Už od loňského léta jsem ho pozorovala při každém pití kávy. Z balkonu ve čtvrtém patře jsem sledovala, jak je nalepený na kanárkově žluté zdi. Usrkávala jsem doušek za douškem a nedávalo mi smysl, co ho mohlo přimět vydat se na takovou pouť. Do neznáma, strmou cestou bez jasných výsledků.
Ale není to právě o tom? Vydat se na cestu a nechat se unášet výhledem, který se nám při tom naskytne?
Šnek chcípl, než se stihl vyšplhat až na střechu. Ale i přesto mám jeho ulitu vystavenou na stole jako připomínku. Protože cesta je cíl. A kdo nevykročí, nikam nedojde.