Manžel si objednal náhradní díly do auta. Doručení domů bylo v ceně. Paráda.
Ráno mu přišla SMSka, v kolik zásilku přivezou.
A hned vzápětí druhá, že se balíček nepovedlo doručit, protože jsme nebyli doma. Což není moc pravděpodobné, když já jsem na mateřské a manžel má home office.
Marně jsme se snažili kurýrovi dovolat, ať to s námi nevzdává, že opravdu doma jsme. Místo toho přišla další SMS. Balíček uložili na výdejním místě.
Ač tady žijeme už skoro sedm let, ani jeden z nás neznal adresu, kde by se měl balíček nacházet. Otevírací doba byla podobně mysteriózní: dva dny v týdnu, do dvou hodin odpoledne a ještě s pauzou na oběd.
Nabídla jsem se, že balíček vyzvednu. Koneckonců, jak velké můžou být součástky do našeho kufru? Když balím, nikdy se do něj nic nevejde.
Moc dobře jsem to nenaplánovala, takže jsem tam šla s miminkem v nosítku. Po dvouhodinové procházce. Ve třiceti stupních.
Splavená jsem dorazila na adresu, kde se součástky měly nacházet. Industriální komplex, který se podle vzhledu už tak padesát let nepoužíval. Rez, špína, sjeté pneumatiky podél cesty. Ale pražilo slunce a měla jsem hlad, takže jsem se nenechala zastrašit.
Obešla jsem celou budovu. Ani cedule, ani jiný náznak, že by tu byla prodejna nebo výdejní místo. U rohu postávali dva muži, kteří na první pohled dlouhodobě holdovali alkoholu a cigaretám. Být o pár stupňů chladněji, asi bych je obloukem obešla a hledala dál sama.
Ale nebylo.
S gesty rozhodnějšími než jejich slova mě poslali přesně tam, odkud jsem se před chvílí vynořila. Druhé kolečko lokaci výdejního místa neodhalilo o nic líp než první.
Co teď?
Jako správná partnerka jsem zavolala manželovi a vynadala mu, že to nemůžu najít. A pak, když jsem si zchladila alespoň žáhu, jsem zavolala do obchodu, kde jsme balíček měli uložený. Pán byl naštěstí ochotný a vynesl mi ho před prodejnu, ať ho aspoň vidím zdálky.
A zdálky jsem ho skutečně viděla. Tedy ten balíček. Metr a půl vysoký!
Ten do své plátěné tašky nenacpu.
Volám tedy manželovi a popisuji mu situaci. Žádám, ať celou naši posádku přijede vyzvednout autem. Neochotně souhlasí.
Uplyne deset minut.
Patnáct.
Volá manžel a jako správný partner mi začne nadávat, že to nemůže najít. Popisuji cestu a po pár minutách se konečně shledáváme. Klimatizovaná kabina auta je jak oáza uprostřed pouště.
Z oázy se ale během pár okamžiků stane fata morgana, když zjistíme, že balíček se do kufru nevejde jinak než se sklopenými zadními sedačkami.
Na kterých je připevněná autosedačka pro miminko.
Jdu tedy pěšky. Ve třiceti stupních. S miminkem v nosítku.
To doručení až domů se zase jednou povedlo.
