Měla jsem nečekaně hodně volného času a bylo to tak osvěžující!
První dva dny jsem sice ještě musela řešit dětské nemoci, ale aspoň jsem se konečně dostala k drobnosti, kterou jsem odkládala přes půl roku: vyšila jsem staršímu synovi jmenovky na oblečení. Fascinuje mě, jak odlišně se staví k věcem, u kterých viděl, jak dlouho je trvá vytvořit. Svetr i čepici, které jsem mu pletla, se bál nosit do školy, dokud na nich nebyly vyšité jmenovky.
Začala jsem zkoumat techniku crazy quiltu. Klasický patchwork je na mě příliš geometrický a svázaný pravidly, ale sešívání zdánlivě nesourodých odstřižků látek je úplně jiná disciplína. Místo dokonalých pravých úhlů se hledá harmonie tvarů, odstínů a velikostních poměrů. Jednotlivé bloky už mám sešité, teď ještě vymyslet, jak pojmout vyšívání spojů.
Snažím se přesunout co největší část tvůrčího procesu do svého studia. Kdykoliv si rozložím věci v obýváku, podvědomě myslím na to, že je budu muset za chvíli zase sbalit. Nakonec se raději nepouštím do ničeho, co by mohlo nadělat nepořádek.
Tentokrát jsem si naordinovala pravý opak. Zalezla jsem k sobě do studia a dala si jasný příkaz: budu si jenom hrát. Rozkramařím, co mě napadne, a pak za sebou jednoduše zavřu dveře.
Na starém psacím stroji jsem přepsala jednu starší báseň do svého almanachu a jednotlivé stránky začala dotvářet kolážemi. Brát odložené věci a hledat pro ně nový kontext bylo neuvěřitelně nabíjející.
Posunula jsem se ještě o krok dál a vyzkoušela několik blackout básní. K téhle technice se určitě vrátím. Sedět nad cizím textem, vytrhávat slova, která mnou rezonují a objevovat skryté významy má v sobě zvláštní soustředěný klid.
V pátek syn konečně dostal svůj kostým dračího jezdce. Než jsem mu ho předala, byla jsem nervózní, jako bych šla na svoje první klauzury. Občas umí být nekompromisním kritikem. S každým dalším kouskem, který vyndal z dárkové tašky, byl ale nadšenější. Hned začal spřádat plány, jak v kostýmu bude poslouchat fantasy audioknihy a jak v něm vyrazí na túru.
Okamžitě jsme šli na zahradu. Vytáhla jsem starý plášť z dřívějšího focení a ten jediný kus splývavé látky mě během vteřiny přenesl zpátky do dětství. Chroupat oříšky koupené “v krčmě” a klackem mlátit břečťanové nepřátele byla pro nás oba čistá radost.
Tenhle moment ve mně probudil chuť zase vzít do ruky foťák. Po víc než dvou měsících jsem se pustila do zátiší. Poslední týdny jsem venku sbírala suché rostliny, bodláky a větve. Když jsem to všechno rozložila na scénu, byla jsem vděčná za samostatnou místnost. Suché stonky, semena a hlína dokázaly během pěti minut udělat solidní spoušť.
Prošla jsem třemi různými verzemi aranžmá. Byla to vítaná změna tempa. Když jsem dřív pracovala s čerstvými květy nebo ledem, nebyl prostor se zastavit a déle přemýšlet. Všechno okamžitě tálo a vadlo pod rukama. Suchý materiál nikam nespěchá. Rozpracovala jsem tři varianty a teprve ta třetí přesně zapadla do konceptu série, na které teď pracuju.
A tady finální verze pro sérii.
V sobotu jsme šli na procházku. Sice ne v kostýmech, jak syn původně plánoval, ale i tak to byl příjemný podzimní den plný barev a hledání méně obvyklých fotografických kompozic v terénu.
V neděli večer pak přišla neplánovaná tvůrčí lekce se starším synem. Je ve věku, kdy už má v hlavě jasnou představu o tom, co chce vytvořit, jenže propast mezi vizí a skutečnými dovednostmi rukou je zatím dost široká. Když chtěl celou kresbu stromu vztekle zahodit a vzdát to, zkusila jsem mu ukázat, že tvořit se dá i pro samotnou radost z procesu.
Kreslili jsme se zavřenýma očima, trhali papíry, navzájem si je vyměňovali a skládali dohromady. Snad se mi povedlo mu ukázat, že tvoření nemusí být jen hon za dokonalým výsledkem. Že se u něj dá taky prostě hrát.
