Nevšední všednosti

Blog

  • Jsou pro vás sídliště jen betonové džungle?

     
    Co vidíte, když jdete po nějakém obrovském sídlišti? Panelové králíkárny, rozčilené matky s neposlouchajícími dětmi a vypelichané psy? 
    Nebo se od té džungle dokážete oprostit a všímáte si drobných detailů, které vám zvednou náladu? Rozkvetlého stromu uprostřed chodníků, nesměle kvetoucích sedmikrásek, veselého křiku hrajících si dětí, zpěvu ptáků a odlesků slunce v otevřených oknech?
    Svět je takový, jaký se ho rozhodneme vidět.
    Jak se koukáte vy?

  • Co jsem se naučila v … únoru

    • Když se chce člověk vyléčit z angíny, musí nosit podprsenku. Mamka: “A musíš mít teplo na prsa!”
      Já: “Neboj, podprsenku nosím.”Mamka: “Vychovala jsem tě dobře.”
    • Že zvolit oblečení, které bude skrývat vaše nedostatky, je snazší než se na první pohled zdá. Kamarádka v tom má jasno: “Tak jsem si na ten ples vzala šaty s takovým výstřihem, aby mi nikdo nekoukal na špeky na břiše.”
    • Pokud by existovala soutěž “Najdi nejprotivnějšího praktického lékaře”, vyhrála bych na plné čáře.
    • Bydlet na okraji Prahy má jednu nespornou výhodu: v metru přečtete opravdu hodně knížek.
    • K novému internetbankingu od mBank by měli začít dávat školení. Strávit
      patnáct minut hledáním předdefinovaných příjemců moc efektivní není.
    • Z tvrdého světla v kabinkách by měla celulitidu i lahev od vína.
    • Mé mladší já vědělo, co dělá, když pro jistotu pilo bílé víno. Na rozdíl
      od červeného nedělá fleky na nových košilích, kabelkách a zdech kaváren.

    Co jste se v únoru naučili vy?

  • 9 důvodů, proč je dobré být nemocná

    1. Dospíte veškerý spánkové deficit, který před sebou hrnete už od Silvestra.
    2. Týden se nemusíte starat o žádné domácí práce. Naštěstí nemáte tolik sil, abyste se zabývali tím, že na vás stejně budou čekat. A v ještě větším množství.
    3. Zkouknete všechny díly vašich oblíbených seriálů. Má to jen jednu nevýhodu – Zkouknete všechny díly vašich oblíbených seriálů.
    4. Díky neustálému kašlání si vypracujete fakt dobré břišní svaly.
    5. Seznámíte se se spoustou nových lidí – hlavně, když se narychlo budete snažit sehnat volného praktického lékaře, který by vám před víkendem předepsal antibiotika.
    6. Prokážete si, že vydržíte týden bez kofeinu, alkoholu, nikotinu či jiných návykových látek. A ne, není podvádění, že většinu té doby se oddáváte sladkému spánku.
    7. Zhubnete jedno až dvě kila. A s trochou štěstí je naberete zpátky až po té party, na kterou se brzy chystáte.
    8. Za ty dvě a půl hodiny, co tvrdnete v čekárně, si zvládnete promyslet spoustu věcí. Jak vám je hrozně horko, jak vás nesnesitelně škrábe v krku, jaké lepší procesy byste zavedli do příjmu pacientů, jakou máte zimnici, že ten zázvor by eventuálně taky zabral…
    9. Využijete ÚPLNĚ všechny kusy vaší příborové sady. Koneckonců lopatkou na dort tu lučinu také namažete.
    Také si tak užíváte, když jste natolik unavení, že nemůžete vylézt z postele?

  • Jste připraveni hledat své motýly?

    Seděla jsem otráveně na posteli. Přede mnou hromada neposkládaného prádla. Za okny se to mračilo tak, jako by měl v následujících minutách přijít konec světa. Můj zamračený výraz nadcházející apokalypse úspěšně konkuroval.
    Hodila jsem vedle sebe sto dvacátý pár šedivých ponožek a bezmyšlenkovitě jsem se začala natahovat pro kalhotky. Když tu se mi pod rukou něco lehounce pohnulo.
    V první chvíli jsme s leknutím ucukla. Od vypraného prádla přeci jen nečekáte, že se bude hýbat.
    Ale pak jsem se zvědavě podívala zpátky a všimla si, že na černé krajce leží motýl.
     
    Párkrát nesměle otevřel a zavřel křídla.
    Ale i to stačilo, aby moje myšlenky projasnil zářivými odstíny cihlově červené a zahnal všechny chmury, které se na mě valily z okolních bouřkových mračen.
    V tu chvíli jsem se rozhodla, že bez ohledu na to, v jaké kdy budu náladě, nechám se od okolního světa příjemně překvapovat. Vždy si najde způsob, jak zlepšit náladu. Jde jen o to pořádně se dívat.
    A co vy, jste připraveni hledat své vlastní motýly?

  • Co jsem se naučila v … lednu

    I tento měsíc jsem se naučila spoustu důležitých životních lekcí, o které se s vámi prostě MUSÍM podělit:

    • Pečlivě opakovaný  výzkum prokázal, že s červeným vínem je žehlení vcelku snesitelná kratochvíle.
    • Že mé mladší já vědělo, co dělá, když pro jistotu pilo bílé víno. Na rozdíl od červeného nedělá fleky na nových košilích a zdech kaváren.
    • Než začnete panikařit, že se vám rozbil zámek a nedostanete domů, je dobré zkontrolovat, že jste z výtahu vylezli ve správném patře.
    • Pokud si pamatujete doby, kdy první sníh byl už na Mikuláše, jste vááážně staří.
    • Článek “20 pokojových rostlin, které není tak snadné zabít,” psal někdo vysloveně pro mě.
    • Že dostávat staré dobré dopisy je ještě lepší, než lovit ze schránky pohledy.
    • Že trafikant je buď patologický lhář nebo se mě snaží sbalit, protože vždy, když tam přijdu, dopisní známky budou mít až za dvě hodiny.
    • Pít v lednu v tričku kávu na balkoně se nepoštěstí moc často.
    • Neviditelná výstava je příjemný zážitek, ale popálit a pořezat se, když doma poslepu připravujete oběd, je o dost intenzivnější.
    • Že se můžete cítit vcelku trapně, když chcete jít po dvou měsících konečně žehlit a nemůžete si vzpomenout, kde máte uklizenou žehličku.

    Co jste se v lednu naučili vy?

  • Jak jsem pekla perníčky

    Jak jsem pekla perníčky

    Hledáním receptu jsem strávila víc, jak dvě hodiny. Bylo to způsobeno tím, že mě víc zajímalo, jak cechy perníkářů před sebou tajily svoje recepty, jak používaly klidně i několik set druhů koření a některá těsta zrála více jak rok, než se upekla.Po zevrubném výzkumu zvítězila staročeská receptura zaručující, že perníčky krásně změknou (ponaučení pro příští rok: takové recepty vetšinou nehorázně kecají!). Akčně jsem se okamžitě vydala do obchodu, abych nakoupila všechny potřebně ingredience. Jenže byla zrovna první adventní neděle a vypadalo to, že celá Praha měla s pečením stejný nápad jako já.

    V obchodě neměli jediná vajíčka, v regálu na hladkou mouku byla narvaná strouhanka, a když jsem se prodavače zeptala, jestli nemají cukr krystal, zatvářil se tak pohoršeně, jako bych od něj chtěla koupit heroin.

    Naštěstí jsem velice trpělivá a záchvaty hospodyňkovství mě popadají jen velice zřídka. Takže jsem druhý nájezd na nákup surovin zvládla odkládat až do sedmnáctého prosince. Tou dobou už měla Praha pravděpodobně napečeno, protože jsem sehnala vše potřebné. Ještě ten večer jsem připravila těsto a byla na sebe hrozně hrdá, že se mi nestal podobný trapas jako minule, kdy jsem chtěla udělat jen poloviční várku a kromě mouky jsem množství všech ostatních surovin zapomněla vydělit dvěma.

    Oproti loňskému roku jsem už byla profesionálně vybavená – měla jsem vykrajovátka! Když jsem perníčky loni vykrajovala sítkem na čaj, určitě to bylo velice osobité, ale letos jsem si říkala, že už by to konečně mohlo být i estetické. Dokonce jsem dostala vytuněnou megaformičku, na které je víc tvarů, takže teoreticky by mělo být možné vykrojit víc kousků najednou.
    Teoreticky.

    Praxe byla taková, že se těsto nikdy neprořízlo úplně celé a hrozně se na megaformičku lepilo. Takže se mi většinou tak půlka perníčků nevykrojila vůbec a druhá půlka se zničila, když jsem se těsto snažila odlepovat.

    Bylo to tak frustrující, že jsem si k tomu otevřela víno. Spolu s rostoucí hladinou alkoholu v krvi jsem byla stále víc tolerantní k bizarním tvarům, které jsem sázela na plech. A ke sklonku večera, kdy už bylo vidět na dno lahve, mě ani moc nepohoršovalo to, že jsem několik várek velice neesteticky spálila.

    Ale bylo napečeno a o to přece šlo! A navíc díky spálenému jídlu prý budeme krásní. Takže nemáte zač!

    Poté, co loni má drahá sestra zdobení na perníčcích okomentovala slovy: “Mno … je to takový … tvůj styl…,” jsem se letos rozhodla, že si s tím opravdu vyhraji. Shodou okolností jsem dostala zdobicí pistoli s návodem se spoustou motivačních fotek těch nejúžasnějších a nejjemnějších vzorů.

    Hned dvacátého třetího jsem usedla ke zdobení. Matně jsem si pamatovala, že by se měl smíchat moučkový cukr, bílek a citronová šťáva. Pohodička. Vše jsem promíchala a začala ládovat pistoli. Nasadila jsem ten nejjemnější nástavec a dala se do zdobení. Tedy dala bych se … v ideálním světě.

    Takhle jsem začala mačkat na pistoli, abych z ní dostala trochu polevy a ono nic.
    Zřejmě se tam usadila nějaká hrudka. To se může stát každému. Propíchla jsem dírku na nástavci špendlíkem a chtěla začít zdobit.
    A ono zase nic.
    Vzala jsem špendlík a opakovala celý manévr. A opět prd. Po pěti pokusech a několika sprostých slovech jsem pochopila, že tohle asi nepůjde.

    Vzala jsem tedy větší nástavec. I s ním to přece bude vypadat krásně, utěšovala jsem se.
    Podobnou mantru jsem si opakovala, i když jsem tam dávala ten největší, kterým by už musel projít i kostkový cukr. A vskutku, konečně poleva začala vytékat ven. Ale tak závratnou rychlostí, že o kreslení tenkých čárek nemohla být ani řeč.

    Zmohla jsem se alespoň na dělání menších a větších teček. Zjistila jsem, že bylo úplně jedno, jestli zdobím pravou nebo levou rukou. A zbytek času jsem pak strávila tím, že jsem dumala nad tím, jestli je to tím, že jsem tak šikovná nebo tak nešikovná. Ehm.

    Když jsem se se svými útrapami svěřila babičce, dostala jsem spoustu skvělých tipů, co příště dělat (a hlavně NEDĚLAT). Takže drazí příbuzní a přátelé – těšte se na Velikonoce, budu to testovat znovu. Uvidíme, jestli to už konečně zvládnu za střízliva.

  • Co jsem se naučila v … prosinci

    Co jsem se naučila v … prosinci

    1. Že letošní Vánoce bych mohla shrnout ve třech slovech: víno, šampaňské, slivovice. Na shrnutí Silvestra bych jich potřebovala poněkud víc.
    2. Že velká část rodičů ze svých dětí tajně touží vychovat epileptiky. Jak jinak byste si vysvětlili ta bláznivě blikající světýlka za okny?
    3. Že příští Vánoce nesmím kupovat jídlo jako dárky. Je zvýšené riziko, že ho sním, než ho stihnu někomu věnovat.
    4. Že když nejedu vlakem, abych přijela včas, zasekne se před Invalidovnou metro a málem nestihnu autobus. Ten se pak ale cestou stejně rozbije, takže je to úplně jedno.
    5. Že je možné zabloudit na Václaváku. S GPS. Dvakrát.
    6. Že nejlepší část pečení vánočního cukroví je ta, kdy uždibujete těsto.
    7. Že zaručený recept na navození vánoční nálady je snídat každý den už od patnáctého prosince vánoční cukroví.
    8. Že se na to musí přes postel: Já na prodavače v Ikea : “Jak se dostanu ke stolům?” On: “Slečno, to musíte přes postel. Jinak se nikam nedostanete.”

    Co za život měnící a oči otevírající záležitosti jste se v prosinci naučili vy?

  • Novoroční předsevzetí už mi lezou na nervy!

    Novoroční předsevzetí už mi lezou na nervy!

    Nevím jak vy, ale já už jsem docela unavená slibovat si na začátku KAŽDÉHO nového roku, jak už letos konečně zhubnu, přestanu pít alkohol, začnu běhat a budu cestovat jako o život. Po těch letech už se to poněkud okoukalo.

    Proto jsem letos tvorbu předsevzetí nechala na automatickém generátoru. Ten mi určil, že v roce 2014 budu usilovat o následující:

    1. Naučím se vázat kravatu.
    2. Zlepším někomu den.
    3. Budu pozitivní.
    4. Dotknu se prstů na nohou.
    5. Udělám nějakou dobrovolnickou práci.
    6. Poskládám papírovou vlaštovku.
    7. Budu přítomná v každém momentu.
    8. Nastřelím si piercing.
    9. Pozdravím cizince.
    10. Natočím krátký film.

    Bylo by hezké, aby plnění všech předsevzetí v životě bylo tak snadných, jako udělat vlaštovku nebo naučit se vázat kravatu. Ale zase na druhou stranu, když by to nebyla výzva, měli bychom i přesto radost v momentě, kdybychom svých cílů dosáhli?

    A co vy, jaká si dáváte novoroční předsevzetí? Lezou vám už taky ta klasická na nervy?

  • Ten nejlepší dárek k Vánocům

    Už nějakou dobu mi to vrtá v hlavě:
    1. Proč se bere jako automatické, že si ženy budou holit nohy, podpaží a intimní partie?
    2. Proč po mužích nechceme, aby také chodili v podpatcích?
    3. Proč na sebe musíme patlat milion krémů, sér a masek, když muži vypadají úplně stejně i přesto, že si vystačí s deodorantem a sprchovým gelem?
    4. Proč se o ženách říká, že nejsou vtipné?
    5. Proč si neprosadíme, že i my jsme s rostoucím věkem krásnější a máme větší charisma?
    6. Proč se tak málo z nás cítí krásných?
    Milé dámy, co takhle si letos k Vánocům nedávat oblečení a kosmetiku, ale nadělit si lásku a respekt k sobě samé? Hoďme za hlavu stereotypy, že žena musí být křehké stvoření bez názoru, ta vážná, která umí vařit a péct, je vždy perfektně nakreslená a před třicítkou stihne mít skvělou kariéru a porodit alespoň jednoho potomka.
    Vykašleme se na to, že je doma nepořádek, není napečeno a dárky jsme sháněly na poslední chvíli. Místo toho si sedněme, nalijme si sklenku whisky a dělejme, co se nám zlíbí. Seběvědomí a sebeláska je opravdu to nejlepší, co si letos můžeme nadělit. A je to přitažlivé mnohem víc, než čerstvě natočená hlava a manikúra od Vietnamců!
    Šťastné a veselé!

  • Co jsem se na naučila v … Polsku

    1. Že může být docela praktické znát dopředu AKTUÁLNÍ kurz zlotý/koruna.Nebudete se pak doma děsit, kolik jste utratili.
    2. Že nejchladnější den celé zimy (s tím nejstudenějším větrem!) je vždycky právě v ten den, kdy potřebujete být dlouho venku.
    3. Mráz (s tím nejstudenějším větrem!) způsobí, že budete litovat, že se adventní trhy nekonají už na podzim. Na rozdíl od zběsilé výzdoby v supermarketech byste tohle určitě ocenili.
    4. Že může být taková kosa, že se vám vůbec nebude chtít fotit.
    5. Že řešit v šest ráno, proč nejste na seznamu cestujících ani v jednom autobuse, dokáže člověka docela probrat.
    6. Že je trochu znepokojující, když řidič zastaví na první polské pumpě, a na půl hodiny zmizí se slovy, že se vrací do Čech.
    7. Že Poláci do vás na ulici raději vrazí, než aby vás poprosili, jestli byste uhnuli.
    8. Že i přesto, jak je polština podobný jazyk, je pořád jednodušší domlouvat se angličtinou.
    9. Že pirožky jsou vynikající. A karamely Krowky jakbysmet.
    10. Že průvodkyně může mít tak dobře vyvinuté organizační schopnosti, že s první půlkou skupiny si domluví jiný čas odjezdu než s druhou.
    11. Že tam prodávají mnohem víc druhů Fanty než u nás.

    A jako bonus několik mouder o Wroclawi, které jsem se dozvěděla od naší úžasné průvodkyně:

    • Za totality se v Polsku nechaly koupit sakra lepší kočárky než v Čechách.
    • Trpaslíkům se říká šotci a jsou malého vzrůstu. Vážně!
    • Že ve Wroclawi jsou úžasné kostely, protože je v nich vždycky teplo.
    • Že v Hradci Králové je hodně mostů.
    • Na jednom zámku v Čechách medvědovi zemřela jeho medvědice. Je z toho smutný a kvůli tomu je smutná naše průvodkyně.
    • Ale aspoň tam tomu medvědovi zasadili strom, aby se přes svou ztrátu nějak přenesl.

    Co jste se od zájezdových průvodců dozvěděli vy?