Na začátku týdne jsem si potřebovala dát trochu oddych od tvoření. Takže jsem jen chvilku pletla, abych úplně nevypadla ze cviku. Dočetla jsem knížku Madame Chic a byla jsem ráda, že jsem se konečně zbavila toho utrpení! Když si vzpomenu, jak jsem celou tuhle sérii hltala, když mi bylo čerstvých dvacet, trochu se stydím. Něco tak povrchně napsaného jsem už dlouho nečetla. Jedna z knih, které rozhodně nezestárly dobře.
Úterý bylo ještě pořád ve znamení regenerace. Doplétala jsem čelenku pro sestru a protože bylo stále hezky, pila jsem kávu venku. Na terase jsem se rozplývala nad tím, že i na konci října je rozkvetlá jako v létě. Na zahradě jsem zase obdivovala, jak se eukalyptus marně snaží bojovat s nevhodným stanovištěm, na které jsem ho kdysi lupla, když jsem ještě nevěděla nic o zahradničení. Ne že by se to od té doby nějak zásadně změnilo.
Chuť tvořit se pomalu vracela, a tak jsem aspoň utrhla několik větviček a úplně jednoduše je naaranžovala v obýváku. Maličkosti, ale i ty se počítají.
Ve středu staršímu synovi začal příměstský tábor v Národním muzeu. Jsem tak vděčná, že mu můžu podobné kvalitní zážitky dopřávat. Večer byl ještě nadšenější, než jsem doufala.
Mezitím ke mně připlul pojem art journal. Rezonuje s mým současným tvůrčím rozpoložením, kdy si jen tak pluji různými směry, které mě zaujmou, bez ohledu na to, jestli z toho nakonec něco vznikne. Vzala jsem jeden starý, částečně popsaný zápisník. Vedla jsem si v něm kdysi seznam fotografických projektů, které jsem chtěla zrealizovat ještě v době, kdy jsem se focením živila. Nikdy jsem se k nim ale nedostala, což mě akorát stresovalo. A tak jsem popsané části jednoduše přelepila a začínám nanovo. Má to pro mě i příjemnou symboliku.
Ve čtvrtek jsem se inspirovala dílem Josepha Cornella a vytvořila malou poetickou skříňku. Napadlo mě krátké haiku, zahlédla jsem plechovou krabičku a nějak z toho vznikla tahle jemná vzpomínka. Fascinuje mě, jak se v tak malém prostoru dá vytvořit celý maličký vesmír. A určitě budu ještě prozkoumávat, kam mě tenhle způsob vyjadřování zavede.
V knihovně jsem byla na lovu starých, vyřazených knížek pro další tvorbu. A musím potvrdit, že kreativita je opravdu jako sval, jak se říká. Čím víc tvořím, tím víc mám nápadů. A díky tomu, že jsem ke květinám ve svém tvůrčím repertoáru přidala také různé nalezené a vyřazené objekty, otevírají se mi úplně nové tvůrčí končiny, které jsem si dřív ani neuměla představit.
V pátek jsem se chtěla nechat inspirovat tvorbou ostatních umělců. V Mucha Foundation Art Museum se konala výstava ikeban. Samotné exponáty byly zajímavé, ale kurátorské zpracování mi bohužel přišlo dost nezvládnuté. Ikebany byly jakoby namáčknuté do volných míst mezi exponáty věnovanými Muchovi. Špatně nasvícené, na nevhodném pozadí. Zklamání.
Vstupné nebylo zrovna nejlevnější, takže jsem si alespoň pořádně prostudovala hlavní výstavu věnovanou Muchovi. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavostí. Nikdy předtím jsem nečetla jeho životopis, a tak mě překvapilo, jak silné měl vlastenecké cítění. Věděli jste, že navrhoval bankovky a poštovní známky pro první republiku?
Víkend patřil k těm vzácným. Manžel s dětmi odjeli k babičce, takže jsem měla téměř celé dva dny jen pro sebe a tvorbu. A rozhodně jsem využila každou minutu. Tím, že necítím žádný tlak na zveřejňování toho, co dělám (nebo ještě nedej bože na pravidelné publikování na sociálních sítích), si prostě jen hraju. A sama jsem překvapená, co mi vzniká pod rukama.
Pustila jsem se do aranžmá nového zátiší. A protože v jiných částech své tvorby pracuji s papírem ze starých knih, postupně si našel cestu i sem.
Dál jsem prozkoumávala možnosti asambláže.
A pak jsem tak nějak bezmyšlenkovitě začala tvořit sochu. A potom druhou. Už teď vím, že u tohohle počtu rozhodně neskončím.
