Kdy budu dospělá?

Jak v životě přichází různé zážitky a milníky, přemýšlím, jestli je to právě TEN, od kterého už budu moct s klidným srdcem říkat, že jsem dospělá. Získání volebního práva v osmnácti podle mně není dostatečnou kvalifikací.

Přemýšlela jsem, jestli už jsem konečně dospělá, když jsem:

  • se odstěhovala od rodičů,
  • před jménem si začala psát titul,
  • začala podnikat,
  • z různých úhlů řešila smrt,
  • přivedla na svět potomka,
  • akceptovala, že doma dělaná trvalá vypadat dobře prostě nebude.

Vždycky jsem přimhouřila oči a řekla si, že teď už by to tedy asi mohlo být ono. Že už jsem zodpovědný jedinec, který ví, jak se vypořádat se životem. Ale sto procentně přesvědčená jsem o tom nebyla. Tedy až do minulého víkendu.

Jeli jsme na víkend na mou milovanou roubenku. Ta je většinu roku prázdná a má spoustu různých tajuplných zákoutí, jako rozlehlý sklep nebo dvou patrovou půdu. Každý s trochu aktivnější fantazií si jistě dokáže představit spoustu milých věcí, které se na takových místech mohou vyskytovat.

Přijeli jsme za tmy. Syn usnul v autosedačce, takže jsme ho museli co nejopatrněji přenést dovnitř, abychom ho nevzbudili a mohli se v klidu věnovat degustování vína. Manžel se synem čekal v autě a já měla nachystat postýlku a vše potřebné na spaní. V tom obrovském, temném, opuštěném, fantazii rozviřujícím baráku!

Než jsem se dostala k rozestýlání, prolezla jsem každý kout domu a ujistila se, že tam něco nečíhá. Pak jsem vyndala syna z auta a spícího ho přenesla do ložnice. Už už jsem se ho chystala položit do postýlky, když zničeho nic otevřel oči a začal vystrašeně řičet. Přitom ukazoval na skříň naproti postýlce. Měla přesně ty rozměry, aby se do ní někdo schoval.

Krve by se ve mně nedořezal. Nemuset být matkou, okamžitě se otočím a prchnu pryč. Ale protože tuhle roli nejde jen tak odložit, když se to člověku zrovna nehodí, zatla jsem zuby, potlačila všechny instinkty a s falešným úsměvem šla skříň otevřít, abych ukázala, že v ní nic není.

Samozřejmě, že byla prázdná. Ale v ten okamžik, kdy jsem musela potlačit svůj hluboce zakořeněný strach, mi došlo, že tohle je asi ono. Že o moc jiným způsobem už dospělejší asi nebudu.

Zažili jste něco podobného? Napište mi do komentářů.

0

Co jsem se naučila při úklidu roubenky

  1. Žvýkačka prasklý vodovod utěsný na dvě minuty a padesát tři vteřin.
  2. Pečetní vosk prasklý vodovod utěsní na tři minuty a čtrnáct vteřin. Spálené prsty vás budou pálit třicet dva hodin a osmnáct minut.
  3. Kloub na opravu prasklého vodovodu najdete nejpravděpodobněji půl dne před odjezdem z roubenky a jeho výměna zabere necelých pět minut.
  4. Občas není třeba v místnosti vymalovat. Stačí jen vysát všechny pavučiny, aby stěny zase získaly bílou barvu. 
  5. I ocet a konzervy můžou přesáhnout své datum spotřeby. O dvacet let. A marmeláda se po stejné době nejrpavděpodobněji promění na slivovici
  6. Při sečení trávy je možné objevit spoustu zajímavých věcí: staré noviny, plechovky, nedopalky, že k domu vede dlážděná příjezdová cesta nebo že vzadu na zahradě stojí dvou metrová konstrukce na houpačku.
0

7 věcí, které musím stihnout na roubence


S přáteli jezdíváme na roubenku. Už má lepší léta za sebou. Rozvody elektřiny se dělaly nejspíš v době, kdy se víc používaly petrolejový lampy, takže v zásuvkách můžete buď nabíjet mobil, nebo pustit rychlovarnou konev. Podlaha v koupelně se propadla o dobrých třicet čísel. Teda kromě záchodu, takže když na něm sedíte, přijdete si jako na trůnu. V kombinaci s tím, že se nachází na pomezí Českého Švýcarska a Labských pískovců, je to jedno z nejkouzelnějších míst, které znám.

Párkrát jsme během pobytu udělali nějaký ten turistický výlet, ale většinou jsme se spokojili akorát s obdivováním výhledu ze zahrady a s degustací vína. To všechno je fajn, ale když se to opakuje, jeden získá pocit, že úplně na maximum nevyužívá možnosti, které tak poetické místo nabízí. Rozhodla jsem se proto sestavit si malý seznam věcí, které příště kromě degustování musím stihnout:

  1. Fotit údolí zahalená do prvních slunečních paprsků. Myslím, že tenhle bod bude ke splnění nejjednodušší vzhledem k tomu, jak časně vstává můj milovaný potomek.
  2. Udělat si piknik u tajné, rozbořené roubenky.
  3. Projet se znovu na pramicích.
  4. Vykoupat se v Olešském rybníku.
  5. Konečně najít nějakou trasu na běhání, která je celý okruh, abych se zase nemusela vracet tou samou cestou zpátky.
  6. Spát pod širákem a pozorovat hvězdy. (Tenhle bod se bez lehké degustace nejspíš neobejde.)
  7. Upéct něco z hrušek, kterých jsou každý podzim na zahradě dobré dvě tuny. A ať je to trochu výzva, zkusit to zvládnout na krbu, který je ve společenské místnosti.

Asi to všechno nestihnu během jednoho víkendu. Přeci jen výhledy ze zahrady někdo obdivovat taky musí. Ale budu vás informovat, jak plnění probíhá.

Máte taky nějaký podobný seznam toho, co musíte stihnout? Inspirujte mě v komentářích!

0
Scroll to top