Tenhle týden jsem vyfotila dvě nová zátiší. Čím dál víc mě baví rozvíjet jeden koncept prostřednictvím série a pracovat přitom jen s omezeným množstvím materiálů. Pomalu začíná krystalizovat téma, které se celým souborem snažím sdělit. Takhle soustředěně jsem se práci na fotografické sérii ještě nevěnovala.
Když jsem dřív fotila podvodní zátiší, bylo to spíš o experimentování. Co se stane, když udělám tohle? A co když zkusím tamto? Teď se přistihuju, že nad fotografiemi přemýšlím trochu jinak. Nehledám tolik nové možnosti, jako spíš způsoby, jak v rámci těch stávajících vyjádřit něco konkrétního. Omezení, která jsem si pro sérii nastavila, pro mě nejsou překážkou, ale součástí hledání. Možná právě díky nim se člověk musí rozhodovat o něco pečlivěji.
Cílem je vytvořit deset zátiší. Zatím mám čtyři a jsem moc zvědavá, kam mě tahle série ještě dovede.
Kromě toho jsem nafotila minimalistický květinový detail, který možná bude začátkem nové série. Líbí se mi na něm ticho a soustředění výhradně na tvar. Je to úplně jiný způsob uvažování než u předchozích zátiší, ale možná mě na něm přitahuje právě ta jednoduchost. Někdy není potřeba přidávat další vrstvy. Stačí se rozhodnout, co v záběru zůstane.
Začala jsem se také učit malovat obličeje. Každý den jeden desetiminutový náčrt, po dobu třiceti dnů. Je to jedna z těch věcí, kvůli kterým mám dlouhodobě pocit, že vlastně neumím malovat. Tak jsem se rozhodla přestat o tom přemýšlet a prostě začít. Tento měsíc se chci soustředit jen na obličej zepředu. Příští měsíc si to začnu komplikovat různými úhly.
Zatím se za to, co se mi na papíře objevuje, spíš stydím, ale zároveň už vidím pokroky. Učení je zvláštní věc. Člověk musí nějakou dobu snášet vlastní nedokonalost, aby se vůbec mohl někam posunout. Tak doufám, že se za měsíc dopracuju k něčemu, co budu ochotná i ukázat.
Dopletla jsem podkolenky pro mladšího syna. Poprvé jsem si vyzkoušela lehkou vyplétanou krajku a dodalo mi to trochu odvahy pustit se do něčeho většího než jen dětských ponožek. I tady je to vlastně podobné. Člověk se dlouho drží toho, co zná, až jednou zjistí, že už má dost zkušeností na to, aby zkusil něco dalšího.
V neděli jsem si zašla na výstavu Doll Prague. Očekávala jsem od ní trochu něco jiného – víc uměleckých objektů a sošek než klasických sběratelských panenek. I tak jsem ale objevila několik inspirativních tvůrců a moje chuť pustit se do něčeho prostorového zase o kus povyrostla.
Poslední dobou si všímám, že mě na tvoření čím dál víc zajímá nejen samotné zkoušení a objevování, ale i rozhodování, co s nalezenými možnostmi udělám. Co ponechám, co vynechám, čemu dám prostor a čemu už ne. Možná je to další fáze, do které se postupně dostávám. Ne že bych přestala experimentovat, ale začínám mít větší chuť dát tomu všemu nějaký směr.