Ticho pro mě není absencí zvuků, ale absencí povinností. Žiju ve městě, kousek od kolejí, v docela hlučné rodině. Není reálné, že bych zažila absolutní ticho. A možná ani nechci.
Pro mě je ticho ten okamžik, kdy se můžu v průběhu hektického dne zastavit a aspoň na chvilku se ponořit do toho, že jen jsem. Aniž bych odpovídala na sto dvacet dotazů. Aniž bych se snažila luxovat a skládat prádlo současně. V tu chvíli najednou začnu vnímat jemné nuance přítomnosti. Začnu slyšet útržky cizích příběhů.
Všimli jste si, že ticho zní jinak v různých ročních obdobích? Že má jiné odstíny v průběhu dne a za různého počasí?
Jaké ticho mám nejraději?
- Cvrlikání ptáků těsně před rozbřeskem, kdy většina světa ještě spí.
- Šustění pneumatik po dešti.
- Cvakání kostiček Lega, doléhající shora z dětského pokoje.
- Noční klid jen občas přerušený šuměním auta někde v dálce.
- Křupání sněhu, které se neztrácí v městském ruchu.
- Tlumené hlasy dětí z nedaleké školky, slyšené skrz zavřené okno.
Posloucháte také ticho?
