Jak jsem pekla perníčky

Hledáním receptu jsem strávila víc, jak dvě hodiny. Bylo to způsobeno tím, že mě víc zajímalo, jak cechy perníkářů před sebou tajily svoje recepty, jak používaly klidně i několik set druhů koření a některá těsta zrála více jak rok, než se upekla.Po zevrubném výzkumu zvítězila staročeská receptura zaručující, že perníčky krásně změknou (ponaučení pro příští rok: takové recepty vetšinou nehorázně kecají!). Akčně jsem se okamžitě vydala do obchodu, abych nakoupila všechny potřebně ingredience. Jenže byla zrovna první adventní neděle a vypadalo to, že celá Praha měla s pečením stejný nápad jako já.

V obchodě neměli jediná vajíčka, v regálu na hladkou mouku byla narvaná strouhanka, a když jsem se prodavače zeptala, jestli nemají cukr krystal, zatvářil se tak pohoršeně, jako bych od něj chtěla koupit heroin.

Naštěstí jsem velice trpělivá a záchvaty hospodyňkovství mě popadají jen velice zřídka. Takže jsem druhý nájezd na nákup surovin zvládla odkládat až do sedmnáctého prosince. Tou dobou už měla Praha pravděpodobně napečeno, protože jsem sehnala vše potřebné. Ještě ten večer jsem připravila těsto a byla na sebe hrozně hrdá, že se mi nestal podobný trapas jako minule, kdy jsem chtěla udělat jen poloviční várku a kromě mouky jsem množství všech ostatních surovin zapomněla vydělit dvěma.

Oproti loňskému roku jsem už byla profesionálně vybavená – měla jsem vykrajovátka! Když jsem perníčky loni vykrajovala sítkem na čaj, určitě to bylo velice osobité, ale letos jsem si říkala, že už by to konečně mohlo být i estetické. Dokonce jsem dostala vytuněnou megaformičku, na které je víc tvarů, takže teoreticky by mělo být možné vykrojit víc kousků najednou.
Teoreticky.

Praxe byla taková, že se těsto nikdy neprořízlo úplně celé a hrozně se na megaformičku lepilo. Takže se mi většinou tak půlka perníčků nevykrojila vůbec a druhá půlka se zničila, když jsem se těsto snažila odlepovat.

Bylo to tak frustrující, že jsem si k tomu otevřela víno. Spolu s rostoucí hladinou alkoholu v krvi jsem byla stále víc tolerantní k bizarním tvarům, které jsem sázela na plech. A ke sklonku večera, kdy už bylo vidět na dno lahve, mě ani moc nepohoršovalo to, že jsem několik várek velice neesteticky spálila.

Ale bylo napečeno a o to přece šlo! A navíc díky spálenému jídlu prý budeme krásní. Takže nemáte zač!

Poté, co loni má drahá sestra zdobení na perníčcích okomentovala slovy: “Mno … je to takový … tvůj styl…,” jsem se letos rozhodla, že si s tím opravdu vyhraji. Shodou okolností jsem dostala zdobicí pistoli s návodem se spoustou motivačních fotek těch nejúžasnějších a nejjemnějších vzorů.

Hned dvacátého třetího jsem usedla ke zdobení. Matně jsem si pamatovala, že by se měl smíchat moučkový cukr, bílek a citronová šťáva. Pohodička. Vše jsem promíchala a začala ládovat pistoli. Nasadila jsem ten nejjemnější nástavec a dala se do zdobení. Tedy dala bych se … v ideálním světě.

Takhle jsem začala mačkat na pistoli, abych z ní dostala trochu polevy a ono nic.
Zřejmě se tam usadila nějaká hrudka. To se může stát každému. Propíchla jsem dírku na nástavci špendlíkem a chtěla začít zdobit.
A ono zase nic.
Vzala jsem špendlík a opakovala celý manévr. A opět prd. Po pěti pokusech a několika sprostých slovech jsem pochopila, že tohle asi nepůjde.

Vzala jsem tedy větší nástavec. I s ním to přece bude vypadat krásně, utěšovala jsem se.
Podobnou mantru jsem si opakovala, i když jsem tam dávala ten největší, kterým by už musel projít i kostkový cukr. A vskutku, konečně poleva začala vytékat ven. Ale tak závratnou rychlostí, že o kreslení tenkých čárek nemohla být ani řeč.

Zmohla jsem se alespoň na dělání menších a větších teček. Zjistila jsem, že bylo úplně jedno, jestli zdobím pravou nebo levou rukou. A zbytek času jsem pak strávila tím, že jsem dumala nad tím, jestli je to tím, že jsem tak šikovná nebo tak nešikovná. Ehm.

Když jsem se se svými útrapami svěřila babičce, dostala jsem spoustu skvělých tipů, co příště dělat (a hlavně NEDĚLAT). Takže drazí příbuzní a přátelé – těšte se na Velikonoce, budu to testovat znovu. Uvidíme, jestli to už konečně zvládnu za střízliva.

12 Comments

  1. Katka
    January 19, 2014

    Teď jsi mě vážně pobavila :-D. Ty těžké začátky :), to odhodlání je ale nejlepší :)!

    Reply
    1. Jarka
      January 19, 2014

      Do důchodu se to snad naučím 😀

      Reply
  2. Kami La
    January 19, 2014

    :-DD pecka Jari, tak to už se můžeš vdávat :)) Nástavec kterým by prošel i kostkový cukr mě pobavil nejvíce 😀 papa K*

    Reply
  3. Jarka
    January 19, 2014

    Když pečení přenechám cukrářce, tak určitě ano 😀

    Reply
    1. Kami La
      January 21, 2014

      😀

      Reply
  4. Janka Šimáčková
    January 20, 2014

    Krásná fotka! 🙂
    Já pamatuju, jak jsem je kdysi pekla já – byly hned od začátku trvdé, a už nikdy nezměkly, tak jsem si řekla, že je aspoň dokonale ozdobím – do půl 4 ráno, jsem na ně pinzetou lepila perličky 😀
    Pak to stejně za to utrpení ani nestálo, většina jich totiž odpadla dřív, než jsem se s nimi stačila pochlubit 🙂
    A tak je to vlastně se vším …

    Janka

    Reply
    1. Jarka
      January 21, 2014

      Tak tvojí trpělivost bych chtěla mít! Já myslela, že se zdobením seknu už po hodině 🙂

      Reply
  5. Biancaprincipessa
    January 20, 2014

    :DD som sa pobavila 😀

    Inak posledny tyzden Nobilis Tilia giveaway, tu: http://biancaprincipessa.blogspot.sk/2014/01/novorocna-nobilis-tilia-giveaway.html

    Reply
  6. Michelle
    January 20, 2014

    hahahahahhaha, dovedu si to představit, jsem taky antitalent 😀 😀 🙂

    Reply
    1. Jarka
      January 21, 2014

      Máš můj nehynoucí soucit 😀

      Reply
  7. Rony
    February 3, 2014

    Ty perníky jsou překrásnéé ….
    Jinak já to vše stále nechávám na babičce a chodím jí jen pomáhat zdobit, zatím jsem nesebrala odvahu péct … 😀

    Reply
    1. Jarka
      February 3, 2014

      Mě přijde, že pečení je jednodušší než to zdobení. Přinejmenším rychlejší 🙂

      Reply

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Scroll to top