Chybí mi léto

  • Ta volnost, kdy můžu jen v tričku vyběhnout ven, sednout si na lavičku před domem a užívat si, jak mě sluneční paprsky štípou na kůži.
  • Ten neustálý pohyb, když na kole brázdím pražské ulice nebo se s batohem na zádech toulám po švitořících lesích.
  • Ta bezstarostnost, když vím, že všechno, co opravdu potřebuji k životu, mám ve vodotěsném barelu kousek od sebe.
  • Ta nedočkavost, když vím, že každý víkend budu někde ztracená s lidmi, kteří pro mě tolik znamenají.
  • Ta nostalgie, když mám oči upřené do vyhasínajícího ohně a začíná na mě doléhat fakt, že každá pohádka jednou skončí.

Výlet do Českého Švýcarska podruhé

Ráno mě budí kapky deště bubnujícího o střechu. Líně se převaluji z
jednoho boku na druhý a přemýšlím, jestli by v takovém počasí nebylo
lepší strávit celý den v křesle před krbem s horkým čajem a zachumlaná
do deky.
Chvilku se tou myšlenkou nechávám unášet, ale pak se odhodlám a
vylezu z postele. Už když jsme sem včera přijeli, měla jsem pocit, jako
bych vstoupila do časové bubliny. Chata, ve které přespáváme, totiž
vypadá, jako by ji někdo před dvaceti lety neprodyšně uzavřel, a my byli
jejími prvními návštěvníky po dlouhé době.
Na každém kroku dýchá nostalgie, protože zastarálá lednička ve mně
vyvolává vzpomínky na to, jak jsem byla malá a v ledničce doma nedosáhla
na vyšší poličky. Z přesně takových hrníčků jsem srkala horký čaj během
podzimních prázdnin u babičky. A v povlečení s kytičkami jsem měla
zabořený nos, když mi mamka četla pohádky před spaním.
Balím si do batohu jablka a tatranky a vzpomínám na to, jak nám
rodiče na školní výlety připravovali řízky s chlebem. Dřív jsem se za to
styděla, ale teď by se docela hodily.
Program na sobotu je jasný: fotka pod Pravčickou bránou, oběd na
Mezní louce, ulovit někde pohledy a na pramicích zase zpátky k autu.
Ač jsem v nádherné přírodě, první úsek cesty jsem docela podrážděná.
Pravda, zvolila jsem hodně známou cestu přes park, ale že půjdeme sedm
kilometrů v nepřetržitém zástupu německy, rusky, francouzsky a anglicky
hovořících turistů, jsem opravdu nečekala. Chtěla jsem slyšet zpěv ptáků
a šum listů, ne pokřikování, kde ještě se musí někdo vyfotit.
Za Mezní loukou už je naštěstí klidněji. Všichni turisté jsou
naskládaní v pohodlných autobusech s klimatizací, srkají rospustnou kávu
z automatu a spokojeně si odškrtávají další místo, které navštívili. A
já se můžu ponořit do obdivování krajiny kolem.
Na neděli máme naplánovanou už jen krátkou odpočinkovou trasu, abychom
stihli dojet včas zpátky do Prahy. Průvodce říká, že je to příjemná
vycházka vhodná pro rodiny s dětmi. Dvě hodiny stoupáme do strmého
kopce, přelézáme spadané klády a šplháme na obrovské balvany. Chvílemi
mám pocit, že se mi vzbouří posádka. Ale naštěstí jsou to dobrodruzi,
takže se vyškrábeme i na několik rozhleden.
Výlet zakončujeme pořádným obědem. Mastnýma rukama rychle dopisuji
pohledy, abych je odsud stihla poslat, a vracíme se domů. O pár puchýřů a
spoustu příjemných zážitků bohatší.
Scroll to top