Sedíme v malé kavárně na okraji Florencie. Slunce kreslí na stůl jemné stíny, syn zápasí se šlehačkou v milkshaku a mně hlavou běží jediná myšlenka: jak málo jsem dnes vlastně fotila.
Nevytáhla jsem foťák kvůli Santa Maria del Fiore ani kvůli mostu zlatníků. Celý den jsem jen hlídala nekonečné proudy lidí, aby se v nich syn neutopil.
Teď konečně sedíme a já mám poprvé za celý den chuť fotit.
Dokumentuji světlo, které se láme přes sklenici s vínem (i když jsou teprve tři odpoledne, vážně bylo potřeba), ruce natahující se po proužkovaném brčku a dětské nohy, které ještě nedosáhnou na zem – i když jejich majitel tvrdí, že už je „velký kluk“.
Dokumentuji klid.
A možná právě proto mě poslední roky víc než památky lákají zahrady, parky a jiná drobná zákoutí se zelení. Tam, kde se svět zpomalí a davy se rozplynou. Kde není potřeba hlídat kapsy ani dítě. Manžel téhle mé zálibě říká gardenoturistika. A já si tenhle koncept čím dál víc vychutnávám.
Někdo cestuje za jídlem, jiný za architekturou nebo spirituálními místy. A pak jsou tu lidé jako já, kteří si itinerář staví podle zahrad a parků.
A protože každý správný směr cestování potřebuje i svůj manifest, dovolím si nastínit základní pravidla gardenoturistiky:
- Pořizujte dostatek fotek květinových záhonů pro vlastní zahradní inspiraci. (I když je vaše zahrada už přeplněná k prasknutí.)
- Místa navštěvujte stylově oblečení – ideální uniformou je dlouhá volná sukně, která se hezky točí, a slaměný klobouk.
- Když to jen trochu jde, odnášejte si domů rostlinu, pro kterou pak ma záhoncích zoufale hledáte místo.
- A nezapomeňte na kávu či čaj v co nejbližší vzdálenosti od zahrady – protože žádný výlet není úplný bez chvíle klidu.
Vzpomínky z cest si často spojujeme s monumenty a slavnými místy. Ale ty moje se čím dál častěji pojí se skleníky, lavičkami pod rozkvetlými magnóliemi a obyčejnými kouty zeleně, které nejsou v žádném průvodci.
Až bude syn jednou vzpomínat na naše cesty, možná mu splyne, jak přesně vypadala Florencie. Ale třeba si vybaví slaměný klobouk, těžký vzduch ve sklenících a nekonečné řady květin, kolem kterých jsme spolu bloudili. A to mi přijde jako docela hezký způsob, jak objevovat svět.
