Jak jsem se učila první pomoc

Nedávno mi při kávě jedna kamarádka s vážnou tváří vyprávěla, že všichni podle nějaké studie v hloubi duše chtějí zažít zombie apokalypsu. Chodba k jejímu bytu vypadá jako vystřižená z béčkového zombie hororu, takže chápu, proč ji studie natolik učarovala. Ale s čistým svědomím můžu prohlásit, že já osobně po ničem takovém netoužím ani trochu. Zastávám ale názor, že člověk má být připravený na nejhorší a doufat v nejlepší, takže jsem se nedávno přihlásila na víkendový kurz první pomoci.

Lektorka byla sympatická už od samého začátku, kdy nás provedla obsahem kurzu poněkud svérázným způsobem: “Nejdřív se budete dusit, pak si trochu popícháme břicha, navodíme infarkt a pořádně se popálíme. Takže na dva dny máme co dělat.” Ve slovní krasojízdě pokračovala prohlášením: “Ptejte se na cokoli a nebojte se, že budete mít blbý dotaz. Minulý týden jsem učila policajty.

A tak jsme se do toho pustili a opakovali si, jaké tlakové obvazy používat, jak nic nevytahovat z ran a jak dávat správnou masáž srdce po dechu lapajícím Andulám. Už asi nikdy nevymažu z hlavy písničku Staying Alive od Bee Gees, která má dle anglického Red Cross ideální tempo pro resuscitaci. A přátelé mě od té doby podezírají, že jsem sponzorovaná výrobcem silikonových rukavic, protože každému cpu pár do kabelky s tím, že nikdy neví, kdy se jim bude hodit.

Na závěr nám lektorka namaskovala velice realisticky vypadající zranění, která jsme si měli navzájem ošetřovat. Neznalý by mohl mít pocit, že správný postup u jakéhokoli rány je všechno pečlivě nafotit, odeslat to na Facebook, pak dlouze konzultovat, co píšou v příručce, a pak to nějak obvázat, ale hlavně abychom se moc neumazali. Nadobro jsem si ujasnila, že s ustřeleným okem a podřezanými žilami bych nevypadala zrovna dvakrát esteticky.

Z kurzu jsem si odnesla asi metr dlouhý seznam věcí, které musím doplnit do domácí lékarničky, a  otázku, proč se na školách nevěnuje víc času výuce první pomoci. Nebylo by to užitečnější, než zpaměti vědět, kdy na trůn usedl Václav IV.?

.

4 Comments

  1. Katka
    January 11, 2015

    Rukavice jsem po kurzu taky každému cpala :D.
    S tou školou a první pomocí mě to taky štve, vůbec se na ni neklade důraz…

    Reply
    1. Jarka
      January 12, 2015

      Jsem ráda, že v tom nejsem sama 😀

      Reply
  2. Aneta Puskásová
    January 14, 2015

    Asi je zbytečné psát, že máš pravdu, že jo? Stačí už jen fakt, že já o první pomoci možná něco vím a přesto bych pravděpodobně jenom hystericky řvala, kdyby se doopravdy něco stalo. Takže před tebou smekám všechny klobouky.
    Ohledně apokalypsy s touhy lidí ji zažít…hehe, já si strašně přála, aby se v roce 2012 něco stalo a doopravdy ten konec světa byl. Říkala jsem si totiž, jestli má být nějakej konec světa, chci ho zažít. 😀
    Jo a plus za ty videa! 😀

    http://www.infinitetreasure.blogspot.cz

    Reply
  3. Jarka
    January 18, 2015

    Určitě to zbytečné není, tááák krásně se to poslouchá/čte 🙂

    Ale je pravda, že konec světa člověk nezažije každý den a určitě to musí být jedinečný, nezapomenutelný zážitek 😀 ale ať to ještě pár desítek let počká, ať zažiju i něco jiného 🙂

    Reply

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Scroll to top