Tag: víno

May 22, 2020 Jak jsem si užívala Post a Comment

Jak jsem zvelebovala zahradu: jaro

Jsem holka z paneláku. Jsem Pražačka. A nějakým záhadným řízením osudu jsem se dostala k tomu, že vlastním zahradu.
Tohle jsou moje zápisky.

1. týden
Všude nám rostou šlahouny psího VÍNA. Přijde mi docela dost cool, že zrovna tahle rostlina zaplavuje naši zahradu v takovém enormním množství.

2. týden
Vypuká pandemie.
Abych se zabavila, rozhoduji se odstranit kusy psího vína. Kolik litrů skutečného vína se přitom spotřebovává, přestávám počítat poté, co větvemi plním třetí obrovský pytel. 

3. týden
Stále je pandemie.
Všechno, kde by se snad náhodou mohli potkat lidé, je zavřené. Ano, i sběrný dvůr. Velké černé pytle, které máme rozestavěné kolem domu, vzbuzují otázku, jak jsme si vlastně na ten dům vydělali.

4. týden
Snažím se vykopávat kořeny psího vína. Mám jen zahradnickou lopatku, ale stále je pandemie. Vykopávat kořeny zahradnickou lopatkou je výzva.

5. týden
Snažím se stále vykopávat kořeny psího vína, ale ztrácí se má zahradnická lopatka. Stále je pandemie, takže jsem nucena používat lopatku na popel. Jestli práce se zahradnickou byla výzva, kopat s lopatkou na popel je již zcela nemožné. 

6. týden
Chystám se objednat květiny na záhonky, které jsem vyrvala z náručí psího vína. Nekonečné hodiny zabíjím procházením zahradnických katalogů a nevěřím, že fakt existuje tolik kytek. Jsem z těch možností frustrovaná a radši objednávám tak sto padesát PIVOněk. 
Začínám přemýšlet, jestli nemám skryté problémy s alkoholem.

7. týden
Stává se ze mě kovaný zahrádkář. Pořizuji si crocsy. Jsem hrdá i zklamaná zároveň. Sice už po zahradě nechodím v lodičkách (trávník si s podpatky evidentně moc nerozumí), ani v pantoflích (když jsem v nich tahala kořeny, přestal mě zdravit jeden soused), ale mám pocit jako bych znásilňovala komunitní estetické cítění. 

8. týden
Sejeme trávník. Ale je stále pandemie a lopatkou na popel se špatně rozrývá hlína. Tušíme, že do té vypráhlé, rozpraskané země se asi moc semínek neuchytí, ale nevzdáváme se a hážeme je tam i tak.

9. týden
Trávník neroste, je pandemie a ptáci z širého okolí si hodují na naší nevyrostlé trávě. Nevím, kdy naposledy jsem byla u kadeřníka, a stále vlastním crocsy, takže vážně uvažuji nad tím, že si u trávníku hodím ve volném čase brigádu jako pohyblivý strašák.

10. týden
Trávník neroste. Pivoňky nerostou. Je pandemie.
Rozhoduji se, že si založím zeleninovou zahrádku. 

September 13, 2019 Cestování Post a Comment

Jak jsem byla na odpočinkové dovolené s 5 dětmi – 2. část


Abyste pochopili plný rozsah zde popisovaných událostí, doporučuji četbu zahájit popisem první části dovolené.



Den 7:
Nefunguje klimatizace.

Syn se hned po probuzení snaží prchnout z pokoje za číšníky. Už vím, že nejsem pyšná. Jen zhrzená.

Máme nový pokoj. Teče v něm voda! Z odpadu.
Syn se nás snaží rozveselit a maluje po stěnách propiskou.

Den 8:
Syn odmítá jídelní židličku, rukávky, kruh, kořárek. Vlastně cokoli, co by nám nějak mohlo usnadnit práci.

Děti projevily nečekanou míru spolupráce a sofistikovanosti. Zvládly ulovit dvě náhodné ženy, které vmanipulovaly do toho, že si s nimi nadšeně od rána hrají na tabletech, a hned po obědě je berou na zmrzlinu.
Děti nás o tom uchváceně v pravidelných intervalech informují.

Den 9:
Dohnala mě karma. A otrava jídlem. Nic moc.

Den 10:
Jedeme na výlet! Je čtyřicet stupňů ve stínu. Od rána.
Máme auto z půjčovny. Bohužel k němu zapomněli přibalit tlumiče. Dokonale splýváme s cestou před námi. Cítíme každý výmol, kanál, kamen.

Dějí se věci, o nichž jsem si nikdy nemyslela, že jsou v EU možné. Vykážou nás z benzínky, protože NEMAJÍ benzín. I na Maledivách ho prodávali v PET lahvích před každým obchodem. Hned vedle nafukovacích lehátek a čerstvě vykuchaných tuňáků.
S blikající kontrolkou je cestování hned o chlup napínavější.

Všechny památky na ostrově mají dva společné znaky:
   1. Jedná se o na sebe navršené kameny. Většinou do výšky v rozmezí 0,5 – 2 metry.
   2. Děsně na ně praží sluníčko.

Za odměnu navštěvujeme vyhlášenou rybí restauraci. Děti odmítají cokoli pozřít a dožadují se kebabu. A zmrzliny.

Ke konci výletu jsme už horkem tak zmožení, že poslední památku jako správní turisté jen objíždíme autem, abychom nemuseli opouštět klimatizované prostory. Ale aspoň jsme dost zpomalili, tak nás laskavě nesuďte!

Den 11:
Pohyb hotelem je téměř nemožný. Syn se nejdřív musí zastavit na recepci, kde dostává papírové origami. V kuchyni musíme počkat na jablko vykrájené do tvaru labutě. Následuje privátní prohlídka jídelny a buchtička. Škoda, že se nezastavujeme i na baru, protože já jsem pak vždycky zralá na víno.

Díky tomu, že neustále čekám, až si syn odbyde své sociální rozmařilosti, vím, kdo z personálu má kolik dětí, odkud pochází a kdo se právě dostal na filosofickou fakultu. Určitě to bylo jednodušší než dostat se k bazénu.

Pokud je personál náhodou tak neurvalý, že by se chtěl v klidu a nikým nerušen naobědvat, syn si najde místo, kde na něj uvidí ÚPLNĚ všichni a vybalí takové taneční kreace, za které by se nemusel stydět ani Michael Jackson. Po kom to dítě je, nemám nejmenší tušení.

Den 12:
Odlétáme.
Personál se srdceryvně loučí se synem. Děti se snaží propašovat co nejvíc kamení do kufrů.

Byla to úplně jiná dovolená, než na které jsme jezdívali bez dětí. Bylo to náročné, vtipné, svérázné, dojemné, líné i napínavé. Jsem vděčná za každý den, který jsem si tam mohla užívat.

Ale teď už vzhůru za novými dobrodružstvími, která na nás čekají v Praze. Syn se v Řecku naučil chodit a s jeho odhodláním bude do čtrnácti dnů metat kozelce, abych se s ním moc nenudila.

September 4, 2019 Cestování Post a Comment

Jak jsem byla na odpočinkové dovolené s 5 dětmi – 1. část


Kde: na Kosu
Jak dlouho: 12 dní
Účastníci zájezdu: 4 naivní dospělí, gang čtyř dětí, jednoleté mimino



Den 1:
Přežili jsme cestu letadlem s jednoletým dítětem. Schytali jsme jen dva nenávistné pohledy, když dával (hlasitě) najevo své rozhořčení nad nastálou situací. Navzdory mým optimistickým očekáváním v letadle nespal. Nespal ani v autě cestou na letiště. Ani v autobuse cestou z letiště. Ani v hotelu. Já bych spala už jen proto, abych se o něj nemusela aspoň na chvilku starat.

Přenastavili jsme se na jižanský čas, kdy všechno bude hotové do deseti minut. Na připravený pokoj jsme v lobby čekali dvě hodiny.

Všichni milují našeho syna. Není to bohužel oboustranné, což se syn nerozpakuje dávat (hlasitě) najevo. Podobně vřelý vztah jako obsluha hotelu k synovi mají děti kamaráda ke kamení na pláži. Už ho mají nasbíraná tak tři kila. Věřím, že šutry dost litují, že taky (hlasitě) nemůžou dávat najevo svůj nesouhlas. Když děti nesbírají kameny, frekventovaně nás informují o tom, že mají chuť na zmrzlinu.

Počet přečtených stránek: 0

Den 2: 
Fouká vítr. Silný vítr. Odnáší matrace. Převaluje židle. Snažit se udržet na jednom místě všechny mrňavé hračky, jednoletého syna, osušky, klíče od pokoje, plavky a osušky a přitom nerozlít víno, je vcelku náročná kratochvíle.
Vítr nevadí pouze dětem kamaráda. Kamení se dá sbírat i při něm.

Syn začal nenávidět kočárek. Z věčného nošení máme ruce vytahané jak opičáci. Začíná si zvykat na personál. Už olíbal půlku uklízecího sboru. Jeho vztah k moři je ambivalentní. Rád k němu zdrhá, abychom moc neodpočívali. Ale neschvaluje (hlasitě), když je mokrý nad úrovní kolen.

Manžel si ulovil otravu jídlem. Odpoledne došlo víno. Nejsem si jistá, co mi dělá větší starosti.
Na zmrzlinu jsme šli už po obědě.

Počet přečtených stránek: 0

Den 3:
Přiletěl kamarád s dalšími dětmi. Dětí už je víc než dospělých. Relax začíná!
Děti přestaly toužit po zmrzlině. Místo toho nás v pravidelných interalech informují, že moře je nudné a chtějí jít hrát něco na tabletu.

Syn si zvykl na pozornost, takže se jí dožaduje od úplně každého. I od toho, kdo zrovna není nad dětmi se rozplývající typ. Tam to pak končí hlasitým nesouhlasem dítěte a káravým pohledem postiženého dospělého.

Nefunguje výtah a neteče teplá voda. Na nápravě se usilovně pracuje. Opraváře volali zrovna před deseti minutami.

Večer si jdu zaplavat. Vypadám u toho tak zbídačeně, že se odkudsi vynořuje loď a posádka se mně s obavami v hlase ptá, jestli mě raději nemají svézt zpátky na břeh. Bere mi to odhodlání k jakékoli další fyzické aktivitě.

Počet přečtených stran: 1

Den 4: 
Nefunguje výtah. Paní na recepci si pořídila nějaké divné součástky (nejspíš z výtahu), na nichž řecky a dost energicky demonstruje, proč ten krám nejede. Nošení kočárku do druhého patra je podle mě vhodnou náhražkou fyzické aktivity.

Děti se naučily objednávat si pití na baru. Od rána jsme je neviděli na pláži. Bojím se jít si pro své pití, aby mě za to barmanka neproklela do pátého kolene.

Syn zjistil, že nás při chůzi vlastně k ničemu nepotřebuje a značně rozšířil svůj operační rádius. Už si nevzpomínám, jaké to je snídat v sedě. O klidnou odpolední kávu se už ani nesnažíme. Na večeři chodíme zbaběle, až když usne.

K večeru došlo víno.

Počet přečtených stran: Přestávám to počítat. Jsem frustrovaná. Došlo víno.

Den 5:
Nefunguje výtah a neteče voda. Víno došlo před obědem. Syn se snaží napodobovat ostatní děti a objednávat si na baru. Doufám, že nikoho nenapadne volat sociálku.

Logika dětí je naprosto neprůstřelná. Když nechtějí boty od písku, nechají je raději v moři. Kamarád se díky tomu procvičuje v plavání a málem nestíhá večeři. Ale kdy jindy si zaplavat při západu slunce!

Děti po jídle tropí dramatickou scénu, že nemohou hrát na tabletech. Odmítají jít sbírat kamení, jen bezcílně bloumají po hotelu a snaží se najít někoho, kdo má tablet.

Den 6:
Na zmrzlinu musíme hned po snídani. Děti cestou hrají na tabletech. Snažíme se pronajmout auto pro devět lidí. Sehnat vznášedlo je prý pravděpodobnější.

Syn zjistil, že může komandovat i někoho jiného než rodiče. Dělá cukrbliky na číšníky, kteří mu nadšeně ukazují, jak to funguje na baru a jak to vypadá v kuchyni. Netuší, jaký bič si na sebe šijí. Ještě tu máme být šest dní…

S manželem se poprvé za celý pobyt v klidu najíme. Po jídle syn nechce zpátky k nám. Nevím, jestli jsem pyšná, jak samostatného jsem ho vychovala, nebo prostě jen zhrzená, že to trvalo trochu přes rok a už mě nepotřebuje.

October 19, 2014 Co jsem se naučila 8 Comments

Co jsem se naučila tak nějak přes léto a kus podzimu

  1. Chemopren je vynikající záležitost. Nemusí sice slepit zrovna boty, které spravujete. Ale ruce, silonky, kabelku, podlahu a peněženku oblepí dokonale.
  2. Je možné popálit se o myčku nádobí.
  3. Ač se to může zdát nemožné, opravdu jde, aby běžecký okruh byl CELOU dobu do kopce.
  4. Jsou dvě fáze dospělosti. V první fázi víte, které víno je dobré, abyste mohli machrovat před ostatními.
    Ve druhé fázi víte, které je šroubovací, abyste mohli chlastat kdykoli a kdekoli.
  5. Při přípravě pokrmů je dobré být flexibilní. Vemte si třeba takové sušenky. Když se roztečou na plechu, začněte tvrdit, že vaším záměrem byla buchta. Když se vám po vyndání z trouby rozsype, uvědomte si, jak vynikající kaši jste připravili!
  6. Když po dlouhé době vyjedete s autem a píchnete a vzápětí vytáhnete kolo a píchnete i na něm, můžete být jedině rádi, že na vodu se nechystáte v nafukovacím člunu.
  7. Někteří lidé mohou být tak vyděšení, že vám nabourali do auta, že sice ujedou pryč, ale ohleduplně vám na místě nechají alespoň svůj nárazník.
  8. Běh je nebezpečný sport! Mě při něm dneska pronásledovala a pak málem pokousala smečka čtyř rozzuřených čivav. (A ano, bylo potupný, že mě dohnaly!)
January 19, 2014 Jak jsem si užívala 12 Comments

Jak jsem pekla perníčky

Hledáním receptu jsem strávila víc, jak dvě hodiny. Bylo to způsobeno tím, že mě víc zajímalo, jak cechy perníkářů před sebou tajily svoje recepty, jak používaly klidně i několik set druhů koření a některá těsta zrála více jak rok, než se upekla.Po zevrubném výzkumu zvítězila staročeská receptura zaručující, že perníčky krásně změknou (ponaučení pro příští rok: takové recepty vetšinou nehorázně kecají!). Akčně jsem se okamžitě vydala do obchodu, abych nakoupila všechny potřebně ingredience. Jenže byla zrovna první adventní neděle a vypadalo to, že celá Praha měla s pečením stejný nápad jako já.

V obchodě neměli jediná vajíčka, v regálu na hladkou mouku byla narvaná strouhanka, a když jsem se prodavače zeptala, jestli nemají cukr krystal, zatvářil se tak pohoršeně, jako bych od něj chtěla koupit heroin.

Naštěstí jsem velice trpělivá a záchvaty hospodyňkovství mě popadají jen velice zřídka. Takže jsem druhý nájezd na nákup surovin zvládla odkládat až do sedmnáctého prosince. Tou dobou už měla Praha pravděpodobně napečeno, protože jsem sehnala vše potřebné. Ještě ten večer jsem připravila těsto a byla na sebe hrozně hrdá, že se mi nestal podobný trapas jako minule, kdy jsem chtěla udělat jen poloviční várku a kromě mouky jsem množství všech ostatních surovin zapomněla vydělit dvěma.

Oproti loňskému roku jsem už byla profesionálně vybavená – měla jsem vykrajovátka! Když jsem perníčky loni vykrajovala sítkem na čaj, určitě to bylo velice osobité, ale letos jsem si říkala, že už by to konečně mohlo být i estetické. Dokonce jsem dostala vytuněnou megaformičku, na které je víc tvarů, takže teoreticky by mělo být možné vykrojit víc kousků najednou.
Teoreticky.

Praxe byla taková, že se těsto nikdy neprořízlo úplně celé a hrozně se na megaformičku lepilo. Takže se mi většinou tak půlka perníčků nevykrojila vůbec a druhá půlka se zničila, když jsem se těsto snažila odlepovat.

Bylo to tak frustrující, že jsem si k tomu otevřela víno. Spolu s rostoucí hladinou alkoholu v krvi jsem byla stále víc tolerantní k bizarním tvarům, které jsem sázela na plech. A ke sklonku večera, kdy už bylo vidět na dno lahve, mě ani moc nepohoršovalo to, že jsem několik várek velice neesteticky spálila.

Ale bylo napečeno a o to přece šlo! A navíc díky spálenému jídlu prý budeme krásní. Takže nemáte zač!

Poté, co loni má drahá sestra zdobení na perníčcích okomentovala slovy: “Mno … je to takový … tvůj styl…,” jsem se letos rozhodla, že si s tím opravdu vyhraji. Shodou okolností jsem dostala zdobicí pistoli s návodem se spoustou motivačních fotek těch nejúžasnějších a nejjemnějších vzorů.

Hned dvacátého třetího jsem usedla ke zdobení. Matně jsem si pamatovala, že by se měl smíchat moučkový cukr, bílek a citronová šťáva. Pohodička. Vše jsem promíchala a začala ládovat pistoli. Nasadila jsem ten nejjemnější nástavec a dala se do zdobení. Tedy dala bych se … v ideálním světě.

Takhle jsem začala mačkat na pistoli, abych z ní dostala trochu polevy a ono nic.
Zřejmě se tam usadila nějaká hrudka. To se může stát každému. Propíchla jsem dírku na nástavci špendlíkem a chtěla začít zdobit.
A ono zase nic.
Vzala jsem špendlík a opakovala celý manévr. A opět prd. Po pěti pokusech a několika sprostých slovech jsem pochopila, že tohle asi nepůjde.

Vzala jsem tedy větší nástavec. I s ním to přece bude vypadat krásně, utěšovala jsem se.
Podobnou mantru jsem si opakovala, i když jsem tam dávala ten největší, kterým by už musel projít i kostkový cukr. A vskutku, konečně poleva začala vytékat ven. Ale tak závratnou rychlostí, že o kreslení tenkých čárek nemohla být ani řeč.

Zmohla jsem se alespoň na dělání menších a větších teček. Zjistila jsem, že bylo úplně jedno, jestli zdobím pravou nebo levou rukou. A zbytek času jsem pak strávila tím, že jsem dumala nad tím, jestli je to tím, že jsem tak šikovná nebo tak nešikovná. Ehm.

Když jsem se se svými útrapami svěřila babičce, dostala jsem spoustu skvělých tipů, co příště dělat (a hlavně NEDĚLAT). Takže drazí příbuzní a přátelé – těšte se na Velikonoce, budu to testovat znovu. Uvidíme, jestli to už konečně zvládnu za střízliva.

October 31, 2013 Co jsem se naučila 4 Comments

Co jsem se naučila v říjnu

Měsíc uplynul jako voda a já jsem zase o moudřejší o spoustu veledůležitých, život zachraňujících poznatků. No řekněte, věděli jste, že:

  1. Když pijete víno se jménem Fat Bastard, je úplně jedno, jak bude chutnat. Cool název zachrání i to, kdyby z něj prskala síra.
  2. Jestli mě někdy přestane bavit focení, otevřu si vlastní kuskusárnu. Ještě jsem neochutnala žádný recept, ve kterém by mi nechutnal.
  3. S nástupem podzimu začne existovat jen a pouze černá barva oblečení.
  4. Hrát Český film je záruka toho, jak si pošlapat sebevědomí.
  5. První věc, kterou se musíte naučit při práci s Photoshopem, je: Ukládat,
    ukládat, ukládat! Padá v těch nejnevhodnějších chvílích. Otestováno.
  6. Je pravda, že při běhání si pročistíte hlavu. Všechny mozkové buňky totiž bude zaměstnávat akutní nedostatek kyslíku.
Scroll to top