První den čtvrtého měsíce. Je to tady. Spánková regrese.
Dítě, které už tak moc nespalo, bude spát ještě míň. Mezi osmou večer a půlnocí se zvládne probudit pětkrát. Zítřejší workout můžu vynechat. Z toho neustálého zvedání, houpání a ukládání budu mít brzy břišáky jako kulturista.
Nebo si prostě zaseknu záda.
Je to padesát na padesát.
Internet mě naučil, že regrese je laskavý eufemismus pro rodičovské peklo. A pokud si něco dobře pamatuji z téhle doby se starším synem, pak to, že spánková deprivace se jako forma mučení nepoužívá pro nic za nic.
Nehodlám promarnit ani minutu svého drahocenného spánku. Syn mi klimbá na klíně. Musím konat. Sice se nemůžu pohnout, abych ho neprobudila, ale to neznamená, že přes Whatsapp nemůžu komandovat manžela.
„Přijď mi potichu přisunout postel ke zdi,“ píšu, vyzbrojená informacemi o bezpečném spánku ve společné posteli.
„Ta postel má 120 kg,“ píše manžel obratem.
Ač nerada, musím uznat, že přemístit s tichostí takovou váhu snadno nepůjde. Ale nevzdávám se. Máme před sebou minimálně měsíc bezesných nocí. A já to vyřeším hned tu první. Už jsem zkušená matka.
„Tak mi přines matraci z půdy,“ klofu na mobil a modlím se, aby nespadl synovi na hlavu. Ač zkušená matka, držet mobil jednou rukou a zároveň jí psát, jsem se stále nenaučila. Zato modřiny na čele svých dětí jsem už možná jednou nebo dvakrát řešila.
Manžel přináší matraci a pokládá ji na zem a já zahajuji přesun. Fascinuje mě, jaký rozsah kloubů dokáže tělo akceptovat tváří v tvář čirému strachu.
Vybavuji si, jak mě internet učil, že se má miminko pokládat, aby se nevzbudilo.
Nejdřív položit nohy, pak hlavičku, přidržet dlaň na hrudníku.
Otevřít oči … zatraceně, proč na mě kouká? To v té sekvenci určitě nebylo!
Začínám uspávat nanovo, tentokrát už aspoň na matraci.
Po pěti minutách se objevuje nový problém. Máme málo místa. Syn sice měří šedesát centimetrů, ale vykazuje imperiální ambice, vedle nichž vypadá i Napoleon jako usmolený troškař.
Lovím mobil. Ještě, že už je pryč doba SMS, za které se platilo.
„Potřebovala bych ještě jednu matraci,“ cvakám. Zdá se mi to, nebo se reakční doba mého muže s každou další prosbou prodlužuje?
Ozve se vrzání schodů a tiché klapnutí dveří. Manžel pokládá na zem druhou matraci. Jeho pohled jasně říká, že nevidí důvod, proč se snažím, aby měl spánkovou regresi i on.
Spokojeně usínám. Teď už to zvládneme.
Syn se od té chvíle už ani jednou neprobudil.
Zato já jsem vzhůru každou hodinu. Ne kvůli breku. Ne kvůli kojení. Ale protože se ty dvě zpropadené matrace rozjíždějí a já vždycky zapadnu do díry mezi ně.
Syn spí krásně i druhou noc.
I tu třetí.
A tak teď zvažuji svoje možnosti, zalomená v propasti mezi molitany. Bude velké pokoušení zákona schválnosti, když ty matrace zase odnesu na půdu?