ordinace, posilňoval zvonek přelepený kusem kartonu s tučným nápisem: NEZVONIT.

    Druhá hodina.
    V hlavě mi naskočil flashback z doby, kdy jsem podobně vysedávala na pohotovosti starším synem. Bylo to o něco napínavější, protože jsem uměla kojit pouze v leže. A představa, že se na studené linoleové podlaze pokouším o horizontální polohu, aby se dítě dosyta najedlo, mě lehce děsila.

    Třetí hodina. Budiž světlo!

    „Tak kde jste s tím miminem?“ vyštěkl doktor, který se zjevil ve dveřích.

    Pupínky mezitím samozřejmě téměř zmizely. Abych nevypadala jako totální hysterka, spustila jsem dramatický monolog, ve kterém jsem ty dvě tečky popsala popsala tak barvitě, že by se za to nemusel stydět nejeden básník.

    Doktor mě nechal domluvit a pak si povzdechl: „A co s tím mám dělat já? Jsem očař, ne kožař.“

    Napadlo mě asi deset jízlivých odpovědí, které by mi pravděpodobně zajistily okamžité vykázání z budovy. Než jsem stihla jednu z nich vypustit, doktor ožil: „Ale počkejte, zeptám se přítelkyně. Ta pracuje na kožním.“

    Vytáhl telefon, nacpal ho mému synovi pár centimetrů před obličej a bleskem mu propálil sítnici. Čekala jsem , že otevře speciální diagnostický software, šifrované spojení s odborným konziliem nebo alespoň vyhledávání v latinském lexikonu.

    Otevřel WhatsApp.

    Následující minutu jsme oba v posvátné úctě hypnotizovali problikávající tři tečky. Přítelkyně píše…

    Rozsudek nad životem mého syna byl vynesen vzápětí. Píplo to a na displeji se objevila lékařská diagnóza: „V poho.“

    A tak jsem naprosto uklidněná jela domů. Je fascinující vidět, jak neuvěřitelně ta naše telemedicína v roce 2026 pokročila.

  • Karafiátová květomluva

    V domě je na chvíli klid. Ten vzácný, který nastane, když se starší syn zabaví s Legem a novorozenec po pronošených hodinách sní u sebe v postýlce. Sedám si ke kytici karafiátů, kterou jsem dostala od babičky, a začínám aranžovat zátiší.

    Je to nepraktické, já vím. Měla bych dát prát prádlo, vyndat nádobí z myčky a vymyslet, co budu vařit k obědu. Ale neudělám nic z toho.

    Kytici nemůžu nechat jen tak uvadnout. Je od babičky. K oslavě toho, že se naše rodina rozrostla o dalšího člena. „Obyčejné“ karafiáty, které se v záplavě instagramových eukalyptů a pivoněk už tak často nevidí.

    Viktoriánská květomluva mi připadala vždycky trochu úsměvná. Bílá růže pro čistotu, žlutá pro žárlivost…. Tyhle karafiáty toho ale říkají mnohem víc. Zatímco syn voní nezaměnitelnou novorozeneckou novotou, tahle kytice naopak voní kontinuitou, ve které se setkávají čtyři různé generace.

    Dávat kytice k velkým životním událostem mi vždycky přišlo trochu jako paradox. Proč k výročím, narozeninám, svatbám, promocím – milníkům, ke kterým se dostat, zabralo spoustu času, dáváme něco tak pomíjivého?

    Má nám to připomenout, že nic nebude trvat věčně? Užij si tenhle speciální okamžik, to jak se ti syn schová do náruče, jak se do sebe vpíjí barvy na květech karafiátů, protože to již brzy pomine?

    Doufám, že když zátiší vyfotím, budu téhle pomíjivosti aspoň trochu vzdorovat. Nefotím jen nějakou kytku. Ale vzpomínku – na malého novorozence, na babičku a na kus našeho společného příběhu.

    Karafiáty brzy vyhodím, ale fotka se mnou může být až do konce života.

  • Zvuky ticha

    Ticho pro mě není absencí zvuků, ale absencí povinností. Žiju ve městě, kousek od kolejí, v docela hlučné rodině. Není reálné, že bych zažila absolutní ticho. A možná ani nechci.

    Pro mě je ticho ten okamžik, kdy se můžu v průběhu hektického dne zastavit a aspoň na chvilku se ponořit do toho, že jen jsem. Aniž bych odpovídala na sto dvacet dotazů. Aniž bych se snažila luxovat a skládat prádlo současně. V tu chvíli najednou začnu vnímat jemné nuance přítomnosti. Začnu slyšet útržky cizích příběhů.

    Všimli jste si, že ticho zní jinak v různých ročních obdobích? Že má jiné odstíny v průběhu dne a za různého počasí?

    Jaké ticho mám nejraději?

    1. Cvrlikání ptáků těsně před rozbřeskem, kdy většina světa ještě spí.
    2. Šustění pneumatik po dešti.
    3. Cvakání kostiček Lega, doléhající shora z dětského pokoje.
    4. Noční klid jen občas přerušený šuměním auta někde v dálce.
    5. Křupání sněhu, které se neztrácí v městském ruchu.
    6. Tlumené hlasy dětí z nedaleké školky, slyšené skrz zavřené okno.

    Posloucháte také ticho?

  • Letos jen jedno slovo

    Stává se mi to ve dvou situacích – na začátku nového roku a během dlouhé dovolené. Přepadne mě nutkání sepsat si vizi toho, jak úplně překopu a zdokonalím svůj život. Jak se ze mě stane ta nejlepší možná verze sebe sama: disciplinovaná, systematická, s jasnými rutinami a pocitem, že má všechno pevně pod kontrolou.

    Letos jsem do téhle pasti málem spadla znovu. Než jsem ale sedla k zápisníku a začala do něj házet jedno novoroční předsevzetí za druhým, náhodou jsem otevřela diář z roku 2013. Měla jsem v něm vypsaný dlouhý list předsevzetí, dokonce roztřízený podle kategorií. Četla jsem položku za položkou a nestačila se divit tomu, jak moc se tehdejší předsevzetí podobají těm, která jsem si chtěla sepsat letos. A kolik z nich jsem stále nesplnila. Ani po dvanácti letech.

    Nejdřív mě to trochu demoralizovalo. Celý koncept „lepšího já“ mi začal připadat jako podvod. Jako slib, že až se jednou konečně změníme, začne ten skutečný život.
    Pak jsem ale narazila na jiný přístup.

    Někteří lidé pro nadcházející rok jako předsevzetí dávají jedno slovo. Někteří lidé si prý místo seznamu cílů vybírají pro nadcházející rok jedno jediné slovo. Obecný koncept, ke kterému se vracejí, zkoumají ho a nechávají ho postupně měnit význam. Svoboda. Pravda. Vitalita. Rodina.
    Okamžitě to mnou rezonovalo. A také jsem hned věděla, jaké slovo to bude pro mě.

    V prosinci jsem si dala osobní výzvu. Každý den jsem se alespoň třicet minut věnovala něčemu kreativnímu. Bez ambicí, bez cíle, bez tlaku na výsledek. Jen proto, že mě to bavilo. A právě tehdy mi došlo, že to je přesně ten stav, ve kterém se cítím nejvíc sama sebou.

    Takže jsem měla jasno, že moje slovo bude kreativita.

    Budu prozkoumávat, co pro mě znamená žít kreativní život. Zatím mám pár neurčitých nápadů a už teď jsem zvědavá, kam se na téhle výpravě dostanu do konce roku.

    A co že bych teď chtěla zapojit do života, abych se cítila kreativněji?

    • Zase se víc věnovat šití oblečení.
    • Zkusit napsat každý týden jeden článek.
    • Pokračovat v pravidelném vyvolávání fotoknih.
    • Zlepšit se v malování.
    • Každý týden zažít jedno mini dobrodružství – jednu aktivitu, která mě vytrhne z rutiny.

    To je zatím všechno. Ten seznam je krátký, otevřený a počítá s tím, že se bude měnit spolu se mnou.
    Letos nechci svůj život zlepšovat. Chci ho víc prožívat. A zjistit, co se stane, když v něm nechám dostatek místa pro kreativitu.

  • Ohlédnutí za rokem 2025

    Dřív jsem tahle shrnutí psala pravidelně, pak se ale život nějak zašmodrchal a chuť bilancovat se vytratila. Neviděla jsem, kam daný rok směřoval, tak proč o něm psát?

    Ale po pětadvacítce mám pocit, že znovu nacházím cestu k psaní a tvoření. Jako bych se vracela do rozpoložení, ve kterém jsem byla, když jsem ohlédnutí psala naposledy. (Počkejte… před šesti lety?!?)

    Kdybych to měla shrnout jednou větou, loňský rok byl rokem splněných přání.

    Co všechno jsem tedy zažila?

    1. Welness v krásné Budapešti.
      Až na to, že jsme se celý prodloužený víkend nebyli schopní dokopat k tomu, abychom se do zajeli podívat do vychvalovaného historického centra. Ale servírovali sekt už ke snídani, tak je to snad trošičku ospravedlnitelné.
    2. Nová kuchyně
      Od doby, co jsme se přestěhovali, jsem po ní toužila. Předchozí majitelé nebyli kuchaři ale vinaři (což je samozřejmě sympatické!), jenže když je vinotéka větší než lednice, skýtá to určitá úskalí pro rodinné fungování.
      Loni se mi povedlo uargumentovat manžela, že to bude nejpraktičtější rozhodnutí jeho života. To, že mým hnacím motorem bylo, že už nechci světle žlutou kuchyni ale bílou, jsem taktně zamlčela.  A v dubnu už se rozplývala nad novými skříňkami.
      Čtrnáct dní provizorní kuchyně v koupelně přestanete vnímat jako dobrodružství zhruba druhý den, kdy se vám ucpe odpad v umyvadle.
    3. Skotsko
      Když už jsem měla nabroušené své argumentační schopnosti, ještě jsem protlačila dovolenou ve Skotsku. O druhé návštěvě jsem toužila třináct let. Syna jsme nechali u babiček a jeli jen v malé skupince, takže jsme byli hrozně rychlí, akční a viděli jsme toho snad ještě víc, než jsem původně plánovala.
    4. Nový člen rodiny
      Krátce po návratu jsem zjistila, že se mi povedl další dlouhodobý projekt a naše rodina se rozšíří. Kromě radosti přišla i pořádná únava, takže zbytek roku byl o spaní a relaxování mnohem víc, než jsem si plánovala. Ale začala jsem díky tomu plést, tak to taky nebyly úplně ztracené hodiny.
    5. Slovinsko ve vedru
      V létě jsme vyrazili prozkoumat Slovinsko, ale chytli jsme takovou vlnu veder, že ač jsem pacifista milující přírodu, nejzajímavější najednou byli různé pevnosti a hrady s dostatečně silnými zdmi, které zvládaly vzdorovat náporům vedra.
    6. Larp
      Vypravila jsem se po dlouhé době a opravdu si ho užila.Měla jsem pocit, že jsem hraní konečně přišla na kloub. Měla jsem skvělou roli a ještě skvělejší spoluhráče, takže to šlo samo.

    Vždycky jsem hrdě psala, kolikrát jsem ten rok spala pod stanem, tak letos pouze jednou. To bude třeba napravit. Ale naopak jsem ráda, že se mi povedlo dodržovat to, že každé tři měsíce a po každé dovolené vyvolávám fotosešit s fotkami.

    V prosinci jsem si dala výzvu: každý den alespoň třicet minut dělat něco kreativního. Bylo to překvapivě skvělé a ráda bych v tom pokračovala i letos.
    Přidávám k tomu ještě závazek zažívat každý týden malé dobrodružství. Zkoušela jsem to už v roce 2024 a fungovalo to jako výborné vytržení z rutiny.

    A když už budu žít takhle dobrodružně, moc ráda bych si udržela ještě jeden návyk: každý týden napsat jeden článek. Nemám žádné velké ambice, kam by se blog měl posouvat. Nevím přesně, pro koho píšu. Vím ale, že skládání myšlenek a hledání krásných slov mě dělá šťastnou.

    No a samozřejmě víc fotit, zaměřit se na zátiší (ať už květinová nebo všednodenní) a prostě dokumentovat.

    A dál?

    Těžko říct. Vzhledem k tomu, že nového člena rodiny můžeme přivítat každým dnem, mám pocit, že tenhle rok bude napínavý i bez velkolepých předsevzetí.

  • O učení, které nekončí diplomem

    Školství a vzdělávání jsou pro mě velká témata. Naťukněte jakoukoli myšlenku z téhle oblasti a garantuji vám, že se mě jen tak nezbavíte. Budu mít potřebu vám alespoň hodinu dávat argumetny na vše od toho, proč bych zrušila zvonění a rozdělení na předměty, až po to, jak bych z učitelů udělala stejně prestižní povolání jako jsou doktoři a právníci.

    Tahle moje posedlost chodí ve vlnách.
    Momentálně mě zas chytla naplno, protože řeším, že syn úplně nemiluje školní docházku (Stylem: “Nenávidím písanku!” “Škola je stejně jen ztráta času!”) .

    Když mě něco posedne (což se zrovna u tématu vzdělávání stává často), mám tendenci zavalit se knihami. A tak jsem tenhle týden zhltla knížku o unschoolingu od Petera Graye.

    Co kdybychom dětem prostě přestali do učení mluvit?

    Hlavní teze unschoolingu je jednoduchá a zároveň docela provokativní: děti jsou přirozeně zvídavé bytosti, a proto by bylo nejlepší nechat vzdělávání čistě na nich.

    Žádné Rámcové vzdělávací programy, žádné pevně dané vyučovací hodiny, žádné testy. Prostě jim do toho nekecat a nechat veškerou odpovědnost na nich.

    Ač si myslím, že naše školství je ve spoustě ohledů zastaralé, unschooling je na mě už trochu moc radikální. Dětem je podle mě potřeba ukázat, jak se mohou učit, co všechno stojí za prozkoumání, jaké mají možnosti rozvoje.

    Předměty jako matematika přece nerozvíjejí jen početní dovednosti, ale i abstraktní myšlení. A pokud má člověk fungovat ve společnosti, nějaké mantinely zkrátka potřebuje.

    Ale u dospělých? Tam by unschooling zářil.

    V tomhle období už (většinou) máme všechno formální vzdělávání za sebou. Povinné učivo, termíny, okraje v sešitech. Nemusíme nikomu dokazovat, jestli si zasloužíme jedničku nebo dvojku.

    A právě díky tomu se můžeme vzdělávat svobodněji, vlastním tempem, podle chuti, z čisté radosti z poznávání.

    To přináší spoustu benefitů:

    • používáme hlavu, což je podle studií skvělá prevence demence,
    • svět nás nepřestává překvapovat, takže si uchováváme úžas nad světem, který jsme měli přirozeně jako malé děti,
    • získáváme rozhled, který se může hodit v práci i v běžném životě,
    • dáváme tím skvělý příklad dětem — že vzdělávání školou nekončí,
    • a zároveň zvyšujeme svoji šanci obstát ve světě, který se neustále mění.

    Nevím jak vy, ale já si jdu do knihovny zarezervovat pár knížek, najít muzea, která chci navštívit, a sepsat seznam kurzů, které by stálo za to zkusit.