Minulý týden byl vzácným ostrovem klidu. Starší syn odjel na prázdniny s babičkou a bratrancem a manžel si vzal dovolenou, aby pomohl s péčí o miminko. Získala jsem tak prostor, který jsem už nutně potřebovala – dobít baterky a začít zase tvořit.
Na focení temného květinového zátiší jsem se ještě úplně necítila; udělala jsem si z něj v hlavě až moc velký, závazný projekt a musím nejdřív přijít na to, jak snížit vlastní přehnaná očekávání.
Místo toho jsem vytáhla akvarely. U nich totiž žádné ambice nemám, je to pro mě čistá radost a relaxace. A světe div se, během týdne vznikly hned dvě hotové malby.
V úterý jsme se s manželem pustili do velké reorganizace garáže. Ta náhlá vlna energie mě tak nakopla, že jsem zbytek týdne systematicky vymetala a třídila zašitá místa po celém domě – kouty, kterým jsem se vyhýbala od chvíle, co jsme se nastěhovali.
Velice volně teď čtu a plním cvičení z knihy Umělcova cesta. Vrátila jsem se k ní po víc jak měsíci a pobavilo mě, jak přesně to sedlo: autorka Julia Cameron tam popisuje, že při dodržování ranních stránek a uměleckých schůzek člověk často dostane neodolatelnou chuť fyzicky vyčistit své prostředí, aby udělal prostor novému. Podle ní by mělo po takovém úklidu přijít něco velkého, tak jsem zvědavá!
Mezi pochůzkami po městě jsem navíc ulovila další skvělý kousek do své sbírky absurdních a vtipných cedulí.
V pátek jsem vyrazila na své vlastní „umělecké rande“ do Veletržního paláce na stálou expozici architektury z let 1956–1989. Vždycky jsem měla takový ten zjednodušený pocit, že budovy z téhle éry za sebou neměly žádnou hlubší myšlenku (snad kromě toho, aby nepůsobily hezky). Byla jsem příjemně vyvedená z omylu. Fascinovaly mě předchůdci panelových sídlišť, které se pokoušely o propracované komunitní zázemí a sdílené prostory. Bavilo mě tam fotit monumentální prázdné místnosti jako tichý kontrast k tomu, že většina návštěvníků jde čistě za exponáty.
Doma pokračuje pletařská mise: dopletla jsem jeden rukáv na světru pro staršího syna a jsem v půlce druhého. Do dvou týdnů bych ho chtěla mít hotový a pak se pustím do stejného kousku ve zmenšené verzi pro miminko. Už teď živě vidím to nadšení staršího bráchy, až budou mít stejné „matching“ svetry!
A aby té kreativity nebylo málo, navštívila jsem kadeřnici. Mám pocit, že největším uměleckým výkonem teď bude naučit se upravovat vlastní vlasy. Jako obvykle – sotva jsem se nechala ostříhat na mikádo, začala jsem znovu toužit po dlouhých vlasech. Jsem přesně v té pověstné mezifázi, kdy účes nespolupracuje a nic nevypadá dobře.
O víkendu jsem si sedla k akvarelům znovu a tentokrát se ke mně přidal i navrátivší se starší syn. Už je to v jeho věku docela vzácnost, přitom jsme takhle promalovali velkou část jeho raného dětství. Nakonec se to celé zvrtlo: odložila jsem štětce, vzala do ruky foťák a začala fotit jeho ponořeného do tvoření. Přece jen, nová fotokniha už potřebuje další kapitolu.
