Nevšední všednosti

Author: Jarka

  • Co jsem se naučila v Irsku – 2. část

    1. Máte-li na některý den naplánovaný celodenní pobyt v přírodě, zaručeně bude pršet.
    2. Když už si na déšť zvyknete a začnete si říkat, že to není tak hrozné, padne mlha.
    3. Dávejte si pozor na své psy. Jestliže budou plašit ovce, Irové je zastřelí. Aspoň podle výhružných cedulí u každé pastviny.
    4. Irové
      své pivo berou opravdu vážně. Když v minulosti král nemohl napojit
      chmelovým zárakem svůj dvůr, ztratil nárok na svůj titul.
    5. Dvojpeřina
      může první noc vypadat velice romanticky. Po sedmé noci, kdy vám
      neustále táhne na záda a ramena, začnete podezřívat, že jsou
      sponzorované rozvodovými právníky.
    6. Některé dny prší tak vytrvale, že vám začnou promokat i pláštěnky.
    7. Některé
      B&B jsou tak kreativní, že WC a sprchový kout zvládnou našťouchat
      na 1m2. Je to těsné? Ano. Ale kdy jindy si při čůrání můžete sprchovat
      nohy?

  • Nejoblíbenější zvuk

    Ptala jsem se tě už někdy, jaký je tvůj nejoblíbenější zvuk?
    Pro mě to vždycky bude zvuk letního větru za soumraku. To lehké ševelení, kterým k tobě promlouvají stromy, když přestane žhnout slunce a příroda se noří do hedvábných, namodralých tónů. Poodejdeš pár kroků od přátel, kteří se vesele baví kolem ohně. Sundáš si boty. Tráva tě nejdřív trochu studí na chodidlech a na krku tě lechtají vlasy, které se přidaly k onomu úžasnému, pradávnému tanci.
    Kráčíš vpřed. Pomalu a s hlavou sklopenou pokorou. Zhluboka dýcháš a jediné, na co v danou chvíli myslíš, je to, jak k tobě plují vzpomínky na nadcházející dny. Cítíš klid a stálost v nekonečném pohybu kolem sebe. Příslib dobrodružství.
    Pálí tě kůže na ramenou z celodenního pobytu na slunci, ale vítr tě jemně objímá a šeptá ti, že všechno bude, jak má být. A tak si sedneš na trávu, obličej nastavíš proudícímu vzduchu a necháš se unášet.
    Chtěl bys vidět zvuky?

  • Co jsem se naučila v Irsku – 1. část

    1. Projít pasovými kontrolami na dvou různých terminálech by mohlo být i zajímavé. Ne v případě, že vám letadlo odlétá za patnáct minut a před vámi je fronta jak na Padesát odstínů šedi.
    2. Když je hotel v centru Dublinu fakt hodně levný, je to podezřelé. Jedním z důvodů nízké ceny může být diskotéka vyřvávající hned pod okny do čtyř do rána.
    3. Povede-li se vám při monotónním popu usnout, vězte, že několikrát za noc spuštěný požární alarm vás spát nenechá.
    4. Je-li státní svátek, nejezdí dublinská MHD. Vůbec. Což může trochu zkomplikovat vyzvedávání auta na opačném konci města.
    5. Stěny největšího dublinského hradu jsou sytě barevné. Asi jako zateplené paneláky.
    6. Budete-li spát v povlečení pošitém flitry, budete si připadat jako na diskotéce. Což po zkušenostech z Dublinu nemusí být zrovna příjemné.
    7. Dvoukřídlé prosklené dveře vypadají luxusně. Pokud tedy nevedou na záchod. Ale co, soukromí je stejně přeceňované.

  • O čem budeš snít?

    Probudí tě neodbytné šimrání slunečních paprsků. Slyšíš nesmělý růst sněženek a otřesení se stromů pod posledními zbytky sněhu. Když děláš kávu, posloucháš etudu vracejících se vlaštovek. Ani nestíhá vystydnout a obnažené větve stromů se balí do cudných bílých kvítků.
    Při obědě spřádáš plány na letní dobrodružství. Krčíš nos, na němž ti vyskákaly pihy od sluníčka. Balíš batoh vzpomínek na noci probdělé pod hvězdami a nastavuješ tvář letmému vánku.
    Najednou vítr začíná studit. Třesou se ti konečky prstů a obrysy stromů pod okny blednou v neprůhledných mlhách stejně jako tvá snědá kůže. Večeříš a už je dávno tma, která se mísí jen se zvuky máchajících holubích křídel a padajícího listí.
    Usínáš s nohami navlečenými ve vlněných ponožkách. Bytem se nese vůně čerstvě napečených perníčků. Vzdálené cinkání rolniček tančí se sněhovými vločkami za oknem.
    O čem budeš snít?

  • Byli byste okno s větrníkem?

  • Jak jsem pekla vánoční cukroví

    (Nepředpokládám, že byste byli tak naivní, ale pro jistotu – tyto perníčky jsem opravdu nepekla!)

    Většinu roku troubu používám k tomu, abych do ní schovala špinavé hrnce a pánvičky, když přijde nečekaná návštěva. Před Vánoci mě ale vždy zachvátí touha být tou správnou hospodyňkou a vytvořit cukroví. Už třetím rokem piluji perníčky a začínám mít pocit, že se neomylně blížím k dokonalosti. No posuďte sami – mám už skutečná vykrajovátka místo sítka na čaj, polevu raději kupuji a letos jsem s pečením začala na naléhání kamarádky už na konci listopadu, takže o Štědrém dnu jsme perníčky nepoužívali jako otvírák na pivo, ale skutečně je jedli. Prostě kardinální zlepšení!

    Cítila jsem se tak sebevědomě, že jsem matce rozšafně slíbila, ať se na to pečení vykašle, protože připravím víc druhů. (Což, nic si nenalhávejme, by udělala stejně. Výmluvu, že neumí zapalovat troubu, používá už od doby, kdy ještě bývala moderní trvalá na vlasy ).
    1. Perníčky
    Pečlivě jsem nastudovala recept, zapamatovala si přísady, gramáže a postup míchání jednotlivých surovin. Zapřísahala jsem se, že to musím udělat přesně tak. Žádné inovace a vlastní invence. O pečení přece vůbec nic nevím a tohle je recept prověřený stovkami, ne-li tisíci kuchařek. A pak jsem objevila někde zastrčené vanilkové aroma a skořici. Skoro mi přišlo, jako by to byly jiné ruce, které je přisypávaly do mého perfektního těsta. Ale co, vanilkové skořičáky jsou taky dobré!
    Když mi kamarádka řekla, že moje zdobení perníčků ji úplně připomnělo, jak je dělala jako malá, nevěděla jsem, jestli mi lichotí nebo se mám urazit. Když sestra suše konstatovala, že bych se mohla postavit před metro a perníčky prodávat jako výtvor dětí z Jedličkova ústavu, bylo mi jasné, že žiji obklopena hady.

    2. Vosí hnízda
    B. nejspíš mé barvité popisy toho, co vyvádím v kuchyni, brala dost s rezervou, protože mi nabídla, že vosí hnízda bychom mohly připravit spolu. Neodradilo ji ani to, když jsem se víc starala o to, jestli máme rum a víno, než kolik kusů piškotů mám přinést.
    B. je trpělivá. Například to, že bychom mohly předjet cyklistu, za kterým jsme se jednou plazily v autě, zmínila až po deseti minutách. Mou asistenci při pečení vydržela zhruba stejně dlouho. Pak opatrně naznačila, že je zvyklá na určitý řád a udělá to sama. Ale že bude hrozně super, když mezitím otevřu to víno na stole. V obýváku.

    3. Vosí hnízda
    Aby se hnízda, která jsme tak pracně připravily, nezkazila, nechala jsem je v chladu v chodbě. Sem tam jsem pak jedno uzobla, když jsem procházela kolem. Vzhledem k tomu, že to bylo tak pětkrát šestkrát denně, po několika dnech jsem čelila novému problému. Hnízda prostě došla. Což znamenalo jediné. Musela jsem je znovu připravit. Vzhledem k tomu, že B. měla stále ještě drobný tik v oku, kdykoli jsme zmínila slova jako mouka, vál nebo síto, zopakovat přípravu u ní nepřicházelo v úvahu.

    Chtěla jsem, aby se mi povedla, takže jsem pravidelně testovala, jestli má těsto stále stejnou chuť. Díky tomuto zodpovědnému přístupu jsem udělala necelých dvacet kousků. Ale zbyl mi skoro litr vaječného koňaku, což mi patřičně zvedlo náladu. (Náladu jsem měla dost zvednutou, i když už žádný koňak o pár desítek minut později nezbýval.)

    4. Vosí hnízda
    Tentokrát už jsem na sebe byla přísnější a svůj výtvor schovala do komory. Zbývalo pět dní do Vánoc a já byla přesvědčená, že tu hrstku se mi podaří ubránit. To bych ale nesměla být skolena zákeřnou nemocí. Jak každý ví, když tělo trpí, musí se i trochu rozmazlovat. A jak to udělat líp, než jedním nebo dvěma kousky cukroví…

    …takže jsem zase stála před stejným problémem. Naštěstí jsem už  po všech předchozích pokusech měla tak vyladěný recept, že mi ve formičkách držel tvar pomalu jen samotný rum.
    (A ne, sestro, nerozlévala jsem jen rum do panáků!
    Jak říkám – samí hadi!)

    Jak to máte vy a pečení cukroví? Patříte k těm neobyčejně schopným kuchařkám, co zvládnou udělat dvacet receptů, nebo to moc neřešíte?

    Zdoj fotky: zenysro.cz

  • Praha je taky chic!

    Po dlouhé době  jsem měla až nečekaně volný víkend. A taky líný. Mám tu sice seznam knížek, které budu číst, filmů, nad kterými si pobrečím, a domácích prací, u nichž si pobrečím možná ještě víc než nad dojemnými snímky. Všemu jsem ale odolala a skoro celou sobotu strávila na Pinterestu. Kdo jste tam už alespoň párkrát v životě zabrousil, jistě mi dáte za pravdu, že je to mnohem zákeřnější stránka na zabíjení času než Facebok a Youtube dohromady. Nemusím ani pořádně vědět, co hledám, ale přesto jsem obklopena tak vizuálně potěšujícími věcmi, že se večer nestačím divit, kam se celý den tak rychle vypařil, když jsem klikla jen na pár obrázků.
    Sobota nebyla výjimka. Přes úžasné bezlepkové recepty a tipy na letošní dovolenou jsem se dostala k fotkám Paříže a obdivným prohlášením o tom, jak je to nejromantičtější město na světě, jak jsou Francouzky neodolatelně chic a každý žije v bytě tak nádherném, že v sobě jistě skrývá vlohy být bytovým designérem. Nechápejte mě špatně – sama jsem se u klíčového slova “parisian” kochala přes tři hodiny. V duchu jsem si přitom malovala, jak by můj život v Paříži musel být úžasný a bezchybně romantický. Všude bych jezdila na kole. V košíčku na řidítkách by mi poskakovala luxusní kožená kabelka nacpaná knížkami z antikvariátu. V plátěné tašce bych měla čerstvé ovoce z farmářských trhů a nesměle růžové pivoňky. A svět bych pozorovala přes obrovské, elegantní sluneční brýle.
    Během snění mě zarazila jedna fotka s nábřežím Seiny. Nebylo na ní nic až tak zajímavého, ale byla bych odpřísáhla, že je to foceno na Náplavce. A v tu chvíli mi to všechno došlo!
    Proč bych za svým vybájeným životním stylem měla cestovat na západ, když to všechno můžu mít i tady? A proč bych měla čekat na dovolenou nebo nějakou speciální příležitost, abych si ke každému jídlu krásně prostřela stůl a našla si čas na čtení ošoupaných knížek?

  • Jak jsem se učila první pomoc

    Nedávno mi při kávě jedna kamarádka s vážnou tváří vyprávěla, že všichni podle nějaké studie v hloubi duše chtějí zažít zombie apokalypsu. Chodba k jejímu bytu vypadá jako vystřižená z béčkového zombie hororu, takže chápu, proč ji studie natolik učarovala. Ale s čistým svědomím můžu prohlásit, že já osobně po ničem takovém netoužím ani trochu. Zastávám ale názor, že člověk má být připravený na nejhorší a doufat v nejlepší, takže jsem se nedávno přihlásila na víkendový kurz první pomoci.

    Lektorka byla sympatická už od samého začátku, kdy nás provedla obsahem kurzu poněkud svérázným způsobem: “Nejdřív se budete dusit, pak si trochu popícháme břicha, navodíme infarkt a pořádně se popálíme. Takže na dva dny máme co dělat.” Ve slovní krasojízdě pokračovala prohlášením: “Ptejte se na cokoli a nebojte se, že budete mít blbý dotaz. Minulý týden jsem učila policajty.”

    A tak jsme se do toho pustili a opakovali si, jaké tlakové obvazy používat, jak nic nevytahovat z ran a jak dávat správnou masáž srdce po dechu lapajícím Andulám. Už asi nikdy nevymažu z hlavy písničku Staying Alive od Bee Gees, která má dle anglického Red Cross ideální tempo pro resuscitaci. A přátelé mě od té doby podezírají, že jsem sponzorovaná výrobcem silikonových rukavic, protože každému cpu pár do kabelky s tím, že nikdy neví, kdy se jim bude hodit.

    Na závěr nám lektorka namaskovala velice realisticky vypadající zranění, která jsme si měli navzájem ošetřovat. Neznalý by mohl mít pocit, že správný postup u jakéhokoli rány je všechno pečlivě nafotit, odeslat to na Facebook, pak dlouze konzultovat, co píšou v příručce, a pak to nějak obvázat, ale hlavně abychom se moc neumazali. Nadobro jsem si ujasnila, že s ustřeleným okem a podřezanými žilami bych nevypadala zrovna dvakrát esteticky.

    Z kurzu jsem si odnesla asi metr dlouhý seznam věcí, které musím doplnit do domácí lékarničky, a  otázku, proč se na školách nevěnuje víc času výuce první pomoci. Nebylo by to užitečnější, než zpaměti vědět, kdy na trůn usedl Václav IV.?

    .

  • Co jsem se naučila o Silvestru

    • Když ve tři ráno nemůžete vylézt kopec plný sněhu, protože vám kloužou boty, všichni vás hned budou podezírat, že jste hrozně opilí.
    • Nasednout po tmě (ne kvůli alkoholu!) na lopatu a sjet kopec, je docela náročné.
    • Je moudré zkontrolovat kabát, v němž jste bobovali, předtím, než jdete mezi lidmi. Včas si všimnete, že máte celý zadek od hlíny, a kolem knoflíků namotané trsy trávy.
    • Když se někdo opije a usne už v jedenáct (!), vždycky za to může ta hromada cukroví, kterou snědl, a ne půl lahve whisky, jíž do sebe naklopil během předcházející hodiny.
    • Když se ze Silvestra vrátím s víc lahvemi alkoholu,než s kolika jsem
      odjížděla, není úplně jasné, jestli je to důvod k radosti, nebo začínám stárnout.
    • Ryby neumí jíst Kung-Pao.
    Co za přelomové poznatky jste získali vy během vašich umírněných, sofistikovaných oslav příchodu nového roku?

  • 9 osvědčených tipů, jak se přestěhovat bez zbytečného stresu

    1. Uvědomte si, že bez stresu to prostě nepůjde. Vyvarujete se tak spoustě zbytečného stresování.
    2. Nechte všechno balení na poslední den. Sice možná vůbec nepůjdete spát, ale aspoň nebudete muset bydlet mezi krabicemi.
    3. Zbytečně nerozebírejte nábytek. Když se při převozu sem tam trochu odře, získá stylovou patynu!
    4. Jděte krabice na balení shánět až na poslední chvíli. Projdete si díky tomu spoustu obchodů v okolí.
    5. Naplánujte si stěhování na dobu, když všichni vaši přátelé jedou na dovolenou. Ač vám to po rvaní šesté skříně možná nepřijde jako dobrý nápad, představte si, jak dlouho byste museli strávit v posilovně, abyste vydali tolik energie.
    6. Nepropadejte panice, až uvidíte, kolik máte věcí. Naopak oceňte, v jakém materiálním blahobytu žijete.
    7. Zapomeňte ve stěhovací dodávce tašku se všemi vašimi botami. Aspoň je později dokoupíte dle poslední módy.
    8. Určete si jasné priority, co potřebujete vybalit jako první, a dejte zásoby alkoholu někam navrch.
    9. Hned na den, kdy jste se nastěhovali, pozvěte přátele. Nejen, že budete mít motivaci rychle vybalit (viz bod 8), ale zároveň i sousedy hned na začátku připravíte na to, co jste zač.

    Jaké jsou vaše zaručené tipy, jak se přestěhovat bez stresu a zbytečné námahy?