Zase pauzuji seriál a běžím nahoru do ložnice, kde syn po dvaceti minutách usoudil, že má dospáno. Jednou rukou se potmě snažím nahmatat dudlík a druhou odmačkávám notifikaci: “Gratulujeme. Dosáhla jste svého cíle 10 000 kroků. Jste na nejlepší cestě k pevnému zdraví.” Asi bych to ocenila víc po túře v Alpách, ale solidního převýšení se dá dosáhnout i mezi televizí a dětskou postýlkou.
Dudlík. Bílý šum. Pevně zavinout. Seriál vzdávám a jdu také spát. Když o hodinu později potmě zase lovím dudlík, rozzáří se mobil s novou zprávou: “Dosáhli jste 8 hodin spánku. Gratulujeme k perfektní regeneraci.” Chce se mi zařvat, že když je těch osm hodin rozsekaných na hodinové intervaly, je to asi taková regenerace jako říct o vyplňování daňového přiznání, že je to zábava.
Ráno se zalepenýma očima šátrám v poličce, abych našla granolu. Píp píp. “Dnes jste ještě necvičila.” Moje “progresivní zátěž” momentálně neznamená dřepy s těžšími činkami, ale narůstající touhu po deci vína a hodině naprostého ticha.
Ale když pak syna naložím do kočárku a vydám se sbírat kardio body, stejně hned, jak se mu začnou klížit oči, začnu lovit mobil, abych si to zaznamenala do aplikace. Protože co neměřím, neřídím. A třeba mi ten jeden zelený semaforek dá aspoň na pět minut pocit, že v téhle domácnosti stále ještě vládnu já.