„Mami, dostanu hrozně moc Pokémonů!“ volá syn místo pozdravu. Takhle rozzářeného jsem ho už týdny neviděla.
„To je skvělé. Jak to?“
„Dal jsem Michalovi osm černých,“ říká a já v duchu vidím těch osm ošoupaných kartiček, které pro něj mají cenu zlata, „a on mi za ně přinese tři plná alba.“
V hlavě se mi rozezní poplašný zvoneček. Zní to moc dobře, než aby to byla pravda. „A kdy ti je přinese?“ ptám se neutrálně.
„Do roka,“ odpovídá syn klidně. „Ale na takový obchod se vyplatí počkat.“
Zvoneček se mění v hlasitou sirénu. V hlavě mi naskakují pojmy jako letadlo, Ponziho schéma a investiční bublina. Můj syn právě uzavřel svůj první futures kontrakt. Jenže ho nemá pojištěný ničím jiným než svou dětskou důvěřivostí.
Co teď? Mám ho nechat v tom barevném světě, kde se sliby plní a dobro vždycky vítězí? Pro mě by to bylo snadné. Zůstala bych tou hodnou mámou, která mu po nocích čte o rytířích. Nemusela bych čelit jeho zklamání. Ale pomohlo by mu to?
Zhluboka se nadechnu. Být bořitelem dětských iluzí je nevděčná role.
„Zlato, on ti ta alba nejspíš nikdy nepřinese,“ říkám tiše a koukám do země. Nechci vidět to zklamání, které se mu rozlévá po obličeji. Vysvětluju mu, že „do roka“ je v dětském obchodování ekvivalent “nikdy”.
Cítím se jako největší padouch. Dívá se na mě a já cítím, jak mu ta alba v hlavě mizí. Jak barevná krajina bezstarostného dětství zase o trochu zešedla. Ale vím, že je lepší nechat ho teď přijít o pár papírků s vymyšlenými zvířaty, než ho nechat v budoucnu přijít o statisíce papírků s hlavami historických osobností.
P.S. Ty karty syn dostal zpátky. Michal je vrátil s pokrčením ramen, jako by se nic nestalo. Syn je doma uložil do obalu a už je nikdy víckrát nevzal do školy.