Nevšední všednosti

Author: Jarka

  • Co jsem se naučila na Maledivách

    1. Chodit zahalená od hlavy k patě má jednu nespornou výhodu: nespotřebujete moc opalovacího krému.
    2. Konzumace jogurtů je doporučena jen opravdu otrlým jedincům. Místní totiž necítí potřebu dávat je do chlaďáků.
    3. Dovolenkový jídelníček se může skládat jen z tuňáka, rýže a kokosu. Celé tři týdny.
    4. I na ostrově, který vycházkovou chůzí přejdete za patnáct minut, se vyplatí mít auto. (Na ostrově dlouhém tak, že byste ho zvládli přehodit kriketovým míčkem, auto mají také. Ale plachta, kterou je přikryté, na něj už nejspíš přirostla.)
    5. Jak zažít trochu adrenalinu? Pokuste se pochopit místní lodní přepravu. Některé spoje jezdí jen v sudý den, jiné jen v lichý. Nic nejezdí v pátek a když jsou trochu větší vlny. A pak se pokuste dostat včas na letiště.
    6. Ani po třech týdnech nemusíte rozšifrovat, jestli se autem oficiálně jezdí vpravo nebo vlevo.
    7. Pochopíte tu hluboká filosofická moudra. Třeba to, že v životě nemůžeme mít nad vším kontrolu. Nikdy totiž nevíte, co z toho, co jste si objednali k jídlu, vám skutečně přinesou. A už vůbec netušíte, co vám pak naúčtují.

  • Balkonová nostalgie

    Ve vzduchu poletuje kávové aroma a tančí s bílými vlasy ženy na balkoně naproti.
    Laškovně jí krade jednu vrásku za druhou.
    Nejdřív vrásky bolesti a rýhy smutku, pak vlnky smíchu.
    Hrbatá záda, třesoucí se ruce i chrupavky uší vytahané stářím.

    Všechno je pryč.
    Jediné, co existuje, je tahle nestárnoucí rozmluva s větrem.
    Zavřené oči, ruce svírají studené zábradlí. V březových listech šumí vzpomínky (možná i v bukových, ale ty ve městech nerostou).
    Poletující vlasy vypadají jako závoj.

    Letmo se usměje a na tvářích se jí objeví ruměnec.
    Na co myslíš?
    Na dávného milence?
    Na ukradené chvilky o samotě a dopisy, které si dodnes schováváš mezi oblečením?
    ?

    Na ulici bouchnou dveře od auta. Vítr ustane.
    Konec snění. Vrásky odhrnou závoj a naskáčou zpátky na čelo.
    Přitáhnout si svetr těsněji k tělu a odejít do bytu.
    Rozplynout se do reality.

  • Knihovny


    U dveří knihovny, kam jsem chodila jako malá, trůnila dvě velká zelená křesla. Vždycky jsem kolem nich co nejrychleji zahnula doleva mezi regály s knížkami pro děti. Vybrala jsem úlovky na následující týden a nervózně přešlapovala před oddělením pro dospělé, kdy se z něj vrátí mamka. Jen málokdy jsem se tam odvážila jít za ní. Měla jsem strach, že se mezi
    dospěláckými knížkami ztratím.

    Na konci jedné uličky byla malá místnost oddělená od zbytku knihovny závěsem. Vždycky za ní někdo něco ťukal na stroji a byl tam cítit olej.
    Nikdy jsem se tam neodvážila nakouknout. Bála jsem se, že tam sedí někdo, kdo napsal všechny knížky v knihovně, a když ho vyruším, nebudu moct číst žádné nové.

    Poději jsem do knihovny chodila sama. Procházela jsem regály se scifi a fantasy, listovala kartotékami a nedočkavě čekala, kdy vyjde nový díl Harryho Pottera.

    Cestou domů jsem se nekoukala napravo ani nalevo, protože jsem pečlivě zkoumala úlovek, který jsem si z knihovny odnášela. Prohlížela jsem si obaly knížek, četla jejich obsahy a nemohla se dočkat, až se vydám na výpravu za tajemstvími, která skrávají.

    Knihovna ve městě, kam jsem chodila na střední, byla obrovská. Moderní, prosklená budova s nádherným širokým schodištěm vedoucím z beletrie do literatury faktu. Mezi regály scifi jsem objevila Herberta, Žambocha a Sapkowského. Nahoru jsem se vydala jen párkrát, když jsem se rozhodla, že
    nutně potřebuji zhubnout, a nebyla si pořádně jistá, jak to
    udělat.

    Každodenní dojíždění vlakem by bylo o dost nudnější nebýt knížek, které jsem si tam napůjčovala. Přečetla jsem snad všechny fantasy knihy, které
    tam měli, a udělala si dobrý přehled o tom, jak vypadá kvalitní
    literatura, protože jsem přečetla stohy té opravdu špatné.

    Vysoká znamenala skripta. Skripta jsou v mém světě nesnášenliví agresoři, kteří se nesnesou s žádnou jinou psanou formou. Nedovolila mi číst žádné příběhy. Ani knížky o hubnutí.

    Teď bydlím v ulici, kde je pobočka knihovny. Mými nejoblíbenějšími dny jsou středy, protože do knihovny přiváží knihy, které jsem si přes týden
    objednala. Většinou to vychází tak, že dopiju odpolední kávu a přijde mi email, že právě splnili mé rezervace. Okamžitě vyrazím a knihovnice se pokaždé diví, že jsem tam tak rychle.

    Nedávno jsem byla na výpravě za knížkami a minula se s chlapcem ve věku kolem deseti let. Aktovku měl větší než byl on sám, rozčepýřené vlasy, brýle mu sklouzávaly z nosu. Oči měl upřené na zadní obal knížky. Kratičký okamžik, kdy jsme se míjeli, stačil na to, aby mi přivál vzpomínky na doby, kdy jsem byla úplně stejná.

    Knihovnice je jedna z těch nejmilejších, které jsem zatím potkala. Čtenářům
    nechává připravené romány, o kterých se domnívá, že by se jim mohly líbit. Starším lidem pomáhá snést knížky ze schodů. Mně vždycky nabídne, ať si na chvilku sednu a něco si přečtu, že ona se mezitím podívá, jestli nemám
    splněné ještě nějaké další rezervace, ať tam nemusím chodit zbytečně.

    Sednu si, prohlédnu novinky a přitom doufám, že knihy nedorazily, protože tam i zbytečně chodím tak ráda!

  • Ohlédnutí za rokem 2016

    Příchod nového roku pro mě vždycky znamená přemýšlení nad tím starým – co jsem dokázala, co se povedlo a co zas až tolik ne. Včera jsem strávila skoro hodinu s kávou a listem papíru, na který jsem poctivě sepisovala všechno, co se stalo, a jak mě to změnilo.

    Překvapilo mě, jak moc mě ovlivnily knihy, které jsem v průběhu roku přečetla. Kromě toho, že jsem díky nim hlouběji pochopila význam slov jako je  pokora, vděčnost nebo stání si za svými hodnotami, způsobily i to, že jsem přes léto měla zaječí úmysly. Chtěla jsem focení portrétů pověsit na hřebík a všechnu svou energii nasměrovat k ochraně přírody. Ale nakonec jsem si to rozmyslela, když jsem si promítla všechny pozitivní reakce na mou práci, kterými mě zahrnujete. Ani nevíte, jak moc jsem za ně vděčná.

    Svou touhu po tom být v přírodě, jsem uspokojovala spoustou výletů po Čechách, vodou a dovolenou. Občas mi přišlo, že mým trvalým bydlištěm se stal stan. V hlavě se mi pomaličku začínají rýsovat plány, jak to letos dotáhnout k dokonalosti.

    Měla jsem tu čest fotit spoustu úžasných, silných a inspirativních žen. Mám pocit, jako by mi každá z vás při těch tří hodinových rozhovorech/foceních ukázala něco nového. Jediné, co bych změnila, je to, abychom se jakožto ženy začaly mít více rády. Abychom si uvědomily, že své tělo nemáme proto, aby splňovalo magazínové nároky krásy. Ale proto, abychom mohly běhat, skákat, občas moc pít, stvořit život, smát se, až budeme brečet, cestovat…

    Abychom si každý den uvědomovaly, že vrásky jsou vzpomínky na to, že jsme na dovolených používaly málo opalovacího krému, a že máme to štěstí, že žijeme tak dlouho, že se nám vůbec stíhají udělat. Velký nos je pro nás až do konce života vzpomínkou na babičku, která měla úplně ten samý. Pár kilo nadváhy znamená, že radši posedíme večer s přáteli než o samotě v posilovně.

  • Chybí mi léto

    • Ta volnost, kdy můžu jen v tričku vyběhnout ven, sednout si na lavičku před domem a užívat si, jak mě sluneční paprsky štípou na kůži.
    • Ten neustálý pohyb, když na kole brázdím pražské ulice nebo se s batohem na zádech toulám po švitořících lesích.
    • Ta bezstarostnost, když vím, že všechno, co opravdu potřebuji k životu, mám ve vodotěsném barelu kousek od sebe.
    • Ta nedočkavost, když vím, že každý víkend budu někde ztracená s lidmi, kteří pro mě tolik znamenají.
    • Ta nostalgie, když mám oči upřené do vyhasínajícího ohně a začíná na mě doléhat fakt, že každá pohádka jednou skončí.

  • Nejoblíbenější knihy roku 2016

    Vždycky jsem ráda četla, ale teprve v roce 2016 jsem tomu propadla se stejnou intenzitou, jako když jsem byla na střední škole a hltala jsem jakékoli scifi nebo fantasy, které mi mohla knihovna nabídnout.

    Čtení mě teď tak moc začalo bavit, protože jsem konečně přesně zjistila, co chci číst. Navzdory předchozím literárním zkušenostem jsem se pustila do literatury faktu. Zaměřila jsem se na antropologii, etnologii, cestování a osobní rozvoj. Dokonce jsem přečetla svou první poezii. A většinu toho jsem naprosto milovala.
    Některé knížky mě sice bavily číst, ale moc jsem si z nich neodnesla do života. Jiné mě naopak svými názory a myšlenkami změnily už asi napořád. Jaké to byly a co mě naučily?

     
    Žádná životní situace není tak těžká, abychom nedokázali být laskaví k sobě i ostatním.
    Ještě nikdy se mi nestalo, abych kvůli knížce byla skoro dva týdny smutná. Pokud se ji rozhodnete přečíst, připravte se, že budete brečet.
    Pro mě první ucelenější kniha o budhismu. Nečekala jsem, že některé myšlenky ve mně budou rezonovat tak silně.
    Knížka mi pomohla změnit pohled na svět. Přepla mě z hodnotícího režimu, jestli je něco dobré nebo špatné, spravedlivé nebo ne, rychlé nebo pomalé. Akceptovala jsem, že život prostě je. Neskutečně osvobozující.
    Pochopila jsem, jak je důležité být v přírodě a vnímat ji všemi smysly. Vzbudila ve mně touhu přestěhovat se do malé chatky uprostřed lesa a dny trávit posloucháním šumu stromů.
    Kniha o tom, jak žijí původní obyvatelé Malajsie – v tropickém ráji, kde se nemusí soustředit na nutnost obstarávat potravu nebo se chránit před zimou. Chvílemi jsem měla pocit, jako bych četla nějakou utopii a ne reálné zkušenosti. A uvědomila jsem si, že s ostatními lidmi jde pěstovat mnohem hlubší vztahy, než jsem si do té doby myslela.Jaké zajímavé knihy jste v minulém roce přečetli vy?

  • Letní sen, dávný

    Čas se slil do nekonečné spirály.
    Minuty se vlekly jako roky,
    hodiny utíkaly mrknutím oka.

    Šli vedle sebe
    a před sebou
    a za sebou.
    Nebylo jasné, kdo vedl a kdo následoval.

    Nemusela se
    na něj koukat, aby cítila jeho přítomnost.
    Nemusela se
    ho dotýkat, aby znala hebkost jeho rukou.

    Nebylo to jen jeho současné já.
    Věděla,
    jak ho život změní ve stáří.
    jak mu události,
                              jež ho teprve čekají,
    nahrbí záda a vysunou bradu dopředu.

    Kráčeli vedle sebe
    a před sebou
    a za sebou
    jako to dělali, když jejich současná těla ještě nebyla narozena.

    Sen,
    který byl reálnější
    než vše, co doposud zažila.

  • Na co kolem sebe se díváte?

    Když jsem před deseti lety začínala fotit, pracovala jsem na projektu, kterým jsem se snažila dokumentovat obyčejné městské parky, tak aby měly tajemnou atmosféru. Nedávno jsem si na tento projekt vzpomněla a řekla si, že bych mohla vyzkoušet něco podobného, ale s videem. Vypravila jsem se na Roztyly, které osobně nepovažuji za příliš fotogenické místo, a snažila jsem se kolem zastávky metra zachytit co nejhezčí věci. Výsledkem je následující video.
    Na co kolem sebe se díváte vy? 

  • Celý život v květinářství

  • Budu vypadat jako jednorožec?

    Ke komoře u nás v bytě mám zvláštní vztah. Na jednu stranu ji mám ráda. Kam jinam bych dala rýži, olivy, pruduškové čaje, prkýnko na šunku, přepravku na kočku, kladívko, hřebíky, šrouby a šroubováky, karimatky, spacáky, stan, ešusy, sešity ze střední, krosnu, pět batohů, leštěnku na gauč, žehlicí prkno, kýbl, koště, mop, sušák na prádlo, igelitky z Albertu a kufr s noži, které jsem dostala do výbavy?
    Na druhou stranu to místo tak trochu nenávidím. Navzdory všem snahám je tam neustálý chaos. Občas mám pocit, že tam vzniká samovolně. Jako v životě. Nehledě na to, jak moc se v něm snažím udělat pořádek, náskládat jednotlivé kusy do kovových polic a pozavírat do úhledných krabiček, vždycky se najde něco, co nikam nepasuje. Nebo zrovna není čas to všechno třídit a tak to prostě nechám válet na zemi, že se k tomu někdy později vrátím, abych se s tím vypořádala.
    A pak se najednou stane, že přes harampádí na zemi nedosáhnu na poličky. A místo toho, abych to po sobě uklidila, začnu prázdnou basu od piva používat jako schůdky. Což funguje skvěle do té doby, než si začnu být příliš jistá sama sebou a stoupnu moc na bok a basa se převrátí a zlomím si prostředníček na levé noze.
    Nebo se takhle snažím vytáhnout karimatku a jsem tak našponovaná, že by ze mě měl radost nejeden učitel jógy, když tu mi z jedné poličky spadne na hlavu žehlička. Hezky špičkou doprostřed čela. To vás pak nutí zamyslet se nad dvěmi věcmi:
    Je šance, že budete vypadat jako jednorožec?
    A nestálo by za to někdy všechno z gruntu uklidit?